Po delší době zase kousek. Příjemnou zábavu. :)
Jsem tu už druhý týden a všichni jsou stále přesvědčeni, že Rufus je jen výplodem Filchovy fantazie a že se Filch zbláznil. Myslím, že této myšlence byli vždy nakloněni, jinak by pro ně nebylo tak snadné uvěřit. Každopádně já to nikomu vyvracet nemínila a Severus s Brumbálem mlčeli také jako zařezaní. Vyčkávali jsme, co bude a kdy pravda vyplave na povrch. Pokud vůbec.
To byl asi hlavní důvod, proč jsem sebou tak trhla, když se ozvalo zabušení na dveře a Filchův hlas. Vyděšeně jsem se podívala na Severuse, který zůstával naprosto klidný a jen se pohodlně rozvaloval v křesle se sklenkou čehosi, co odněkud přinesl Narby.
"Jdi tam, nejsem tu," sykla jsem na něj zoufalou prosbu.
Ušklíbl se a opřel se hlavou o opěradlo, aby bylo lépe vidět, jak spokojeně se cítí a jak plané je mé přání. Když mi tedy dal dostatečně najevo, že kvůli mně svůj zadek nezvedne, zvedla jsem odevzdaně svůj a šla ke dveřím. Můj osud byl zpečetěn. Filch mě zabije.
Nezabil.
Ale měl to udělat.
Vypadal jako masový vrah, tvářil se, že by se i Pán zla od něj mohl učit, jak vzbudit respekt, a důvodem toho všeho zřejmě byla tvář, která s tou jeho už nemohla kontrastovat více.
"Drahá kolegyně, nevěřila byste, co se mi stalo. Šel jsem za vámi a nějak jsem se ztratil. Naštěstí jsem potkal tady pana Filche a on byl tak laskav, že mě doprovodil až k vašim dveřím."
Jediný pohled na našeho školníka - a nikdo by neřekl, že to Argus považoval za bůhvíjaké štěstí. Zlatoslavova schopnost filtrovat realitu, aby odpovídala jeho představám o světě, byla obdivuhodná.
"Přeberte si to," zavrčel Argus. "Dneska už to nechci vidět."
Nikdy jsem ho neviděla zmizet tak rychle. Mít tu Zlatoslava má jisté nepopiratelné výhody.
Ovšem i jednu nevýhodu.
A ta teď stála přede dveřmi, ukazovala mi svůj perfektní chrup a zřejmě si myslela, že ji pustím dál.
"Je tu profesor Snape?" promluvilo to.
No jo, mělo to pravdu. Pustím to dál. Cosi neuvěřitelně škodolibého a zlomyslného uvnitř mě se probudilo k životu a začalo mi našeptávat velmi zajímavé nápady.
"Pojďte dál, rád vás uvidí," slyšela jsem se říkat. "Severusi, máš tu návštěvu!"
"Děkuji," rozzářil se a provlál kolem mě v nažehleném hábitu střiženém dle poslední módy. Opatrně jsem se rozhlédla po chodbě, jestli někde poblíž náhodou nezůstal Filch a jestli nehrozí nebezpečí prozrazení Rufuse, ale byla to bláhová obava - kdo by se ochomýtal kolem mého kabinetu, když ví, že Zlatoslav je uvnitř. Rychle jsem zavřela a pospíchala za oběma muži. Jsou chvíle, které si člověk nesmí nechat ujít.
Stihla jsem to. Ten okamžik, kdy se Zlatoslav objevil ve dveřích do pokoje, Severus vzhlédl ze svého místa, šťastný a spokojený (na své poměry) - a jeho ruka se sklenkou se zastavila na polovině cesty k ústům. Obličejové svalstvo chvíli nevědělo, jak se s novou situací vypořádat a jak se uspořádat, tak nakonec jen ztuhlo v jakési grimase. Oči jen bezmocně koukaly na nového příchozího, pak sklouzly na mě a…
"Pane kolego, hledal jsem vás po celé škole a ředitel mě nakonec nasměroval sem. Omlouvám se, jestli jsem vás nějak vyrušil, nechtěl jsem-" spustil svůj nezadržitelný vodopád a Severusovo svalstvo konečně našlo tu správnou polohu. Z černých očí zůstaly v jeho teď již skoro bílé tváři jen dvě černé štěrbiny, ze kterých přímo sršely blesky. A nenávist k Brumbálovi. A ke mně. A k celému světu. Elegantně jsem obešla svého návštěvníka a ladným pohybem ruky mu nabídla, ať se posadí. Křeslo naproti velmistrovi lektvarů bylo prázdné - a prázdná křesla přece neplní svůj účel. Nabídla jsem mu něco k pití. Jistě se s námi chvilku zdržíte, že?
Posadil se a nechal si nalít.
Dvě temné štěrbiny provázely každý můj pohyb a já si to užívala. No ano, teď jsme spolu vycházeli - ale podstatnou část léta jsem kvůli němu přece nemohla spát. Tohle hned tak nesplatí. A co když se ty noční můry zase vrátí?
"Neomlouvejte se, nás nerušíte v žádném případě. Mám vás tu nechat o samotě?"
Trhnul sebou. Severus, ne Zlatoslav.
"Ne," zazářil jak letní sluníčko nad rozkvetlou loukou. Zlatoslav, ne Severus. Ten naopak vypadal, jako by koukal na tři dny chcíplou ropuchu. Trochu mě to uráželo, protože zrovna koukal na mě.
"Víte," obrátil se zlatovlasý čaroděj opět na černovlasého, "napadlo mě," (Severus přimhouřil oči) "že by bylo přínosné trochu rozšířit a oživit výuku obrany proti černé magii."
"Nemyslím si, že jsou místní studenti zralí na jakékoli rozšiřování. Mnozí mají problémy zvládnout učivo v předepsaném rozsahu. Pokud jde o oživování, na to není zase připraven sbor, profesor Binns kupříkladu by to mohl těžce snášet, a panu Filchovi již raraši jako oživení také stačili."
Zlatoslav se ale nenechal vyvést z míry. "Chci zřídit takový malý klub, kde by si studenti mohli nacvičovat různá obranná kouzla a rozšířit si tam své obzory."
"To je sice obdivuhodná myšlenka, ale nechápu, proč to říkáte mně. Profesor Brumbál by vaši iniciativu více ocenil."
"Chci vás požádat, abyste mi tam dělal asistenta."
Černý mistr se zakuckal a na krátkou chvíli, co se dusil, získal jeho obličej dokonce i barvu. Dolila jsem Zlatoslavovi. Budu je muset zase někdy pozvat. Zlatoslav vypadal, že opravdu věří, že mu právě vysekl poklonu.
"V žádném případě," zašeptal Severus, sotva popadl dech.
"Neříkejte ne, jen si to nechte zatím projít hlavou, zvažte, kolik dobrých věcí to může studentům přinést, kolik-"
"Neočekávejte, že se mé rozhodnutí jakkoli změní. Najděte si pro tu šaškárnu někoho jiného. Se mnou nepočítejte."
"Zatím to jen uvažte. Popřemýšlejte o mé nabídce. Myslím, že pro nás oba by to mohlo být zajímavé," pokračoval Zlatoslav, jako by skutečně nevnímal Severuse, jeho odpovědi, jeho výraz. Záviděla jsem mu tuhle schopnost.
"Jistě o tom bude uvažovat, nebojte. Postarám se, aby nezapomněl," zapojila jsem se taky, čímž jsem si vysloužila jeden vděčný úsměv se zábleskem dvou řad bělostných zubů a jedno zatnutí zubů a němý slib odplaty.
"Asi jste mi ani jeden nerozuměli. Já - s vámi - do - ničeho - nejdu."
"Ale no tak, Severusi, je to úžasný nápad. Brumbál jím bude jistě nadšený."
Zděšení v jeho očích bylo rázem naprosto jasně čitelné, když si uvědomil, že říkám pravdu. Zlatoslav se vděčně usmál a znovu se rozhodl vyzařovat pozitivní vlny směrem k jedinému negativně naladěnému člověku v místnosti, který pevně svíral skleničku v obou rukou a upřeně zíral před sebe.
"No, když jsme se tak skvěle domluvili, mohli bychom vyrazit na oběd," vyskočil Zlatoslav z křesla, pln energie a stále ještě neutuchajícího nadšení. Bezdůvodného. Podívala jsem se na hodiny. Měl pravdu, už bylo poledne. "Vaří tu skvěle."
Vyměnili jsme si se Severusem krátký pohled. TOHLE myslí vážně? Což o to, u Severuse se počítalo s tím, že jemu to nevadí, jemu proudí v žilách čistá anglická krev, ale já mám ještě i chuťové buňky zděděné po svých italských předcích z otcovy strany. Já VÍM, jak má jídlo chutnat. Oprava - já vím, ŽE má jídlo chutnat. A chlebový puding s dýňovým džusem, to tedy jako…
