Utajený talent

Někdy obdivuju sám sebe za to, co všechno tady snáším. Měl bych dostat metál a přidáno. Na metálu tolik netrvám, ale nějaký rizikový příplatek řediteli navrhnu. Po dnešku na to mám nárok.

---

Hodina lektvarů začala jako vždy katastrofou - všichni studenti dorazili. Zmijozel by mi nevadil, ale ten Nebelvír... Co kus, to originál. A to nemyslím jako poklonu.

Na dnešek jsem si pro ně připravil lektvar na nežity. Ano, jistě - tak primitivní lektvar byl pod jejich úroveň, už by měli zvládat mnohem víc, ale po několika posledních ztroskotáních za těch několik let od svého nástupu, jsem nějak přišel o iluze a chtěl jsem se potěšit pohledem aspoň na tři správně nemíchané lektvary. Nic jednoduššího mě už vážně nenapadlo.

Příprava lektvarů se velmi podceňuje. Jenomže když se při něčem nešermuje hůlkou na všechny strany, neshledávají to tihle nevděční výrostci atraktivním. Přitom správně namíchaný lektvar může člověka dostat z řady prekérních situací. Najít tak někoho, kdo by to těmhle nevděčníkům dokázal vysvětlit!

Překvapivě dnes měli všichni učebnice. Nebelvír momentálně balancuje na bodovou hranicí, tak si dávají pozor. To mě neodradí. Nikdo z nich není dokonalý a já jim to dokážu.

Příležitost strhnout první body se mi naskytla až o chvíli později, když si jedno z těch červenozlatých lvíčat málem uřízlo prsty. Copak v životě nedržel nůž? O chvíli později jsem koketoval s myšlenkou, že mu udělím školní trest a pošlu ho pracovat do kuchyně, ale když jsem si uvědomil, že by připravoval i MÉ jídlo, zavrhl jsem to a spokojil se s mínus pěti body. Nechci v omáčce něčí prsty. Ten mizera se ale netvářil příliš vděčně.

Ke konci hodiny mi odevzdali zkumavky se svými výtvory. Chtělo se mi hořce plakat. Odpovídající barvu měly pouze čtyři roztoky, z nichž jakžtakž ucházející hustotu měl jeden jediný. Grangerovou mi moudrý klobouk poslal do Nebelvíru za trest.

Přepočítal jsem zkumavky. Jedna chyběla, samozřejmě. Obořil jsem se na všechny přítomné. Zbytečná práce. Mohlo mě napadnout, že to bude Longbottom. Ušetřil bych si hlasivky a nervy.

U jeho lavice mi došlo, že mi svou práci ani neodevzdá. Chvíli jsme oba překvapeně koukali skrz jeho kotlík do patra pod námi, pak jsem mu strhl deset bodů za likvidaci školního majetku, rozloučil se se svými svěřenci a zbytek té verbeže vyhodil.

Je vskutku obdivuhodné, že ten troll udělá z čehokoli naprosto dokonalou žiravinu. Bál bych se mu svěřit i dýňový džus.

Kdybych tak aspoň mohl odebrat vzorek! Jenomže jsem zatím neobjevil nádobu, která by přežila střet s Longbottomovým dílem, když měl zrovna svůj den. Tak rád bych to prozkoumal! Budu si na něj muset dávat pozor...

Tak - a teď abych spravoval ještě podlahu. Sice bych to mohl nechat na Filchovi, ale potřebuju podlahu, na kterou si mohu i stoupnout bez obav, kde přistanu.

Jako učitel obrany proti černé magii bych měl klid.

Prostor pro vás

Pokud byste chtěli něco zvědět ohledně této stránky a jejího obsahu, ptejte se, pokusím se vám odpovědět. Případně se ptejte Sib, ona něco zkusí zamlžit... :-)))

34. kapitola

Tentokrát Severus nikam hlídkovat nešel. Ať už v zrcadle viděl cokoli, sebralo mu to jeho běžnou rozvernou a žertovnou náladu. A navíc Brumbálovi konečně došlo, že to asi vážně nedělá dobrotu, tak se to rozhodl vzít do vlastních rukou. Z výsledku jsme sice měli trochu strach, ale nevyplácí se nedůvěřovat svému nadřízenému, tak jsme se prostě SPOLEHLI.

---

Ani ve snu by mě nenapadlo, že z něj chce udělat vrchol té své překážkové dráhy ke kameni mudrců. Ale aspoň ho odstěhoval víceméně z dosahu studentů. Běžných studentů.

Po prázdninách se dostavila změna počasí. Místo mrazů a sněhu bylo hnusně a sychravo. Úplně to lezlo ze zdí a odčerpávalo životní energii. Damienovi ji to odčerpalo úplně. Celé dny ležel v posteli, spal a okázale mě ignoroval.

Quirinusovi se poslední den prázdnin podařilo úspěšně pochytat rarachy a zase je odeslal zpět svému příteli. Budou mi chybět. Filch je zbožňoval. Tolik práce už dlouho neměl. Aspoň se nenudil. Na druhé straně - Severus je z duše nenáviděl. Dva se mu dostali do kabinetu a zrušili tam pár lahviček ČEHOSI. Aspoň tam bude zase o trochu bezpečněji.

Sibyla se vrátila podezřele dobře naladěná, ale velmi brzy ji to přešlo - zhruba v tu chvíli, kdy procházela vstupní branou. To Rolandu přešla dobrá nálada, až když zjistila, že přístěnek s košťaty je pohřben pod závějí a košťata opět přimrzla ke stěnám.

Se začátkem školy se obnovily i famfrpálové tréninky. Minerva spekulovala o jakési možnosti, že kdyby Nebelvír nyní porazil Mrzimor, mohl by po "dlouhých a útrpných" (pche!) sedmi letech ve školním přeboru předstihnout Zmijozel. Severus na to reagoval svým klasickým způsobem - mračil se a přemýšlel, co by jí přimíchal do jídla, aby přišla na jiné myšlenky.

Na jiné myšlenky skutečně přišla - když Albus přesvědčil Severuse, aby onen zápas soudcoval. Málem se u toho udusila. Severus se taky nerozplýval štěstím. Pokud jde o košťata, vzácně se shodneme - jako dopravní prostředek je to děs. Všude to tlačí, všude vám fouká, nemáte si kam dát nohy, zničí vám to make-up a účes (tohle vadí víc mně než Severusovi), blbě se to drží, když to držíte déle, přimrznou vám k tomu ruce, a když si vezmete o trochu větší boty, můžete jim dát rovnou sbohem. Ale aspoň bude rozhodčí spravedlivý - to znamená, že nebude nadržovat Nebelvíru. Sibyla mu při té příležitosti předpověděla spoustu nebezpečí a pár smrtelných úrazů. Věštba splnila účel - Severus se zase pár měsíců ve věži neobjeví. Vlastně ani nechápu, proč tam vůbec chodil.

Krátké období klidu a míru mezi Severusem a Quirinusem zase odeznělo a pánové se zase uchýlili ke vzájemné nevraživosti. A Severus ještě k pronásledování Pottera, aby se odreagoval při strhávání bodů. Jestli si koníčka nenajde sám, najdu mu ho já.

33. kapitola

Ti dva ani netušili, že unikli smrti jen o vlásek. Oba už jsme měli nervy na pochodu a ještě jeden nadšený projev kvůli tomu zatracenýmu zrcadlu by je mohl stát život. Když odešli, cítili jsme to oba jako vykoupení. Severus okamžitě sebral svou hůlku a zkontroloval, jestli je v pořádku. Neskutečně se mi ulevilo. Konečně jsem zase mohla volně dýchat. Nic proti Severusovi, ale vzdálenost dva metry a dál má něco do sebe.

---

"Já jsem mu říkal, že s tím pláštěm je to hloupost. Slíbil, že mu ho dá později. Doufal jsem, že zatím zapomene," zuřil. "Prvákovi! A ještě navíc Potterovi!" Prskal ta slova kolem sebe jako by byla otrávená.

Nechala jsem ho, ať to ze sebe dostane, a přistoupila k zrcadlu z Erisedu. Slyšela jsem o něm, ale netušila jsem, že je tady - takhle volně přístupné. Vlastně jsem byla do této doby přesvědčená, že je někde uloženo a vesele se na něj práší.

Urovnala jsem si šaty. Nevím, co se Severusovi nezdá. Tahle zelenkavá vypadá moc dobře. No, je pravda, že v noci je trochu vidět, ale ne každý z nás se snaží rozpustit ve tmě. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla...

UŽ NIKDY SE DO ZRCADLA NEPODÍVÁM!!!

Tenhle pohled mi zůstane v hlavě do konce života. Ať mi nikdo netvrdí, že ten střep zobrazuje naše vnitřní tužby. Moje teda ne.

Ustoupila jsem z jeho dosahu. (Ustoupila - No... Kdyby mě pokousalo, neustoupila bych rychleji...) tak dneska už ani neusnu. Ještě že jsou prázdniny. Teď se budu chvíli vzpamatovávat.

Severus se po mně nechápavě ohlédl a sám se postavil před zrcadlo. Během okamžiku odskočil stranou, ještě křídověji vybarven než obvykle.

"Měli bychom jít," řekl stroze.

Myslela jsem si to samé.

Kdybych měla jistotu, že na to Brumbál nepřijde, tak to zrcadlo vysklím.

Na druhou stranu - stačilo by to na vyhazov?

Severus nějak podezřele mlčel. Já mlčela zařezaně.

Byla zima, chodby prázdné. Ti malí prevíti už byli jistě v postelích. Je to jen jejich vina!

Těšila jsem se kamkoli pryč.

Kráčeli jsme metr a půl od sebe, pohledy upřené před sebe, ani jeden z nás se neohlédl na druhého.

Jsou dny, které nestojí za nic. Jsou zrcadla, která by měla vyletět oknem. Jsou věci, které by člověk neměl vidět, pokud není masochista nebo cvok. Jsou lidé, kteří... Kteří kráčejí metr a půl vedle vás a měli by jít aspoň deset mil za vámi. A na druhou stranu.

Ráno musím Quirinuse někam vytáhnout, ať přijdu na jiné myšlenky.

Nebo půjdu za Sibylou, ať se mi podívá na budoucnost. Jsem zvědavá, jestli tohle ty její katastrofické vize trumfnou. Bude se muset hodně snažit.

A musím uzavřít svou mysl, jinak se mi budou smát i sovy na střeše a krysy ve sklepě. (Teď nemám na mysli Severuse.)

Minerva by smíchy brečela ještě za týden. Baba jedna zlomyslná.

Byla jsem v pokušení zeptat se, co viděl Severus, ale nezeptala jsem se, protože jsem se bála, že by mi odpověděl.

Rozloučili jsme se před mými dveřmi. Severus pokračoval dolů, já absolvovala svůj zamykací rituál. Mám dojem, že jsem usnula někde na cestě k posteli, ale to je asi nesmysl, protože ráno jsem se vzbudila v ní. Tedy - vzbudily mě hlasy. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, doufala v to, tak jsem ani neotvírala oči. Ale neodcházely, tak jsem se vzbudila oficiálně a šla Severuse a Quirinuse vyhodit ze svého pokoje.

Seděli proti sobě u mého pracovního stolu, mé věci měli naskládané po podlaze okolo a hráli šachy.

"Co tu děláte?" spustila jsem trochu rozespale.

"Vzbudili jsme tě?" zeptal se Severus s falešnou starostlivostí, aniž by na mě pohlédl, protože upřeně sledoval dění na šachovnici.

"To nemůžete někam jinam?"

Quirinus se otočil. "U S-s-severuse je z-z-zima a m-m-mně utekli raraši."

"Raraši?" vykulila jsem oči.

"P-p-poslal mi je p-p-přítel. Je do nich b-b-blázen, ale čas od času mu je m-m-manželka v-v-vyhodí, t-tak je má u mě."

"A co sborovna?"

"Tam je Minerva," ucedil Severus.

"A to vadí?"

"Musí do toho kecat," opáčil a dál hypnotizoval šachovnici. "A když tam náhodou není, je tam Pomona."

"Pomona umí hrát šachy?"

"Ne, ale taky do toho musí kecat."

Dalším tahem Quirinus dostal Severusova krále. Severus uznale pokýval.

"Odvetu?" zeptal se.

Quirinus kývl. Spravili figurky a začali je zase rozestavovat na bojiště.

"A když tě porazím já, tak vrčíš ještě za měsíc!" vyhrkla jsem na Severuse.

Quirinus se na mě otočil a shovívavě si mě prohlédl.

"V-v-víš, kdybys mě p-porazila ty, t-tak vrčím taky, p-p-promiň."

Proč si pro dokazování upřímnosti vždycky vyberou tu nejnevhodnější chvíli?

Kobereček v Bradavicích - Madame Hoochová

"Drahá kolegyně, mohla byste se dnes u mě stavit kolem páté? Albus Brumbál"

---

Věděla jsem, že jsem měla tu sovu sejmout, sotva prolétla oknem! teď už je pozdě, z tohohle se nevyvleču. Co chce? Stalo se něco? Zase shání na něco dobrovolníky? A kolik vlastně je?

Za deset minut pět!

Kdy posílal tu sovu? A kudy sem letěla? To snad vzala přes Mongolsko! Nebo si myslí, že cestuju časem?

Ale co, půl šestý je taky kolem pátý...

Hlavně zamknout, ať sem zas nikdo nevleze. Opravdu neznám lepší zábavu, než celou noc honit splašená jankovitá košťata nad Zapovězeným lesem.

Cestou k chrliči jsem stále uvažovala, co by se mohlo stát. Překročila jsem nějak rozpočet? To je přece nesmysl. Kupovali jsme jenom jedno koště - a to bylo nutné, když se nám jich loni dvanáct rozsypalo stářím. Říkám mu pořád, že potřebujeme jiná košťata než ta, na kterých se za studentských let učil létat on, ale copak mě poslechne? Jen se usmívá a mele něco o kvalitě prověřené léty. Ani zametat by se s tím nedalo!

Když jsem došla k chrliči, plynule jsem se zase otočila a zamířila k Minervě, protože netuším, co za cukrovinku je zase v kurzu. Věděla jsem, že nechat hesla ryze na Brumbálovu úsudku je nesmysl. Jenže hádejte se s někým, jehož jméno je na vaší výplatní pásce...

Minerva zprvu vypadala zaskočeně, ale po dlouhém přemýšlení a vzpomínání z ní vypadlo něco jako jahodové kokosky. No, nezní to tak exoticky jako jindy, tak si to snad zapamatuju, než tam dojdu. Někdy jsou ty názvy horší než zaklínadlo! Silně podezřívám Brumbála, že je dohodnutý s Medovým rájem a dělá mu tu za provizi reklamu.

Když to není kvůli rozpočtu, o co může jít? Že by sám od sebe chtěl objednat nějaké to koště a potřebuje radu? Nesmysl... To sem zase radši pořídí něco jako ta umývadla v naší koupelně - na jednom pustíte vodu - a ona se spustí ob tři vpravo. Moc jsme se tomu nasmáli... To bylo skoro tak vydařené, jako ty sprchy, které když se pustily, vyfoukly pár bublinek a kolegům se přepnulo na horkou. Když tehdy Minerva opařila Quirrella, přestal dokonce na dva dny koktat...

Tak jsem tu. Rázně jsem zaklepala na dveře. Jen ať už to mám za sebou.

"Dále!"

Dnes zní nějak podezřele mile. To zas bude něco chtít? Nic nezdobím ani neorganizuju!

"Dobrý den, pane řediteli."

Neubránila jsem se pohledu na hodiny. Šest je taky kolem páté...

"Posaďte se, drahá kolegyně," přivítal mě Brumbál.

Nejistě jsem si sedla a snažila se něco vypozorovat přes ty půlměsíčkové brýle.

"Doslechl jsem se, že jste dnes měli při hodině létání nehodu..."

To mě sem vážně táhl jenom proto, že je Longbottom jak zralá hruška??? Vždyť mu dohromady nic není! A jeho výkony to taky jistě neohrozí...

Většina studentů má na konci hodiny problémy slézt z koštěte, jak je vyděšená. Vůbec nechápu, jak se mu povedlo spadnout... To jsem tu skutečně jen kvůli tomu? No, aspoň že nejde o nic závažného...

Něco za něco

Protože se mi podařilo lehce zaspat, dorazila jsem na snídani na poslední chvíli, takže jsem si nestačila s Albusem normálně promluvit. Okolo už bylo příliš mnoho kolegyň a kolegů a Pomona, Filius a Severus (především Severus!!!) těžce nesou, když chci získat také trochu ředitelské přízně pro Nebelvír.

---

Přisedla jsem si k němu a prohodili jsme pár zdvořilých frází ("Jak jste se vyspal?" "To bude dnes zase den, že?" "Taky už vám ten dýňový džus leze i ušima?"...). Ve skrytu duše jsem ale doufala, že se mi s ním podaří někde o samotě promluvit. Potřebovala bych totiž objednat pro naše družstvo nové dresy a nepotřebuju u toho přítomnost představených ostatních kolejí. Hlavně ne Zmijozelu.

Věci však proběhly lépe, než jsem doufala, protože po snídani za mnou přišel Albus sám, že by se mnou potřeboval o čemsi hovořit, ať se kolem druhé stavím. Skvělé. Doufám, že si všiml těch odřených rukávů nebelvírského mužstva.

V očekávání velkých změn jsem za ním ve smluvenou dobu vyrazila. Cestou jsem srazila pár zmijozelským nějaké body, Severus si je zase nějak jistý v kramflecích a ta sebranka zelená si moc vyskakuje. Potřebovali by zchladit. Všichni.

K Albusovi jsem dorazila o chvíli později. Nemohla jsem si vzpomenout, co má zase za heslo. U Merlinova plnovousu, kam na to pořád chodí?!

Už po chvíli mi bylo jasné, že dresy nebelvírského družstva ho neznepokojují ani v nejmenším. Mě zase netrápí výroční zpráva ministerstva a jeho pozvánka na ministerský ples pořádaný při příležitosti Korneliusových narozenin. Po půlhodině znechucených dohadů, cože to po sobě navzájem vlastně chceme, jsme dospěli k dohodě, se kterou nejsme sice ani jeden spokojeni, ale o tom přece kompromisy jsou. A jsme přece dospělí! Takže ho doprovodím na tu oslavu, ale dala jsem mu zcela jasně najevo, že po třiceti minutách Korneliusova proslovu odcházím. Ani náhodou nezůstanu po ty dvě hodiny řečnění a chvály, co jsem absolvovala loni, předloni... Ne ne ne ne ne ne. Zdálo se mi o tom pak asi měsíc. Na oplátku získá Nebelvír své dresy, košťata z něj musím vytáhnout za rok. jen aby nám do té doby Kornelius neumřel.

***

Začínám litovat, že si nevedu deník, protože to bylo strašné, strašné, strašné! Kornelius zřejmě počítal se zaječími úmysly některých hostů, protože během začátku projevu zmizely všechny východy ze sálu. Nikdy jsem neviděla tolik zoufalství pohromadě.

První hodina byla úmorná.

Druhá byla příšerná.

Na konci třetí jsem vzbudila Albuse, protože už začal nahlas chrápat. V chrápaní, které se ozývalo ze zadních řad, se to ale bez problémů ztrácelo a Kornelius nevypadal, že by mu to vadilo. Vlastně ani nevypadal, že by si toho všiml.

"Už je konec?" zamžoural na mě Albus, poposadil si brýle, a když jsem přisvědčila, od srdce zatleskal. Já už neměla ani sílu zvednout ruce. Albus vyskočil, svěží jako rybka, a šel Korneliusovi poblahopřát. To se mu to skáče, když se vyspal...

Kam se na tenhle projev hrabe Lockhart! Když mě jednou Sibyla vytáhla na slavnostní uvedení jeho nové knihy do prodeje, byla jsem si jistá, že žádný jiný člověk se nedokáže chválit dvě hodiny v kuse... Ach, jak jsem se zmýlila! Proti tomuhle je Lockhart žabař!

Rozhlédla jsem se po sále. Někteří spěšně opouštěli místnost, snad ze strachu, že znovu zmizí východy. Albus něco švitořil obklopen pány z ministerstva. Hledala jsem v davu nějakou známou a aspoň trochu milou tvář... Dalo to práci, ale našla jsem - a šla pomoct Molly vzbudit Artura...

Nebelvír by si měl vážit obětí, které pro něj přináším, a rozdrtit konečně ten zatracenej Zmijozel!

Jeden den v životě Severuse Snapea

5:00 Probudil jsem se celý rozlámaný. To vlhko a chlad mi nesvědčí, říkám to Brumbálovi pořád. Ale to radši zateplí přístěnek na košťata, než aby se postaral o blaho svých věrných a oddaných podřízených.

---

5: 05 Zjišťuju, že nemám čisté ponožky. Skřítci stávkujou nebo co? Nebo na mě kašlou už i tyhle podřadné formy života? To si mám prát sám???

5: 10 Rozhodl jsem se, že si nějaké ponožky vyčistím sám za pomoci magie.

5: 12 Nemám ŽÁDNÉ ponožky! Ti trpaslíci to odnesli a vyhlásili stávku! To už je vrchol! Pořád říkám, že sem potřebujeme nějakého člověka, ale to ne! Dokud to neřekne Minerva, jde mu to jedním uchem tam a druhým ven. Pokud to do té šedivé hlavy vůbec vleze...

5: 15 Obul jsem se a vyrazil na snídani. Takhle brzo tam snad nebude žádný student. Dnes nemám náladu koukat na ty otrávený ksichty i při jídle.

5: 35 Dorazil jsem do Velké síně. To jsem si mohl myslet! Minerva! Má problémy se spaním nebo co? I když v jejím věku... Sedl jsem si na své místo a zabručel jejím směrem cosi, co by si mohla při troše dobré vůle a menší hluchotě vyložit jako pozdrav.

5: 42 Žvýkám něco bez chuti a zapíjím to něčím podobným, ale řidším. Vcházejí první studenti. Já snad budu chodit snídat ve tři!

5: 46 Studenti: 8x Nebelvír, 12x Havraspár, 4x Mrzimor. Ze Zmijozelu nikdo. Tady je vidět, že jako jediný mám normální studenty, kteří vědí, kdy je čas spát. Tyhle obličeje si zapamatuju a strhnu jim body.

6: 00 Rozloučil jsem se s Minervou a vypravil se k sobě. Jestli tam nebudou ponožky, tak ať si mě ten prťavej nárůdek nepřeje!

6: 20 Zjišťuju, že jsem nezamkl. Ještěže se studenti bojí vyskytnout se se mnou na stejném podlaží, natož aby se ke mně někdo vloupal.

6: 25 Ponožky nikde! Copak nikoho nezajímá, že zmrznu? Ale prosím, jestli mám onemocnět, tak jak je libo! Mně je to jedno! Ale ať si pak Brumbál nestěžuje! A za Pomfreyovou nepůjdu! Já viděl ty ropuší bradavice! Ani náhodou!

6: 30 Mně modrají nohy!

6: 40 Jsem génius! Zapálil jsem oheň v krbu a s nohama omotanýma ručníkem se posadil před něj. Po chvíli koukání do plamenů mě napadlo, že bych taky mohl něco dělat...

7: 00 No přece nebudu vstávat! Vytáhl jsem hůlku a namířil na stůl. Jsem kouzelník a jsem za to rád. Accio je jedno z nejlepších kouzel, jaké kdy bylo vymyšleno. Tak co za úlohy to tu máme?

7: 05 Ha! Potter! Má cenu to číst? Ale ano, rád se zasměju... Tenhle odstavec určitě nepsal. To by ta dutá hlavy nevymyslela... Moc šroubované... Tak od koho to opisoval? Namátkou kouknu na pár dalších úloh... No Weasley sotva! Finnegan? Hahaha!!! Severusi, ty dnes perlíš! No jo, Grangerová! Jen počkej, až na tebe přijde řada!

7: 30 Rozhodnuto. Takové krásné T jsem tam napsal, vskutku se mi povedlo. Ale to ten rozcuchanej tupohlav nikdy neocení. Ne že bych o jeho ocenění stál... Ale když už využívá práci jiných, aspoň se může snažit, aby to nebylo na první pohled patrné. Copak neumí ani pořádně podvádět? Zkrátka T a konec!

9: 35 Zatracená Grangerová! Četl jsem to dvě hodiny! Takový mrňavý písmo a nalepený na sobě. Copak nevidí, že se to blbě čte? Kdo to má luštit?! A ta dýlka! Je ta holka normální??? Když zadám tři otázky, nechci šest nahusto popsaných pergamenových listů! Sice tam má všechno, ale ať si nemyslí, že dostane výborně! Na to je ve špatné koleji!

9: 45 Weasley. No ano. Viz Potter. Ti dva se hledali...

11: 00 Nebelvír za mnou. Čtyřem jsem dokonce nedal T, jsem asi dnes nějak naměkko...

11: 30 Ponožky stále nikde, opět obouvám boty na bosé nohy a přísahám krvavou pomstu. Snad aspoň oběd bude stát za to.

12: 00 Brumbál září, Minerva září. Co se zase zatraceně stalo, o čem nevím? Asi budu muset překontrolovat stav bodů a odpoledne to na lektvarech uvést do pořádku.

12: 40 Přece jen den není zcela ztracen. Jídlo bylo chutné, ať to bylo cokoli. Pln energie vyrážím opravit úlohy Zmijozelu. Boty mě šíleně dřou.

12: 55 Ponožky pořád nikde.

13: 05 Oheň krásně praská, zmijozelské pergameny leží pokojně na hromádce. Tak co máme navrchu? Crabbe... No, geniální to sice není, inteligentní také ne... Ale jednou je to Zmijozel. Co jsem to dal Grangerové?

13: 10 Malfoy. To si zaslouží výborné hodnocení. Nač ztrácet čas čtením?

13: 11 Goyle - viz Crabbe, jen čitelnější.

13: 45 Opraveno. Všichni se vešli na stránku. Tak to má být.

15: 00 Vyrážím do učebny. Lektvary Zmijozel - Nebelvír. Tak kolikpak bodů dnes sundáme?

15: 05 Sledovat výraz Grangerové je skoro stejně tak dobré jako sledovat Pottera. Jestli po mně hodí ukřivděnej obličej, strhnu mu deset bodů.

15: 08 Zatraceně! Potter jen čumí do papíru a nic. To mi dělá schválně! Ale neboj, chlapče, já tě znám. Do konce hodiny ještě bude příležitostí... A když ne u tebe... Je tu lidí z Nebelvíru! To by bylo, aby nebylo!

15: 30 Finnegan mínus pět bodů. Jak to krájí??? Může být rád, že má ještě deset prstů! I když... nechval dne před večerem. Pak mu strhnu další.

15: 35 Longbottom mínus pět. Úloha na nic, práce na nic... Měl jsem mu sundat víc.

15: 50 Weasley mínus pět. Nemá se otáčet a vybavovat se. Všechno vidím!

15: 55 Sedím za stolem a pozoruju práci odsud. Ani mě nenapadne procházet mezi stoly! Mám úplně sedřené nohy. Potřebuju pantofle!

16: 30 Konečně! Už jsem skoro nedoufal! Potter mínus deset! Vypalovat díry do stolu! Co to tam namíchal? To pak budu muset prozkoumat, vypadá to zajímavě.

16: 40 Asi bych měl taky nějaké body udělit... Dobře, Malfoy plus deset. Hezky rozdělit práci, je vidět, že je to vůdčí typ.

17: 00 Konečně jsou pryč. Au!! Zabiju prvního skřítka, kterého potkám, a zatancuju si na jeho hrobě.

17: 30 Cestou na večeři na mě něco nebelvírského, rozumu mdlého, divně koukalo, tak jsem tomu strhnul body. Ty bys nechodil jinak, kdybys měl sedřený nohy!

18: 00 Minerva už tak nezáří, začíná to zase vypadat dobře.

18: 30 Další body pryč. Proč všichni tak zírají?

18: 40 Docházejí mi nadávky. TEĎ si přinesou ponožky! TEĎ!!! Mají kliku, že jsem je tu nezastihl osobně.

19: 00 Připravil jsem si před krb lázeň na nohy. Konečně úleva...

22: 15 Vzbudil jsem se v křesle před krbem, nohy v tak tak vlažné vodě. Kašlu na všechno, jdu spát.

//><!

32. kapitola

Taky mě mohlo napadnout, že sváteční oběd neprojde jen jako sváteční oběd, ale udělá se z toho hostina. Upřímně by se mi tam nechtělo, i kdyby šlo jen o ten oběd. Dneska už jsem Severuse viděla a ke štěstí mi to bohatě stačilo. Protože mi ale k Vánocům nikdo nevěnoval jako dárek jídlo, přesvědčila jsem se, že tam přece jenom dorazím.

---

Sotva jsem otevřela dveře na chodbu, zalitovala jsem, že nemám sluneční brýle. Bylo to strašný. Bylo mi zle! K mé velké radosti se Quirinus tvářil úplně stejně. Pozdravili jsme se lehkým kývnutím hlavy - prudší pohyb by mě zabil. A na zvuky jsem taky neměla náladu. Studenti stačili. Solidárně jsem si k němu přisedla. Opět žádné česnekové aroma. Chápu. Mít turban napěchovanej česnekem, klečím nad nejbližší záchodovou mísou.

Asi jsem měla opravdu mizernou náladu, protože se mi zdálo, že Severus nějak nechutně zářil. Byli jsme z toho s expertem na černou magii tak zhnuseni, že jsme se dohodli, že při nejbližší příležitosti vyrazíme do Prasinek. Stejně jsme už dlouho nikde nebyli.

Byla jsem ráda, když to skončilo a my se mohli rozejít. Hagrid už nás pomalu doháněl - a to pil jen víno. Nějakým způsobem jsem se dostala až k sobě, zamkla (i když netuším, proč to dělám) a skátila se na postel.

Bylo mi zle. A dívat se na čokoládové žabky skákající v bramborových lupínkách a topící se v rajčatové omáčce mi taky dvakrát nepřidalo. Nechápu, jak to Brumbál může snášet.

Na vteřinku jsem zavřela oči. Když jsem je po kratičkém okamžiku otevřela, byla hluboká noc. Věděla jsem zcela jistě, že teď už neusnu, a tak jsem přes sebe přehodila plášť a vyrazila ven. Všude panoval dokonalý klid. Pak jsem potkala Filche. Hudral, že se někdo vloupal do knihovny, snad do oddělení s omezeným přístupem. Má být rád, že tu máme tak pilné studenty...

Abych se dostala z jeho dosahu, nabídla jsem mu svou pomoc, a pod záminkou, že jdu prozkoumat další chodby, zmizela za rohem. Měla jsem zůstat v posteli...

Příští ráno se mi Severus svěřil se žhavou novinkou - nějaký student se po nocích potlouká kolem oddělení s omezeným přístupem. Užasla jsem. Neskočil mi na to. Věděla jsem, co přijde - a taky to přišlo - Severusovi zaplály oči a vypadlo z něj, že tam chce jít v noci hlídkovat a provinilce dopadnout při činu. Divím se, že ho to baví.

Každopádně když mě v noci přepadla nespavost, věděla jsem přesně, kam ani nevkročit. Že to nebylo nic platné, se ukázalo pár okamžiků po tom, co jsem se náhle a bez varování ocitla přiražená ke zdi, s vyraženým dechem a Severusovou tváří jen pár centimetrů od své.

"Zatraceně, ženská, co tu děláš?" zasyčel mi do obličeje.

Nemohla jsem dýchat, jak na mě tlačil, takže se odpovědi nedočkal. Pochybuju, že na ni čekal.

Vstrčil mě do nějakých dveří a dotlačil do zadní části jakési učebny. Vypadala nepoužívaně. V přítmí se jen rýsovaly obrysy lavic a židliček nastavených podél stěn. Co by mě upoutalo, kdybych neměla dost práce s popadáním dechu, by bylo zrcadlo. Vzhledem k okolnostem a umístění bylo z nepochopitelných důvodů stále v jednom kuse.

"Ty nikdy nespíš?" ztišila jsem hlas, protože na chodbě cosi klaplo a já neměla nejmenší zájem nechat se přistihnout v této kompromitující situaci.

"To říká ta pravá," zavrčel. Víc nestihl, protože v tu chvíli se otevřely dveře. Rychle chytil svůj dlouhý černý plášť a zvedl ho nade mě. Něco kleplo o podlahu. Už zase stál moc blízko. Ne že bych byla háklivá na svůj osobní prostor, ale nějakej přece jenom potřebuju.

Nic se nedělo. Nikdo nevešel. Přesto jsme v té pozici zůstali. A dobře jsme udělali, protože potom se u zrcadla náhle objevil Potter a některý z klanu Weasleyů.

"Ten blázen mu dal neviditelný plášť," zašeptal Severus ohromeně. "To se mi snad jenom zdá!"

Musím uznat, že s tímhle Brumbálovým rozhodnutím jsem taky zrovna nesouhlasila. To poslední, co potřebujeme, jsou neviditelní studenti.

V Severusovi zuřila vnitřní válka. Ukázat se, strhnout body, zabavit plášť, udělit školní trest na jedné straně, odhalit svou přítomnost tady se mnou na druhé. Zatím jsme byli kryti - černý plášť v temném koutě je lepší než plášť neviditelný.

Osobní pověst nakonec zvítězila, takže jsme hodnou dobu stáli bez hnutí v koutě, kryti Severusovým pláštěm.

"Můžeš mi říct, proč se tu po nocích plížíš v takhle světlé barvě?" zeptal se sotva slyšitelně.

"Nikdy jsi neslyšel o pastelových barvách?" Co je mu do mého oblečení?!

"Cože?"

"Netvrď mi, že ty spíš v černé."

Zpražil mě pohledem. Ne, že by mi to vadilo. Jen jsem se snažila vybavit si tu noc, kdy si u mě zřídili ubytovnu. Černá díra...

"Zatraceně!" ozval se zase po delší odmlce.

"Co je?"

"Odkrvuje se mi ruka."

Když několik minut držíte někomu nad hlavou plášť, udělá to své.

"Navrhla jsem kouzlo na zneviditelnění. Sotva jsem to ale dořekla, uvědomila jsem si, proč je to nesmysl. Došlo mi, co bylo to klepnutí - a Severus mi to vzápětí potvrdil - jeho hůlka mu vypadla z kapsy a ležela z našeho dosahu. A když se dozvěděl, že já hůlku nemám, skoro vylítl z kůže. Prý jak se může čarodějka potloukat někde v noci bez hůlky... Pokud jde o mě, tak jednoduše...

My snad byli odsouzeni strávit tu takhle společně celou noc! Ti dva nevypadali, že by chtěli zrcadlo v dohledné době opustit. Dost rychle jsem propadala zoufalství.

"Jestli tu budou ještě za pět minut," zašeptal zlověstně můj černý společník, "tak ty si vezmi toho zrzavýho a já zabiju toho zjizvenýho."

31. kapitola

Bolest hlavy není na kocovině zdaleka ta nejhorší věc, ačkoli i tu jsem cítila dost intenzivně, když jsem se ráno po Brumbálově večírku probrala. Na třetí pokus jsem se posadila a zaostřila kolem sebe. Pak přišla ta horší věc - TOHLE NEBYL MŮJ BYT!!! A celkový design skoro ani nepřipouštěl pochyby o tom, kde to vlastně jsem. To, co mě trápilo, bylo PROČ jsem zatraceně zrovna tady?! Padla jsem zpět do postele a snažila se srovnat si myšlenky od chvíle, kdy Quirinus našel a otevřel TU VĚC.

---

Jenže nebylo CO rovnat. Měla jsem naprosto ukázkové okno. Nic. Několik hodin mého života zmizelo a vzhledem k místu, kde jsem se nacházela, jsem si ani nebyla jistá, jestli vůbec chci, aby se někdy našly.

Zavřela jsem oči. Třeba je to jen zlý sen a až je otevřu, budu ležet ve své posteli, ve svém bytečku, se svým kocourem...

"No ne! Ty ses probrala?" Ten hlas bych poznala kdykoli. Zamrazilo mě. Představa, že otevřu oči a uvidím ho... A hned po ránu! Život je tak krutej!

"Už jsem v to ani nedoufal," pokračoval a já se cítila čím dál hůř.

Pevněji jsem stiskla víčka.

Byl zticha, nehýbal se, asi ani nedýchal, protože jsem ho najednou vůbec neslyšela. Ale cítila jsem, že tam někde JE. Někde v tom černém prostoru za semknutými víčky je a čeká, až je otevřu. Kdyby tak chtěl někam odejít! Ale kam? Je to jeho byt! A co tu dělám já, je záhada.

Po několikavteřinové věčnosti jsem nakonec otevřela oči. Samozřejmě že stál hned vedle. Roztáhl rty, jak to všichni ostatní normální lidé dělají při úsměvu. No, možná to byl úsměv...

"Tak mě napadlo, že tohle už je letos naše druhá společná noc. Nerad bych, aby se z toho stal zvyk."

To já taky. Děsivá představa.

"Jak jsem se tu vzala?"

Sešpulil rty a nahodil výraz "hledám správná slova".

Když už je podle mě hledal příliš dlouho, zdvořile jsem se ho zeptala znovu.

"Severusi, mluv! Jestli čekáš, že si vzpomenu, tak tu budem hodně dlouho!"

Zašklebil se.

Ten mizera si to vychutnával!

"Když jsme odcházeli od Brumbála, chytla ses mě jako klíště a nešla jsi odtrhnout. A Quirrell tě nechtěl."

"Cože jsem?" zbledla jsem.

"Chtěl jsem tě zamknout u tebe, ale sebralas mi hůlku," pokračoval v jednom z nejděsivějších příběhů, co jsem kdy slyšela.

"Jak jsem ti mohla sebrat hůlku?" naštvala jsem se. Kdyby to nedopustil, tohle by se nestalo! "Byla jsem namol!" připustila jsem rozhořčeně skutečnost, která nám oběma byla víc než jasná. V jakým mohl být stavu on, když jsem byla schopná sebrat mu hůlku???

"To sice ano, ale neobyčejně ohebná."

Bylo mi trapně. Příšerně trapně.

"Věř mi, kdybys byla jen o něco tišší, tak jsem tě nechal ležet někde pod schody, ale protože jsem se bál, že by se tu mohli potloukat nespavci z Nebelvíru a uviděli nás, radši jsem tě uklidil k sobě."

Bylo mi zle, zle, zle... Už nikdy nepiju s Quirinusem. Nikdy! Doufám, že je mu taky blbě - a hůř než mně.

"Byla bys teď tak nekonečně laskavá a vrátila mi mou hůlku?" zeptal se tak sladce, že mi přeběhl mráz po zádech.

Ztuhla jsem. "Proč sis ji nevzal?"

Zamračil se. "Snad si nemyslíš, že tě budu prohledávat?"

Když nad tím tak přemýšlím, má bod.

Malý a nepodstatný.

Tak jsem se teda prošacovala sama a k mému údivu a Severusově nezměrné radosti našla jeho hůlku v jednom jediném, kompaktním kuse.

Než jsem odešla, zeptala jsem se ho na věc, která mě v danou chvíli vytanula na mysli: "Jak se jmenovala ta zelenina, o které mluvila Pomona?"

"Ďáblovo osidlo," odtušil.

"To je zelenina?"

"Já bych to nejed´."

30. kapitola

Celý den jsem strávila procházením prázdných bradavických chodeb. Sice tu taky pár rušivých elementů zůstalo, ovšem naprostá většina studentů i velká část mých drahých kolegů odjela domů při první možné příležitosti. To ale bohužel neodradilo Brumbála od jeho družné nálady, takže jsme se povinně večer všichni sešli pod schody do ředitelny a čekali na Minervu, až najde po kapsách seznam nejnovějších cukrovinek Medového ráje.

---

Nepřítomnost většiny kolegů byla očekávatelná - kdo mohl, zmizel na svátky domů. Kam ale zmizela Sibyla Trelawneyová, naše dvorní věštkyně, to pro mě byla opravdu záhada. Vůbec si nedokážu představit, že existuje mimo Bradavice...

Skřítkové a Brumbál se opravdu předvedli. Hlavní místnost byla zvětšena a vedle stolů se zajímavými lákadly k zakousnutí tu byl i menší taneční parket. Při pohledu na přítomné se mi na mysl vkradla otázka, k čemu tu asi tak bude, ale zůstala jsem zticha a zaujala pozici, odkud se budu moct při nejbližší příležitosti co nejrychleji a nejnenápadněji vypařit k baru.

Hned po srdečném přivítání už jsem já, Severus a Quirinus seděli na židlích a zkoumali, co že to tu vlastně máme k dispozici. Už zase jsem fungovala jako zeď. Z nějakého důvodu spolu ti dva poslední dobou vůbec nejsou schopni normálně komunikovat, vyhýbají se, vrčí a mračí se na sebe. Počkat! --- Říkala jsem "poslední dobou"? Zapomeňme na to!

Měla jsem na ten večer jasný plán - věnuju jim svůj čas tak do jedenácté, v 11:00 dostanu migrénu a zmizím. Pak ale Brumbál pustil nějakou desku k tanci - jednu z těch skladeb, u kterých se má babička vždycky zasnila a začala vzpomínat na mládí. Pánům po mé levici a pravici ztuhly rysy a náhle se zdáli být aspoň o metr menší.

Přikroužili k nám Albus s Minervou. "No tak, do kola," zazubil se a odkroužili.

Dostala jsem migrénu o čtyři hodiny dříve.

Quirinus do sebe rychle vyklopil pohárek čehosi, k čemu já ještě nedošla, a vyzval mě k tanci. Přijala jsem nabízené rámě a vykročila s ním na improvizovaný parket. Cestou jsem dostala nějakou girlandou do obličeje. Nesnáším dekorace... Aspoň to česnekové aroma si dnes odpustil. Asi zrovna nehrozila bezprostřední nebezpečí útoku upírů.

Opsali jsme pár povinných koleček, abychom nevypadali, že se nebavíme, pomluvili všechny, které jsme aktuálně míjely a vrátili se k baru, kde se společnost již rozrostla o Hagrida, který právě živě něco vyprávěl mrtvě se tvářícímu Severusovi. Pak ho dobrácky poplácal po rameni a odešel k Brumbálovi, pečlivě zkoumajícímu chlebíčky (nemá rád pomazánky s tuňákem a dává si zatraceně pozor, aby něco takového náhodou nespolknul). Severus ale podobný zákeřný útok zezadu nečekal, takže si málem zarazil skleničku do krku a vydával jakési chrčivé zvuky.

Quirinus zmizel za barem a po chvíli objevil nějakou přátelsky vypadající láhev, na zdobené etiketě sálo stříbrnými písmeny vyvedeno "Černokněžníkovo poslední sbohem".

Od té chvíle mi všechno splývá.

Vím, že jsem tančila na další odrhovačky z babiččina dětství snad s každým přítomným kolegou mužského pohlaví, z nichž víc jak polovina mi dupla na nohu.

Pomona líčila něco o salátu...

Ne, tohle bude asi nesmysl. Pomona Prýtová nepěstuje tak fádní a nudné rostliny, jako je salát...

Že by šlo o špenát?

Ne, ne, taky ne... Ale co, to je fuk. Já to pěstovat nebudu.

Severus se mračil.

Quirinus mi vyprávěl něco o upírech.

Že by Pomona mluvila o česneku?

Nebo mluvil o vlkodlacích?

Jak se jmenovalo to, co jsme pili? To do školy rozhodně nepatří!

Ne, o česneku nemluvila!

Albus si odvedl Severuse stranou, aby se ho zeptal na Potterovy pokroky.

Někde tady jsem dostala neovladatelný záchvat smíchu. Severus to taktně přešel a po zběžném pohledu na Quirrella poznamenal, že se skutečně pomalu učí samostatnosti a nespoléhat na cizí ochranu - a cizí pomoc, dodal pak ještě, ale pochybuju, že tady byl ještě myšlenkami u Quirinuse.

Kapusta taky ne...

Ale byla to nějaká zelenina.

Nebo ne?

<![CDATA[//><!]]>

29. kapitola

Konečně se blíží Vánoce! Poslala jsem domů dlouhý dopis, až se naši po Novém roce vrátí bůhvíodkud, aspoň budou mít co číst. Narby mi pomohl zabalit vánoční dárky a po několika náznacích z mé strany mi dobrovolně nabídl, že je dopraví domů, ať nestrháme sovy. Letos jsem taky přišla o starosti s vánočním úklidem - po tom, jak jsem se týden snažila uvést byt do obyvatelného stavu, jsem líná roztáhnout i závěsy a žiju v šeru. Kdybych je roztáhla, stejně by nedošlo k nějaké změně - venku je šedo, zima a hnusně. Nemusím na to ještě koukat. Stačí, že to vím.

---

Už se těším, až odjedou studenti a bude tu chvíli zas klid. Zatím se ho ale asi nedočkám. Dnes mě třeba Hagrid dvakrát málem smetl nějakou obří jedlí a potom dorazil Severus, úsměv na líci, že strhnul Nebelvíru nějaké body, protože některý Weasley dal Malfoyovi do zubů. Nechtěla jsem kazit tu vzácnou náladu, tak jsem taktně zamlčela, že Minerva dnes zas dvojčatům nějaké body přidala, když pomáhali Hagridovi, protože uvízl ve dveřích.

Aby to nevypadalo, že nesdílíme všeobecné předvánoční nadšení, šli jsme se podívat do Velké síně. Jak se dalo čekat, Brumbál nás tentokrát opatrně obešel velkým obloukem a výzdobu svěřil Minervě a Filiusovi. Překvapilo mě, že nikde nevidím Rolandu, ale jak jsem se dozvěděla později, snažila se rozmrazit školní košťata a odtrhnout je od zdi.

Večer jsem si otevřela láhev červeného vína, vytáhla několik spisů, co mi tu ležely nedotčeny už od léta a natáhla se na předložku u krbu. Když jsem se dostala k nejnapínavější části pojednání jednoho alpského kouzelníka o zesilujících účincích protěže v lektvaru proti průjmu (opravdu nechápu, proč si ministerstvo myslí, že tohle musím znát), zjistila jsem, že v pokoji už nějakou dobu nejsem sama, jelikož Severus se NUDÍ. A protože se pán nudí, musím z toho zákonitě taky něco mít. Jako by nemohl zadávat o pár stránek delší úkoly... Odložila jsem spis s vědomím, že už asi nikdy nezjistím, jak dopadly zažívací problémy vysokohorského mága, ale ani mě nenapadlo, že bych se měla zvednout ze svého místa.

"A co já s tím?" spustila jsem na něj v naději, že uzná, že nemám svůj den a odejde. "To ti mám něco vyprávět nebo co?"

"Zkus to," ušklíbl se a sedl si na postel, protože v křesle se válela hromada věcí, co mi neříkala pane, které si tu nechali mí nezvaní spolubydlící.

Převalila jsem se na bok a podepřela si hlavu rukou, abych na něj lépe viděla.

"Když mi bylo jedenáct, poznala jsem moc zajímavýho kluka..."

"Stačí," přerušil mě podle očekávání a mně spadl kámen ze srdce.

"Nemáš tu ještě ty šachy?" zeptal se.

Polilo mě horko. Hrát se Severusem cokoli je o nervy. Když vyhraje, je schopen to předhazovat následující půlrok, a když prohraje, není na světě zapšklejšího netopýra - což by mi ani nevadilo, kdyby ovšem byl schopen odepřít mi na tu dobu svou přízeň a nebavil se se mnou.

"Ne!" vyhrkla jsem, takže vyzkoušel Accio do všech stran, dokud nevylétly z jedné z polic a cestou nerozcákly tři broušené křišťálové poháry. Nejradši bych ho zabodla hůlkou - i přes jeho Reparo - já VÍM, že byly rozbitý! Já to poznám! Už nikdy nebudou jako dřív!

Přisedl si ke mně na kobereček a otevřel krabici. Několik figurek předvedlo demonstrativně rozespalé kukuče a na Severusovu výzvu, ať se seřadí, bílý král zavrčel, že zapomněl kam. To je keců! No tak tři roky nikdo nehrál, no! Vážně uvažuju o koupi mudlovských šachů. Když černé zjistily, že budou Severusovy, nastoupaly si na svá místa, kdežto bílé protáhly své vyřezávané obličeje do nejrůznějších grimas.

Zahájila jsem hru. Bílý pěšák zahuhlal, že se může rovnou vzdát a ušetřit mi tak pět minut života. Nevím, jestli to pochopil, ale měl hrát za mě. Po deseti minutách už jsem cítila dost silné nutkání několik těch nevděčníků popadnout a ukázat jim svůj hořící krb zevnitř. Jak má člověk hrát, když vlastní figurky hrajou proti němu?!

Nevím, kdo z nás dvou byl šťastnější, když černý jezdec konečně rozdrtil bílého krále. Kdyby to byl neudělal, udělala bych to sama. Si vážně myslel, že když bude drzej, tak ho budu chránit?

Nalila jsem Severusovi červené víno a oba jsme v mihotavém světle plamenů s uspokojením sledovali, jak se dvě hartusící armády zase dávají pomalu do kupy. Třeba mu to na chvíli vyžene z hlavu tu minulou porážku ve famfrpálu.

28. kapitola Albuse Brumbála

Ráno se u mě stavil Severus. Přišel s tím, že si nechce na nic stěžovat, a pak si začal stěžovat, že mu ve sklepení mrzne a kdy že se naposled obnovovalo izolační kouzlo. V první chvíli jsem si myslel, jestli to není chyták. Pak jsem zauvažoval, jestli tu tou dobou ještě neučil Horacio Křiklan...

---

Když jsem teda neodpověděl okamžitě, zavrčel, že to si mohl myslet, a pak se zeptal, jestli si tu už stěžovala Julia. Smysl toho dotazu mi unikl, ale chtěl jsem mu udělat radost, tak jsem mu popravdě odpověděl, že ne. V tu chvíli jeho tvář ožila. Prý pokud tu nebyla, tak u ní zima není, jinak by si tu stěžovala jako první. Musím uznat, že na tom něco bylo. Jestli má jedinou místnost na hradě, kde mi nepůjde pára od úst, musí ustoupit pro dobro celku. Prohovořili jsme detaily, Severus slíbil, že ji na to připraví, a odvlál.

To jsem netušil, že veškerá jeho příprava bude spočívat ve větě "Já se tam nevrátím". Nebylo divu, že vypadala poněkud překvapeně, když se tam všichni začali scházet. Nakonec to ale vzala docela dobře. Část, ze které jsem měl největší obavy, proběhla bez problémů, protože Julia odešla na nějakou zdravotní procházku a Severus šel radši s ní, aby se náhodou nevrátila předčasně.

Stejně jsme si ale všichni se stěhováním pospíšili. Nejvíce problémů bylo se Severusovým seznamem. Nikdo z nás nevěděl, co to vlastně chce přestěhovat - buď jsme to nemohli najít, nebo jsme to nemohli přečíst. Nakonec jsme vybrali namátkou pár věcí, které nás zaujaly. Pak ale Sibyle upadla nějaká sklenice s něčím hnědočerným, co ihned zmizelo pod regálem, tak jsem radši prohlásil stěhování za ukončené. Jestli mě má něco pokousat, chci, aby to mělo aspoň jednu nohu. Snad jsme se trefili aspoň s něčím ze seznamu. Jednou mu tu ale budu muset provést inspekci - mám nějaký plíživý pocit, že ne všechny věci tady jsou tak zcela povolené.

S výsledkem jsme byli všichni spokojeni (Jen Quirinus huhlal, že nebude spát v ničem, co bylo původně pantoflem a Pomona takovou vyhlídkou také nebyla nadšená, ale mám svou autoritu, tak jsem se jich nakonec doprosil.). Podařilo se nám vytvořit skoro dostatek místa a ještě to vkusně vyzdobit. A taky odvést Severuse, než se Julia obeznámí s novou situací ve svých prostorách.

Byli jsme ale příliš skeptičtí. Vzala to poměrně s klidem. Pomalu nám už dospívá. Tak to přece jen jednou postihne i ty ze Zmijozelu...

Jedno se tomuhle dni ale nedá upřít - tak skvěle jsem se už dlouho nevyspal. Budeme to muset zase někdy zopakovat.

Jen bych nechtěl být u toho, až (a jestli) Julia zjistí, že jí Minerva na kocoura použila Petrificus, protože na ni pořád syčel...

27. kapitola

Už nikdy více! I kdybych měla půlku roku strávit tím, že budu s hůlkou obcházet kabinety, udělám to! Tohle už znova zažít nechci.

---

Když jsme se se Severusem po nějaké době přiloudali zase zpět, Albus ho hned ve dveří popadl za rukáv a s jakousi delegací vyrazili na kontrolu kolejí. Alespoň to mi tvrdil, když mě v těch dveřích skoro převálcoval, jak se tlačil ven

Neoficiální důvod jsem zjistila, když už byl v bezpečí za rohem. Můj kabinet, můj krásný malý kabinet, můj útulný malý byteček!!! Vypadaly jak menší letištní hala, rozdělená navíc nakadeřenými záclonky do jednotlivých oddělení!

Sibylino oddělení bylo cítit na hony daleko. Je neuvěřitelné, jak se ty voňavky dokážou šířit, dostanou-li k tomu příležitost. Quirinusovo bylo slyšet. Ani nechci vědět, co tam měl. Jen doufám, že mi to přes noc nesežere kocoura. Mou plnou pozornost ale vzápětí přitáhlo něco zcela jiného - během mé nepřítomnosti si sem ten podlý ničema nechal přestěhovat snad celý sklad! Ti mizerové to naplánovali! Oni to věděli! V němém úžasu jsem zírala na sklenici čehosi, co zíralo na mě, a mé čichové buňky byly nedobrovolně zaměstnána něčím... něčím... NĚČÍM!!!, co se skoro až viditelně linulo z těch samých míst. Ten... MIZERA!!!

U Merlinových vousů a Morganiny bradavice! Za co mě tak trestaj?!

Chtěla jsem jen zalézt do kouta a tiše a hořce plakat. Když jsem ale zjistila, kam mi přestěhovali postel, chtělo se mi brečet dost nahlas. Naštěstí jsem si ale všimla, že zbytek kolegů mě se škodolibým zájmem pozoruje, tak jsem se opanovala, opustila svou pozici solného sloupu a hooooodně zhluboka se nadechla. Chyba! FUJ!!! Ale já si to zapamatuju a jednou jim to vrátím i s úroky!

Proploužila jsem se mezi nařasenými závěsy a kecla na postel. Něco ze sklenice mého souseda mě pozorovalo. Proč to sem vůbec musel natahat? Většina těch věcí stejně prošla cyklem život - smrt - nový život. Těm už neublíží nic!

A ať si nikdo nemyslí, že usnu!

Pak přišla další rána. Automaticky jsem sáhla pod postel , kde mívám své měkoučké chlupaté pantofle. Nebyly tam!

"No, víš..." Rolanda zřejmě pochopila, oč jde a výmluvně se podívala ke dvěma postelím. realita pozná přesně ten okamžik, kdy už si myslíte, že to nemůže být horší, a dokáže vám, jak hluboce jste se ve své naivitě mýlili. Profesorku přeměňování si do kabinetu ani nikam jinam nikdy nepozvu.

A tenhle strategický tah - zmizet, než se vyzuřím - jim taky neprojde. I kdyby se vrátili za deset let, tohle maj spočítaný! Nenávidím je, nenávidím je, nenávidím!!! Chci normální pracovní místo.

***

Brumbál se mi snad jen zdá! Dorazil s tou trestnou výpravou a s andělským výrazem ve tváři a vážně vypadal, že si myslí, že mu to zas projde!

No jasně že projde, protože já fakt už nemám na to, abych se s ním dohadovala! Chtějí se sem nastěhovat, prosím, ale kde mám zatraceně Damiena??? Jestli ho Minerva v něco proměnila, tak ji otrávím!!!

***

V noci jsem zjistila řadu věcí, bez kterých bych se s radostí obešla:

1. Albus Brumbál chrápe!

2. Quirinus Quirrell chrápe!

3. Filius Kratiknot chrápe!

4. Pomona Prýtová chrápe!

5. Rolanda Hoochová mluví ze spaní.

Jestli vydává nějaké zvuky i zbytek sboru, netuším, protože se to dost těžko rozlišuje. Nicméně jestli chrápe Severus, mi zůstalo utajeno, protože stejně jako já celou noc nespal, skřípal zubama a vrčel. Snad jediný člověk v Bradavicích, co je schopný existovat bezhlesně, je Sibyla. Ta se ale zhruba ve tři v noci sbalila, zabalila do několika šál a vlněných svetrů a s tichým zaklením zmizela na chodbě. Vrátila se asi v osm, zamračená, v tváři trochu promodralá a s tělesnou teplotou i náladou na bodě mrazu. Není nad mizerně naladěné a nevyspalé věštkyně. Asi čtyři kolegové se dozvěděli, že do konce zimy je po nich, Quirrell se jí radši obloukem klidil z cesty, aby přežil prosinec.

Víc teď k tomu nemám co říct, protože stále ještě zpracovávám informace a zážitky a a snažím se s tím vyrovnat - a zapomenout.

26. kapitola

Lidé jako Quirinus vynalezli neverbální používání zaklínadel. Než jsem se vrátila s novou várkou čaje, protože původní byl nepoužitelný, byl Quirinus čistý, stejně jako jeho nejbližší okolí. Čisto bylo i kolem Rolandy a Sibyly, které zrovna vedly nějakou vzrušenou debatu o košťatech (Rolanda mluvila a Sibyla zuřivě přikyvovala, v očích ten svůj výraz "jsem za devatero horami a devatero řekami".). Rozhodla jsem se zajít za Brumbálem. Nehodlám mít celý sbor u sebe.

---

Brumbál mě ale předběhl a dorazil taky, společně s Minervou. Po krátkém, symbolickém ťuknutí se vpustili dál a stejně jako předtím Rolanda i oni zůstali chvíli jen stát.

"Tady není taková zima," pronesla nakonec Minerva a upřela na mě podezíravý pohled. A jako co čekali? Mé prostory jsou zaizolovány proti všemu, co mě napadlo, a pravidelně to obnovuju a rozšiřuju o další kouzla. Můj soused je totiž cvok.

V následujících okamžicích se můj svět zhroutil. Albus začal vykládat něco o tom, že do večera se nestihne všechno obejít, že je štěstí, že o koleje se starají i skřítci (ale pro jistotu že tam s pár kolegy zaskočí), pak něco o trestuhodné nedbalosti, že by se měl vést kalendář - a že se noc bude trávit u mě. V ten moment na mě všichni pohlédli - odpor byl marný.

"Jdu se projít," řekla jsem těm vyčkávavým podlým tvářím. "Sama."

"Výborný nápad!" vyskočil Severus z křesla. "Jdu s tebou."

Co se na to dá říct?

Rezignovaná a poražená jsem opustila své kdysi soukromé hájemství s přerostlým netopýrem v patách. Šli jsme mlčky, oba stejně nadšení vyhlídkou společné noci, která nás čekala. Přitáhla jsem si hábit blíž k tělu, Severus to samé udělal už dávno. Zatracená zima! Bezcílně jsme bloumali hradem, jen jsme se na chvíli zastavili u našeho patentního počítacího zařízení a přepočítali červené kameny s utkvělou myšlenkou "S tím se musí něco udělat". U Severuse ale utkvělejší - já toho během roku moc nestrhnu, protože na můj předmět chodí zhruba osm lidí - z toho asi pět z Mrzimoru - a Charity mi výslovně zakázala moc strhávat body na jejím studiu mudlů. Pech. A nikdo ze Zmijozelu tam nechodí, tak skoro ani nemůžu přidávat.

Zahnuli jsme do nějaké chodby a já najednou zjistila, že už nejdu, ale ležím tváří ve studené závěji. Vítr, Protiva, někdo, něco nebo někdo z Nebelvíru rozbil okno, dovnitř napadal sníh, utvořil překážku přes půl chodby a mráz všude okolo vyčarovat kluziště. Neměla jsem ani sílu se zvednout a zůstala ležet v tom ledovém bílém nadělení. Na Severusovo "Vstávej" jsem odpověděla tím, že jsem se překulila na záda, protože jsem skoro přestala cítit obličej. Teď mě pro změnu záblo za krkem.

"Vstávej, nastydneš," nenechal se odbýt černý stín stojící nade mnou.

"Nech mě tu," zaskuhrala jsem zespodu. "Řekni všem, že jsem umřela a nemůžu se dostavit."

"Nebuď jak malá."

Od něho to sedí...

"Tak mi podej ruku," navrhla jsem.

Mírně se předklonil a opravdu ke mně natáhl paži, hned se ale rychle stáhl zpět.

"A ty mě stáhneš dolů. To určitě."

Jak říkám - lidi, co ovládají nitrobranu, jsou nesnesitelní.

Rozpřáhla jsem ruce. Fuj, to studí!

"Myslím, že jsem si zlomila nohu," oznámila jsem po chvíli.

"Nepočítej s tím, že tě ponesu na ošetřovnu."

No, tak to by mě opravdu ani ve snu nenapadlo.

"Kterou?" zeptal se a k mému překvapení si přiklekl vedle mě.

"Tu dál od tebe," odpověděla jsem, protože pojmy pravá a levášly momentálně mimo mě.

"Zlomená to není," prohlásil po důkladném prohmatání mého lýtka a kotníku.

"Odborníče," ucedila jsem.

Severus se posadil do sněhu vedle mě, ani se nepozastavil nad tím tvarem. Vytáhl hůlku, namířil na okno a napravil sklenářské škody. Když namířil na závěj, položila jsem mu svou ruku na jeho, aby hůlku sklonil.

"Nech něco Argusovi, ať se necítí nevytíženě," odpověděla jsem na otázku vepsanou v jeho tváři.

"Nechtěl jsem to odtranit," ušklíbl se. "Chtěl jsem to rozpustit. Do rána to zmrzne, tahle chodba vede k Nebelvíru a já chci ráno strhnout pár bodů, až si tu udělají kluziště."

Pustila jsem ho. "V tom případě pokračuj."

"Budeme muset vstát," přednesl v danou chvíli rozumný požadavek a postavil se.

Natáhla jsem k němu obě ruce. Zašklebil se, schoval hůlku do kapsy, chytil mě oběma rukama a vytáhl nahoru takovým způsobem, že jsem měla pocit, že mám nadobro po zápěstích. Pak se bílá hromada proměnila v obrovskou kaluž.

"Áách!!"

"Co je?" zavrčel podrážděně, co to zas chci.

No co?! Jak jsem vstala, sníh, co jsem měla za krkem, sjel dolů...

Nechala jsem to teda radši bez odpovědi - a on už se znovu nezeptal.

"Měli bychom odsud," řekl místo toho.

"Proč?"

"Nebelvír je plný nespavců a aktivistů, co rádi bloumají po chodbách, kde nemají co dělat. A ještě k tomu je moc brzy, takže je píš štěstí, že nás tu ještě nikdo neviděl."

Chtěla jsem poznamenat něco o jeho kouzelné osobnosti, způsobující, že veškerý život se automaticky přesouvá do druhé poloviny hradu, než ve které on aktuálně existuje, ale co by to mělo za smysl...

Vykročili jsme pomalu zpět. Hoooooodně pomaaaaaaalu...

25. kapitola

Půlka prosince úspěšně za námi. Ještě leden, únor, březen, duben, květen a červen a bude zase chvíli klid. Teď je akorát hnusně. Ráno mi Hagrid přinesl skoro zmrzlou sovu, ani jsem jí nemohla vytrhnout dopis ze zobáku. Pak si ji zase odnesl, aby ji rozmrazil a udržel při životě.

---

Odpoledne za mnou přiběhl Quirinus, že ho tým Weasley - Weasley šikanuje a pronásleduje se sněhovými koulemi, že má sníh i na místech, kam ani nemyslel, že by se mohl dostat. Takže ono už napadlo... No paráda! Chtěla jsem s tím jít za Brumbálem, ale sotva jsem otevřela dveře, nějaký poryv větru je zase přirazil a skoro mi přerazil nos. Se slzami v očích, pocitem, že má tvář připomíná pánvičku zevnitř a do večera budu modrá, jsem uvařila Quirrellovi horký čaj a naservírovala mu ho ke krbu společně s brandy, aby rozmrzl.

Sotva jsme usrkli a já si spálila jazyk, vpadl dovnitř bez jakéhokoli varování Severus, zabouchl za sebou dveře, beze slova došel ke svému křeslu a zřítil se do něj. Nám, sedícím na koberci u krbu, nevěnoval pozornost ani za mák. Až když jsem mu také nabídla, vzal milostivě mou existenci na vědomí a obtočil zmrzlé prsty kolem hrnku.

"Já se tam nevrátím," zašeptal a soustředěně pozoroval rozčeřenou hladinu, z níž stoupaly lehounké obláčky bílé páry.

Než jsem se stihla zeptat kam, ozvalo se razantní zabušení na dveře. Kdyby Severus neseděl přede mnou, přísahala bych, že je to on. K mému překvapení tam ale stála Hoochová, jinovatku ve vlasech, sníh v kápi a oči vrahy v zamračené tváři.

"Zdravím," zahuhlala a aniž čekala na mé vyzvání, vešla dovnitř. Chvíli jen tak stála a pak dýchla. Velký, demonstrativní výdech. Pak se spokojeně usmála. "Konečně místnost, kde mi nejde pára od pusy," vysvětlila na můj nechápavý pohled.

"Ach, Severus!" vydechla, když zaregistrovala zhroucenou černou postavu v křesle. "U vás teď musí být také krásně. Nevíte, co má tohle znamenat?"

Severus zvolna zvedl hlavu a dlouho se na ni vážně a zamyšleně díval. "Ne," řekl nakonec pomalu.

"M-m-myslím, že s-s-selhalo i- i-izolační k-kouzlo," vmísil se do toho Quirinus. "O-o-obvykle v-vydrží ta p-p-pět let, t-t-takže po těch o-o-osmi už m-mělo n-n-nárok na selhání."

Všichni jsme na něj zůstali zírat jak na zjevení. Trvalo to ale jen okamžik - pak Quirinus zmizel v oblaku sazí, popela a kouře.

"zatraceně, odkdy v tom topíš???" Sibyle úplně přeskakoval hlas, když se snažila uhasit nějaký svetr, který bych nepoužila ani na utření podlahy.

"Zima, kolegyně?"zašklebil se Severus, který jediný seděl z dosahu mého krbu.

Podívala se na něj pohledem, při kterém by se rozklepala polovina Smrtijedů. Severus jen nedbale pokrčil rameny a s aristokratickým výrazem opatrně usrkl čaj. "Jen jsem se ptal," stáhl svou otázku zpět.

Jak prach a saze sedaly, vynořil se i černošedý obrys Quirrellovy postav. Z černé tváře svítily dvě šedomodré oči, to jediné, co si zachovalo svou původní barvu. Flegmaticky ke mně natáhl ruku s kdysi bílým šálkem. "M-m-mohl bych d-d-dostat jiný?"

<![CDATA[//><!]]>

24. kapitola

Naivně jsem doufala, že Severus mezitím odejde, a protáhla převlékací čas, jak jen to šlo. Když jsem ale vyšla na chodbu, stál tam, podupával, a kdyby měl hodinky, strčil by mi je určitě před nos. Nikdo mu neříkal, ať čeká. Má, co chtěl.

---

Do Velké síně jsme doběhli snad za pět minut. Skutečně doběhli. Aspoň já za ním popobíhala celou dobu.

"Neříkej, že se ti ta noha tak rychle uzdravila."

Obrátil se ke mně, ale nezpomalil. Velkoryse ale počkal s odpovědí, než jsem ho doběhla. "Ne, trochu jsem experimentoval."

Jestli čekal, že projevím zájem a zeptám se po podrobnostech, tak se šeredně spletl. Já víc slyšet nepotřebovala. Jeho experimenty vždycky zahrnují spoustu věcí, o nichž nechci nic slyšet.

Když jsme stanuli na prahu Velké síně (Severus stanul. Já se pokoušela popadnout dech a zbytky důstojnosti, které za mnou vlály až kdesi na schodišti.), Minerva si nás přeměřila zvláštním pohledem, který se mi nezamlouval ani trochu, naklonila se k Albusovi a něco mu zašeptala. Tenhle den se mi nelíbí - a to je teprve ráno... Quirinus se na mě vlídně usmál a zamračil se na Severuse. Vyrazili jsme tedy k němu. Jednak tam sedíme skoro vždy - a jednak nikde jinde stejně nebylo místo.Velké síň byla přecpaná k prasknutí - učitelská i studentská sekce. Famfrpál dělá divy. Jiné soboty tu bývá prázdnou. A hlavně tu nebývám já. Nemám ráda výjimky.

Pánové se na sebe zamračili (dá-li se tak nazvat Severusův stabilní výraz), Minerva na Severuse zamávala a nějak spokojeně a sebejistě sena něj usmála. Provokatérka. Ale ať se všichni mračí, ať se smějou, mně je to jedno. Mně už den nezkazí. Můj den je zkaženej od chvíle, kdy jsem v něm jako první věc uviděla Severusův obličej.

K jídlu nám připravili opečené uzenky. No, aspoň že nic z dýní... Všimla jsem si, že Severus ani Minerva toho moc nesnědli. Oběma plámy oči zcela stejným způsobem. Už aby to bylo za námi! Quirrell si zato naložil porci, se kterou by měl co dělat i Hagrid. No, však se v tom taky vrtal dobu! Byla jsem ráda, když konečně dojedl. Využila jsem to jako záminku, abych se s ním vytratila ze síně plné užvaněnců a dvou učitelů, co na sebe zřejmě budou koukat až do soudného dne.

V jedenáct jsme dorazili na svá místa na tribuně. Severus seděl tak, aby co nejlépe viděl na Minervu, Minerva, aby měla v dosahu Leeho Jordana, po Sibyle tu tradičně nebylo ani vidu, ani slechu. Filius něco vrčel a povytahoval svou sedačku, aby viděl přes Pomonu, ale zase ne tolik, aby se dalo říct, že sedí vysoko. Já si sedla tak, abych byla ze všech stran krytá svými kolegy, kdyby sem "náhodou" vlétl potlouk. Je zajímavé, jak často lítá zrovna nad učiteli. Pozoruhodné...

***

"Očekávám od vás všech naprosto čestnou hru." Tolik Rolanda k pravidlům. Vážně si myslím, že někdy by malý nástin neuškodil, a nenápadně jsem sjela trochu níž. Dokud jsem vidět, jsem nervózní a připadám si jak terč na střelnici. Na nebelvírské tribuně zavlál prapor "Za prezidenta chceme Pottera!" , poděkovala jsem Salazarovi, že aspoň my máme normální studenty, a začalo to. Svou skulinkou jsem pozorovala Minervu, jak se usilovně snaží předstírat, že jí vadí to Jordanovo zaujaté komentování a že se ho snaží usměrňovat. Dojemné...

Najednou se spustil ohlušující řev. Z toho, že se ozýval pouze z tribun Mrzimoru, Havraspáru a těch, co chtěli provést revoluci v politice, jsem usoudila, že o nic nejde. Nešlo. Potter se prostě jen neumí uhýbat protihráčům. Zajímavé to začalo být, až když na tom koštěti začal nacvičovat nějaké akrobatické tanečky, čímž umožnil Zmijozelu vstřelit pár gólů. Není nad to, když je soupeř na vaší straně.

Když to ale začalo být nejzajímavější, sletěl na mě Quirinus a smetl mě pod sedadla. Nějaký kolega mi ve snaze pomoct mi přišlápl ruku. Měl jediný štěstí, že při tom, jak jsem se snažila vyhrabat zpod specialisty na černou magii, jsem neměla čas prohlížet si boty kolem sebe. i když příležitostí bylo...

"Vstávej, bude zvracet," zaslechla jsem Severuse.

Quirinus konečně našel polohu, ze které byl schopen vstát. Mezi sedačkami a kolegy, co po vás maximálně šlapou, to bylo docela umění. Chvíli po něm jsem se na nohy vyškrábala i já a zaostřila Potterovým směrem. Nezvracel, já skoro jo. Nebelvír vyhrál, protože Potter je dobrý polykač. Ještě že se neudávil. Bylo by trapné, kdyby se naše naděje udávila před zraky davů mrňavou zlatonkou.

23. kapitola

Konečně sobota! Potřebuju dospat tenhle týden! Zamykám dveře a zahazuju klíč. Neexistuju. Pro nikoho!

---

Hned po Severusově odchodu v pátek večer jsem zapadla do postele, bez ambicí hledat někde po chodbách Damiena. On se zas najde... Chtěla jsem jen spát, spát a spát - a probudit se někdy kolem oběda.

V pět ráno mě vzbudil Severus.

"Vstávat, vstávat!!" šeptal mi polohlasem do tváře a třásl se mnou jak s hadrovou panenkou. Nešlo předstírat spánek. A navíc jsem ani neměla sílu tvářit se vražedně. Ani jsem neměla sílu se tak cítit. Ale ono to přijde...

"Co je?" zaskřehotala jsem mrzutě a rozespale.

"Sobota ráno, vstávat!"

Vypadal nechutně aktivně a činorodě.

Odstranila jsem jeho svěráky ze svých ramenou, žuchla zpět do postele a přetáhla přes sebe peřinu.

"Každou sobotu ráno spím," zahuhlala jsem.

"Lumos!" zavelel jako rozený generál a strčil mi svou hůlku i s tím nechutným světlem pod peřinu.

Ve vteřině jsem byla venku. TOHLE byla ta chvíle, kdy jsem se začala cítit vražedně.

"Tak co je?!" zavrčela jsem, stále v poloze ležmo, protože jsem se nevzdávala naděje, že přednese svůj problém a VYPADNE. "A bylo zamčeno. Jak jsi se sem dostal?!"

"To není problém," protáhl skromně.

"To JE problém! Lidi zamykají, aby dali ostatním najevo, že nemají chodit dovnitř."

"To jsem vzal na vědomí." odvětil. "A slibuju, že na to budu myslet i příště."

Přitáhla jsem si zas peřinu až k bradě a metala po něm výhrůžné pohledy. Víc stejně nemá smysl...

"Doufám, že máš dobrej důvod, proč jsi tady."

"Samozřejmě, jinak bych tu nebyl," opáčil a pak se mu zaleskly oči: "Dnes hraje Zmijozel a Nebelvír."

Trvalo několik vteřin, než mi to celé došlo.

"Ty mě taháš z postele kvůli famrpálu?" shrnula jsem své podezření, kterému se má mysl zdráhala uvěřit.

"No vidíš!" přisvědčil triumfálně.

"Ale mě ten zápas nezajímá," zakňourala jsem zoufale.

Podíval se na mě tím svým způsobem, že mi bylo zcela jasné, že tohle zas nezajímá jeho.

"Můžeš aspoň počkat venku, než se převleču?" kapitulovala jsem.

Zašklebil se, přikývl a zmizel za dveřmi. Překonala jsem nutkání okamžitě zamknout, stejně by to bylo k ničemu.

Tohle má Brumbál u mě schovaný! A celé Bradavice!

22. kapitola

Na chodbě jsem se skoro srazila se Severusem. Kulhal takovou rychlostí, že by mu zdravý člověk měl problémy stačit, a pod paží si nesl knihu Famfrpál v průběhu věků. Jeho ta nová sezóna opravdu nějak vzala! Ani se na mě nepodíval, prostě je ze mě vzduch. Asi by se mě to mělo dotknout, měla bych se cítit špatně, snažit se to urovnat, ale... Ještě nás tu čeká tolik společných let, tak proč spěchat? Za deset let bude taky den...

---

Quirinus byl u sebe. Zatvářil se zaskočeně a vyděšeně, když mě uviděl, ale on se tak poslední dobou tváří pořád. Rozpačitě mě pustil dovnitř, oči nespouštěl z mého světlajícího kocourka.

"T-t-t-t-to je-" začal.

"Damien," dořekla jsem za něj.

"N-n-n-nebyl-"

"Byl."

"C-c-co se s-s-s-stalo?" vykoktal rychle.

"Severus."

Naprázdno polkl a zatvářil se vyděšeně a vražedně zároveň. Severus vzbuzuje v lidech různé pocity...

"Dokážeš to vrátit?"

Dlouze se na mě zahleděl, pak se začal šacovat, až konečně odněkud vytáhl svou hůlku. V tu chvíli Damien v mém náručí ožil. Zasyčel, poškrábal mě, vyskočil a zmizel. Quirrell stál dlouho nerozhodně s připravenou hůlkou a díval se na mě, jako by nechápal, co se stalo. Potom ji pozvolna sklonil.

"N-n-nedáš si č-č-čaj?"

Vděčně jsem tu nabídku přijala, Zrovna teď k sobě nechci.

Strávili jsme docela příjemné odpoledne. Když se totiž Quirinus zrovna neklepe, je moc příjemný společník. Celou dobu jsme po očku vyhlíželi šedivý kožíšek, ale Damien jako by se rozplynul. Až když jsme se večer loučili a já otevřela dveře, prolétl mi pod nohama šedivý blesk a zmizel v chodbě. Quirinus se za ním nevzrušeně díval, když mi pomáhal na nohy.

"N-nechceš r-r-radši leguána?"

***

"Myslela jsem, že spolu nemluvíme," přivítala jsem kolem osmé Severuse na svém prahu.

"Nejdu konverzovat," zavrčel a následně z něj vypadlo, že potřebuje převázat tu nohu. Udělalo se mi mdlo. Pořád ještě rozdýchávám tu první akci.

"Severusi, ne. Prosím, ne!"

Zpražil mě pohledem a nastěhoval se do křesla. Asi mu tam už dám jmenovku.

Zatímco jsem se snažila dýchat a neomdlít - a nepřivázat se k jeho noze, dostávala jsem vynadáno, že všechno je jenom moje vina. Překvapivě. Prý šel na svou pravidelnou strhávací procházku nebo obhlídku nebo jak tomu teď říká - a podařilo se mu snad něco strhnout tomu spolku Potter & company a zabavil Potterovi knihu o famfrpálu. (Zajímavé. Dosud jsem z jeho líčení spíš měla pocit, že ten hoch snad ani neumí číst - ale třeba si jen prohlížel obrázky...) Kdyby mi nebylo tak zle, určitě bych si všimla, jak mu planou oči.

"...Jenomže když jsem se vracel k sobě, zakopl jsem o to tvoje stvoření, spadnul ze schodů a ta rána se zas otevřela. A víš, jak je těžké tady někoho najít, když ho potřebuješ? Kdes vůbec byla?" vyštěkl vyčítavě.

"U Quirrella," odpověděla jsem klidně a potlačila dávicí reflex, jak krev prosákla bílou tkaninou.

Mezi Severusovým nádechem a výdechem došlo k menšímu záseku, ale nakonec přece jen zase vydechl.

"Co jsi tam dělala?"

"Šla jsem ho požádat o pomoc s Damienem," přiznala jsem. Ani to nebolelo.

"A?" zašklebil se.

"Utekl..."

"Quirinus?"

Poprvé se mi nechtělo zvracet. Usmála jsem se. "Ne, Damien," uvedla jsem to na pravou míru. "Myslela jsem, že je to jasné, když jsi ho potkal."

Zamračil se.

"Tak sis mohl dojít na ošetřovnu," navázala jsem na předchozí téma.

"Tam nechodím."

"Je to vidět. Kdo to vázal?" Už jsem byla ve fázi, kdy mi nebylo špatně, protože jsem válčila jsem s nějakými patentními uzly.

"Argus."

"Filch?" zvedla jsem oči k Severusově tváři.

"Říkám, že tu nikdo nebyl."

"Tak sis to mohl převázat sám, ne?"

"Ne," zavrčel. "Protože jsem si díky tvýmu kocourovi nějak narazil páteř a nemůžu se ohnout. A když už jsme u toho - budu potřebovat pomoct vstát."

21. kapitola

Nenávidím Brumbála! Chtěla jsem Severuse uřknout, takovou hezkou kletbu jsem měla připravenou - a on si tam počká, dokud se pokojně nerozejdeme! Dědek jeden zlomyslnej! A ta jeho poznámka o novým mazlíčkovi! Až se nebude dívat, uřknu i jeho!

---

Vyrazila jsem na snídani, rozhodnutá sednout si kamkoli, jen co nejdál od svého zmijozelského kolegy. Když jsem ale vešla, bylo už místo jen mezi ním a Quirrelem. Chtěla jsem se po anglicku vytratit, ale Albus si mě už všiml a usmál se na mě. Nasadila jsem nějaký škleb a vydala se zaujmout své místo mezi pach česneku a noční můru devadesáti procent bradavických studentů.

Brumbál se usmíval jak sluníčko. O co mu zatraceně jde?!

Sotva jsem dosedla, obrátil se Severus k Minervě a začal s ní něco řešit. Zachytila jsem Brumbálův zvídavý pohled a otočil se za vůní česneku. Quirinus se držel pohárku s dýňovým džusem a klepal se jak osika. Vzdala jsem možnost konverzace. Než by mi něco řekl, odešla bych do důchodu. To to dneska hezky začalo...

Oběd proběhl ve stejném duchu. Nenávidím Sibylu! Proč má ona klid a já musím sedět mezi dvěma, z nichž jeden se mnou nemluví a s druhým zase nemluvím já, protože mě nebaví čekat na odpověď?

A je u mě zima!

A ještě se nevrátila Charity!

A mému kocourkovi už zešedl i ocas!

A já tu nemusím být! Podám výpověď!

"Prý máte nového kocourka," předklonila se Minerva, aby na mě viděla. Severus se rychle napil a upřel oči na zmijozelský stůl.

Ne, jen nemožnýho souseda!

Tak jsem ho pro jistotu pod stolem kopla. Že jsem trefila správnou nohu, jsem poznala podle jeho grimasy a tichého zasyknutí.

"To je omyl," odpověděla jsem zdvořile. "Damien jen trochu trpí vlivy okolí, ale pracuje se na tom."

"Tak ať se vám to podaří," usmála se.

"Budu se snažit." Krátký výhružný pohled na Snapea. Mlčel. Začala jsem se bát. Opatrně jsem si přičichla ke svému pohárku (cítila jsem stejně jen česnek) a nedůvěřivě si prohlédla jídlo na svém talíři. Byl by schopný mě otrávit? (Samozřejmě že ano, ale udělal by to tady???) Koutkem oka jsem zkontrolovala jeho reakce. Nic. Dobře, dobře, nemám hlad...

Po obědě jsem se vrátila k sobě připravit zase něco o mudlech. Damien ležel v křesle, schoulený do klubíčka a spal. Musím najít nějaké protikouzlo. Jenomže kde najdu něco na uvedení kočky do původního stavu? A za Brumbálem nejdu... Mohl by něco vědět Quirinus? Přece jen má velmi dobré znalosti, je celkem schopný, a když má svůj den, dokáže vyslovit na třetí pokus i zaklínadlo. Mávla jsem hůlkou k rámečku na zdi, ve kterém bylo napsané mé jméno a týdenní rozpis hodin. Moje jméno zmizelo a nahradil ho Quirinus Quirrell. Má volno. Paráda. Vzala jsem Damiena a vyrazila na kolegiální návštěvu profesora obrany proti černé magii.

20. kapitola Albuse Brumbála

Zase jsem si jednou naběhl. Ráno jsem se vzbudil plný činorodé energie, životního elánu a touhy po změně. Protože Hagrid má soustu práce s Chloupkem a má letos povinností opravdu dost a protože Minerva má teď nějaké divné období a žije jen famfrpálem a touhou porazit Severuse, tedy Zmijozel, na jeho půdě a srazit ho na kolena, rozhodl jsem se svěřit výzdobu síně do jiných rukou. A jelikož tu snad není míň využitý člověk než Julia, obrátil jsem se na ni. Sice nevypadala, že by skákala radostí ke stropu, ale v absolventech Zmijozelu se nevyzná nikdo, tak jsem to velkomyslně přehlédl. Jako by osud chtěl spolupracovat - a nahrál mi do cesty Severuse. Tak jsem ho tam poslal taky. Tvářil se ještě kyseleji než Julia, ale u něj je to standard, tak už to ani nevnímám. Zmijozel se prostě nezapře. Vůbec se nedokážou radovat ze života.

---

Měl jsem vizi, krásnou, dokonalou vizi - černé, jiskrné nebe poseté zářícími hvězdami, zapálené svíce, vykrájené dýně, holubice. Když pak přiběhla Minerva s očima navrch hlavy a dotáhla mě do Velké síně, málem jsem dostal infarkt. Dýně tu sice byly, ale to bylo tak všechno. Všude samí netopýři! Po stolech, po zemi, po zdech, po stropě, po dýních, po židlích, poletovali vzduchem jak šílení. A u stolu seděli ti dva, culili se na nás a Severus něco nenápadně zasunoval nohou za sebe.

Kde se tu vzal alkohol??! Ve škole! Tvářil jsem se, že to nevidím, ale budu muset provést nějaké šetření. Ta zmijozelská manýra mi začíná dost silně lézt na nervy. A taky musím zkontrolovat svou zásobu ohnivé whisky, jestli je stále nenarušená.

Studenti z toho byli nadšení. Ta mládež vůbec není loajální. A ten poloprůhlednej černej pták mě taky vytáčel celej večer. Poletoval nade mnou a houkal celou dobu. Když se potom přiřítil Quirinus a blábolil něco o trollovi, vzal jsem to jako vysvobození a poslal tu nevděčnou chamroď do kolejí. Nechal jsem Julii, ať udělá něco s Quirinusem, aby tu neležel do rána, a vzal kolegy, abychom vyřešili ten malý problém. Severus se mi mezi těmi netopýry úplně ztratil, ale Minerva říkala, že se pak s ním a s Quirinusem setkala, takže přidělila nějaké body panu Potterovi a panu Weasleymu, aby z toho večera taky něco měl. Quirinus prý vypadal na infarkt a skoro spadl do záchodu, tak ho poslala do postele. Já se potom vydal k těm dvěma, aby uvedli Velkou síň do normálního stavu. Severuse jsem nenašel, zajímalo by mě, kam se mohl tak rychle zašít, zato Julii jsem zřejmě vytáhl z postele, protože už byla v noční košili a v županu.

Tam dole je vážně docela zima. Ještěže u mě je líp, tady bych opravdu bydlet nechtěl.

Ač nerada, poslechla mě, o čemž jsem se později osobně přesvědčil. Důvěřuj, ale prověřuj. A u Zmijozelu prověřuj, prověřuj, prověřuj, prověřuj... Ve Velké síni nezbyl jediný netopýr, jen to černé poloprůhledné cosi tam smutně houkalo. Nechal jsem to zmizet.

Bylo sice něco kolem třetí hodiny noční, ale rozhodl jsem se, že Julii vyjádřím svůj dík. To jsem neměl dělat. Když jsem se dostal do jejího patra, ozval se ze sklepení děsivý výkřik, že mi až ztuhla krev v žilách. Sotva jsem byl schopen rozpumpovat své srdce, objevil se tu nějaký duch a zůstal stát u schodiště. Až po chvíli jsem si uvědomil, že to není duch, ale Julia Marciana v bílé noční košili. Dojem umocňovaly její dlouhé rozpuštěné, koučové šedé či bílé (Nebo popelavé? V tom se vyzná Minerva. Prostě jsou světle šedé...) vlasy. V ruce něco držela, ale nedokázal jsem určit co. Za okamžik se na schodech objevil bledý ovál Severusovy tváře - to je to jediné, co je potmě ze Severuse Snapea vidět.

"Ty!!!" vykřikli oba současně a mířili na sebe hůlkami. Netušil jsem, že si tykají. Ačkoli mě ten pohled zajímal a docela i bavil, nemohl jsem připustit, aby se mi tu dva členové profesorského sboru pozabíjeli. Odkašlal jsem si a hůlky bleskurychle zajely do kapes.

Jak jsem se k nim blížil, napadlo mě, že jsem si nikdy neuvědomil, že ti dva vypadají jak živoucí reklama na černobílý film.

"Chtěl jsem vám poděkovat, jak jste se dobře postarala o ty netopýry, drahá kolegyně."

Julia se úslužně usmála. "Vůbec není zač, pane řediteli,"zašvitořila mile. Severus se zatvářil jako vrah. Ale nechtěl jsem se ptát...

Teprve teď jsem identifikoval, co držela v ruce. Vypadalo to jako siamská kočka.

"Vy máte nového mazlíčka?" zeptal jsem se.

Teď pro změnu ztvrdly její ocelově šedé oči a potemněly až do téměř černé. Severus rychle skryl tvář v rukávu a rozkašlal se. Tam dole asi musí být opravdu zima. Budu s tím muset něco udělat, ať to nevypadá, že ty chudáky ze Zmijozelu týrám...

19. kapitola

Když jsem se kolem druhé vrátila, seděl už Severus zase na svém místě a tvářil se spokojeně. Bojím se, když se tak tváří. Běhá mi z něj mráz po zádech.

---

"Tak co netopýři?" zeptala se čistá nevinnost.

Zašklebila jsem se. "Jsou tam, kde mají být."

"Víš, mohl jsem je odklidit, ale..." protáhl.

"Já to chápu," ujistila jsem ho sladce.

Podezřívavě se na mě podíval, ale nic neřekl.

"Co ta noha?"

"Bolí jak čert. Říkal jsem Brumbálovi, že ten pes je špatnej nápad." (To je pravda. A říkal to tak důrazně, že na chvíli získal do obličeje i barvu. Albus se už dlouho netvářil tak spokojeně a při Severusovu odchodu zalitoval, že Hagrid má jen Chloupka.)

"A cos tam vůbec dělal? Myslela jsem, že šlo o trolla."

Střelil po mně pohledem, pak se ale opatrně rozhlédl a ztišil hlas. "Asi vím, o co tu jde, ale nechci o tom mluvit, dokud nebudu mít jistotu."

"Začínáš mi někoho silně připomínat." Další spiknutí v Bradavicích...

"Jestli řekneš Brumbálovo jméno, uřknu tě!"

"Vždyť mlčím," zvedla jsem ruce v obranném gestu.

"Víš, co je na tom ale nejlepší? Minerva si zase našla způsob, jak těm svým výtržníkům přidat body. V součtu to sice dalo jen plus pět, ale to srovnám při prvním setkání s Weasleovými. Někdy jsem rád, že je jich tolik."

"Jak? Vždyť studenti byli přece v kolejích."

Podíval se na mě, jako by mi bylo pět... Čtyři. "Ale oni jsou Nebelvír, pro ně přece nemohou platit stejná pravidla. U Pottera a Weasleyho se to dalo čekat, ale ta Grangerová mě zklamala. Na chvíli jsem bláhově zadoufal, že by mohla být normální. I přes své zařazení. Jsem naivní."

"Nestalo se jim nic?"

"Bohužel."

"Bohužel ano nebo bohužel ne?"

"Nestalo. Dnes mám prostě smůlu."

"Tak si to tak neber," usmála jsem se na něj. "Třeba příště."

Upřel na mě dlouhý, káravý pohled. "To není zábavné. Je to jako déja-vu. Je přesně jako jeho otec - spratek, kterýmu všechno projde, protože v Nebelvíru jsou přece jen ti dobří a odpad jde do Zmijozelu. Ale já mu to nedaruju! Ukážu mu, jak moc se mýlí."

Skepticky jsem sešpulila rty. "Nechci ti kazit radost, ale s převahou Nebelvíru u moci a při jeho bezvýhradné podpoře u všech ostatních... Nemusím být věštkyně, abych nevěděla, jak to dopadne."

Zamračil se. "Skeptičko," zavrčel. "Dobrou noc."

"Odcházíš?" Podívala jsem se na hodiny. Už skoro ani nemá smysl chodit spát.

Doprovodila jsem Severuse ke dveřím. na chodbě se ještě otočil, jako by mi chtěl něco říct, ale hned si to zase rozmyslel a zmizel na schodišti vedoucím do sklepení. Tiše jsem zavřela a zhasla. Sotva jsem ulehla do postele, ozvalo se pode mnou zašustění a něco mi skočilo na peřinu. Pohladila jsem Damiena a otevřela oči. I při svitu měsíce jsem viděla, že něco není v pořádku.

Hmátla jsem po hůlce. "Lumos!"

Já ho zabiju!!! Přísahám, že jo!!! Tohle mi zaplatíš, Severusi!!!

Neschopná slova jsem zírala na svého kocourka. Byl popelavě šedý, jen tlapky, ouška, čumáček a špičku ocásku měl černé.

"Co ti to ten ošklivý pán udělal?" vydechla jsem bezmocně.

Najednou se zespodu ozval výkřik. Ha, Severus dorazil domů. Snad si vážně nemyslel, že se s těma netopýrama potáhnu až bůhvíkam?

18. kapitola

Bylo krátce před půlnocí a já už se pohodlně uhnízdila v posteli. Damien se schoulil v křesle do klubíčka a tiše předl. Dnes byl po všech stránkách úspěšný den a nic ho už nemohlo zkazit.

---

Tiché zaklepání. "Otevři, otevři!" zašeptal za dveřmi naléhavě mužský hlas.

No jo, začala jsem to chválit příliš brzy. Hodila jsem přes sebe ještě župan, protože už bylo vcelku chladno a došla otevřít.

"Co se děje?"nasadila jsem rozespalý tón a zamžourala do bledého obličeje.

"Pusť mě dovnitř!" šeptl, odstrčil mě stranou, vpadl dovnitř a rychle, ale přitom velmi tiše zavřel dveře.

"Má tahle návštěva nějaký hlubší význam?"

"Chtěl jsem tě vidět," zazubil se.

Protáhla jsem obličej. Nechám zazdít dveře z kabinetu k sobě a ty z chodby nechám zmizet i pro své kolegy. Pro studenty jsem je odstranila preventivně už před léty...

"To je od tebe milé, ale to nemuselo být."

Ušklíbl se a sesul se do křesla.

"Ne-" stačila jsem ze sebe dostat, ale už dosedl. V okamžiku bleskurychle vyskočil, ozvalo se zasyčení, pár sprostých slov a černý blesk zmizel pod postelí. "-sedej tam, je tam Damien," dořekla jsem pomalu, protože teď už nemělo cenu chvátat. Zpod postele bylo stále slyšet výhružné a naštvané vrčení.

"Zatracená kočka!" ulevil si, zkontroloval křeslo a znovu se opatrně posadil. "Zbav se jí a pořiď si světlejší."

"Kocour," opravila jsem ho. "A my si vyhovujem"

Klesla jsem na všechny čtyři a strčila hlavu pod postel. "Damiene, čičičiči..."

Krčil se až vzadu a syčel. Někdy jsem ráda, že nemluví. "Damiene, pojď sem, miláčku. Neboj se."

"Miláčku..." protáhl ledový hlas někde vzadu nade mnou. "Tak ti ho přebarvím. Zesvětlím... Kdo je Hubert?"

Zatraceně!

Zapomněla jsem, kde zrovna jsem a plnou parou se praštila do hlavy. Nechala jsem kocoura kocourem, vyskočila a celá rudá vytrhla Severusovi z ruky svůj dopis. Kolem rtů mu pohrával přesně ten úšklebek, který z duše nesnáším.

"To je osobní!" zasyčela jsem, že by mi i Damien mohla závidět.

Nasadil lhostejný výraz. "Dobře, dobře, jen jsem projevil zájem o život své kolegyně. jsem rád, že už se to nemusí opakovat."

Aha. Tak tím jsem si jistá.

Odložila jsem dopis do nočního stolku, vyslechla si přitom pár připomínek svých zamčených předků a přisedla si do druhého křesla k Severusovi.

"Tak co troll?" změnila jsem téma.

"Běhali jsme po celé škole, než jsme ho našli. Čekali jsme na tebe, jestli si ho nebudeš chtít zneškodnit, ale protože ses neukázala, propustili jsme ho, aby si mohl Potter konečně najít přítele na své úrovni."

"Aha."

Předklonil se a tiše sykl.

"Nemáš tu nějaký obvaz?"

"Co?"

Zdvihl lehce hábit a odhalil ránu na noze.

"Krvácíš!" vyjekla jsem a udělalo se mi mdlo. Nesnáším pohled na krev.

"Neříkej," ucedil.

"Musíš na ošetřovnu!"

"Tam nejdu ani omylem. Vidělas někdy jejich suroviny do lektvarů?"

"Ne. Tou dobou už bývám v bezvědomí."

"Potřebuju jen obvaz."

"Kouknu se, jestli tu něco nemám."

Ani nevím, jak se mi povedlo tu nohu obvázat, bylo mi zle a skoro nic si nepamatuju. Jen Severusovo vrčení, že měl jít někam jinam. Myslela jsem si to samé, ale říct jsem to nestihla, protože ZASE někdo zaklepal.

"Nejsem tu!" vydechl Severus a na mrzáka překvapivě rychle odkulhal do vedlejší místnosti.

Zvedla jsem se a došla otevřít našemu řediteli.

"Je tu Severus?"

"N-ne," zalhala jsem velmi přesvědčivě, za což mě odměnil jedním z těch svých shovívavých otcovských pohledů.

"Dobře... No, vidím, že jste ještě vzhůru, mohla byste jít se mnou? Mám ve Velké síni něco přes tisíc problémů."

17. kapitola

Úžasný večer. Skoro všichni studenti očividně ocenili výzdobu, z kolegů byl nadšen pouze Hagrid, Hoochová si stále držela vlasy a házela na nás jeden nevraživý pohled za druhým. Že zrovna té vadí něco létajícího! Je to ale v suchu, příští rok máme klid. Spokojeně jsem si nandala jídlo a odstrčila z dosahu svých paží pohár dýňového džusu - když vtom vpadl dovnitř Quirrell, ta smradlavá hrůza na hlavě nakřivo, v tváři bledý skoro jako Snape a v očích hrůza. Zprvu jsem si myslela, že tak reaguje na naši úpravu síně, ale když začal vřískat něco o trollovi, usoudila jsem, že teda asi ne. Naštěstí sebou hned seknul mezi stoly, takže kdyby nezačaly hysterčit všechny čtyři koleje, byl by klid a my se mohli najíst. Takhle nám vyplašily netopýry a my museli jednat. Náš ředitel prokázal neuvěřitelnou chladnokrevnost a rozhodnost, když do všeobecného chaosu a vřavy vyčaroval pro uklidnění studentů hromadu nachových žabek. Sice se to u nich minulo účinkem, ale jako řešení to bylo bezesporu zajímavé a originální.

---

Prefekti seřadili svá stáda (nebo se o to aspoň dva z nich pokusili) a zmizeli s nimi z Velké síně, Brumbál s celým sborem vyrazil do sklepení hledat trolla. Co zbylo na mě? Samozřejmě! Vzkřísit neohroženého hrdinu! Povedlo se mi to až po druhé facce a pohárku džusu, který jsem mu s citem nalila do obličeje. Přísahala bych, že když otevřel oči, tím prvním pohledem mě chtěl zabít. Pak ale něco vykoktal a vyběhl ven. Ulevilo se mi, protože ten jeho turban smrděl snad víc než obvykle a klečet nad ním ještě minutu, složím se vedle něj.

osiřela jsem ve Velké síni s tisícovkou netopýrů. Šustili mi křídlama nad hlavou. A co jako mám s nimi dělat! Samozřejmě, mohla bych je dopravit zpět, ale proč kazit tu radost někomu jinému? My ze Zmijozelu nejsme nepřející. Takže jsem se vrátila k sobě. Přece nebudu nahánět po škole ředitele a spol., když hrozí vážné nebezpečí, že by mi dal něco za úkol! My ze Zmijozelu nejsme cvoci.

Ačkoli jsem věděla, že se všichni prohánějí po sklepení, nebyla jsem klidná, dokud jsem za sebou nezavřela dveře kabinetu. A vlastně ani pak ne, protože na stole cosi leželo - a já VĚDĚLA, co to je, aniž bych se na to musela důkladněji podívat. Sotva dveře zaklaply, dopis zvedl růžek. Je možné říct, že nedočkavě a zvědavě? Možná trochu vyčítavě? Asi jsem paranoidní. Prostě průvan. Rezignovaně jsem přešla ke stolu a dlooooooouze se něj dívala, snad v naději, že zmizí. Nezmizel. Úhledné písmo na obálce nepřipouštělo dohady, od kohopak asi je. S povzdechem jsem ho zvedla a roztrhla obálku. Na vzorně složeném pergamenu zazářila rudá písmena.

Ahoj holčičko, (Zrudla jsem. Co kdyby to někdo viděl? Co kdyby to někdo ČETL?! Nechci ani domyslet! Musela bych se nastěhovat ještě někam hluboko pod Severuse!) vzpomínáš na poslední pobyt ve Francii? (Jako by nestačil ten začátek! Ono to má i hororový pokračování! Jak bych mohla zapomenout?! Snažili se mě tam předhodit nějakýmu Rupertovi se zálibou v pěstování kytek, co mi šly po krku... Zkuste zapomenout na kytku, od který vás musí odtrhnout čtyři lidi, aby vás nezlikvidovala!) Jak je to dávno! (Moc ne. Jako by to bylo včera.) Pamatuješ si ještě na Huberta? (Ne Rupert! Hubert!!) Ale určitě ano, takový milý a pohledný mládenec. (Buď si vybavuju někoho jinýho, nebo je má matka zvrhlá.) Neuhodla bys, kde teď zrovna je! (Ani bych se o to nepokoušela.) Přicestoval kvůli nějaké obchodní záležitosti, tak nás navštívil. Neměla bys o víkendu čas, aby ses stavila? Rádi tě zase uvidíme a Hubert jistě taky.

PS: Taky se čas od času ozvi, jsme nervózní, když neodpovídáš na dopisy.

Odpovídám na všechny! Netroufla bych si neodpovědět! Třeba teď odpovím, jak moc je mi to líto, že mám moc práce.... Hubert! To tak!

16. kapitola

Nenávidím Brumbála! Vždycky vymyslí nějaký nesmysl a ostatní pověří jeho realizací. Prý jistě nemám nic na práci, tak ať se nenudím. Já bych se zabavila! Takže jsem nakonec ve tři odpoledne stála uprostřed velké síně s úkolem připravit ji podle jeho vize na večer. Jsem uražená a dotčená. Tohle já nikdy nedělám! O tohle se vždycky starali ostatní - a hlavně jich bylo víc! A na dýně mu kašlu! Nenávidím je, nenávidím!

---

Jak jsem tak měnila barvy v obličeji a střídala nálady od vzteku k nenávisti, vrzly dveře a vzápětí se ozvala ozvěna pomalých kroků.

"Doufal jsem, že už bude hotovo."

Severus se zastavil dva kroky ode mě a taky zkoumal nepřátelský terén kolem nás.

"Kde vás chytil?"

"To Pomona," zaskřípal zubama. "Nedokáže být zticha."

"Vy jste byl ve skleníku?"

"Došel mi..." zarazil se. "To je jedno. Tak jak sem naženeme netopýry?"

"Netopýry? Mně Brumbál říkal něco o holubicích, girlandách a dýních."

"Mně taky," připustil nevzrušeně. "Ale mám vlastní uměleckou vizi."

Byla jsem přesvědčena ve zlomku vteřiny. Proč ne? Netopýři jsou fajn a naše blahorodí nám dá příště aspoň svátek.

***

Ukázalo se, že hradní sklepení ukrývají opravdu mnohé - ale takové množství černých okřídlených myší zarazilo i mě. Severus byl ve svém živlu. Dlouho jsem ho neviděla tak spokojeného.

Dostat je do velké síně nakonec také nepředstavovalo žádný problém. Narby projevil obrovské nadšení ke spolupráci, když jsme ho uvedli do obrazu. Vyhnal nás ze sklepení, ať prý nepronikneme do tajů skřítčí magie, a když jsme dorazili do síně, bylo už hotovo. Stovky či tisíce tmavých tvorečků pokrývaly strop, stěny, stoly nebo zmateně poletovalo vzduchem. Dojem kazila jediná věc - dýně. Spousty dýní stály rozestavěny v pravidelných rozestupech po všech stolech.

"On na tom trval," pokrčil Narby omluvně drobounkými ramínky.

Zatracenej Brumbál! Jako by nám nevěřil!

Usadili jsme se k učitelskému stolu s pocitem dobře odvedené práce. Aby si náš ředitel nestěžoval, vyčarovala jsem jednu holubici. Aby ale nakazila celkový dojem a nestrhávala na sebe zbytečnou pozornost, dostala do vínku černou barvu a byla lehce průsvitná. Nemohla jsem se dočkat lidí. Narby nám k tomu čekání dodal láhev ohnivé whisky (netušila jsem, že se to tu vyskytuje) a mentolové bonbóny, abychom pak mohli Brumbála bez obav pozdravit.

Když dorazila Minerva, byli jsme už na dně a místo dosavadního vykání zavedli pohodlnější tykání. Mentolky nám asi moc platné nebyly - sice jsme zahnali ono charakteristické aroma a měli dokonale svěží dech (láhev zmizela už při prvním náznaku kroků za dveřmi), ale oba jsme vypadali nějak spokojeně. PODEZŘELE spokojeně.

Minerva si toho ale naštěstí nevšimla. jediným pohledem opsala kruh po místnosti, protočila panenky, obrátila se na podpatku a vystřelila ven. Severus se zahihňal.

"Počkej," naklonil se ke mně a ztišil hlas. "Deset... devět..."

Sotva vyslovil "jedna", rozletěly se dveře a v nich stála bohyně pomsty a ten nejužaslejší ředitel, jakého Bradavice kdy měly.

***

Naštěstí je Severus tak dobrý v lektvarech. Než se Brumbál rozkoukal, nalili jsme do sebe COSI (nechci vědět, co to bylo - a doufám, že se nikdy nedozvím, co v tom bylo) - bylo to husté, s hrudkami neurčitého složení, barvy raději ani nedefinovatelné a chuti... chuť... To je ale nepříhodně slovo v tomhle případě... Každopádně během pár vteřin jsme neutralizovali nejsilnější cizorodé vnějškové projevy ve svém chování - a díky Narbymu jsme mohli páně ředitelovu hněvu čelit i se svěžím dechem.

Albus ale zklamal. Nekonaly se žádné hromy blesky, žádný proslov do duše, jen nás pochválil za odvedenou práci a poloprůhlednou černou holubici, která se usadila na opěradle jeho křesla, a vyjádřil naději, že všechny netopýry po večeři zase vrátíme, odkud jsme je vzali. Bylo na něm ale znát, že velice vážně zvažuje, že od příštího roku vše zase vrátí do zavedených kolejí a osvědčených rukou. Lépe už to dopadnout nemohlo.

<![CDATA[//><!]]>

15. kapitola

Že je nás čeká svátek Všech svatých, mi bylo jasné, sotva jsem se probudila a uviděla tu zhmotnělou vůni dýní, vyplňující každý kousek prostoru. Dýně, pořád jenom dýně... Asi se vzdám snídaně a vyrazím za Sibylou. V tom jejím aromatickém prostředí není místo pro další pach. Rozhodnuto. Třeba bude mít i něco k jídlu, co není žluté.

---

Jsem se sebou spokojená. Poslední čtyři famfrpálové tréninky se mi podařilo schovat se před Severusem, takže je nervózní, protože neví, jak výcvik pokračuje. Sám tam totiž jít nechce... Už mi ale pomalu začínají docházet skrýše. Ale vzhledem k tomu, že venku začíná být hnusně, prokážu nějakou kreativitu - a i kdybych měla vykopat nějaký tajný tunel, tak těm výletům ujdu.

Nahnula jsem se přes okraj postele a nahlédla pod postel. Jestli chci za Sibylou, měla bych jí vrátit tu knihu... To jsem ji musela házet tak daleko?

Fuj!

Je možný, aby se ten nepořádek hýbal sám od sebe?

Někdy jsem ráda, že nejsem mudla. Jedno accio - a nemusím do té špíny vůbec strkat ruce. Zajímalo by mě, kde se to tu pořád bere...

***

Mystický hlas mě vyzval ke vstupu. Vešla jsem dovnitř a snažila se popadnout dech. Ty schody mě zabijou! Začínám chápat, proč Sibyla nikdy neschází dolů. S vidinou, že to zas polezu nahoru, bych taky zůstala nahoře a ušetřila si cestu. Sotva jsem byla schopná se narovnat, rozhlédla jsem se okolo. Nikde nikdo. Zavolala jsem pozdrav do neurčita a čekala, odkud se ozve odpověď. Neozvala. Sedla jsem si k jednomu stolku pro studenty a upřela zrak do hlubin křišťálové koule. Hm... Vidím akorát tak křivej stůl... No tak nic, no... Věštkyně nebudu, je na čase se s tím smířit.

"Hledáš v sobě skrytý talent?"

Fuj! Jsem se lekla. Jak to dělá, že se vždycky zjeví jak duch? Škoda, že pořád nenosí tu svou zvonkohru, to má člověk aspoň přehled.

"Pořádně skrytý..." opáčila jsem

"Ano," odpověděla zamyšleně.

Taky nemusí reagovat na všechno...

"Co tu děláš takhle brzo?" zeptala se. Než jsem ale stačila odpovědět, rozesmála se. "Aha. Dýně, že?"

"Dýně,"přisvědčila jsem otráveně. "Nemáš něco k jídlu?"

Zdvihla obočí, věnovala mi dlooooooouhý zamyšlený pohled a pak zmizela... Když se vrátila, dostala jsem mísu jablek. Aspoň něco. S chutí jsem se do jednoho zakousla - a došla k závěru, že Sibyla musí mít nejen dobrou kondičku, ale i vynikající chrup. Jako by mi četla myšlenky, zazubila se a provokativně se zeptala: "Chutná?"

"Mmmh..." odpověděla jsem, spoléhajíc na zásadu, že s plnou pusou se nemluví.

"Dáš si čaj?"

"Ráda," odpověděla jsem přímo, protože u téhle otázky nebezpečí nehrozilo. Vzápětí bych si nejradši vrazila pár facek. Zatraceně! To jsem si naběhla! Zase to cezení přes zuby! A do večera budu dolovat to lupení všude po puse. Zpátky už to ale vzít nešlo, protože pokud jde o nalévání čaje, je Sibyla neuvěřitelně pohotová.

Dnes tam toho plavalo snad víc než jindy. To je trest za to, že nesnáším dýně...

Jestli něco nesnáším ještě víc než polepené zuby, je to ten její příšerný zvyk - sotva člověk dopije, sebere mu šálek, dlouhá kouká dovnitř, vystřídá při tom škálu tragických výrazů, pak se útrpně podívá na člověka, který už se cítí skoro jako nebožtík, protáhne to své "hmmmmmmmmm" a mlčí.

Abych zmírnila svou hrůzu, prošacovala jsem rychle hábit. "Přinesla jsem ti zpátky tu knihu."

Její tragický a soucitný výraz se sice nezměnil, ale aspoň se na chvíli odklonil ode mě, když její oči ulpěly na zlacené vazbě.

"Ano, jistě, jistě." Zněla ještě nepřítomněji než obvykle a dlouhými hubenými prsty sevřela její hřbet, přičemž se pohledem vyhnula čaroději, který zaujímal jednu pózu za druhou. Náramky na jejím zápěstí zazvonily a svezly se k dlani. Nemohla jsem si nevšimnout zlatého prstenu na jejím prsteníčku. Byl na něm vyryt symbol, který mi absolutně nic neříkal. Jako ostatně skoro všechny starobylé runy a všechno, co není latinka. Zpozorovala můj zájem a usmála se.

"Hezký, že? Rodinné dědictví, tak trochu. Babička měla podobný, ale ztratil se. Jestli ji taky tak škrtil, není to velká škoda. Ale když jsem pak viděla tenhle, neodolala jsem." Zadívala se na něj. "Sentiment je sice dobrá věc, ale někdy dost nepohodlná. Vezmeš si ty jabka?"

"Ne, děkuju."

Mávla rukou. "To nevadí, rozdám je studentům..."

***

K sobě jsem se vrátila kolem deváté. V křesle se rozvaloval Severus. Když mě uviděl, zazubil se tak široce, že jsem málem dostala infarkt. Usmívající se Severus v jakékoli denní době nevěstí nic dobrého.

"Nebyla jste na snídani," řekl. "Tak jsem vám přinesl kus dýňového koláče."

14. kapitola

"Máte něco důležitého na práci?"

---

Vyhlédla jsem zpoza hory knih a pergamenů. Myslím, že jsem se tvářila dost výmluvně, takže jsem Severuse ani neuznala za hodného odpovědi.

"Ale no tak, kolegyně," změnil tón o stupínek blíž k čemusi, co by nezasvěcenci mohlo připomínat smířlivost. Na mě si ale nepřijde.

"Počkat! Kde jste se tu tak najednou zase vzal?"

Odsunula jsem jednu horu mírně stranou, abych ho dostala do zorného pole. Znervózňuje mě, když ho nevidím. Existují lidé, co prostě pro klid duše musí být na očích. Nebo ve sklepě.

"Úplně jsem přeslechla vaše zaklepání. No, vás to ale očividně neodradilo. Tak co je tak důležité?"

"Neklepal jsem," odvětil nevzrušeně a pak v jeho očích zaplály plamínky, které jinak vídám jen u Hoochové. Tady se děje něco velkého! "Potter má teď večer první trénink."

Tak teda neděje...

"A...?"bylo jediné, co jsem na ty byla schopná odpovědět.

"A? Děláte si legraci? Tady jde o famfrpál, o pohár, o... Kde je váš sportovní duch?"

"To nevím, ještě jsem s ním nikdy neměla tu čest. Až ho najdu, dám vám vědět... A doufala jsem, že pro dnešek už máte Pottera dost."

"To ano. Ale tady jde o budoucnost."

"Tak si dojděte za Sibylou."

"Moc schodů."

"A kde je VÁŠ sportovní duch, kolego?" popíchla jsem ho.

Zamračil se, ale nechal to bez odezvy.

"Vy vůbec nemáte smysl prou soutěž," objevil Ameriku.

"Ne," odpověděla jsem a uzavřela tím pro sebe celou tuhle záležitost.

Ne však pro něj, jak jsem zjistila, sotva jsem se opět zabarikádovala za knihami o zvycích mudlů.

Obešel stůl, postavil se mi za záda a tak dlouho se mi díval pod ruku, až jsem zase přestala pracovat a začala se věnovat ryze jemu.

"Studium mudlů," zavrtěl pohrdlivě hlavou.

Já si o tom sice taky myslím své, ale budu ten předmět bránit do posledního dechu. Dokud ho učím já, tak si tu nebude vrtět hlavou. Ne na mém území. Ne těch čtrnáct dví do návratu Charity, která si ho pak zas přebere.

"Co tam vůbec děláte?"

"Právě probíráme mudlovské představy o magii. Fred a George Weasleovi jsou velmi..."

"Dnes už žádný Weasley, prosím," zaúpěl.

"Weasleyovi vám vadí a Pottera chcete sledovat? Hm."

"Berte to jako ochranu."

"Ochranu?" skoro mi zaskočilo.

"Kdyby spadnul z koštěte," opáčil nevinně.

"McGonagallová a Brumbál tam stejně budou někde schovaní, aby si na dohlédli."

"Prostě chci vědět, co mohu očekávat. Stačí vám to takhle? Copak na vás příslušnost ke Zmijozelu vůbec nezanechala stopy?"

"Mýlíte se, pane kolego," zaševelila jsem sladce. "Příslušnost ke Zmijozelu mi dala mnohé. Především svobodu. Nikdo na mě nikdy neměl žádné velké nároky."

***

Školní pozemky se pomalu ponořily do tmy. Ano, samozřejmě, že mě přesvědčil jít sledovat ten trénink. Snape dokáže být velmi přesvědčivý, když chce. (Možná je přesnější slovo otravný.)

Zůstali jsme tiše schovaní na tribuně a čekali, až Wood s Potterem opustil hřiště a až se nenápadně vytratí i Albus s Minervou. podle mě to bylo sice zbytečné, protože v jeden okamžik jsem měla pocit, že mi náš ředitel zamával, ale nechtěla jsem Severusovi kazit radost z tajného dobrodružství. Dost na tom, že mu ji už zkazil ten prvák. Naštěstí už byla tma, tak jsem se nemusela koukat, jak se mračí. (Stejně si to umím dost živě představit.)

Schopnosti toho chlapce na mě udělaly docela dojem (už tím, že se na tom koštěti udržel - to mě se nepodařilo celé první dva měsíce...). Na Severuse zřejmě také, takže teď to Harry asi nebude mít zbytečně jednoduché. Na druhou stranu - kdo to má jednoduché? Tak ať si zvyká...

"Tak už pojďte," zašeptala jsem, když už jsme na hřišti konečně osiřeli.

Obrátil ke mně bledou tvář. K mému překvapení se nemračil. Vypadal přepadle. Proti vlastnímu přesvědčení jsem mu položila ruku na rameno a on to proti vlastnímu přesvědčení strpěl.

"Viděla jste to koště?"zašeptal s posvátnou úctou.

Asi nebyla ta pravá chvíle zmiňovat se o tom, že nechápu každoroční nadšení kluků pro pomůcky na zametání, tak jsem jen kývla.

"Budu muset sehnat sponzora."

"Vždyť je to jen hra."

"JEN hra?!" vyjel na mě. "To já potom musím vydržet s McGonagallovou!!! JÁ!!! Ne vy!"

"A co sportovní duch?Jde jen o jedno koště. To nic neznamená."

"K čertu se sportovním duchem!" vyštěkl nasupeně.

Hned mi bylo líp. TOHLE je zase náš Snape.

"Promluvil Zmijozel," poznamenala jsem.

"Tím se VY vůbec neohánějte! Vy jste jen důkaz toho, že ta prodřená a ošoupaná hučka je zlomyslná a na nic jako skoro všechno tady!"

"Tak už pojďte, zvu vás na kafe."