Koutkem oka jsem zaregistrovala prudký pohyb, ale než jsem stihla zareagovat, pružná větev mě udeřila do obličeje, až mi vhrkly slzy do očí a já se svalila na zem.
"Zatraceně, dávej pozor!" zaskučela jsem.
Ve tmě nade mnou se objevila světlejší skvrna, jak ke mně Severus natočil tvář, a vzápětí mě uchopily skoro neviditelné ruce v dlouhých černých rukávech a pomohly mi opět vstát. Tvář mě štípala a já ani nevěděla, jestli vidím, protože jsem neviděla nic. Zatracená tma.
"Jsi v pořádku?"
Byla to starost, co jsem zaslechla v jeho hlase? Nebo to bylo jen tím zvoněním v uších?
V následující chvíli mi hlavou projela vlna prudké bolesti - Severus se mě dotkl, aby zjistil, jak moc je vážné mé zranění.
"To přežiješ," zkonstatoval lakonicky a tím celou záležitost uzavřel.
Já si tím tak jistá nebyla.
Měla jsem celé procházky plné zuby a z celého srdce jsem nenáviděla Pottera, Malfoye a celou jejich bandu. Kdyby bylo aspoň trochu vidět, narazila bych si demonstrativně kápi víc do obličeje, ale protože černý oděv je potmě rozeznatelnýskoro stejně jako sušené ropuší oko mezi mločíma a protože jsem nechtěla riskovat víc úrazů, než bylo bezpodmínečně nutné, vykašlala jsem se na to.
"Jsi si jistý, že tu někde jsou? Protože jestli se tu zabiju a pak zjistím, že měli vyrazit až zítra, tak tě zabiju."
"Jsou. Věř mi."
Důvěra bylo to poslední, co jsem v danou chvíli ke svému společníkovi cítila. Udělala jsem tři kroky - a přistála Severusovi na zádech.
"Tohle nebyl ten nejlepší nápad," ohodnotila jsem celé večerní tažení.
"Prosím tě, dej mi ruku," zahučel, a než jsem se nadála, chytil mě za ruku a táhl do tmy. Nebyla jsem nadšená o moc víc než předtím, protože jsem chvílemi měla pocit, že za ním plápolámjak hadr na koštěti.
"Pozor!" šeptl znenadání a prudce se zastavil, takže jsem málem přeletěla přes kmen, co ležel před námi.
"Co je -"
Přitáhl mě blíž k sobě a přitiskl mi dlaň na ústa. I ve tmě jsem viděla, jak se jeho oči zableskly, ale neměla jsem ani tušení, co mohly zahlédnout. Po krátké chvíli, když se ujistil, že budu mlčet, sklouzla jeho ruka z mých úst. Mlčela jsem. Cítila jsem, jak je napjatý, že skoro ani nedýchá... To mně srdce bilo jak na poplach. Musel ho slyšet i on. Měla jsem strach, že nás prozradí. Muselo nás prozradit, byla to hrůza. Jestli zahlédl tu bestii, co dokáže chytit a zabít jednorožce, kolik práce by asi měla s námi?
Chvíli jsem se snažila ostřit do temnoty, ale nic jsem neviděla - a zvuky, které jsem slyšela, se mi ani trochu nelíbily. Přimkla jsem se k Severusovi a zavřela oči. Doufala jsem, že aspoň trochu uklidním tu bouři ve svých útrobách. A pak jsem se vyděsila ještě víc. Co když to, co cítím, není strach? Co když to zatracený zrcadlo... Ztuhla jsem, má ruka v Severusově dlani zkameněla. Váhavě jsem o pár centimetrů couvla a pomalu zvedla hlavu k jeho tváři. Díval se na mě. Nad čím mohl přemýšlet? Nad tím, co napadlo teď mě? Nebo ještě zůstal u těch myšlenek, kdo z nás by napadení tou stvůrou přežil o vteřinku déle? Jak ho znám, druhá možnost byla více než pravděpodobná. A řešení té hádanky bylo nasnadě - bylo by po mně, než bych se stačila leknout. Severus by to možná stihl...
...
Museli jsme tam stát tak věčnost a půl, protože když se Severus konečně pohnul, byla jsem zmrzlá, mlhu jsem měla zalezlou i v botách a necítila jsem ruce, nohy, a dokonce ani hlavu. Tou dobou už jsem ve tmě viděla skoro jako ostříž. Jen kdyby bylo CO vidět!
Mlčky zase sevřel mou dlaň a vyrazili jsme dál - pokračovat v téhle nesmyslné výpravě. Ještě jednou budu muset absolvovat něco podobného - a koupím mu kanára, ať se zabaví. Vždyť je to už o nervy. A o zdraví. A O ŽIVOT!!! Toho Pottera nám byl opravdu Salazar dlužen! (Co to melu? To je obrat jak od nějakého ignoranta z Nebelvíru!)
Něco vlevo od nás zašustilo. Tentokrát jsem to byla já, kdo zarazil, a Severus, kdo to nečekal a pokračoval v chůzi, ačkoli jeho ruka v mé mu zabránila v pohybu vpřed, protože já ho držela pevně. Skoro nabral směr dolů, ale nakonec to ustál jen s drobným klopýtnutím a VELICE zlým pohledem určeným mé maličkosti, který jsem se ale rozhodla nevidět. Víc udělat nemohl, protože ten zvuk tu v tu ránu byl zas.
Klouzavě, šustivě, plíživě, pomalu se to sunulo tam, kde jsem o to vůbec nestála - k nám.
Nahmátla jsem hůlku a připravila se na nejhorší.
Zůstala tu jediná věc, kterou bych si neodpustila, kdybych tu dnes měla stanout smrti tváří v tvář.
"Nenávidím tě!" sykla jsem na Severuse.
"Z celého srdce?"zeptal se tiše.
"Jo!"
"To je dobře. Ty jsi mi na seznamu chyběla."
Teď můžu umřít s klidným svědomím.
Ale aby nedošlo k mýlce - na smrti jsem vůbec netrvala.
Mé smysly byly napjaté k prasknutí.
Náhle se ozvala ohlušující rána a k nebi vylétlo tisíce jisker. No - objektivně vzato to asi ohlušující rána nebyla, ale když dospějete do stavu, kdy uprostřed lesa slyšíte, jak se Sibyla obrací v posteli, tak to ohlušující rána byla. Vyděsila jsem se tolik, že se to skoro stalo mým posledním zážitkem. Severuse jsem se na stav jeho duše ani neptala, protože to, jak se chytl za srdce, hovořilo za vše.
Nicméně tajemný zvuk zmizel.
Místo něj kolem nás s funěnín předupal Hagrid. Měli jsme obrovské štěstí, že si nás nevšiml. Severus by to štěstím asi nenazval, protože obdržel perfektní zásah menším stromkem do ramene, jak se náš šafář rozrušeně a s elegancí sobě vlastní rozháněl všude kolem sebe. Při jeho zpáteční cestě, na které ho doprovázeli mladý pan Malfoy a Longbottom, už jsme se naštěstí stáhli z dosahu paží školního poloobra. Severus si ještě mnul rameno. Překonala jsem pokušení říct mu, že to přežije, a místo toho jsem mu vyjádřila své vřelé soucítění. Bohužel mou neupřímnost prohlédl. Nevyslovitelně mě to trápilo. (Tak málo.)
"Končím," informovala jsem Severuse pevně - a on vzal k mému překvapení mou vzpouru na vědomí. Vrhl poslední pohled směrem, kde zmizel Hagrid se studenty, a pak jsme se pomalu vydali ven z lesa. Osud Pottera, Malfoye a zbytku výpravy mi byl naprosto volný. Měla jsem všeho plné zuby, bylo mi zima a chtělo se mi spát.
"S tebou už nikdy nikam nejdu," oznámila jsem svému kolegovi stanovisko, ke kterému jsem právě dospěla.
Mlčky kývl.
Někdy mě PŘÍŠERNĚ vytáčí.
A mám pocit, že to ví...
"Nepůjdeš si se mnou chvíli sednout k jezeru?" zeptal se po chvíli ticha.
"Jo," odpověděla jsem automaticky, myšlenkami kdesi daleko.
Až potom mi to došlo.
ZATRACENĚ!
