Popadla jsem dech, zbavila se pocitu, že se ty úponky stále ovíjejí kolem mého krku, a vyrazili jsme dál. Před námi se otevřela temná kamenná chodba - a vlhká, jak jsem měla to štěstí vzápětí zjistit, když mi podjely nohy a já se automaticky chytila prvního, co se ocitlo v mém dosahu. Ozvalo se krátké škubnutí, pak Severusovo zlostné "Co to zase děláš?" a pak jsme svorně lovili v paměti kouzlo, které by vrátilo jeho rukáv do původního stavu. Podle toho, jak dlouho jsme přemýšleli, jsme byli oba na své věci zřejmě náležitě opatrní.
Pokud mě paměť nešálí, o náš další úkol se měl postarat Filius.
Zlověstné šumění kdesi ve světle na konci tunelu signalizovalo, že jdeme správně a že se blížíme. Čím více jsme se blížili, tím šumění a šustění sílilo. Opatrně jsme si svítili za každý roh. Čert věř bradavicím učitelům. Jen málokdo dokáže být tak zlomyslný, když dostane příležitost.
Náhle jsme stanuli v místnosti plné nějakého velkého poletujícího hmyzu. Až při druhém pohledu jsem poznala, že ten škaredý hmyz jsou okřídlené klíče. Spadl mi kámen ze srdce. Aspoň mě to nepokouše.
Dveře na druhé straně ani nemělo smysl zkoušet otevřít, přesto jsme to zkusili. Jistota je jistota.
"Tak jo," pronesl Severus tónem značícím zásadní rozhodnutí a upřel své černé oči na ledabyle zaparkovaná košťata.
Pak je výmluvně upřel i na mě.
Můj pohled se na nich zastavil také. "Ani náhodou," zamítla jsem představu, že bych na to sedla.
"Nebudu ti koukat pod hábit, neboj," zašklebil se.
"Mám kalhoty," zamračila jsem se v odpověď na tu stupidní poznámku. To už ale Severus seděl na koštěti a čekal.
Na mě.
Odevzdaně jsem rozhodila pažemi a nasedla na druhé koště. No má tady vůbec cenu vzdorovat?
Jestli si zase zadřu třísku…
Musela jsem obdivovat, s jakou lehkostí a elegancí ho Severus ovládá. Ano, jistě, každý kouzelník se učil létat na koštěti, ale je létání a létání. Mám-li být upřímná, musím přiznat, že mně nikdy k srdci nepřirostlo. Famfrpál mě nikdy moc nezaujal, nepohodlnost násad mi lezla krkem, takže jakmile jsem se směla přemísťovat, koště jsem odstavila za skříň, kde odpočívá dodnes.
Ta hloubka mezi mnou a bolestivým (a zřejmě i konečným) dopadem na zem…
Proplétali jsme se změtí okřídlených klíčů. Uhýbaly před námi v pestrobarevných hejnech, střemhlav padaly k zemi nebo prudce vystřelovaly vzhůru.
Zahlédla jsem ho.
To musel být on.
Starý klíč s jasně modrým peřím mě minul jen o fous a pustil se střemhlav dolů. Pustili jsme se Severusem za ním.
Nikdy mě nenapadlo, že budu honit klíč.
Vlastně mě nenapadla spousta věcí. Ještěže mám kolem sebe hromadu lidí, kteří mi nedovolují usnout na vavřínech, užívat si život v klidu a míru.
A Narbyho.
"Nadeženu ti ho!" křikla jsem a vyrazila přímo do barevného reje, modrá křídla stále na očích.
Sice jsme to skoro neubrzdila, když jsem se řítila proti Severusovi s očima zabodnutýma do toho Filiusova vynálezu, a málem do něj vrazila, ale zvládla jsem to, a opravdu jsem byla šťastná, když jsem slezla z toho smetáku a severus zarazil klíč do dírky. S dutým cvaknutím zapadl.
Za dveřmi byla překvapivě tma.
Pozvedli jsme hůlky v očekávání dalších skvělých věcí. Měli jsme si s sebou vzít naši dvorní vědmu. Když jsme ale vstoupili, komnatu zalilo světlo a nám se naskytl pohled na -
"Neříkej, že to je šachovnice?!"
Usmál se na mě - a mlčel.¨
Pozorně studoval figury a přemýšlel.
Nebylo v mém zájmu ho rušit.
"Nedá se to obejít?" zeptala jsem se, když se zdálo, že Severus z největšího dopřemýšlel.
"Jak znám Minervu, sotva," zavrtěl hlavou.
"A přeletět?"
Obrátili jsme se ke dveřím. S hlasitým prásknutím se zavřely. Tak nic.
"Musíme hrát oba?" zavolal Severus. Černá královna bez tváře pomalu přikývla. Srdce mi zase spadlo kamsi do hlubin.
"No, když tak o tom přemýšlím, nejlepší pozice pro tebe bude místo černého krále a budu doufat, že se nebudeš muset nikam stěhovat."
"Ha-ha." Jestli si myslí, že je vtipnej…
Nicméně černý král se odsunul z válečného pole.
Postavila jsem se na jeho čtverec a připadala si jak idiot.
Zde leží Julia Marciana, profesorka Školy čar a kouzel v Bradavicích, zabitá šachovou figurou v bradavickém sklepení. Jak ponižující.
Severus ještě chvíli dumal, než si vybral pozici střelce.
Sledovat hru bylo nad mé síly. Dokud šachy stojí před vámi a vy se na ně díváte shora, jde to bez větších problémů. Ale jakmile stojíte uvnitř nich - marnost nad marnost. Nesnáším situace, kdy se musím zcela spoléhat na Severuse, takže když svým chladným hlasem pronesl "šach mat", v první chvíli jsem chtěla utéct, než skončím na kousky jako tři čtvrtiny figur. Náš profesor lektvarů totiž pojal hru značně likvidačně - pro obě strany. Nakonec jsem tedy byla ráda, že mi určil pozici, kterou nemohl obětovat. I když během hry jsem i o tomhle chvílemi pochybovala.
Zbytek postav se nám uklonil a uvolnil nám cestu. V tu chvíli už to ale bylo zbytečné, protože i kdybychom prohráli, mezi těmi pozůstalými bychom dokázali proběhnout. Výhoda likvidační strategie.
"Chceš jít první, drahá?" zeptal se s dvorným úsměvem a úklonou u východu.
Moudře jsem to
přešla a otevřela - a rychle zase zabouchla.
"Fuj!"
"Co je?"
Nasupeně jsem pohlédla na ztělesněný údiv a bojovala s dávicím reflexem.
"Špinavý a zapařený ponožky z půlky Anglie. Jestli je to tvoje dílo, nenávidím tě."
"Co si to o mně myslíš?"
"Nemyslím si o tobě nic. Znám tě."
"Opravdu s tím nemám nic společného."
Černé i bílé figury bez tváří nás sledovaly.
Kdyby se mohly smát, tohle by byla ta chvíle, kdy by začaly.
V tu chvíli jsem ale zahlédla něco, čeho jsem si doteď nevšimla - malé postavy ležící bezvládně stranou od šachovnice.
"To ne!" vykřikla jsem a rozeběhla se zpět k šachovnici.
"Já kvůli tobě znovu hrát nebudu," zavolal za mnou.
Zarazila jsem se. Prázdné tváře na mě hleděly. Podruhé bych tu hru nemusela přestát se zdravou kůží. O to by se Severus postaral.
"Je tam dítě," namítla jsem, ale již ne tak odhodlaně.
Krátce zaostřil. "Weasley."
Ta rudá kštice se nedala s ničím zaměnit.
"Měli bychom-"
"Je to Weasley," zopakoval a tvářil se, jako by mi tím vše objasnil.
Dala jsem mu najevo, že to teda neudělal.
"Je z Nebelvíru a jejich rodina tvoří polovinu osazenstva Bradavic. Nevšimnou si, když jim bude jeden chybět."
"Ale-"
"Bude v pořádku. Minerva by neriskovala zabití studenta. Nebelvírského. Věř mi," dodal, když stále viděl mé pochyby.
Z jeho výrazu jsem pochopila, že odpor je marný. Snad na těch slovech opravdu něco bylo. Stejně mi nezbylo nic jiného než mu věřit.
A čekaly nás další dveře.
