Občas, ve vzácných chvílích jakéhosi prozření, když přemýšlím, o čem sem tak píšu, se děsím chvíle, kdy tento blog najde někdo, kdo mě zná - a mě buď zavřou, nebo budu bez místa. Nebo obojí.
Necestuju. Nejsem člověk, co musí dovolenou trávit co nejdál od svého domova. Ne, že bych svůj domov tak moc milovala, ale většinou na to prostě nemám. A i kdybych měla, stejně vrazím peníze do něčeho jiného. Ne proto, že by neexistovala místa, která bych chtěla navštívit. Ta existují. Pár. (A všechna v Evropě, takže mám i reálnou naději je všechna navštívit.) Ale peníze stejně nakonec spíše skončí na koncertě, fesťáku, v hospodě, v oblečení… Nevyhazuju za to horentní sumy - jen prostě málo vydělávám. Školství, no.
Že nescestuju půlku světa, mi nijak extra nevadí, já se zabavím i tady. Jenže tenhle školní rok se mi zatím vážně daří. Nejdřív jsme měli studentskou výměnu s Němci. Ani nebudu psát, jaké nervy jsem kvůli tomu měla, jak se u mě střídaly záchvaty paniky a hysterie, že i náš dopravce ze mě měl po smskách už srandu, ale nakonec se vše vydařilo, děcka byly spokojený, kolega taky, já dostala vynadáno od ředitelky (což mi opravdu velmi vadilo), koupila jsem si EDDU, Nibelungy a pověsti od Grimmů v originále, tak jsem byla spokojená i já a považovala cestování pro příští roky za splněné. Sice tu probíhaly jisté tendence, jako že bych měla vyrazit s děckama do Paříže - přes víkend a o prázdninách, celá žhavá - ale nakonec se to přikleplo kolegyni a já byla spokojená. Ne že bych neměla naše děcka ráda - mám, hodně, v podstatě jsou jediný důvod, proč ještě zůstávám, kde jsem, ale mám je ráda v pracovní době! O víkendu nechci vidět ani slyšet nikoho ze školy. Od té doby, co jsem v sobotu přestala otvírat školní mail, jsem více v pohodě a sama to na sobě cítím.
Paříž jsem tedy pustila z hlavy, šťastná, že mám vše za sebou, a dál jsem ji neřešila. Jenže pak přišla kolegyně, že tu cestu busem nedá, jestli bych nejela místo ní. Protože jsem od základu ochotný debil, přislíbila jsem, že pokud to nepůjde jinak, tak teda pojedu, co se dá dělat.
Samozřejmě že to nepůjde, jak jinak.
Takže jsem znovu pročetla program a požadavky - a zjistila, že máme problém. Vlastně oni mají problém a já možná nemusím o víkendu koukat na děcka. Cestovka požadovala, aby s sebou účastníci měli cestovní doklad (občanka nebo pas), který je platný ještě minimálně dva měsíce po skončení akce. Řeknete si, že je to prkotina… No, jenže není. Protože někomu bylo třicet a občanku si mění.
V létě jsem čirou náhodou zjistila, že mi na začátku října končí, a tak jsem vyrazila na úřad, s dostatečným předstihem, abych měla vše vyřízené ještě před začátkem školního roku, kdy nebudu mít čas nikde poletovat (Navíc když jsem měnila řidičák, čekala jsem na něj bezmála dva měsíce, protože napoprvé mi to zvorali). Na místě mi řekli, že si mohu zažádat nejdříve 30 dní před skončením platnosti, načež mě přepadlo zoufalství, protože od září do června mám volno akorát o víkendu a to se sem nedostanu. Snažila jsem se jim to vysvětlit, ale byla jsem poučena, nemusím jít v místě svého bydliště, ale kdekoli, takže klidně můžu i ve svém působišti. Aspoň tak. Po návratu z Německa jsem tedy vyrazila na oddělení občanských úřadů. Zpocená a ufuněná, na poslední chvíli, před paní si svalím na židli, vysvětlím, co chci, a ona mi řekne "budeme se fotit". Polilo mě horko. Už na řidičáku mám fotku z cyklu "kriminální ústředna pátrá" a naivně jsem doufala, že to bude mé nejhorší dokladové foto. Jak jsem viděla předběžné výsledky pro občanku, tak nebude. A pak mi oznámili, že na občanku se čeká 30 dní. Takže sice jsem o ni žádala už před nějakou dobou, ale je mi to k ničemu, protože novou dostanu až po návratu.
Znovu jsem se vyzbrojila trpělivostí a vyrazila znovu na úřad, že mám problém a jestli bych nemohla dostat něco provizorního. Na stránkách psali něco o průkazech na měsíc nebo tři, tak jsem doufala, že to půjde touto cestou.
Nešlo.
Paní za přepážkou, milá už pohledu ode dveří, mi oznámila, že tříměsíční mi nedají, protože za 14 dní mám dostat občanku, takže nepřichází v úvahu, že jedině na měsíc. Řekla jsem jí, že ten je mi na nic, a nastínila jí situaci. Řekla mi, že tohle po mě cestovka požadovat nemůže. Vrhla jsem na ni stejný pohled, co mám určený pro doktory, co mi tvrdí, že "tohle vás bolet nemůže", a řekla, že prostě požaduje. Chvíli jsme uvízly v kruhu "ale nemůže", až ji to přestalo bavit a uťala to prostým "stejně vám to nevydáme". A měsíční je mi taky na nic, protože na to nemůžu do zahraničí, protože to je jen v češtině. Načež se mě zeptala na pas. Řekla jsem jí, že mi propadl už před lety. Všude se dostanu na občanku, tak k čemu pas. Dozvěděla jsem se, že pas je jediná možnost a za 1500,- mi ho udělají dokonce i rychle. Jasně já budu platit 1500,-, abych o víkendu čučela na naše děcka a pak ho založila někam pod postel, protože už ho nevyužiju… Vysvětlila jsem ve škole situaci a oznámila, že pas si prostě nedělám. Buď mě vezmou s tím, co mám, nebo jedu načerno s neplatným a budu se tvářit, že o ničem nevím, ale patnáct set za ně prostě nevyhodím a tečka. Koukalo se na mě divně, ale nikdo mi nic neřekl. Nahlas.
Uprostřed tohoto období vzdoru se jak blesk z čistého nebe zjevila naše uklízečka, že jim vypadl člověk do Vídně, tak jestli bych nechtěla jet jako náhradník. Vše už je zaplaceno (protože výplata měla dorazit až za týden, stejně jsem mohla dotyčnému peníze poslat až později), takže s sebou jen kapesné, svačinu a občanku. Ha ha. Takže ještě jednou od začátku. Nakonec jsem to vzdala a jela pod sestřinými údaji a s její občankou.
SAMOZŘEJMĚ že občanku nekontroloval vůbec nikdo, ani lidi z cestovky, a po mým jméně neškěk' ani pes!
Minulý týden dorazil pán z cestovky ohledně Francie. Vzala jsem si ho stranou (přece děcka nemusí vědět, že už čtrnáct dní u sebe nemám platné doklady - a i kartička z pojišťovny mi příští měsíc končí), abych ho zasvětila do situace a on mi to mohl případně zakázat a já měla klid. Než jsem stačila nadnést problém, vypadlo z něj, že se akce překládá na listopad. Řekla jsem mu, že už tedy žádný problém řešit nemusíme, a načrtla mu, o co šlo. Než pokročím dál, tak jen připomínám, že dva týdny tu z toho měli všichni nervy - A Z NĚJ PAK VYPADNE, ŽE JESTLI MĚ TAM NEZATKNOU, TAK JE TO ÚPLNĚ JEDNO!
Tím tedy byly mé cestovatelské problémy vyřešeny a otevřely se nové. Od srpna se rozhoduju, jestli pojedu na jeden koncert. V úterý jsem se konečně rozhoupala a lístek si koupila. Kdy tu dotyčný zase bude, je ve hvězdách, a když už ho miluju, tak vyrazím a užiju si to. Jasně že ze všech možných termínů, kdy mohl přijet, to vyšlo přesně na tu chvíli, kdy já ani nebudu v republice! Takže jeden den lístek kupuju a druhej den jak kokot všechno ruším. Naštěstí lidi z goout.cz jsou prostě úžasní. Ale kdybych s tím od srpna nečekala do chvíle, až si budu jistá, že budu moct jít… A ve finále, když se ředitelka dozvěděla, že kvůli novému termínu nestihnu rodičák, tak mi ještě položertem řekne, že mi to zakáže. Od srpna tohohle roku mám už vážně perfektně nacvičený výraz "koho tím chceš jako dojmout", protože ho díky permanentním výhrůžkám o snížení platu nebo doplacení některých aktivit využívám s železnou pravidelností. Navíc jsem zvědavá, koho jinýho by do toho uvrtala, pokud by nechtěla jet sama. A při prvním náznaku zákazu kupuju lístek znova a hlásím změnu plánů, dělejte si, co chcete, protože já jdu slintat nad Belgičanama…
Dvě fotky z Vídně:
Mohu s klidným svědomím říct, že tady fakt nikdo z ostatních turistů neměl tušení, co můžu fotit. A proč. Sice nejsem whovian a nikdy nebudu, ale dokud bude Capaldi Doctorem, tak koukat budu.
Tady by možná představu měli, ale nikdo tu v tu chvíli nebyl. Kdyby byl, nebyla by fotka. Ne tak hezky vyměřená. (Schválně jsem to kontrolovala, jestli ji nemám už z minula - nemám.)
