***
Den po onom přínosném rozhovoru nás konečně Severus poctil svou přítomností. Už nebyl důvod zůstávat zalezlý, když stejně všichni věděli o jeho porážce. U snídaně si ale demonstrativně sedl až na samotný kraj, jen co nejdál od nás, a zasněně pozoroval prázdný zmijozelský stůl a stříbrozelené prapory, pro jeho potěchu lehce povlávající v chladném bradavickém vánku, který byl zřízen speciálně pro tento účel. Patetické. Lehounce.
Hagrid chyběl. Jeho nepřítomnost byla patrná na první pohled - u stolu bylo tolik místa, aby si Severus mohl pohodlně odsednout a ještě měl jídlo na stole a nemusel držet talíř na klíně.
Takže poloobr už se nám vypravil pro našeho slavného malého studenta. Nemohu se dočkat, až pohlédnu do tváře chlapce, který nás zbavil Toho, jehož nesmíme jmenovat, aby polovina kouzelnického lidu nevymřela na infarkt. Ať už to udělal jakkoli, doufám, že se mu to povede i příště. Z té Sibyliny věštby totiž není moudrý ani Brumbál. Snad na tom ale něco bude, protože představa, že tu trčím zbytečně... ARRRRRRRRRR!!!
Když se ohlédnu na svůj příchod sem... Vlastně na něm není nic zajímavého. Kdysi dávno (aspoň teď mi to tak připadá) ještě jako studentka jsem měla hlavu plnou ideálů a představ, čemu se budu jednou věnovat, až odsud vypadnu, a čím vším obohatím kouzelnický svět.
To byly časy...
Všechny mé plány vzaly za své, když jsem se náhodou nachomýtla k jistému Brumbálovu hospodskému konkurzu na novou profesorku jasnovidectví. Vážně k vzteku. Člověk si už ani nikam nemůže dojít sednout. Každopádně jsem (nechtíc, podotýkám - protože koho by to zajímalo) vyslechla onu věštbu - a Brumbál už mě nepustil a při první příležitosti mě uklidil do Bradavic společně se Sibylou, aby se nic z vyřčeného nedostalo mezi nepovolaný lid. Jako bych snad byla nějak ukecaná. Pche! A kdo by mi věřil? Ti dva čtenáři Jinotaje? To už samo o sobě by bylo opravdu zárukou věrohodnosti. I když na těch škrknách asi něco bude. Takové bláboly by snad ani Láskorád nevymyslel. Ale nemůžu ho podceňovat. Má zvláštní nadání vždy znovu a znovu překvapit.
V každém případě jsem Brumbálovi ten pracovní příkaz dost dlouho zazlívala. Doteď nechápu, co PŘESNĚ si představuje jako náplň mého předmětu, ale aspoň mám volnou ruku při výběru témat. Někdy bych ale nějaký popud docela ocenila. Na to tu ale nejsou lidi. Nebo radí ještě větší nesmysly, než na jaké jsem schopná přijít sama. A to mám dost bohatou představivost.
Z vražedných nálad a nápadů, jak se Albusovi pomstít, mě po delší době (zhruba po třech měsících) dostala až Minerva. Na její radu jsem si pořídila kocourka. Je to jediný tvor tady, komu na mě záleží a na koho se mohu spolehnout. Nevím, co bych si tu bez něj počala. Jen díky starostlivé každodenní péči o něj tu dokážu vydržet bez duševní újmy.
Zatraceně! Včera jsem nedala Damienovi nažrat!
Žádné komentáře:
Okomentovat