Pád 3 30
Jestli jsem si do téhle chvíle myslela, že je venku hnusně, došly mi výrazy pro to, co bylo venku v den famfrpálu. Možná to ale byl jen můj subjektivně zbarvený dojem, protože se ve vzduchu stále vznášela velmi reálná možnost, že do toho fakticky budu muset vylézt. Do téhle doby jsem to mohla sledovat jen z vytopených místností s hrnkem kávy v jedné ruce a se sušenkou v druhé. Za těchto podmínek se nečas snáší vcelku dobře, ale sedět na studené tvrdé tribuně, nechat se šlehat větrem a deštěm - a to všechno jen proto, abych mohla sledovat Nebelvír a Mrzimor? Brumbál je sadista.
Z vyhřáté postele jsem se vyhrabala tak pozdě, abych ještě stihla snídani. Když se přede mnou objevila miska ovesné kaše a topinky, bylo mi jasné, že jsem se ani nemusela obtěžovat. Zatímco jsem brblala něco o tom, že postrádám něco jako závěsy přes strop (dostatečně nahlas, aby to Brumbál neměl šanci přeslechnout, i když se urputně tvářil, že mě nevnímá), Lupin do sebe cpal už asi druhou misku kaše - bylo mu líp a očividně cítil potřebu to demonstrovat celému světu. Severus strávil snídani tím, že nořil lžíci do svého pseudojídla, zvedal ji a nechával chuchvalce neurčité barvy pleskat zpátky. Cítila jsem velmi silnou potřebu dupnout mu na nohu, ale seděl mezi námi Filius. Vzhledem k tomu, jak vždy ostře vydechl, když se první dávka vrátila ze lžíce do misky, trpěl podobným nutkáním jako já. Ke své smůle ale nedosáhl nohama na zem, aby mohl svůj záměr uskutečnit.
Brumbál se zvedl, prohodil pár bezvýznamných a všemi ignorovaných slov o tom, jak si dnes báječně užijeme sportovní den, zdůraznil důležitost naší přítomnosti při zápase pro podporu morálky studentstva a odešel. Severus si vzal jablko a zmizel za ním. Odložila jsem lžíci a vypařila se taky. I kdybych nějakou chuť měla, Severus mě o ni svým vystoupením připravil. Asi jsem nebyla sama, protože i Filius praštil příborem do toho čehosi mezi stravou kapalnou a pevnou a sklouzl ze svého místa. Den zkažený, ještě než začal.
Nevím zcela přesně, jak jsem si to představovala, ale počasí během zápasu zcela určitě ještě předčilo veškerá má očekávání. Skoro bych záviděla i Weasleymu. Být v jeho pozici, jsem Severusovi vděčná za školní trest a drhnu v relativním teple ošetřovny bažanty klidně i kartáčkem na zuby. Některého svého spolubydlícího. Ovšem pochybuju, že někdo jako Weasley je schopen své štěstí docenit. Určitě tu někde dřepí v louži na tribuně. Dobrovolně.
Studenti byli skryti pod souvislou vrstvou deštníků a pláštěnek. Kdyby mi na tom záleželo, asi bych měla strach, aby nám je poryvy větru neodnesly, ale místo toho jsem jen seděla na sedačce, naštvaná, že mi Minerva zatrhla přinést si sem horký grog, prsty mi křehly a mou jedinou zábavou byla představa, že při některém dalším náporu se vítr opře do záplavy deštníků a do vzduchu se zvedne armáda Mary Poppins.
Severus se choulil ve svém plášti, límec vytažený nad uši, ruce skryté v rukávech a déšť mu pomalu, ale jistě odmašťoval zplihlé černé vlasy. S pohledem masového vraha hleděl před sebe, kde jsme mezi provazy deště mohli tušit žluté a červené postavy Minerviných a Pomoniných svěřenců. Remusovi trochu nepohody nevadilo, ostřížím pohledem vlka sledoval zápas, o němž jsme se my ostatní jen domýšleli, že tam kdesi probíhá. Ten chlap mě štve den za dnem víc a víc. Napodobila jsem Severuse a zamotala se do kabátu. Litovala jsem své lehkovážnosti, s jakou jsem v pokoji zanechala pláštěnku. To mám z toho, že ve mně na chvíli převládla marnivost nad rozumem. Jestli po dnešku nechytím zápal plic, tak už nikdy. Nevraživě jsem sledovala Brumbálova záda. Kdo asi rozhodl, že nepotřebujeme kryté tribuny, protože v podobném nečasu by to vůči hráčům bylo nefér? Odkdy tu někoho vůbec zajímá fair play?
Každou chvíli sem leze někdo z ministerstva, prověřují kdejakou prkotinu a uprchlé vrahy, ale to, že mi zadek zřejmě přimrzne k lavici (pokud mě to dřív neodplaví do jezera), nevzrušuje nikoho. A pak mám mít nějakou pracovní morálku. Trošičku jsem spoléhala na mladého Malfoye, že dá vědět starému Malfoyovi (jen pracovní označení - nikdy bych skutečně neoznačila za starého někoho, od koho mě odděluje jen pár let), jak neutěšené poměry tu převládají. Vlastně je s podivem, že na to, kolik tu máme princátek a princezniček, se na naše hlavy snáší podezřele málo stížností. Kolem Bradavic bude určitě nějaký filtr, o němž nikdo nemá mít ani potuchy, a který funguje jako nějaká polopropustná membrána a zadržuje nežádoucí poštu. Alespoň tu Brumbálovu, mně od rodičů dojde všechno a občas se mi zdá, že i víckrát.
"No to snad-" zaslechla jsem Minervu, ale už bylo pozdě. Hřiště zaplnili mozkomorové a okamžitě o sobě dali vědět. Jejich nepopiratelná přítomnost mi pronikla až do morku kostí. Na krátký okamžik mě vyděsilo, že jsem skoro ani nezpozorovala rozdíl ve svém duševním rozpoložení před jejich příchodem a po něm, - a potom nás Brumbál všechny vyhnal ze svých míst, abychom svorně vyprovodili jediné dobrovolné diváky souboje mezi Nebelvírem a Mrzimorem.
Někdo křičel - a já si teprve až nyní všimla, že příchod mozkomorů nebylo to jediné, co se událo. Při mém pozorném sledování hry se ani nebylo čemu divit. Poppy, která při podobných akcích slouží i jako pohotovostní zdravotnický pracovník, vystřelila ze svého úkrytu, aby komusi poskytla první pomoc. Ani jsem se nemusela dívat. Kdykoli dojde k nějakému pozdvižení, v epicentru se nachází jediný člověk - Harry Potter, který z této pozice sesadil do té doby kralující Wealeyova dvojčata. Snila jsem o vznášejícím se oblaku Mary Poppins. O postavičkách dětí, které odnáší vítr čertvíkam. Místo toho jsem se dočkala toho, že Harry Potter z oblaků sletěl. Ať to dělá, jak chce, vždy se mu povede překvapit.
Zatímco většina sboru zaháněla naše otřesené svěřence zpět pod střechu, Brumbál někam (skoro) odběhl metat blesky, na mě, Severuse a vlkodlačí pýchu zbylo zbavit pozemky zbloudilých azkabanských strážných. Horkotěžko jsem ze sebe vydolovala nějakou pozitivní emoci - tohle vážně není moje parketa. Mám problémy nevidět věci v nejtemnějším odstínu černé za slunečného počasí, v teple a suchu. S louží v botách, vlkodlakem, co mě málem proměnil, a chlapem, co si ze mě kvůli tomu utahoval přes dva měsíce, to bylo na hraně mých možností.
Rozdělili jsme si území a každý vyrazili vyčistit svou část. Uklouznout po bahně a sednout si do něj se mi podařilo, ještě než mi pánové zmizeli z dohledu. Za stávajícího počasí to znamenalo, že jsem ušla sotva pár kroků a už jsem seděla. Remus se tvářil, že nic neviděl, zato Severusovi jsem ohromně zlepšila náladu a jeho patron zazářil přílivem nové energie. Myslet pozitivně… Ani jsem se nenamáhala otřít si zadek. Prozřetelné rozhodnutí - během té hodiny jsem obdobné přistání zopakovala ještě dvakrát. Než jsme se sešli před vstupem do hradu, většina stihla opršet. Pozitivní myšlení ve mně vyvolávalo jen pomyšlení na horkou sprchu.
"Co to promerlina bylo za zvíře?" přivítal mě Severus, sotva jsme se ocitla na doslech. "To byla koza?"
"Kamzík," hájila jsem čest svého patrona.
"Horská koza," zamručel.
"Že zrovna tobě se něco nezdá. Co bylo to tvoje? Totéž, akorát bez rohů."
"Laně jsou vznešená stvoření."
"Kamzík je elegantní zvíře, které se dokáže bez problémů pohybovat v prostředí, v jakém by si to tvoje leda tak zlomilo nohu."
"Koza, co umí šplhat po horách, z toho dneska neusnu."
Lupin protočil oči a přidal do kroku, aby nás nemusel poslouchat.
Řízením osudu se mi podařilo v soutěži Kanzelsbergeru vyhrát knihu Hladová přání od Terezy Matouškové (po rozkliknutí náhledu na boku stránky se dostanete k autorce na blog pro další informace). Protože už mám doma dva výtisky (jeden s věnováním a druhý na půjčování, abych nemusela hned zabíjet lidi, co mi ošmatají moji knihu), chtěla bych se zeptat, zda někdo nemáte zájem získat knihu zdarma za věrné navštěvování mého blogu. Není v tom žádný podraz, prostě si jen myslím, že nemusím doma syslit tři tytéž knihy, když jednu mohu poskytnout dál. Kdo tedy chcete proniknout do Podmoří, hlašte se buď v komentářích, nebo můžete i na mail (smazán :D ). 