převážně sweeney mix
bez techniky ani krok
neděle 31. července 2011
63. kapitola
Pád 2 63
"Co víkend?" zeptal se Severus v neděli u večeře a já se vyděsila, co všechno může vědět. Protože tím ale jeho veškerý zájem o mou osobu skončil a zase se přesunul ke skřítčímu kulinářskému výtvoru, trochu jsem se uklidnila. Alespoň naoko, aby neměl důvod se v čemkoli jakkoli rýpat. Pokud Severuse někde nepotřebuje, pak ve svém soukromém životě. Tak si pracovně nazývám to, co se odehrává mimo mé vyučovací hodiny a společná jídla ve Velké síni.
"Hezký," odpověděla jsem.
"To znamená co?"
"To je adjektivum, které lidé většinou užívají ke kladnému zhodnocení nějakého jevu, situace, předmětu nebo v našem případě víkendu."
"Tuhle odpověď jsi dávala dohromady už od pátku?"
"Nepodceňuj mě, to bylo náhlé vnuknutí."
K tomu, abych měla hezký víkend, většinou stačí, když se zvládnu vyhýbat Brumbálovým stmelovacím akcím. Tento rok ještě navíc v režii Zlatoslava Lockharta. Od Valentýna už mu věřím ještě míň než Brumbálovi. Do budoucna vypadají jako dost děsivý tým.
"V životě bych si o tobě nedovolil zapochybovat." Zase ten příšerně neupřímný tón bez sebemenší snahy to zamaskovat.
"Týká se to i-?" Luciuse Malfoye, ale to už jsem nestihla doříct, protože mi odpověděl rázným "Ne."
"Řekl ti někdo, že číst někomu myšlenky je neslušné?"
"Já. Už několikrát."
Leknutím jsem nadskočila. Severus taky.
Poučení pro příště - neztrácet povědomí o svém okolí. Nikdy.
"Dobrý večer, pane řediteli," pozdravili jsme unisono Brumbála, až se Minerva ohlédla, co se děje.
"Poslouchat cizí rozhovory ovšem taky, takže jako bych nic neřekl."
Nasadila jsem cosi jako úsměv a Severus se tvářil… jako Severus v devadesáti procentech svého času.
Necítila jsem potřebu navazovat na náš předchozí rozhovor, který jsem původně ani neměla v plánu vést, a tak jsem mávla na Minervu, ať mi přihraje konvičku s čajem. Minerva nic, zato Zlatoslav si všiml. Salazare, proč? Byla jsem špatnou studentkou?
No, excelentní jsem nebyla. Ale to už je snad promlčené!
Odpykávám si tu trest už… och! Už tolikátý rok?
Stárnu každou minutou!
"Odpoledne jsem vás hledal," zazubil se na mě, jako by mi to mělo prozářit má nastávající léta. Neprozářilo.
"To je mi líto." Že mě už našel.
"To mohu dosvědčit," ozvala se Minerva. No ano! Najednou o mně ví!
"Já taky," zahučel Severus.
Střelila jsem pohledem po Filiusovi, který se začal nadechovat.
Nadechl se, ale mlčel.
"Proč jste mě hledal?" zeptala jsem se, než se stihl ozvat ještě někdo další. "Máte snad nějakou novou teorii o té nestvůře?"
Svraštil čelo, jako by si nemohl vzpomenout, o čem to mluvím. Pak se zase celý projasnil. "Och, ne. To ne."
Koutkem oka jsem postřehla, jak se Severus mírně předklonil, vlasy mu sklouzly, takže mu nebylo vidět do tváře.
"Rád bych vám přečetl úvodní kapitolu mé nové knihy a zeptal se vás na pár věcí."
Srdce mi sklouzlo někam do hlubin.
"To je mi obrovskou ctí, ale pochybuju, že byste potřeboval mé rady. V čemkoli."
"To je mi jasné," zazářil a já se snažila necítit uraženě. "Chci se vás jen zeptat na pár věcí, jak by na vás působily jako na čtenářku."
"Jsem si jistá, že na všech fotografiích vypadáte skvěle, kolego," dostala ze sebe Minerva, potlačujíc smích.
"To zajisté," odpověděl zcela vážně Zlatoslav a potěšeně se k ní na chvilku otočil. "Ale děkuji."
"O tom snad ani nebylo pochyb," přisadila si Rolanda, která seděla až několik židlí od nás, z druhé strany Brumbála, ještě od něj oddělená Pomonou. Nikdo zřejmě neměl na práci nic lepšího, než poslouchat Zlatoslava, když se mu nevěnuje.
Dupla jsem Severusovi na nohu, aby ho přešlo to dušení.
Sklopil hlavu ještě víc a soustředil se na svůj toust, jako by to byla hádanka vymyšlená samotným Albertem Einsteinem.
"Je to zajisté velká čest," promluvil i Brumbál. Co jsem mu udělala? Já přece nemohu za to, že jsem nestudovala v Nebelvíru! Jen počkej, tenhle týden je očešu minimálně o dvacet bodů!
Severus mlčel. Hlavně že se dobře bavil. Však na něj taky dojde. O to se postarám.
"Báječné. Co děláte dnes večer?"
"Nebude to pro vás příliš vyčerpávající?" Tonoucí se stébla chytá…
"Vždyť byl víkend." … a pak se utopí.
Jako bych ještě potřebovala dorazit. Sobotu jsem strávila přípravou nějakých kulis na školní představení, protože Lucas slíbil, že pomůže - a mně se o tom nějak zapomněl zmínit. Jako omluvu jsem dostala obrovskou kytici, která mi teď voněla v kabinetu, a bonboniéru, kterou mi napůl snědly děti, takže na mně zbylo všechno, co vypadalo, že má nějakou nebezpečnou náplň. Poprvé od dvanácti let jsem držela v ruce štětec. Lucas se staral o technickou stránku a já spolu s dalšími oběťmi dostala za úkol výtvarno. Naštěstí všichni ihned rozpoznali můj talent, takže mě pověřili natřením trávy na zeleno. S hůlkou by to šlo rychleji, ale takhle jsem měla aspoň příležitost vypadat na konci dne jak nezralý vodník. Využila jsem ji beze zbytku.
Zkusila jsem zapátrat v historii svého domu a dospěla k rozhodnutí, že asi nahlédnu do kroniky, jinak můžu klidně sepsat knížku pohádek. Nebo hororů. Mimo toho, že tam nějací předchozí majitelé zemřeli, se příběhy lišily v počtu osob, v tom, co se stalo, kdy se to stalo, proč se to stalo, až jsem měla pocit, že mi v obýváku vymřela půlka Anglie. No, každopádně jestli se Voldemort vrátí, přestěhuju se jinam. Pro jistotu.
Taky jsem poznala rodiče svých víkendových návštěvníků. Všichni byli předem podrobně informováni, že mám opici, jak se jmenuje, čím se živí, co ráda dělá, co nesnáší a já nevím co ještě, takže nikdo nebyl překvapen, když uviděl Rufuse, jak se mi drží za krkem. (Ve chvíli, když z Lucase skrytého za obřím pugétem vypadla na mém prahu pravda o programu na sobotní odpoledne, jsem se odhodlala vzít ho s sebou, ať mi nezdevastuje bydlení.) Rufus vypadal velmi potěšeně, když se mu najednou mohlo věnovat tolik lidí, a celý den se motal kolem každého, kdo byl ochoten se s ním alespoň chvilku zlobit. Vzhledem k tomu, že tu byly i nějaké děti, měl o zábavu postaráno. Všimla jsem si, jak se "mé" děti naparují, že Rufuse už znají, a udílely rady ostatním, kteří si s ním taky přišli hrát. Doufala jsem, že ho ta společenskost přejde, než se vrátíme do Bradavic, protože bychom mohli mít docela problém. Jedna věc je mít mazlíčka, ale druhá věc je tajit půl roku tvora, v jehož existenci nikdo nevěří a Filch pak kvůli tomu vypadá jak starý paranoik. Sice je moták, ale naštvaný Filch je horší jak armáda Smrtijedů vycvičených v černé magii. Snad, až to praskne, budu mít nějaké kladné body za to, že zatímco jeho Norriska zažívala soukromou dobu kamennou, adoptoval si ho můj Damien a všude s ním chodil v jeho stínu.
Dostalo se mi několika omluv, že mě děti chodí otravovat, ale nezdálo se, že by chtěl se současným stavem někdo něco dělat. Podstoupila jsem několikerý výslech ohledně své rodiny, práce, přítele a života. Spletla jsem dohromady hromadu nedořečených skoropravd, abych si nemusela pamatovat sérií lží, jimiž bych se jinak musela omotat. Rodiče tedy pracují ve státních službách (ministerstvo přece je státní služby, ne?), já ve školství a učím dějiny a společenské vědy (víceméně), přítele nemám, protože jsem neustále pryč a zřídkakdy jsme se mohli vídat (protože byl profesionální nudič a já se mu vyhýbala jako čert kříži, i když jinak byl milý a pracovitý a až děsivě bez chyb) a podobně. Největší problémy jsem měla s otázkou, proč jsem se rozhodla přistěhovat sem. "Pro mě samotnou to bylo takové malé překvapení," vyřešila jsem to nakonec, protože mudlům sotva můžete vykládat, že máte nezvladatelného skřítka s vlastní hlavou, který se vás rozhodl vystěhovat z bytu, protože mu asi ústřední topení nepřipadalo dostatečně magické. Snad jsem při tom vstupním pohovoru jakžtakž uspěla a přesvědčila je, že v podstatě jsem jen nudný patron s opicí.
V Bradavicích je to ostatně všeobecně rozšířený názor, tak snad se to ujme i tady.
Jenže v Bradavicích na to nejsem sama. Když se Pomona začala rozplývat nad tím, že mandragory začaly pořádat večírky a přelézají si navzájem do květináčů, a zvala nás, ať se přijdeme podívat, uvědomila jsem si, že někde v mém životě je asi něco špatně. Jen jsem marně přemítala, kdy to začalo. Kdy jsem se dostala do stavu, že bych měla být unešená z mandragor vstupujících do puberty, které hned po dosažení dospělosti čeká nakrouhání, aby se nám vrátila ta chlupatá bestie? Jo, a studenti. Kdy se co zvrtlo?
Odmítla jsem pozvání do skleníku. Ještě mě čekalo pozvání, které jsem odmítnout nemohla, protože se proti mně spikly celé Bradavice. A to je pořád řečí o kolegialitě…
"Proč neřeknete Sibyle? Vždyť má všechny vaše knihy?" zkusila jsem ještě poslední výstřel naslepo, když jsme šli po večeři do Zlatoslavova kabinetu na čtenářský dýchánek.
"Má, ale nečte," odpověděl po krátké pauze a zamyšleně se zamračil. "Nechápu proč…"
"Hm." Víc jsem na to nebyla schopná říct. Já představu měla. Ovšem na druhou stranu jsem nerada musela v nitru své duše připustit, že ty knihy se četly docela dobře. Jen tím obrazovým materiálem by se tam mohlo trošku šetřit…
Po třech hodinách předčítání jsem nebyla schopná ze sebe dostat ani to "hm". Prý kapitolu… Příště by měl podávat informace v počtech stran. S díky jsem zamítla jeho nabídku, že mě doprovodí až k mým dveřím, a odvlekla se dolů. Nikdy jsem s takovým potěšením nenaslouchala tomu osvobozujícímu klapnutí dveří, když jsem je za sebou zavřela a distancovala se tak od zbytku Bradavic. Pomalu mi do mozku dolezla informace, že mi jeden výtisk daruje a podepíše. Asi bych se měla cítit poctěna. Ale jak už jsem říkala, někde se na mé životní cestě stala nějaká chyba.
sobota 30. července 2011
Jen tak VII
SLIBUJU, že zítra už tu konečně přibude něco psaného, mám teď furt dost rozlítáno, takže mi to tak nějak nevychází... :D
malá narážka na Lásku nebeskou...
Počátek
čtvrtek 28. července 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)