Je mi jasné, že poslední dvě kapitoly jsou asi něco jiného, než na co jste zvyklí z předchozího čtení. Nevím, je-li to více látkou (žertovat o smrti jde jen stěží) nebo mým aktuálním rozpoložením. Tím více jsem zvědavá na vaše názory a komentáře. Vaše P. D.
Zdržel jsem se na ošetřovně s Harrym Potterem. Měl spoustu otázek, na které bych mu raději neodpovídal. I já měl hlavu plnou dotazů, ale myšlenky toho hocha mě zaváděly jinam, než jsem potřeboval. Byl jsem z nich sice schopen zjistit, že ho Quirrell zřejmě napadl, cítil jsem Voldemortovu přítomnost, ale odpověď na to, jak ho ten chlapec přemohl, jsem nenašel. Poslední, co jsem byl schopen nějak dešifrovat, bylo, že ho někdo zachránil, někdo ho vytrhl z Quirinusova sevření. Z nějakého důvodu si to spojil se mnou. Nevymlouval jsem mu to - nemohl jsem mu nabídnout jiné vysvětlení. Když jsm se tam dostal, leželi u vchodu v bezvědomí mí dva zmijozelští profesoři, v komnatě ve stejném stavu můj nebelvírský svěřenec a po profesorovi obrany proti černé magii nebylo nikde ani stopy.
Bylo mi jasné, že hledat ho je zbytečné - pokud Quirinus selhal, jeho pán, by ho nenechal naživu.
Bylo mi jasné, že hledat ho je zbytečné - pokud Quirinus selhal, jeho pán, by ho nenechal naživu.
Chtěl jsem prázdná místa v příběhu zaplnit pomocí Severuse a Julie, ale byli už pryč. Poppy Pomfreyová zuřila, když zjistila, že se oba tajně vytratili neznámo kam. Setkal jsem se s nimi až následující den u snídaně. Julia vypadala přepadle, bledá jako stěna konkurovala pobledlému Severusovi, neustále si utírala nos do bílého kapesníčku a ohřívala si dlaně o hrnek horkého čaje. Pohled na zamlklého Severuse mě vrátil o řadu let zpět, do dne, kdy jsem se v Aberfortově krčmě sešel se Sibylou. Díval se na ni stejně, jako na ni hleděl tenkrát. Nebyl jsem u něj zvyklý na takovou starostlivost. Když zachytil můj pohled, uhnul očima stranou a už se směrem ke mně nepodíval. Julia hleděla prázdnýma očima před sebe, naprosto odtržená od všeho a od všech.
Když se zvedla, následoval ji. Postřehl jsem na její tváři lehký vděčný úsměv. Snad poprvé v životě jsem byl ze srdce rád, že je tu mám oba. Byl jsem si jist, že se věci zase vrátí do starých kolejí, ale v tu chvíli jsem věděl, že ti dva při sobě budou stát za všech okolností. Sledoval jsem je, jak vyšli z Velké síně. Až když mi zmizeli z očí, zjistil jsem, že na mě mluví Minerva. Její hlas právě stoupal do zakončené otázky. Rozhodně jsem kývl. Ředitel musí působit rozhodně a soustředěně, i když nedává pozor. Hlavně když nedává pozor. Po její tváři se rozlil spokojený úsměv. Doufám, že jsem neodsouhlasil něco neobhajitelného pro nebelvírskou kolej, jinak by mě ti dva zabili. A zrovna teď je potřebuju loajální. Dám jim několik dní svobody a pak jim pošlu sovu, ať mi dojdou za Lockhartem. Kdybych s ním musel mluvit ještě jednou sám, tak asi zešílím.
Žádné komentáře:
Okomentovat