Protože se mi podařilo lehce zaspat, dorazila jsem na snídani na poslední chvíli, takže jsem si nestačila s Albusem normálně promluvit. Okolo už bylo příliš mnoho kolegyň a kolegů a Pomona, Filius a Severus (především Severus!!!) těžce nesou, když chci získat také trochu ředitelské přízně pro Nebelvír.
Přisedla jsem si k němu a prohodili jsme pár zdvořilých frází ("Jak jste se vyspal?" "To bude dnes zase den, že?" "Taky už vám ten dýňový džus leze i ušima?"...). Ve skrytu duše jsem ale doufala, že se mi s ním podaří někde o samotě promluvit. Potřebovala bych totiž objednat pro naše družstvo nové dresy a nepotřebuju u toho přítomnost představených ostatních kolejí. Hlavně ne Zmijozelu.
Věci však proběhly lépe, než jsem doufala, protože po snídani za mnou přišel Albus sám, že by se mnou potřeboval o čemsi hovořit, ať se kolem druhé stavím. Skvělé. Doufám, že si všiml těch odřených rukávů nebelvírského mužstva.
V očekávání velkých změn jsem za ním ve smluvenou dobu vyrazila. Cestou jsem srazila pár zmijozelským nějaké body, Severus si je zase nějak jistý v kramflecích a ta sebranka zelená si moc vyskakuje. Potřebovali by zchladit. Všichni.
K Albusovi jsem dorazila o chvíli později. Nemohla jsem si vzpomenout, co má zase za heslo. U Merlinova plnovousu, kam na to pořád chodí?!
Už po chvíli mi bylo jasné, že dresy nebelvírského družstva ho neznepokojují ani v nejmenším. Mě zase netrápí výroční zpráva ministerstva a jeho pozvánka na ministerský ples pořádaný při příležitosti Korneliusových narozenin. Po půlhodině znechucených dohadů, cože to po sobě navzájem vlastně chceme, jsme dospěli k dohodě, se kterou nejsme sice ani jeden spokojeni, ale o tom přece kompromisy jsou. A jsme přece dospělí! Takže ho doprovodím na tu oslavu, ale dala jsem mu zcela jasně najevo, že po třiceti minutách Korneliusova proslovu odcházím. Ani náhodou nezůstanu po ty dvě hodiny řečnění a chvály, co jsem absolvovala loni, předloni... Ne ne ne ne ne ne. Zdálo se mi o tom pak asi měsíc. Na oplátku získá Nebelvír své dresy, košťata z něj musím vytáhnout za rok. jen aby nám do té doby Kornelius neumřel.
***
Začínám litovat, že si nevedu deník, protože to bylo strašné, strašné, strašné! Kornelius zřejmě počítal se zaječími úmysly některých hostů, protože během začátku projevu zmizely všechny východy ze sálu. Nikdy jsem neviděla tolik zoufalství pohromadě.
První hodina byla úmorná.
Druhá byla příšerná.
Na konci třetí jsem vzbudila Albuse, protože už začal nahlas chrápat. V chrápaní, které se ozývalo ze zadních řad, se to ale bez problémů ztrácelo a Kornelius nevypadal, že by mu to vadilo. Vlastně ani nevypadal, že by si toho všiml.
"Už je konec?" zamžoural na mě Albus, poposadil si brýle, a když jsem přisvědčila, od srdce zatleskal. Já už neměla ani sílu zvednout ruce. Albus vyskočil, svěží jako rybka, a šel Korneliusovi poblahopřát. To se mu to skáče, když se vyspal...
Kam se na tenhle projev hrabe Lockhart! Když mě jednou Sibyla vytáhla na slavnostní uvedení jeho nové knihy do prodeje, byla jsem si jistá, že žádný jiný člověk se nedokáže chválit dvě hodiny v kuse... Ach, jak jsem se zmýlila! Proti tomuhle je Lockhart žabař!
Rozhlédla jsem se po sále. Někteří spěšně opouštěli místnost, snad ze strachu, že znovu zmizí východy. Albus něco švitořil obklopen pány z ministerstva. Hledala jsem v davu nějakou známou a aspoň trochu milou tvář... Dalo to práci, ale našla jsem - a šla pomoct Molly vzbudit Artura...
Nebelvír by si měl vážit obětí, které pro něj přináším, a rozdrtit konečně ten zatracenej Zmijozel!
Žádné komentáře:
Okomentovat