3. kapitola

Andělé 3

---

"To jako fakt?" Harry se sice díval do rozvrhu, ale hodinu létání si přece jen představoval jinak. Teď koukal na dvacet košťat vyrovnaných ve dvou řadách na školních pozemcích. Studenti Zmijozelu už tu byli, studenti Nebelvíru se pomalu trousili. Jak se blížili, hodnotil Harry kouzelnické létající prostředky. Moc velké nadšení vůči nim necítil, protože mezi košťaty strávil celý svůj dosavadní život. A zrovna kladný vztah si k nim nevypěstoval. Představa, že se smetáků nezbaví ani v kouzelnickém světě ho nenaplňovala zrovna bouřlivým nadšením.

"Harry, košťata jsou bezva, počkej, až uvidíš famfrpál."

Ani hořící Ronovy tváře však nedokázaly zažehnout v Harrym alespoň malinký plamínek nadšení. Nechápal tu dychtivost a nebyl si jist, zda ji pochopit chce.

"Tak, postavte se každý vedle svého koštěte," zavelela madame Hoochová a Harry se přišoural k jednomu ze smetáků položených v trávě. Fred s Georgem se o nich nevyjadřovali zrovna lichotivě, prý mají své mouchy, některá mají tendence zahýbat doleva, jiná doprava, některá pomalu reagují na změnu směru, některá se ve větších výškách stávají hůře ovladatelnými, což musí být zajímavý zážitek. A asi i jedinečný, protože ho víckrát za život nedostanete šanci zažít.

S despektem hleděl na starého známého. Proč nemohou lítat na kobercích?

Ron vedle celý zářil. Skoro se vznášel i bez koštěte. Hermiona sdílela Harryho skepsi a taky se dívala dolů na tu pomůcku do domácnosti trošku podmračeně.

"Natáhněte ruku a řekněte hop!"

"Hop," zahuhlal Harry a k jeho obrovskému překvapení mu koště skočilo do ruky. Užasle na něj koukal a potom se rozhlédl po ostatních. Většina z nich s příkazem stále zápasila a snažila se to kratičké slůvko vyslovovat nejrůznějšími tóny.

"Nic na tom není," zaslechl z protější řady Morgannin hlas. Držela v ruce koště a vysmívala se chlapci po své levici, jehož koště leželo bez pohnutí na zemi a nezdálo se, že se tato situace někdy v dohledné době změní.

"Jenže já na rozdíl od někoho nepatřím ke koštěti a k hrncům," odsekl její spolužák, což se ukázalo jako velká chyba, protože v následující vteřině Morganne předvedla další uplatnění koštěte a použila při tom řadu výrazů, které Harrymu ani nebyla známy, i když některé z nich znal od Dudleyho. Takovouhle fantazii ale ani Dudley neměl.

"Slečno Malfoyová, pane Blackwoode!" zakřičela profesorka, ale už bylo pozdě. Blackwood si držel jednou rukou hlavu a druhou se snažil bránit dalším a dalším úderům. Ani ho nenapadlo zvednout své koště a použít ho ke své ochraně.

"Slečno Parkinsonová!" pokusila se Madame Hoochová zadržet další studentku Zmijozelu, která se připojila ke svým válčícím stájovým kolegům.

"Pane Crabbe, pane Goyle!"

Harry pomalu připojoval jména k tvářím. O hodinách toho moc nestíhal, protože byli různě namíchaní a každou hodinu trávili s jinou kolejí.

Během pár vteřin byla polovina protější řady v jednom chumlu, s košťaty v rukou.

Madame Hoochovou přestalo bavit povykovat a předvedla všem, že kouzelnickou hůlku nemá s sebou jen jako rekvizitu. Když se bojovníci a bojovnice uklidnili, popadli dech a posbírali se ze země, hodina pokračovala. Harry si všiml, že mezi Corryho Blackwooda a Morganne Malfoyovou byli postaveni dva největší zmijozelští habáni, Crabbe a Goyle.

"Až budete mít své koště v ruce, nasedněte na něj a zkuste se vznášet. Jen kousek nad zemí," dodala rychle profesorka.

Všichni studenti nasedli na košťata. Ve většině případů se nic nestalo. Pár výjimek se vzneslo. Harry v tomto ohledu patřil mezi výjimečné. Moc ho to nepřekvapilo. Celý život prožil mezi košťaty. Smetáky ho musely zbožňovat, byl jejich člověk. Ron se vznášel po jeho boku, trochu nejistý v tom, co dělá. Hermiona se snažila najít nejpohodlnější polohu a neustále se na svém koštěti vrtěla. Neville vystřelil střemhlav vzhůru.

"Páááni!" vydechl Seamus obdivně a zaklonil hlavu, aby na Nevilla viděl. Stále stál oběma nohama pevně na zemi.

"Pane Longbottome, okamžitě se vraťte dolů!"

"Já se snažím," zapištěl nahoře Neville a vyrazil prudce vpřed.

Ještě několikrát změnil směr, než skončil zavěšen na jednom z bradavických chrličů. Všichni se za ním samozřejmě rozběhli. Tolik adrenalinu nezažili ani na hodině lektvarů - a to už bylo co říct. Když doběhli, zřítil se dolů. Koště odlétlo neznámo kam.

Harryho napadlo, jestli takhle vypadá každá normální hodina. Přežili vždycky všichni? Rodiče to svým dětem dovolí? Jistě, jeho by sem Dursleyovi poslali už dávno, kdyby tohle viděli, ale normální rodiče?

Madame Hoochová zhodnotila Nevillův stav a rozhodla se ho vzít na ošetřovnu.

"Všichni zůstanou na zemi. Jestli po svém návratu uvidím ve vzduchu jediné koště, tak ten, kdo na něm bude sedět, odsud vyletí dřív, než stihne říct famfrpál."

"Fam…co?" obrátil se Harry na Rona, protože si vzpomněl, že Ron už tohle slovo taky použil.

"Ty neznáš famfrpál?" žasl Seamus Finnegan.

"To je ta úplně nejlepší hra, jakou si dovedeš představit!" Tohle vysvětlení-nevysvětlení pocházelo od Deana.

"Hele!" zaslechli někoho ze Zmijozelu a ohlédli se po něm. Studenti si předávali jakousi kuličku naplněnou červeným kouřem, se kterou během snídaně strašil už Neville. Byl to pamatováček, ten kouř zčervenal, kdykoli jste něco zapomněli, což v praxi znamenalo, že byl červený stále, a Neville ho dostal od babičky.

"To patří Nevillovi," uslyšel Harry sám sebe. Překvapil ho bojovný tón vlastního hlasu. On sám se bojovně zrovna necítil.

"Tak si to má hlídat," odsekl mu chlapec ve zmijozelské hábitu a poslal pamatováček dalšímu kolegovi.

"Rozbijete mu to!"

"Očividně to moc křehký není," odpověděla mu Morganne. "Ale jestli to chceš, tak si pro to pojď." A vznesla se i s pamatováčkem do vzduchu. "Tak co, troufneš si sem, slavný Harry Pottere?"

Harry ji bez rozmýšlení následoval.

"Harry, okamžitě se vrať dolů, slyšel jsi paní profesorku." Ten hlas patřil Hermioně Grangerové. Harry už ho dokázal identifikovat se stoprocentní jistotou. Vznesl se ještě výš. Koště ho kupodivu poslouchalo. Třeba Ronovi bratři lhali.

"Dej to sem!" zavolal na blondýnku, kterám mu právě dokazovala, že ona to zvládne i bez držení a přehazovala si pamatováček z ruky do ruky. Kouř byl stále jasně červený. Na co asi mohla zapomenout?

"Tak chytej!" ušklíbla se a vrhla jím vší silou proti jedné z bradavických budov. Harry vystřelil za pamatováčkem. Zdola slyšel nadšené povzbuzování svých nebelvírských spolužáků. Bylo mu jasné, že Grangerové nepatří ani jeden z těch hlasů.

Skoro vrazil do jakéhosi okna, ale stačil zahnout a chytit míček, než by ho stihl rozbít on. Nebelvírské ovace vrcholily. Harry vítězoslavně zamával pamatováčkem nad hlavou.

"Potter, Malfoyová, okamžitě ke mně!" ostrý hlas profesorky McGonagallové prořízl vzduch. Harry se tak vyděsil, že skoro spadl s koštěte i s pamatováčkem. Morganne taky viditelně zbledla, takže její barva tváře skoro kopírovala barvu jejích vlasů. Ten hlas vycházel z okna, do kterého Harry před chvilkou skoro vrazil. Ačkoli se vznášel jen pár metrů od něj, zamítl možnost, že by tam rovnou vlétl, a rozhodl se přistát a vyšlapat všechny schody až ke dveřím jejího kabinetu. Každá minuta času k vymyšlení omluvy se hodí.

"Morganne Malfoyovou vyloučit nemůžeme, Lucius je ve správní radě. Do dvou dnů bychom ji měli zpět a spoustu problémů s ní, Minervo."

"Já přece nežádám její vyloučení, i když nepopírám, že by mě to nepotěšilo. Musela bych vyloučit i Pottera…"

"To ani nevyslovujte! Nenechám vyloučit našeho vyvoleného už první týden školní docházky!"

"Říkám, že nad tím neuvažuju. Oba už dostali školní trest."

"Dobře," pokýval hlavou Brumbál a vrátil se k lejstrům na svém stole.

Minerva si odkašlala, aby mu dala najevo, že je stále tady a že má stále ještě problém k vyřešení.

Brumbál zvedl hlavu a poposadil si brýle na nose.

"Byl by z něj dobrý chytač," nadhodila a čekala na jeho reakci.

Znovu si poposadil brýle na nose. "Studenti prvních ročníků ale za kolejní mužstva nikdy nehrají."

"To si uvědomuji," odpověděla.

"Měli bychom s ním šanci proti Zmijozelu?" zeptal se po krátké pauze.

"Myslím, že ano."

Další zamyšlená pauza, potom Brumbál pomalu přikývl.

"Dobrá, nějak to zařídím."

66. kapitola

Pád 2 66

---

Dole pode mnou leželo malé město. Miniměsto. Když už tomu nesmím říkat vesnice, zůstanu u miniměsta. Spíše jsem ho tušila, než viděla, protože ho pohřbila mlha. Byla jsem na celém světě úplně sama. Já na kopci, obklopená bílým mořem. Tak krásně klidno a přívětivo. Bez cizích beden, s vlastní opicí někde uvnitř, která se pokoušela nalepit kiwi na každý kousek nábytku. Budu to uklízet do večera. Po včerejších banánech to bude vítaná změna.

Pošta mi přivezla psaní. Žádná sova, jen mudlovská doručovatelka mi zcela prostě vtiskla dopis do ruky, protože jsem zrovna byla před domem a přemýšlela, co si tu se sebou počnu. Tohle každý kouzelník nezažije, asi bych si toho měla vážit. Letmý pohled na obálku mi stačil, abych odhalila odesilatele. Anita, má tetička, u které jsem trávila většinu svého dětství, zatímco mí rodiče byli zaneprázdněni (čímkoli), v sobě neměla ani stopu magie, stejně jako její manžel Harry. Po menším incidentu spojeném s doručením mého dopisu z Bradavic a s obývákem v plamenech se ale se vším pozoruhodně srovnali. Dost možná za to mohl prostý fakt, že zůstali bezdětní a já jim umožňovala využít jejich rodičovské pudy. Kouzla nám většinou na překážku nebyla, protože coby dospívající čarodějka, jsem stejně o prázdninách nemohla čarovat, takže jsem mohla krásně simulovat normální dítě.

Roztrhla jsem obálku. Anita (samozřejmě psala i Harryho jménem) mi děkovala za pozvání, je zvědavá, jak jsem si to zařídila, má matka prý psala, že jsem se rozešla s Hubertem (to mi nedalo moc práce), ať jsem tedy silná a zvládnu to (to zvládnu), nebyl jediný na světě (u Merlinovy brady, díkybohu!), že mi změna prostředí jistě prospěje (to si říkám, kdykoli jsem Bradavicích), že Harry musel na operaci s nohou, ale už je to dobré, a že se někdy v létě moc rádi staví, rádi mě uvidí, ještě se domluvíme, milují mě, chybím jim, škoda, že jsem vyrostla, Anita a Harry. Přistihla jsem se, že usmívám. Do téhle chvíle jsem si ani neuvědomila, jak moc ti dva chybí mně. Možná proto jsem většinou na nikoho moc nevzpomínala, stejně to k ničemu nevedlo. Asi jsem prostě praktik… Já, to určitě.

A nikdy se mi nesnažili dohodit žádného chlapa. Cenné plus.

Další dopis už byl z jiného soudku. Jednak ho přinesla sova, která mi ho nedala, dokud jsem nenatáhla ruku, aby si na ni mohla sednout (už to mě mohlo upozornit), jednak mi tam nikdo nepsal, jak mu chybím, a místo třech stran se omezil na tři řádky. Něco jako stručné poděkování (v mezích možností) od Cissy za schování kontrabandu a otázka, jestli dnes odpoledne nebudu v Příčné ulici. Takže asi budu muset. S povzdechem jsem se vrátila do domu. Rufus seděl v obýváku na garniži a pod ním se pod oknem tvořila hromádka nejrůznějších slupek a jadýrek. Potvůrka mlsná.

"Chceš si něčeho zobnout?" zeptala jsem se sovy, která mi mezitím vyšplhala na rameno a usadila se tam, a ona poněkud naštvaně (?) zahoukala. Rozhodla jsem se to interpretovat jako souhlas.

"Rufusi, to si uklidíš," oznámila jsem svému spolubydlícímu přes volné rameno na cestě do kuchyně. Šance na úspěch nula, ale nezkuste to. Vůbec jsem si nepřipadala divně, že tu konverzuju s opicí a sovou. Dokud mi i neodpovídají, je to dobré. Vlastně to byl hovor srovnatelný s jakýmkoli jiným, který jsem kdy vedla v Bradavicích s Lockhartem, Severusem nebo Brumbálem. Dialog v Zlatoslavově pojetí spočíval v dlouhém monologu (pokud možno o vlastní osobě) a aktivní role komunikačního partnera byla realizována občasným přikyvováním. Tlumené obdivné výkřiky vítány. Dialog v Severusově pojetí byl soubojem o poslední slovo, o vítězství, o udolání protivníka, tedy partnera v komunikaci. Tedy mě, jelikož většina lidí se s ním z nepochopitelných důvodů odmítala vybavovat a přenechávala tuto poctu mě - se zdůvodněním "jednou jsi Zmijozel, tak o co ti jde". Dialog s Brumbálem by byla lahůdka pro každého lingvistu. Přišli jste za ním s jasným problémem, hodinu jste si mysleli, že ho probíráte, a odcházeli jste s hlavou plnou jiných problémů, což vám došlo až po nějaké době. Váš problém byl prodiskutován (ve smyslu "zamluven") a zapomenut. Konverzace s opicí tedy představovala úlevnou změnu.

Až když nakrmená sova odlétla s odpovědí, začala jsem přemýšlet, co by se po mně mohlo chtít…

…a stejný problém jsem řešila i večer po svém návratu, protože Narcissa se tentokrát opravdu překonala. Začíná se svému manželovi podobat čím dál víc. Akorát ten by se mnou asi nestrávil dvě hodiny výběrem bot na výroční ples ministerstva. Doufám. Celé to ale bylo zvláštní. Na ulici mě vzala za paži a vedle všemožných komentářů výloh, lidí z ministerstva, návrhů zákonů, Dracových školních výsledků mi řekla věc, která mi od té doby vrtala v hlavě.

"Neuraz se (řečnický obrat… nikdo z Malfoyových se nikdy nestaral, jestli se mě něčím dotkne nebo nikoli), ale na tvůj předmět Draco chodit nebude. Nemyslíme si, že cokoli, co souvisí s mudly, je pro něj důstojné a vhodné. Zvláště dnes." Na chvíli se odmlčela, s pohledem upřeným do výlohy obchodu s potřebami pro famfrpál. Spíše jen hledala způsob, jak pokračovat, než že by ji zajímala košťata. Ostatně jejich rodinka už nám s těmi zametadly způsobila tenhle rok docela hezký pozdvižení v řadách Nebelvíru. Budiž jim za to čest. "Není to jeho vina, nešlo to jinak. Jen to měj na paměti. Chtěla jsem, aby ti to řekl, ať už je mezi vámi cokoli (takže tady se řeč stočila očividně na Luciuse… chvílemi bylo problematické ji sledovat, když si ve svých sděleních vystačila bez podmětu), ale znáš ho. A já nechci, aby na to doplatil Draco…, aby byl v nebezpečí. Ty tam jsi každý den, slib mi, že na něj dohlédneš, aby se mu nic nestalo."

Chvíli jsem přebírala ta slova ze všech stran. Myslím si o sobě (většinou), že nejsem pitomá, hlavní smysl mi samosebou došel, jen jsem netušila, kvůli čemu tohle všechno. "Nebylo by jednodušší, kdybys mi řekla, o co jde?" zkusila jsem nakonec získat odpověď přímou cestou, i když mi bylo jasné, že když už jsem absolvovala ten čtyřhodinový kolotoč všech možných i nemožných vytáček a banálních témat, tak právě jasná odpověď bude to, čeho se stoprocentně nedočkám.

Měla jsem pravdu.

A vedle toho i strašnou smůlu. Nikdy - NIKDY jsem nepotkala Minervu mimo pozemky Bradavic (vlastně pro mě představovala jednoho z těch lidí, jehož existence končí se školními pozemky)…, až dodnes. Ve chvíli, když jsme s Cissou vycházely z Obrtlé ulice (no jo, tam jsme taky musely… je to kousek a některé věci v Příčné prostě neseženete), zavěšené jedna do druhé (občas bych ocenila mít v sobě něco z Valerie nebo Victorie, abych vedle Cissy dokázala vypadat důstojně … jejich rodiče museli být trhlí, taky jim mohli dát odlišitelnější jména…), narazily jsme na ni. Narcissa okamžitě nakrčila nos a okázale ji ignorovala (což si mohla dovolit, protože Minerva od nás byla vzdálená několik metrů, takže k žádné blízké zmijozelsko-nebelvírské konfrontaci dojít nemuselo - a nedošlo), já na ni nervózně kývla a ona se zatvářila, jako by jí došlo nějaké strašlivé tajemství. Tohle si ještě slíznu. Nevím proč a nevím jak, ale vím, že ano… Hned jsem se zase o poznání víc těšila zpět do Bradavic.

Osud ke mně ale byl milosrdný. Nemusela jsem se nechat dlouho sužovat představami, co bude, až se vrátím. Sotva jsem se dorazila z Londýna, Narby už na mě čekal. K jeho cti budiž přičteno, že uklidil Rufusovy jídelní trasy z kuchyně do obýváku a do ložnice, takže si má hůlka mohla odpočinout.

"Profesor Brumbál vzkazuje, že postrádá vaši přítomnost v Bradavicích a že by ocenil, kdybyste se co nejdříve vrátila, pokud nemáte nějaké osobní závazky zde či kdekoli mimo Bradavice."

Chvilku mi trvalo, než jsem stáhla obočí z poloviny čela na svá původní místa. Podle větné skladby se jednalo opravdu o Brumbálův vzkaz, s tímhle by se Narby neskládal.

"Jestli mu Lockhart nasázel na eskalátoru fialky, tak mu vyřiď, že mě to nezajímá a nepotřebuju to vidět."

"Profesor Brumbál počítal s touto eventualitou a připojuje stručný dodatek, že profesor Lockhart nehraje ve vašem návratu - cituji - žádnou zásadní roli. Navíc Narby neví, co je eskalátor."

Jestli mi Brumbál vyučuje skřítka rétorice, tak ať si mě ani jeden z nich nepřeje. Z kocoura mi roste druhá Norriska, z opice bytový dekoratér a se skřítkem se budu dohadovat kvůli každému nesmyslu, Malfoyovi po mně něco chtějí a jsou tajemní jak hrad v Karpatech…

Cože se to vlastně změnilo?

Nostalgie 4

hp mix

---

Tom: There was a lovely scene in which he was marching down a corridor with us behind him - and for those who don't know, Snape, Alan Rickman's character, he wears sort of a wedding gown, it's black, not white, and it drapes about a meter or two behind him.

And he actually said - he has an incredibly dry sense of humor, I'm sure you know it - and he turned around to us before and said, "Don't. Step. On. My. Effing. Cloak." That's an actual quote. And of course we never knew whether he was joking or not. And of course the director asked me to get right up behind Alan and first take, what do I do? I step straight on his effing cloak. And it's tied to his neck so it almost gave him a stage three whiplash.

Emma: People literally have watched me grow up on screen. I've gone from a 9 year old girl to a 21 year old… guess I'm a woman now. I think, it's interesting meeting people who I've never met before in my life who feel a sisterly/motherly/fatherly connection to me. Complete strangers who have opinions about, you know… it's actually nice! Some little children are scared of me because they think I can do spells, that I really am magic in real life. I've always found that really funny, and I kind of try and say, "I'm not gonna do anything to you!"You can't convince them because they believe in it. They really believe in it.

Dan (talking about the Great Hall scene): This is a great scene, especially 'cause I've got some great lines in this scene.

Interviewer: Give me some?

Dan: Snape has been going on about how they've put some exhaustive defensive strategies to stop Harry from coming in, so my line is, "it seems despite your exhaustive defensive strategies, you still have a bit of a security problem, headmaster." Turn around, door opens, cavalry comes in, turn back, "…and I'm afraid it's quite extensive." It's great, you know?

Interviewer: I've noticed that there is no glass in your glasses.

Dan: Do feel free to poke. That's what Rupert does.

Q: How was the kiss between Dan and Emma? Was it awkward at all?

Emma: It was incredibly awkward! It was like some weird social experiment. We grew up together, and then they were, like, "Okay, kiss." It was weird. He is a good kisser. I can definitely vouch for that.

Dan: To be honest, it wasn't at all awkward. It was quite enjoyable, I quite liked it. I hoped she had a good time as well. It was passionate! It was really great. I thought it was gonna be slow, soft, shy kinda thing… but no! That went right out the window very quickly. It was vigorous. It was great.

Interviewer asks Alan Rickman about the magic behind Daniel Radcliffe, Emma Watson, Rupert Grint, and other young cast members' all growing up good.

Alan: We whip them on a daily basis. '"Behave yourself!" "Grow up properly!" "Write a hundred lines." "Go into detention."

I constantly refer to Daniel kind of being the inspiration. He really was, man - 'cause he's there every day. 16 hours a day. And when he's told that he can go home, he hangs around for morale and makes sure everyone's in good spirits. Yeah, I mean, one day he was Maggie Smith's P.A., I think just for the fun of being on the set. He's such an inspiration, especially for all the kids that still call us. I had an eighth of his workload and yet, I was still finding myself getting stressed out. He was a constant reminder to be grateful.

So he's the hero on the set, as well?

Yeah! He really was! It's very fitting. Daniel is, basically, Harry. He is the hero, for sure.

Interviewer: Ron's stuck under you? He doesn't get to be the hero!

Emma: Hang on! No! We fall down together and he protects me and holds me in a loving embrace as we're about to die.

Lopez: Tell me about somebody trying to pull you out of the car by your hair.

Tom: This is the problem with the hair. […] There was one occasion where I thought it'd be nice to roll down the window and wave to the fans. Before the window got down, a hand was in, grabbed the hair, and I was, like, "Oh, my God." So, yeah, I love how passionate you guys are but that was a bit worrying for a second.

(Rupert & Emma talking about the Romione kiss)

Emma: He's gorgeous. There are million girls who would do anything to kiss him. It is purely the fact that - we were both in the same boat, I'm totally sure he'll tell you the same thing - it was very strange. It was honestly like kissing my brother. It was weird.

Rupert: It was quite fun, really, but neither of us was looking forward to it. It's always kinda strange thing to think, kind of like kissing a friend, really. She's someone I've known for 10 years and it was just weird. It was a strange moment when we were leaning in, and it didn't feel real. It was 4 takes, it was over pretty quickly.

If EA was to make a game based on your life, what kind of challenges and task would there be?

Tom Felton: Maybe a bit of everything. I like my driving games, I like driving in real life. So it would be cool to have a couple of driving levels. I'm not sure maybe a bit of a "Potter" game I think.

Julie Walters: When you see clips from the first one, The Philosophers' Stone, they're just so cute! I mean - I've forgotten they were like that! And now they're young men and young women, you can't help but feel maternal seeing them grow up and thinking they're going out into the world now. It's like, it feels like that, you know, you feel, sort of - you wanna protect them a bit. It's a bit of that feeling - I'd never say that to them, don't tell anyone!

Warwick: Dan, Rupert and Emma were terrific. From the very first film, all the way through. They were probably the most professional of the actors on set. They all knew their lines. They were so focused. Daniel is so driven. He has his way about his passion.

J.K. Rowling: Dan has the hardest job because Harry on the page is the most difficult, the most nebulous. He's just perfect, I think. Rupert's just a just a genius. I don't think anyone ever needed to tell him how to play Ron. He's just known. Comedically he's just spot on. Emma is stunningly beautiful. She's genuinely very bright, she's very articulate. She's everything you'd need to be to play Hermione. Perfect. They're perfect. I can't say anything else.

Tom: Actually, originally, it said in the script that Hermione slapped Draco 'cause they were worried that a punch was a little too physical. So I said to her, "Do you wanna run this? We should run this first. We should make this as convincing as possible. Slap me." She was, like, "No, I'm not gonna slap you." I said, "Slap me! Let's just do this." When I said "slap me", I was, like, "movie slap me."

Emma: I'm not really sure what I was thinking. I felt terrible. I felt really bad.

Tom: She just went *slapping motion* and smacked me right across the face. I didn't know what to do! I kind of walked off sheepishly.

Rupert: It's really kind of shocking, really, for her, 'cause it's so out of character.

Emma: It's actually a really good moment. The fact that she hits, and not with a spell, it's actually a physical hit. There's something very satisfying about that.

Julie Walters: Draco gets it! And frankly, he's asked for it.

Conan: Now if you had had a broomstick or a wand, it would have been fun in your life to like take it to a pub or something.

Tom: Yeah…I mean, you say that; I mean, it does sound good when you first say that, but the amount of times I've had heard, you know, 'Got your want with you, mate?' or, 'Where's your broomstick?' Oh, and, 'How did you get here? On your broomstick?' And, it is quite funny the first few times, but, lord, I've heard it so many times that it would, uh, spark further interrogation if I did actually bring a wand or a broomstick.

Conan: Well I mean, if they're like, 'Where're you…?' take it out and STAB 'EM WITH IT!

Tom: Further good advice, I love it.

Interviewer: Am I right to say that you bought the last book at the airport?
Emma: Yeah, I did. It was funny though because I was having a copy sent to me, but I was leaving to go to the airport that morning, and I was going to miss it. So I was stood in line to buy the seventh book at the airport, and then everyone just turned to me and were like Are you Emma Watson? and I was like …yes and they were like Well you should go to the front of the queue then and I was like Thanks! So this line of people, this huge line of people, just let me go to the front and buy the Harry Potter book. It was such a great moment.

Dan: Bonding over sweets and confectionary, that was the kind of basis for Ron and Harry's relationship in the early days. And I remember it was also one of Rupert's favourite scenes to film because he just gorged himself.

Emma Watson: I rang my best friend, and-just as I'd been told, literally, minutes after I'd been told-I rung the phone, and she answered, ok, and she said "So have you got it?" And I said yes. And she went, she screamed, she did a good "Aaaaaaargh..!"

Q: Do you remember your audition for the part?

Tom: Vividly. It was open audition for all of the country, I must have been the only child out 20,000 that had no idea what Harry Potter was which made it very hard, 'cause at the audition they were asking all the children which scene they were looking forward to from the book to come to the film. They got to about two boys away from me when I realized that I didn't have an answer for them, so the guy next to me said something about Gringotts and goblins, and I was, like, "Yeah, those Gringotts sound awesome!" The director saw right through me.

Tom: You know there's a potion in Harry Potter that makes you look very different to other people.

George: You know what, we got that potion, too, only it's called tequila. *drinks*

Tom: *laughs*

George: You know what, you're beautiful…

At the National Movie Awards 2007, Dan was asked about playing James Bond

Press: If you were Bond, who would be your leading lady?

Dan: Well! [he gestures to his right]

[then Emma fake coughs and sort of moves closer to Dan]

Dan: I think we have the answer here!

[They all laugh and Emma shuffles back to her place earlier]

Dan: I don't know!

Emma: Rupert's just volunteered himself. [Rupert shrugs, Matt plays with his hair :> ]

Dan: Rupert. Yeah that's my answer. I'll be the first gay James Bond