Pokračování povídky Chlap se neptá na cestu.
Věnováno Claire (její námět).
Bledý muž v černém plášti kráčel Zobí ulicí a zamračeně si prohlížel jeden stejný dům za druhým. Kdyby měl vousy, určitě by si pod ně něco brblal - a nebylo by to zrovna lichotivé. Netopýří muž byl bohužel ale hladce oholen, takže se jen mračil na všechno okolo.
Ulice byla prázdná.
Pustá.
Muž kráčel rázně za nějakým cílem, jaký byl znám pouze jemu.
Náhle se zastavil u jedné z branek. Pro jistotu ještě jednou překontroloval jméno na štítku a otevřel vrátka. Černý plášť za ním vlál, když se blížil ke dveřím na verandě.
Zhluboka se nadechl a stiskl zvonek.
Okamžitě se ozval protivný zvuk, následovaný protivným hlasem. "Petunie, dojdi otevřít."
Muž se znovu zhluboka nadechl.
"Chviličku, dělám Dudlínkovi kakao."
Muž se zadrhl uprostřed nádechu a obrátil oči v sloup.
Tohle Brumbálovi nezapomene. Takhle ho sem poslat jako nějakou chůvu! Jen proto, že ten přerostlý pitomec není schopný ani tak primitivního úkonu, jako posadit dítě na vlak. Sice jeho výraz, když Minerva vyvolala chlapcovo jméno, a chlapec se neobjevil, si bude připomínat, kdykoli nebude moci usnout, ale za následující úkol, ať toho mrňavého spratka (Albus použil jiná slova) vyzvedne a přivede do Bradavic, by svého nadřízeného nejraději shodil ze schodů.
V předsíni se ozvaly šouravé kroky a pak se dveře otevřely.
Muž v černém pohlédl do tváře jednomu z nejkulatějších mužů, jaké kdy potkal. Říká se, že to jsou bodří lidé. Tenhle nebyl. Muž v černém taky ne. Chvíli tam jen tak stáli a měřili se pohledy. Kulatý muž naštvaným a černooděnec lhostejným.
Ačkoli Vernon Dursley viděl svého hosta poprvé v životě, věděl naprosto přesně, kam ho zařadit, a to mu na náladě také zrovna nepřidalo.
"Přejete si?" zeptal se ho a ani se nesnažil maskovat nepřátelství ve svém hlase.
"Víte moc dobře, proč jsem tady," odtušil ledově muž přede dveřmi.
"Už jsem řekl vašemu kolegovi, že nebudu platit žádnému šaškovi za to, aby toho spratka učil nějaké hokusy pokusy." Tón jeho hlasu se nezměnil, ale jednoznačný odsudek a averzi v jeho očích vystřídalo téměř zvědavé vyčkávání.
"To nebude nutné. Váš vzkaz ale předám. Kde je Potter?" Vyslovoval to jméno, jako by pojmenovával nějaký odporný živočišný druh. Vernonovi Dursleymu začínal být ten muž sympatický. V mezích možností. Obrátil se do domu a zařval.
"Pottere! Sbal si okamžitě věci a pojď sem!"
Během pár okamžiků se za ním objevila drobná postavička chlapce s rozbitými brýlemi. Vernon Dursley si moc dobře všiml, jak čarodějova již tak dost zamračená tvář potemněla ještě více a jeho rty se stáhly do tenké nenávistné linky. Opravdu se mu začínal líbit.
"Tenhle pán si pro tebe přišel," oznámil chlapci a vystrčil svého zkoprněného synovce i s kufrem ze dveří.
"Budete ho učit i vy, že ano?" zeptal se a cizinci neunikl záchvěv radostné naděje v jeho hlase.
On jeho nadšení nesdílel.
"Tomu se asi nevyhnu," odvětil a štítivě vzal Minijamese za ruku. Harryho, opravil se v duchu Severus.
V příštím okamžiku oba s tichým lupnutím zmizeli.
Vernon se přistihl, že se široce usmívá…
Žádné komentáře:
Okomentovat