Pád 3 16
Naše promyšlená krbová infrastruktura mě vyplivla přímo do rozlehlé ministerské haly. Rychle jsem odstoupila stranou, aby mě nikdo nesmetl, protože všude panoval čirý ruch. Dopoledne na ministerstvu, doba, kdy všichni úředníci musí být vidět, aby vzbudili zdání, že jsou velmi vytížení. Třeba tu potkám i otce. Uhladila jsem si vlasy a oděv. Mezikrbové transporty nesvědčí ničímu outfitu, ani v tomto pravidle bohužel netvořím výjimku. Opravdu bych tu uvítala nějaké to zrcadlo, ale v našem maskulinním světě si o tom zatím mohu nechat jen zdát. Asi někdy vznesu návrh. Se zbožným přáním, ať nevypadám jako Popelka, co se zapomněla po celodenní šichtě umýt, jsem se vydala někam do útrob ministerstva a doufala, že Malfoye potkám za prvním rohem. Brumbálova informace, že Luciuse potkám někde v prostorách ministerstva, teoreticky sice zní užitečně, ovšem prakticky je mi v tomhle bludišti, kde neví nikdo o nikom, naprosto k ničemu. Měla jsem tedy dvě možnosti - bezcílně bloumat domovem našich zákonodárců sem a tam a bláhově se spoléhat na to, že nás osud svede dohromady a naše kroky se tu opravdu protnou, nebo zapojit svůj břitký intelekt a zamyslet se, kam bych na jeho místě šla já.
Snad se zdržel na snídani a Cornelius ho ještě nepřijal.
Napůl poklusem jsem zamířila k ministrově kanceláři - vybrat si místo, odkud budu mít přehled o všech příchozích. Jindy by mě jistě někdo napomenul, ale protože všichni šíleli kvůli Blackovi, já nikoho nezajímala. Aspoň k něčemu je ten chlap užitečný. Vlastně mám pocit, že ho znám - a jestli byl Severusovým spolužákem, znám ho určitě, minimálně od vidění - ale nedovedu si to jméno spojit s jakoukoli tváří. Fotografie z novin mi taky moc nepomůže - v Azkabanu každý vypadá, jako by jím opakovaně vydrhli celé nádraží Kings Cross a zapomněli ho pak vyprat. Takhle během svým školních let dozajista nevypadal, to bych si ho vybavila hned.
"Ale ale, naše italská pýcha."
Skoro jsem nadskočila, jak jsem se lekla.
"Yaxley," identifikovala jsem mluvčího a použila jeho jméno místo pozdravu.
Ušklíbl se. Neměl mě rád - vlastně těžko lovím v paměti lidi, co mě mají rádi. "S tím vaším statusem jednoho z nejbezpečnějších míst v Británii to jde docela z kopce, jak jsem slyšel. Odkdy tam vůbec chováte hipogryfy?"
Jo, to mě taky zajímalo. "Opravdu si cením vašeho zájmu. Zmíním se Brumbálovi, aby na vás pamatoval při psaní vánočního přání." Horko těžko jsem na obličej dostala něco, co se při dobré vůli dalo považovat za úsměv.
"Takový incident hned první školní den," pomalu zavrtěl hlavou, "to se jen tak nevidí, překonáváte se. Asi jsme podcenili personální opatření, když jsme k vám vyslali své lidi. Očividně to stále nestačí, nějak se vám to tam vymyká z rukou."
"Štěkáte tu na špatný strom, Yaxley. Mé slovo má v Bradavicích skoro stejnou váhu jako vaše tady."
Zrudl, ale od dalšího verbálního útoku mě zachránil muž v černém plášti, který nás bez povšimnutí minul. Jeho plavé vlasy se ale s nikým zaměnit nedaly. Opsala jsem hodně odfláknutý půlkruh kolem svého společníka a vyrazila za tím, koho mi Brumbál určil.
"Pane Malfoyi," zavolala jsem na něj. Obrátil se, vycházkovou hůl jako vždy třímal v ruce. Bez zájmu přejel pohledem ze mě na Yaxleyho, mírně na něj kývl a zase se vrátil ke mně. "Potřebuju s vámi mluvit."
Díval se na mě, jako bych snad byla šváb z Nebelvíru a přemlouvala ho, aby tam poslal i svého syna.
"Všemocný Brumbál za sebe posílá posly?"
Odtáhla jsem ho kousek stranou, z dosahu uší nežádoucích osob (=kohokoli). Několik kouzelníků a čarodějek nás se zájmem pozorovalo.
"Co si tam vůbec myslíte, že děláte?" vyjel po mně, až jsem se skoro lekla, že dostanu i facku.
"Hele, pokud chceš zavřít Bradavice, směle do toho, mně je to jedno, ale pochybuju, že ti to Popletal odkývne, i když Brumbála zrovna v lásce nemá. Já už jsem byla viděna, jak s tebou mluvím, takže z mé strany je mise splněna," odrazila jsem útok. Tváří v tvář Luciusovi mi uzavření Bradavic nepřipadalo jako tak hloupý nápad. (Nechci ani domýšůet, jak by se tvářila Cissa.) V každém případě ho má reakce překvapila a dál už pokračoval klidněji.
"Čí nápad vůbec byl zaměstnat toho tupce jako učitele?"
Tohle je otázka? Překonala jsem pokušení říct mu, ať se zkusí zamyslet, a mlčela.
"Samozřejmě," odpověděl si sám. "Jak jinak. A tohle udělá, aby všem názorně ukázal, že loňské odvolání bylo bezdůvodné."
A to nevíš, že obranu proti černé magii učí vlkodlak…
"Nechápu, kolik důkazů ministerstvo ještě potřebuje. Brumbál už svou funkci nezvládá a jeho nápady to dokazují. Bradavic by se měl konečně ujmout někdo při smyslech. Kdo jim dokáže vrátit řád a pořádek."
"Hodně štěstí s hledáním kandidáta."
"Tohle jsi mi přišla říct?"
"No… v podstatě asi ano. Necítím vášnivou potřebu hájit místo, kde je víc mozkomorů jak v Azkabanu."
Výraz v jeho tváři se proměnil. Těžko říct v co. Severus i Lucius operují, pokud jde o emoce, v jediném výrazu, který obohatili o nekonečné množství nuancí. Aby se v nich člověk vyznal, musel by je mít na dennodenním pozorování, a za to to nestojí.
"Takže když je tvá loajalita vůči Bradavicím narušena, mohla bys do budoucna-"
"Ne," zarazila jsem ho.
Ledabyle pokrčil rameny, ale na tváři se mu usídlilo něco jako uspokojení. Páni, dneska dělám všem radost. Měla už bych někam zalízt, ať se z toho nestane precedens.
"Mimochodem," zarazil mě po dvou krocích pracovním tónem, takže se po nás zase několik čarodějů nenápadně ohlédlo. Cítila jsem se jak školačka přistižen, že nenapsala domácí úkol. Protivný pocit. Ihned jsem ho zapudila a počkala, co se bude dít. Ztišil hlas, aby eliminoval možnost, že nás někdo z těch, co postávali okolo a okatě nás vůbec neposlouchali, opravdu uslyšel. Od doby, co byla kvůli Blackovi vyhlášena pohotovost, bylo lepší nepřitahovat k sobě pozornost, takže šance, že si někdo pomůže k odposlechu kouzlem (před ministrovou kanceláří) klesly skoro na nulu. "Ten malý problém s Ansonovou se ti podařilo vyřešit dobře. Nevím jak, nevím, jestli jsi do toho zaangažovala ty své tři strážné anděly nebo máš i jiné kontakty, ale bravo. Podařilo se ti zařídit rodinné setkání, milé."
Asi jsem tomu měla rozumět. Ale místo toho jsem tam jen stála, čelo zvrásněné soustředěním a zírala na něj. Pro nezasvěcené přihlíšející jsem byla zamračená zaměstnankyně Bradavic, která si zrovna asi vyslechla něco nemilého a neví, co na to odpovědět. Nakonec ale několik spojů v mém mozku sepnulo a jména se spojila s patřičnými informacemi. Teď už jsem se nemusela tvářit, že nemám slov, protože jsem oněměla naprosto přirozeně. Žena, o které mluvil, byla přednedávnem (víceméně) propuštěna z Azkabanu a začala se shánět po svém nezvěstném bratrovi. O jeho osudu jsem shodou okolností měla dost konkrétní představu, ačkoli o místě jeho současného pobytu jsem nevěděla zhola nic, a vůbec mě to netrápilo. To zase věděl Lucius. A ať ho schoval kamkoli, nechci to vědět. Mám plnou hlavu starostí s živými, nepotřebuju další s mrtvými. A teď je ta, co se ho snažila najít, pryč. Bude klid. Asi bych měla slavit. Ať to zní sebenecitlivěji, spadl mi kámen ze srdce. Možná bych měla slavit… Lucius se na mě díval, jako by oceňoval moji práci. Moji práci! On je snad opravdu schopen si myslet, že já…?! No to snad už ani není možný! Zhluboka jsem se nadechla ústy, abych na něj vychrlila pár věcí, ale ve stejný okamžik mi došlo, kde jsem a že by to asi nevypadalo nejvhodněji, takže jsem ústy zase všechen vzduch naštvaně vypustila ven, zavrtěla hlavou a nechala ho, ať si užije svůj dýchánek u ministra. Někdo tu umře a on se na mě dívá, jako by obdivoval mé schopnosti! Nebo mých - jak to říkal? - strážných andělů? Bleskurychle jsem projela všechny lidi, co se mi v životě vyskytli njakým způsobem ve trojici. Vypadly mi akorát sestry Sibertovy, ale co se mnou zase mají společného tyhle polovíly, mi zůstalo záhadou. Při pohledu na Luciuse mě přešla chuť se zeptat. Hlavně už žádné záminky, aby si mohl myslet, že toho o mém životě ví víc než já. Já ho v ničem utvrzovat nebudu.
V duchu jsem nad tím vším vrtěla hlavou ještě celou cestu přes bradavické pozemky - vzdala jsem se lákavé možnosti pročistit krby půlce Anglie a vyměnila ji za příležitost protáhnout si o tu zpáteční pěší cestu své "volno" . Čím dál víc žasnu, co má o mně Lucius za mínění a na základě čeho si ho asi utvořil. Vytáhla jsem z kapsy hábitu dopis od jeho ženy. I když jsem si tam nepřečetla nic hezkého (co se taky dalo čekat, když jsme jí hnedprvní den málem zabili syna), zlepšilo mi to náladu. Svět je přece jen takový, jak má být, všechno je v pořádku. I když mi nad hlavou krouží mozkomorové. Dneska by ze mě ale asi moc šťastných myšlenek nedostali, takže jsme po celou dobu zachovali vzájemnou ignoraci. Než jsem doklopýtala až k hradu, podařilo se mi propást i svou dnešní jedinou odpolední hodinu, čímž se mi do mysli přece jen jedna pozitivní myšlenka vetřela. Na její zničení ale nebylo zapotřebí ani potkat mozkomora. Nebo Brumbála. Vystačila jsem si se Severusem. Stavil se u mě někdy ve své odpolední pauze mezi hodinami a přinesl sáček čokoládových bonbónů. Mělo mě to varovat, ale asi jsem někde pozbyla ostražitost, protože jsem si to v první chvíli vyložila jen jako neškodné přátelské gesto. Něco jako "Zmijozel musí držet při sobě, když jsme ovládání Nebevírem a obklopeni mozkomory". Kdybych chtěla vytvořit druhou pozitivní myšlenku tothoto dne, mohla bych svůj omyl prezentovat tím způsobem, že jsem si v sobě ponechala něco ze své mladické naivity.
Když jsme ale společně mířili na louku před Hagridovou hájenkou, najednou jsem už ale žádná pozitiva najít nedokázala, spíš jsem dumala, kdy jsem mu odkývala, že s ním půjdu vyhrabovat kořínky sedmikrásek, aby měl čerstvé na čtvrteční hodinu. Ať jsem si lámala hlavu sebevíc, nemohla jsem si ten okamžik vybavit. Na mou otázku, proč právě já (můj oblíbený dotaz), mi bylo řečeno, že s Remusem by přece jít nemohl, protože by to vypadalo divně. Když je Lupin z Nebevíru. Co se proti tomu dá namítnout? Po deseti minutách šťourání se v hlíně Severus zmizel s tím, že se musí připravit na hodinu, podal mi instrukce, kolik čeho potřebuje, načež odvlál a zanechal mě ve společnosti azkabanských strážných. Druhý den školy, a už mám tohohle školního roku plné zuby.
