Předminulou kapitolu jsme seděli ve sborovně, minulou v křesle, kdepak asi budeme sedět dnes?
Říjen pokračoval v tom, co začaly poslední roky - byla zima a pršelo. Bradavické pozemky zmizely pod nánosy bahna. Klepala jsem se, jen jsem vyhlédla z okna. A to nás chladnější měsíce teprve čekaly. Při tom pomyšlení mě přepadala trudnomyslnost. Další zima ve stěnách kamenného hradu, do kterého funí ze všech stran. Proč naši předkové měli potřebu budovat podloubí na každém kroku, když se to nedá zavřít, nikdy nepochopím. V přízemí kvílela meluzína, brnění začala s pravidelným přesunem od hlavních větrných proudů. Brumbál říká, že sem netáhne. Z toho vyplývá, že buď si hrad vytváří vlastní větrné proudy, čemuž bych se na jednu stranu zase tolik nedivila, nebo už dlouho neprocházel vstupní halou.
Dokončila jsem druhou obchůzku po svých komnatách s hůlkou v ruce a vytvářela důmyslnou síť kouzel, která sem nepustí ani jednu molekulu čerstvého vzduchu navíc. Když už se mi zdálo, že dalším stupněm ochrany by bylo hermetické uzavření, zatáhla jsem všechna okna těžkými závěsy a všude rozsvítila. Někdo by řekl, že je to ve dne zbytečné mrhání energií, když mohu klidně využít přirozené světlo zvenčí, jenže někdo nemusí koukat na mozkomory vlající ve vzduchu, kam až oko dohlédne. Navíc energií neplýtváme, protože za vším je magie. Kdyby nám ministerstvo mělo platit elektřinu, už dávno by nás zavřeli. Myslím instituci, ne nás jako takové. Snad.
Kolem druhé jsem přerušila svou sobotní zahálku a vyrazila vyzvednout Filiuse. Havraspár měl na dnešek naplánovaný famfrpálový trénink, a protože vzduch byl plný nezvaných, ale nevyhoditelných hostů, Brumbál rozhodl, že každému tréninku budou přítomni i nějací členové sboru, aby dohlédli na bezpečnost a pořádek. Původně se předpokládalo, že se toho budou účastnit bývalí členové té které koleje, ale nakonec nás tu pár poletovalo napříč kolejemi bez ohledu na naši příslušnost. Lidé, jako Aurora nebo Charity, asi nevypadali jako nastrčení špiclové, co by hned po tréninku letěli informovat protihráče o kondici a strategiích daného týmu. Kde se zase najednou vzala ta důvěra vůči mé osobě, nemám zdání. Asi takzvaná znouzectnost. Ovšem je pravdou, že na trénink Nebelvíru jsem měla přístup odepřen. Nevnímala jsem to zrovna jako osudovou nespravedlnost. Spíše to byla úleva, protože netuším, co bych dělala na čerstvém vzduchu s Minervou.
S Filiusem jsme se potkali na schodech, už mi šel naproti ve vlastní verzi pršipláště a vysokých nepromokavých botách.
"Doufám, že jsem vám nenarušil plány," řekl, zatímco nám pod nohama čvachtalo kluzké bláto. Přitáhla jsem si plášť blíž k tělu a snažila se nemyslet na to, že je teprve začátek podzimu a že teď už bude jen hůř a hůř. Kdyby už konečně naše výkonné ministerstvo a armády bystrozorů chytly toho zpropadeného Blacka, abychom se zbavili mozkomorů! Co může být tak těžkého na chycení jednoho chlapa, když jsou na to nasazeni úplně všichni, a ještě máte podporu mudlovských médií? Zdá se mi to, nebo je naše ministerstvo k uzoufání neproduktivní?
"Ne, nevedu plány." To byla lež. Chtěla jsem se stavit u sv. Munga a podívat se na Zlatoslava, chtěla jsem nějak vyžehlit svůj zbabělý útěk od Lucase, chtěla jsem v Godrikově Dole obejít důchodce s fotografií nalezenou při úklidu v babiččině domě, abych zjistila konkrétnější informace o milostném životě své babičky (ano, zní to tak pitomě, jak jsem si myslela, že bude), ale Brumbál do odvolání zrušil "volné" víkendy, takže jsem maximálně mohla vyrazit do Prasinek. Tam ale člověk na každém rohu potkal bystrozora, což zcela neodpovídalo mé představě vysněného volna. Merline, byla bych ochotná vymyslet cokoli, jen abych na chvíli vypadla z hradu. Snažím se pochopit, jak jsem to vydržela předchozí roky, když teď už chytám ponorkovou nemoc po jednom měsíci. Možná je to ale jen psychologický efekt. Když vám něco zakážou, a abyste na to náhodou nezapomněli, rozmístí vám za okny mozkomory, s člověkem to asi něco udělá.
"Jak to vypadá s Malfoyem?" zeptal se bez varování. Skoro jsem ztratila balanc a sedla si do toho rozplizlého humusu na zemi.
"Co?" vyhrkla jsem otázku, kterou slušně vychovaní jedinci zdvořile formulují jako "prosím".
"Původně jsem měl na mysli tu záležitost kolem Hagrida, ale teď přemýšlím, že svůj dotaz možná přeformuluju."
"Nevím víc než kdokoli, kdo čte Denního věštce. Ale lichotí mi, že si všichni myslí, jak dobře jsem informovaná. Připadám si důležitě."
"Vždycky jsem měl za to, že to vy všichni."
"My všichni ze Zmijozelu nebo my všechny ženy?"
"Proč to oddělovat…"
Zase jsem byla na nejlepší cestě se urazit. Ještě devět měsíců, počítám-li i započatý říjen. Někdo za tu dobu stihne přivést na svět dítě, já snad vydržím nezcvoknout. Neodpověděla jsem mu. Buď by ta odpověď neuspokojila mě, nebo jeho. Tak jako tak to nestálo za otvírání pusy a námahu s vytvářením slov.
Vylezli jsme na tribunu, abychom získali co nejlepší přehled jak o pohybu studentů, tak mozkomorů. Kouzlem jsme osušili lavice. Není nezbytné využívat všechno přirozené nepohodlí, co se nám nabízí.
"Jak to vůbec vypadá s Prasinkami? Studenti se začínají ptát i mě, takže je situace už asi opravdu vážná."
"Do Zmijozelu se snad jednou nedostaly informace?"
"Kdyby to k něčemu bylo, tak nám ani neřeknou, že začal školní rok."
"Dokážu si představit, jak by to vám a Severusovi nepředstavitelně vadilo."
"Nepředstavitelně."
"Minerva se to snaží oddálit, seč to jde, ale pochybuju, že se jí bude dařit přesvědčovat Albuse ještě dlouho. I žáci z Nebelvíru už jsou dost nervózní. A já budu taky rád, když na den vypadnou. Nic ve zlém, ale když vypadnou vaši a Minervini studenti, jako by byly Bradavice prázdné."
Pokrčila jsem rameny. Prostě jsou trošku živější. A Nebelvír jsou potížisti, s tím stejně nic nenaděláme. "Páni," vydechla jsem obdivně, když havraspárský chlapec předvedl skoro artistický výkon, aby odrazil potlouk. "Měli bychom rozšířit sportovní aktivity. Předpoklady by tu byly a tohohle je pro košťata škoda."
"Jen dočkejte času."
Odvrátila jsem hlavu od tréninku a podívala se na Filiuse. Zase ve mně klíčily obavy. Devět měsíců a vypěstuju si vlastní žaludeční vředy. "On vzal ten nesmysl vážně?"
Tajemně se usmál.
Takže ano. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
"Každopádně první sovy už odletěly."
"Takže uprchlý trestanec míří do Bradavic a my si sem pozveme zahraniční školy? Když už teď tady máme víc mozkomorů, než kolik zbylo v Azkabanu?" Už vidím ředitele ostatních škol, jak skáčou nadšením nad tím návrhem. "Nebo snad odjede naše delagace za hranice a rok je neuvidíme?" V duchu jsem se zběžně rozloučila s Brumbálem a Minervou. Na to bych si zvykla.
"S Blackem bych si obavy nedělal. Všichni vědí, kam míří, tak jak těžké může být zase ho chytit? Rita Holoubková mapuje jeho výskyty lépe než tajná služba."
"V tom je možná ten problém. Že naším nejlepším detektivem je Rita Holoubková. Abychom se místo zatčení Siriuse Blacka nedočkali spíš exkluzivního interview na stránkách Věštce."
