opět HP
šmírák
miloučká scéna
a je to venku - jsem voldemort
neděle 29. dubna 2012
11. kapitola
Dnes to máme dělené. Protože Brumbál tu byl nedávno (s ohledem na čísla kapitol, ne na čas zveřejnění), rozhodla jsem se nenechat mu celou kapitolu, ale rozlomila jsem ji na dvě části. Pomalu už končí prázdniny a čeká Potterův třetí školní rok. Po více jak deseti kapitolách začíná být načase.
V předchozích letech se mi to podařilo nějakým způsobem přehlédnout, ale letos to vyplavalo na povrch v celé své kráse a obludnosti - profesorský sbor v Bradavicích je neskutečně nekooperativní a nad rámec svých povinností neudělá ni a ani mi nedá šanci je k tomu dohnat. Přesvědčit.
Od chvíle, co nám - tedy azkabanským strážným - utekl Sirius Black a Harry Potter zběhl od Dursleyových (jestli tím zrušil kletbu své matky, tak ani nemusí čekat na Voldemorta, zabiju ho sám), vrší se jeden problém za druhým. Nejprve si Kornelius usmyslel, že v Bradavicích potřebujeme jeho lidi a azkabanské strážné. Asi abychom se tady cítili pohodlněji. To bude lákadlo pro rodiče: Pošlete své děti studovat do Bradavic - Mozkomor na každém rohu. Kingsley říkal, že proti jejich nasazení do školy se stavěl i Lucius Malfoy. To bylo snad poprvé, kdy naše zájmy nešly proti sobě. Bohužel jsme selhali oba. Je opravdu smutné, že to musím připustit - a ještě smutnější je, že toho opravdu lituju. Ale Kornelius si prostě postavil hlavu, mezek jeden. Zajímalo by mě, jestli to vymyslel sám nebo mu to vnukla jiná hlava pomazaná. Poté, co jsem se smířil s nevyhnutelným, se mi doneslo, že ministerstvo hlídá Pottera v Příčné ulici, aby se k němu Sirius Black náhodou nedostal. Samozřejmě že jsem cítil povinnost postarat se o jeho bezpečí sám, jenomže tady jsem narazil na neochotu svých kolegů. Zatímco Remus Lupin souhlasil neprodleně, Filiuse jsem přesvědčoval skoro celé odpoledne a nakonec jsem zauvažoval i o kletbě Imperius. Naštěstí se ale mému přání podvolil, takže mi Azkaban nehrozí. Ne že by to teď byla nějaká hrozba, kdy - jak znám Korneliuse - budeme mít všechny mozkomory my v Bradavicích. Sehnat ale někoho dalšího se ukázal jako opravdový oříšek - všichni zmizeli. Dokonce i Marciana, o které člověk ví pořád, hlavně když o to vůbec nestojí, zmizela z povrchu zemského. Skoro bych podezříval Severuse, že v tom má prsty a svou kolegyni varoval. Moc jsem si nepomohl ani před začátkem školního roku, kdy se učitelé sjíždí do Bradavic. Buď opravdu nechtěli do Londýna, nebo se jim tak moc nechtělo do školy obklopené mozkomory, každopádně zastihnout někoho v budově by vyžadovalo použití ochromujícího kouzla na celou budovu. S několika bystrozory a haldou mozkomorů za zády se mi do toho opravdu nechtělo. Jediní dva lidé, co byli k zastižení, byla Minerva, která má tradičně spoustu práce, takže kdybych ji někam ještě poslal, poslala by mě taky někam, a Severus, který je tak nenápadný, že by o něm Potter věděl, sotva by vyšel hlavní bránou. Hagrid to samé. Julii Marcianu jsem viděl jednou, bohužel ona mě taky a bohužel je rychlejší. Pak už jsem ji neviděl. Pomona mi oznámila, že šlechtí nějaké nové kultury a tento proces vyžaduje její bezprostřední přítomnost,Vilemína, Charity a Aurora poslaly dopisy, že nastoupí až těsně před začátkem, že se vyskytlo "něco neočekávaného", Rolanda tu někde byla, ale jen Merlin ví kde, a Sibyla tu pravděpodobně byla taky, ale kdo by to zjišťoval. Zbytek sboru se neobtěžoval nic vysvětlovat a prostě se tvářil, že neexistuje. Skvostné, asi zase budu muset zavést nějaké stmelovací aktivity.
***
Schovat se před Brumbálem není vůbec jednoduchá věc. Zavrhla jsem možnost jet do Godrikova Dolu - ví, že tam máme dům. Chvíli jsem se zdržela u tety a strýce. Měli radost - víceméně -, ale nedokázala jsem se zdržet déle. Od studií přece jen uběhla nějaká doba a návrat do starého prostředí vyvolává nepříjemné asociace a věci, co si většinou neradi připouštíme a připomínáme. Vždycky jsme měli dobré vztahy, relativně. Než se do věci vložila má spolužačka a mezi námi narostla tajemství. Ne tajemství dospívajících dívek tající jména svých kluků, v tomhle byla teta možná informovanější, než by asi chtěla, kdepak… Já musela mít vždy něco extra. Vydržela jsem to dva dny a pokračovala dál. Koneckonců byl i čas vrátit se na akademickou půdu.
Kdyby to šlo, proklouzla bych do Bradavic zadem. Bohužel nešlo. S mozkomory široko daleko by se mi plížení po školních pozemcích nemuselo vyplatit, takže jsem to musela vzít hlavní branou a oficiálními cestami. Až ve škole jsem zjistila, že někteří z mých milovných kolegů si prázdniny prodloužili a do nového Azkabanu dorazí až později, aby náhodou neschytali nějakou tu opatrovatelkou povinnost. Severus se nosil po chodbách jako černočerný páv, protože v tomhle byl za vodou a moc dobře to věděl. Něco mi napovídalo, že nelegální část jeho zásob již v jeho kabinetě není. Vzhledem ke spokojenosti, jakou kolem sebe šířil, se mu to povedlo odstranit včas a bezpečně - takže se to zase brzy někde objeví.
Mimo mozkomorů jsme měli tu čest i s několika bystrozory. Jednoho jsem znala ještě z dob své školní docházky. Jmenoval se Malcolm a vůči Zmijozelu vždy pociťoval naprosto neopodstatněnou nedůvěru. Taky prospal všechny Binnsovy hodiny, ale kdo ne. Očividně si mě taky pamatoval, protože když mi podal ruku, ani se neobtěžoval maskovat podezřívavost ve svých očích. Pokusila jsem si vzpomenout, zda jsem mu někdy něco neprovedla, ale neuspěla jsem. No co, když ho to bude moc pálit, on se připomene.
Už u prvního oběda jsem si potvrdila, že zůstávat na hradě, dokud tu nebude pobíhat a strašit Potter, opravdu nebude bezpečné, protože mi Brumbál věnoval nezdravou pozornost. Naštěstí jsem seděla na druhé straně stolu, takže jsem se stihla vypařit, než se nenápadně probil přes naše nové ochránce. Večeřela jsem už u Aberfortha. Dokonce mi nad lokálem připravil i jeden ze svých pokojů pro hosty. Není lepšího úkrytu před jedním Brumbálem než Brumbál č. 2.
"Víte, že každý rok znovu žasnu, že se sem vracíte?" řekl mi přes barový pult, zatímco špinavým hadrem "leštil" špinavou sklenici.
"Ke Třem košťatům chodí celý sbor," vysvětlila jsem, aby náhodou snad nedošlo k mýlce, že pokládám Prasečí hlavu za nejlepší pohostinské zařízení v Prasinkách.
"Myslel jsem spíš Bradavice."
"Jsem zapálená pro výuku nastávají kouzelnické generace."
"Samozřejmě. Jako můj bratr,"zamumlal si do plnovousu a odložil sklenici k ostatním. Byla skoro ve stejném stavu, jako když si ji vzal. Zeptala bych se, proč nepoužije prosté kouzlo, místo aby se tu s tím takhle babral, ale on přece ví, co dělá, a mě to zas až tak nezajímalo. Vlastně, když už jsem tu byla, proč to nevyužít? Zajímala mě jiná věc.
"Vzpomínáte si, když jsem tu byla někdy před prázdninami se svými kolegy?"
"Ten kakabus a ten… ten…"
"Lockhart, ano, ten," doplnila jsem informaci.
Aberforth přikývl. "Doteď se mi o tom zdá."
Zamračila jsem se na něj.
"Nemáte zdání, o čem jsme… No. Neměl někdo z nás nějaký nestandardní nápad?"
Asi to nebyla nejšťastnější formulace, protože se rozesmál, až se po nás několik hostů ohlédlo.
"Tak jinak," zkusila jsem to znovu, ale nenechal mě dumat nad novou formulací.
"Jste si jistá, že vám mám odpovídat?"
Tohle nevypadalo dobře.
"Nejsem, ale když to nezjistím, tak tenhle rok se Severusem nevydržím."
"A když vám řeknu, že jsme mě žádala, abych vám to neříkal?"
"To bych nikdy… Fakt?"
"Lhal bych vám?"
Chvíli jsme na sebe mlčky koukali. Přemýšlela jsem, jestli chce slyšet odpověď nebo to byla řečnická otázka. Byl to Brumbál, na tuhle otázku existovala jediná odpověď. Z mého pohledu.
"Tak teď svou žádost stahuju, řekla jsem místo toho. Určitě jsem nebyla ve stavu, kdy bych mohla dospět k rozumným závěrům." Vrhla jsem na něj vyčítavý pohled. To on mi podal medicínu, díky které jsem měla celovečerní výpadek. On by měl nést zodpovědnost.
"Jak myslíte," pobaveně zvedl ruce v obranném gestu. "Je to vaše rozhodnutí, ale pak mi to nevyčítejte."
"Nic vám nebudu vyčítat," mávla jsem nedočkavě rukou, aby zkrátil úvodní proslovy. Občas jsou si s bratrem nepříjemně podobní.
"Bavili jste se tu o paměťových kouzlech," začal. Jak tematické, napadlo mě, ale mlčela jsem, aby náhodou neodběhl od věci. "Nevím všechny podrobnosti, ale vím, že tam padlo něco o tom, že na vás nějaké kouzlo nepůsobilo tak, jak mělo." Jistě, začátek roku, když Zlatohlav zkoušel anulovat ten Severusův lektvarový pokus z léta. "Pak jste něco co řešili a nakonec jste přišli s tou geniální myšlenkou, že vymažete celý večer a počkáte, jak dlouho bude trvat, než si vzpomenete. Panáka?"
"Jo." Vstřebávala jsem informaci. Merline, tohle znělo tak pitomě, že jsem tomu byla ochotná z fleku uvěřit. "Kolik jsem toho vlastně ten večer vypila?"
"Jednu sklenku."
"Jednu," zopakovala jsem a snažila se nemyslet na to, že Severus to celou dobu věděl a ani se neobtěžoval mi cokoliv naznačit. Zmetek.
"A-"
"Jasně, ta vaše medicína, tu si pamatuju živě," skočila jsem mu do řeči.
Zazubil se. "Ale pomáhá."
"Jo. Skvělý. Takže já to celou dobu kladu za vinu tomu utrejchu-"
"To je vzácný dovoz z And."
"- a ono zatím tohle. Víte aspoň, kdo z nich…"
"Lockhart. Myslím, že Snapeovi jste říkala, že ho do své hlavy nepustíte."
"Aspoň že tak," spadl mi kámen ze srdce. Je vidět, že aspoň trochu při smyslech jsem byla.
"Nejsem si zrovna jistej, že někdo z těch dvou je lepší volba," podotkl a začal utírat pult.
Mou kratičkou radost, že se nestalo nic, za co by si mě Severus mohl dobírat, okamžitě zkazilo uvědomění, že Aberforth má naprostou pravdu. Já si prostě umím vybrat.
"Poslední otázka. Kdo z nás s tou stupiditou přišel jako první?"
Pokrčil rameny. "Nevím, i když mě to mrzí, musel jsem dávat pozor i na ostatní hosty."
pondělí 23. dubna 2012
sobota 21. dubna 2012
Bill vs. strýček Bartlett
zajímavé srovnání (Blíží se další řada True Blood, no... :D )
Stejný pokoj, stejné tapety, stejný stolek, stejné piano, stejné otevřené dveře do stejného pokoje se stejným stolem přikrytým stejným ubrusem, stejné židle v pozadí, stejné lampy, stejné uspořádání věcí kolem Sookie, stejný účes, stejná čelenka, modré květované šaty, stejná pozice na stejném zeleném gauči se stejným červeným polštářem, muž sedící naprosti v pomačkané nepadnoucí košili ve stejném béžovém křesle před stejnými lampami, stejné stolky, stejné záclony, stejné "nic ti neudělám, jen se snažím pomoct". Natočené téměř identicky, ze stejných úhlů, jen mírně přizpůsobeno Sookiině výšce...
Zbytek postřehů si můžete najít zde. Nemám v úmyslu to tady rozebírat, jen mi přišlo tohle srovnání zajímavé a i označení za sexuální predátory je vcelku příhodné. Navíc, pokud jde o Billa, kdo by si nekopl, že? :D
neděle 15. dubna 2012
Místo pod sluncem
věnováno Gleti za její námět (ok, nebudeme se dívat, ze kdy, ano?)
1.
Na nádraží King´s Cross vešli všichni čtyři pohromadě, podivná rodinka. Strýc Vernon vepředu, jeho obličej se stále ještě nedokázal rozhodnout, zda rudnout vzteky nebo se držet barvy křídy, takže mu na něm pro jistoty naskakovaly fleky, teta Petunie by se nemohla tvářit žalostněji, kdyby vedli Dudleyho na popraviště, Dudley se naprosto regulérně bál - a Harry taky. Bude odříznutý od světa - a bude tam zavřený s Dudleym. V Zobí ulici číslo 4 měl svůj přístěnek pod schody, případně se vyplížil ven, aby mu unikl, ale jaké to bude tam?
Nástupiště9 atři čtvrtě nechávalo Dursleyovy klidnými. Tak nějak doufali, že se vyřeší i tohle. Po návštěvě Příčné ulice, kam je doprovodil někdo, kdo byli určitě tři lidi v jednom, a nákupu pomůcek už je nemohlo rozházet nic. Harry nikdy nezapomene na Vernonův výraz, když vešli do té podivné budovy, z níž se vyklubala banka, a stanul tváří v tvář Gringottovým, aby zde převedl a uložil nějaké peníze pro Dudleyho.
Očekávání Dursleyovy nezklamalo. Na nástupišti se motali snad všichni zrzci z Anglie a zjevně všichni měli stejný cíl jako oni - zeď. Tlustou, cihlovou, neprostupnou…
Prostupnou!
Jeden zrzek za druhým mizeli ve stěně, jako by ji netvořily cihly, ale nějaká polopropustná membrána.
Věř - a víra tvá…, pomyslel si Harry, opřel se i se svým košíkem o zeď, zatlačil - a kupodivu nenarazil na očekávaný odpor. Náhle stál na druhé straně, na dalším nástupišti plném lidí, nejen zrzků, kteří se tlačili, přetahovali, pokřikovali na sebe, všichni oblečení ve věcech, které by si na sebe jeho strýc s tetou nevzali ani za zlaté prase. Než jeho mozek stihl vykreslit obrázek jeho příbuzných v obdobném oděvu, málem prozkoumal nástupiště z větší blízkosti, než zamýšlel - v zamyšlení totiž zůstal stát na místě, zatímco Dudley s rodiči mezitím neohroženě následovali jeho příkladu a prošli přepážkou za ním.
Několik lidí se po nich zvědavě ohlédlo. Normálně oblečení lidé tu zřejmě platili za raritu. O Vernona i Petunii Dursleyovy se málem pokoušely mdloby, bylo to jako propadnout se do zlého snu.
"Promiňte?" oslovila je nesměle tmavovlasá žena ve - světlém kostýmku! Otci rodu spadl s ohromnou ranou kámen ze srdce. Asi už by nerozdýchal, kdyby na něj promluvila nějaká z těch zvrhlých kreatur v hábitech. "Vy jste také…?" Nevyslovila to slovo, kterým je označil jakýsi Brumbál se spoustou směšných titulů za jménem ve svém dopise. (V prvním, druhém i třetím. Dursleyovi se marně snažili argumentovat nějakým administrativním omylem. Není možné, aby Dudlánek byl nějaká stvůra!)
Petunie přikývla a i unaveně vyhlížející žena si očividně oddychla. "Já s manželem jsme zubaři, nedovedete si představit, jaký to byl pro nás šok," spustila, ale to už se k nim blížil další muž, asi její manžel. Harry raději přestal poslouchat, protože dva zubaři v rodině, to muselo být horší, než spát mezi savem a mistrem proprem. Upřímně politoval jejich potomka, který už musel dávno nastoupit do vlaku.
2.
Vlak se dal do pohybu. Po tom srdcervoucím loučení ("Neboj, Dudlánku, my to tak nenecháme, dostaneme tě odsud!") bylo načase.
Harry otevřel svůj kufr. Kdyby se mu o nákup starali strýc s tetou, nepotřeboval by ani ledvinku. Naštěstí většinu obstaral ten zarostlý poloobr, co na něj ze své výšky shlížel se slzami dojetí v očích, takže se mohl pochlubit kompletní výbavou předepsanou v seznamu, předepsanými hábity, a dokonce sovou! Samozřejmě že Dudley měl taky sovu - a větší, protože Dudley nemohl být o nic ochuzen. Škoda, že se u zvířat neudává model a číslo, aby mohl ukazovat, že má nejlepší a nejnovější.
"Je tady volno?" nejistě nakoukl dovnitř stejně starý kluk. Zrzek.
Dudley zarytě mlčel, asi aby od něj něco nechytil, protože na rameně mu seděla dost ohyzdná krysa, ale Harry nadšeně přikývl. Alespoň tu nebude muset sedět sám se svým bratrancem.
"Já jsem Ron. Ron Weasley," představil se zrzek. "A tohle je Prašivka," ukázal na oškubaného hlodavce. Určitě ho vyprali a strčili do ždímačky, než vyrazili na cestu. Harry jen dumal nad tím, zda používají Weasleyovi automatku nebo valchu. Krysin vzhled mohl svědčit pro obě možnosti se zhruba stejnou pravděpodobností. Budou moct mluvit o štěstí, pokud přežije cestu vlakem.
"Harry. Harry Potter," oplatil mu Harry zdvořilost, "a tohle je Dudley Dursley." Aspoň doufal, že Dudley je oficiální verze jeho jména.
Zrzka ovšem jeho bratránek zajímal přibližně stejně jako Dudleyho Ronova krysa.
"Harry Potter?" vydechl s nábožnou úctou a jeho oči se rozšířily, až zabíraly skoro polovinu jeho tváře. "Ty jsi vážně ten Harry Potter? Jako fakt?"
Harry znejistěl. Ne že by zapochyboval, že je skutečně Harrym Potterem, v tom měl jasno, jen s tím ukazovacím zájmenem nastala malá potíž. Jaký ten? Zrzek ho ale dlouho filozofovat nenechal.
"A vážně máš tu jizvu?"
Harry trošku vykuleně odhrnul z čela rozcuchané vlasy, aby ukázal klikatou čáru, kvůli které se mu děti ve škole Dudleyho zásluhou posmívaly.
Zrzek úplně přestal dýchat.
Dudley se tvářil, že jeho snídaně každou chvílí skončí na podlaze kupé, ale pořád mlčel. Ve vlaku plném začínajících kouzelníků se necítil tak jistě jako se svým gangem za zády.
Když už Harry začal mít obavy, že zrzek zkolabuje, vpadlo do kupé další stvoření. Podle hlasu holka. Asi. Harry s neskrývanou fascinací hleděl na její vlasy. Celé roky mu teta Petunie spílala, že má na hlavě vrabčí hnízdo, roští a kdovíco ještě, ale tahle ho strčila do kapsy. Hlavní zásluhu na tom měla délka jejích vlasů. Kdyby si je ostříhala, asi by se učesat daly, ale naštěstí pro Harryho ego to neudělala.
"Neviděli jste tu žábu?" zeptala se a ostřížím hlasem propátrala kupé. Harrymu připomněla jeho učitelku matematiky. Dudley se vmáčkl hlouběji do sedačky a všemi silami se snažil ignorovat narůstající počet divných tvorů v kupé.
Zrzek se konečně nadechl. "Ne," vydechl.
"Vždyť ty jsi Harry Potter!" vyjekla ta bytost a zírala na Harryho jako předtím zrzek. Harry nevěděl, jak zareagovat. Měl jí poděkovat za informaci? Nebo to snad bylo obvinění? Mělo to nějaký hlubší podtext? Šifra, kterou nechápal?
"Hermiona Grangerová," představila se. Takže to opravdu byla holka. S největší pravděpodobností.
To jméno už slyšel - Granger, Granger… Ale kde?
Vylučovací metodou (jediný verbální kontakt, co jeho strýc a teta navázali s cizími lidmi po opuštění domu, byl s těmi lidmi na nádraží) dospěl ke zjištění, že tohle vznikne, dají-li se dohromady dva zubaři.
"Páni! To je ta jizva? TA jizva? To je úžasný!" rozplývala se.
Dudley se zvedl a opustil kupé.
3.
"Zmijozel!" vykřikl klobouk a Dudley neochotně zamířil k příslušnému stolu. Harry ho zamyšleně provázel pohledem až na místo. Takže do Zmijozelu se každopádně nesmí dostat! Šance tři ku jedné. To nevypadá moc optimisticky, ale aspoň něco.
"Do Zmijozelu chodili všichni, co se dostali na scestí," naklonil se k němu zrzek.
Harry sebou škubnul.
No, to by tak odpovídalo. Snad žádný kus oblečení, ať je sebeodrbanější, nedojde k závěru, že se v něčem podobá svému bratránkovi. Jaká vůbec může mít kritéria?
Ne, nemůže je hodit do jednoho pytle.
"Nebelvír!" Rozcuchaná veverka odhopsala ke stolu stojícímu nejdál od zmijozelského. Dobrá poloha. Toužebně vzdychl. Zrzek si ho tázavě přeměřil, ale tentokrát mlčel.
"Zmijozel!" Albín se špičatým obličejem, co měl taky všechno největší, nejmodernější a nejlepší, zamířil směr Dudley. Tohle nebylo dobré. Možná přece jen měl stisknout tu jeho nabízenou ruku a nehrát si nanejvýš spravedlivého, co lidi posoudí, až když je sám pozná. Teď ti dva seděli u jednoho stolu. A další dva vazouni se jmény z kraje abecedy. Aspoň že ve zbývajícím hloučku už žádný mameluk nepostával. Ale to, co tam už sedělo, nebylo dobré…
4.
Do třídy vešlo něco temného. Vlálo to a vypadalo to nemocně, jako by to snad žilo ve sklepě. K Harryho zděšení to zamířilo rovnou za katedru. Opravdu si dopřál ten luxus a na chvilku si dovolil pokládat to za Filchova mladšího bratra? Šířilo to kolem sebe totiž navlas stejnou auru nenávisti vůči všemu, co se hnulo.
Posadilo se to a začetlo do seznamu studentů. Když to vzhlédlo, podívalo se to přímo na něj.
"Ale, ale, jaká čest, samotný Harry Potter, nová bradavická celebrita," promluvilo to. Tiše, ale pomalu, aby to každý slyšel. Mohlo by to klidně i šeptat, ve třídě by člověk slyšel spadnout špendlík a dostal z toho migrénu.
Harrymu se zastavil krevní oběh. Ve vedlejší lavici se po tváři dvou chlapců rozlil nebezpečný úsměv. Podívali se na sebe v náhlém, ale hlubokém bratrském souznění. Dudley našel své místo pod sluncem.
PS: Taky vám word opravuje Dudley na Dudlej a Hagrid na Hybrid?
Poslušně hlásím, během mé nepřítomnosti...
...se stalo následovné:
Pochovala jsem si tištěné Gjorky. Jsou modrofialoví a krásní a u nás je máme taky - dokonce budou i Na Konci vesmíru, protože tamní paní je naprosto úžasná, a jakmile jsem se zeptala, jestli je mají, podrobila mě výslechu a napsala si informace, aby je mít mohli. :)
Ve středu jsem se poprvé osobně setkala s Colleen, jejich autorkou. Snad i přes to, že se teď trošku známe, zůstaneme i nadále v kontaktu. Sice se čas setkání kvůli tradiční výluce v klasickém úseku Olbramovice-Benešov trošku posunul, u kobyly jsme se nepoznaly, takže musely pomoct mobily a pak jsme se vrátily, odkud jsme obě přišly, protože já ještě musela otravovat s antikvariátem, o kterém jsem ani neměla tušení, kde leží, ale nakonec se to snad vydařilo.
Pokud jde o můj notebook, je stále mimo. V opravě vyřešili problém, co mě netrápil - teď ale asi bude. Chlapcovi je už přes pět let a za tu dobu životnost baterky klesla ze dvou hodin a něčeho na dvacet minut - když se na něm nic nedělá. Tudíž musí být nonstop zapojen z zásuvce. JENŽE - kontakty v háji, takže mám vykoumaný systém poloh, ve kterých se notebook nabíjí a ve kterých umírá. Protože mívám zapnuté zvuky, ta naštěstí každou změnu v napájení slyším. Protože jsou kontakty fakt v háji, komunikuje se mnou chlapec v podstatě morseovkou. To by mi nevadilo, na to jsem zvyklá. Potom mi ale zmizela ikonka napájení -jinými slovy: byla jsem tam, kde mám kontakty u napájení, protože chlapec byl věčně mrtvej. Jestli mi nědo řekne, že jsem si ji měla zase zapnout, vražte si za mě facku - snažila jsem se o to celý den - nemožné. V tu samou chvíli se mi totálně pos*** avast. Protože se ale ten šmejd podělal před časem i sestře, nakonec jsme ho zvládly odinstalovat (přes "odinstalovat program" to samosebou nejde). Nový antivir už se mi do notebooku nedostal. Ani nemusí. Chcípnul internet. Přesněji: ikona přeškrtlá, ale když tam vlezete, hlásí to, že jsem připojená a signál je super. Žádnej prohlížeč ale nespustím. Takže sídlím u sestry, z čehož taky ale moc radost nemám, protože tu neumím psát.
Jak už jsem psala, chlapec šel k odborníkům, protože domácí odborníci selhali na plné čáře. Odborníci vyřešili napájení - mám z chlapce vývod, asi 4 cm dlouhý, který poleze z kabely a při nejbližší příležitosti ho někde v autobuse urvu a budu v háji totálně. Takže napájím. Jsem připojená. Mám super signál. Internet mi nejde. Jsem v pokušení zrušit platby za net. Docela mě točí, že se na net dostanou všichni, jen já, co to platím, ne...
Z tohoto důvodu nevím, jak tu přibude Pád nebo Andělé, zatím jsem tedy jen dojela jeden překlad, co už byl skoro hotový (čerstvé ovoce) a možná dokončím Dudleyho, kde už taky toho nechybí moc, ale nevím. Přes týden budu zase asi bez chlapečka, takže se žádná sláva konat nebude... :(
A teď i nějaká pozitiva. Přečetla jsem šestý díl Upířích deníků (cesta do Prahy, cesty z Prahy a jedna cesta do práce) a navzdory všem negativním ohlasům na tuto sérii musím vyjádřit svou fascinaci autorčinou osobností a imaginací. Má totiž úchvatnou schopnost stále překvapovat. Myslela jsem si, že nemůže vymyslet pitomější scénu, než byla ta upíří obdoba sexu nad vrcholky stromů, ktero sledoval Damon v předchozím dílu. Ale opět mile překvapile. Může. Křídla odpuštění, křídla vykoupení, křídla uzdravení, duhová, zářivá, ve všech odstínech žluti... Chvilku jsem se styděla i za ni, ale pak mě to přešlo a mohla jsem si to zase nerušeně užívat (no, až tak nerušeně ne, protože je tam neskutečně moc chyb, naštěstí už ale skloňují jména Bonie a podobná, čemuž se zase důsledně vyhýbali na začátku série a bylo to něco úděsnýho). Zároveň jsem dospěla k přesvědčení, že ta ženská má problém. Někdo by jí měl splašit chlapa. Dost rychle, protože už to vypadá opravdu vážně. Možná by ale jen stačilo, kdyby skončila s halucinogeny, a pár problémů by to snad vyřešilo. Ale to by asi byla škoda. Abyste měli představu, o čem melu, přepíšu vám sem ukázku.
Protože tohle určitě je hmyz. Kůži má jako kůru stromu, ale to jsou jen mimikry. Když to narazilo do napůl vytaženého okna - a on to odrazil oběma rukama - slyšel, a cítil chitinovou skořápku. Bylo to dlouhé jako jeho paže a létalo to roztáčením tykadel do kruhu - což by mělo být nemožné, přesto se to dívá a má to napůl vražené do okýnka u auta.
Vzhledem to připomínalo spíš pijavici nebo oliheň než hmyz. Dlouhá hadovitá tykadla připomínající úponky, ale tlustší než prst a s velikými přísavkami - a uprostřed těch přísavek něco ostrého. Zuby. Jeden z úponků se mu omotal kolem krku a najednou ucítil sání i bodavou bolest.
Úponek se mu obtočil kolem krku třikrát nebo čtyřikrát a začal se utahovat. Musel ho jednou rukou strhnout, což znamenalo, že mu zůstala jen jedna ruka na obranu před zbytkem té bezhlavé věci - která najednou ukázala, že sice nemá oči, zato má tlamu. Stejně jako všechno ostatní na té nestvůře byla tlama přísně symetrická - kruhová a kolem celého kruhu ostrá zubiska. Ale hluboko uvnitř toho zubatého kruhu, jak si Matt ke své hrůze všiml, zatímco bestie polykala jeho ruku, se skrýval pár klepet dost velkých na to, aby dokázala ucvaknout prst jako nic.
Upíří deníky, Soumrak, s 12-13
A teď mi řekněte, jak ta mrcha vypadá. :D Těším se na další díl. :D
Ještě bych chtěla poděkovat Petzen za tip na Poltikovičovou. Korálky přečteny. Musím se ale přiznat, že jsem k nim přistupovala dost skepticky, protože do rukou se mi nejdřív dostala Pomerančová vůně, kde jsem ale skončila už po prvních stránkách, to šlo úplně mimo mě. Dříve bych to asi ocenila, ale dneska už mě to minulo, asi ve mně odumřela tahle část dětské duše. Naštěstí Korálky byly pojaty jinak, takže jsem to nakonec přečetla na jeden zátah. (No, na dva.)
sobota 14. dubna 2012
Snapeova výuka obrany proti čerstvému ovoci
Další z povídek HP / Monty Python od P.L.S. Odkaz a pythonovský skeč v článku.
upozornění: ryze pro pythonofily. kdo neznáte, nejdřív koukněte na skeč. bez originálních pythonů to prostě nejde. ;)
Nadešel čas na další hodinu obrany v sedmém ročníku Nebevíru. Vím, že uděláš, co je potřeba, Severusi, řekl Brumbál Snapeovi. Tvářil se opravdu strašlivě. Zase. Prostě zkus nezabít příliš mnoho Nebelvírských, řekl ředitel suše a Snape se ušklíbl. Výzva. Provlál chodbami a vstoupil do třídy plné nejrůznějších diagramů, koster a taky sedmého ročníku Nebelvíru, v čele s nikým jiným než malým zlatým lvím chlapcem. Pokud mu ale paměť dobře sloužila, měl mít ve třídě i Mrzimorské. Bohužel, když vešel, ukázalo se, že ho jeho paměť lehce zradila. Byli tu jen Nebelvírští. Zatraceně. Ne, podíval se na seznam, Mrzimorští tu měli být také.
Kde jsou ostatní? zeptal se rázně.
Nejsou tady, odpověděli dva dutohlavci věřící v ten přestárlý hmyz, Trelawneyovou.
To vidím. Snape protočil očima. Vážně jsou tak pitomí? Co je s nimi?
Čertví, odpověděla třída jak jeden muž.
Možná mají chřipku, řekl jakýsi irský chlapec.
Chřipku, hm? Snape byl více než skeptický ohledně této jednoduché odpovědi. Určitě se přecpali čerstvým ovocem. No dobře. Teď obrana. Dnes budu pokračovat tam, kde jsme minulý týden skončili, to jest, ukazoval jsem vám, jak se ubránit komukoli, kdo vás napadne kusovým ovocem, začal.
Byl teprve třetí měsíc školního roku, neměli žádné právo začít kňourat a vyvádět.
Áá, slíbil jste, že tenhle týden už nebudeme dělat ovoce, zakňučel otravný zrzek, co se jako žvejkačka lepil na Pottera.
Jak to myslíte?Opravdu si nemohl pamatovat každou dohodu, co kdy se svými třídami uzavřel.
Probírali jsme ovoce posledních devět týdnů, zakňoural zrzek.
Co máte proti ovoci? Myslíte si, že už víte všechno? Odsekl mu Snape. Mozek třídy ale bohužel přispěchal podpořit kauzu svého přihlouplého přítele.
Nemůžeme dělat něco jiného? zeptala se. Přinejmenším se k němu zkoušela chovat s respektem, ne jako další hlas, co promluvil.
Co třeba když nás někdo napadne zašpičatělým kůlem? zeptal se Potter hlasem plným bláhové naděje.
Snape se ušklíbl, užíval si ničení obdobných nadějí. Budou dělat ovoce, ať se jim to líbí nebo ne.
Zašpičatělé plaňky? začal, ale zároveň nechal toho Potterova spratka, ať si plně užije jeho výsměch. Ho ho ho. Tak my se chceme učit, jak se bránit proti špičatým plaňkám, ano? Abychom se cítili silní a mocní? Čerstvé ovoce už nám nevoní? Dobře, já vám něco řeknu, hochu. Až dnes večer půjdete do společenské místnosti a zaútočí na vás nějaký vraždící maniak s hrstí ostružin, nechoďte mi sem brečet! Snape uzavřel svou řeč dramatickým švihnutím do tabule plné poznámek. A teď maracuja. Když se na vás útočník vrhne s maracujou… Jeho přednášku přerušila celá třída.
Maracuju už jsme dělali.
Cože? zeptal se Snape.
Maracuju už jsme měli, řekl irský chlapec.
Už jsme měli pomeranče, jablka, grepy…, začal vypočítávat mozek.
Vcelku i dílky, doplnil chlapec, jehož eseje vždy obsahovaly především čmáranice a kresbičky po okrajích.
Granátová jablka, ryngle, hučel dál mozek.
Hrozny, maracuju, pípl zase irský chlapec.
Citróny, řekl mozek.
Švestky, řekl mozkův zrzek.
Manga v sirupu, řekl Irčan.
Co třešně? zeptal se Snape. Možná si toho na sebe vzal moc. Dohlížel na nového učitele lektvarů, špehoval, staral se o Zmijozel, vedl obranu proti černé magii. Jednou za čas se musel i najíst. Spánek byl požitek, který si rezervoval na svátky, jako třeba Ragnarok.
Dělali jsme, odpověděli studenti sborem.
Chrupky i ptáčnice?
Ano! Vypadalo to, jako by se celá třída cítila tak, jak se kvůli nim cítil on za posledních šest let a tři měsíce. Dobře.
Dobře, banány. Tohle bylo přijato se skupinovým pozdechem. Ty jsme nedělali, že? Banány. Jak se ubránit muži ozbrojenému banánem. Teď vy, zaútočte na mě tímhle banánem. Chytejte! Hodil banán po irském chlapci, ten ho chytil a postavil se. Dobře, je docela jednoduché ubránit se proti někomu vyzbrojenému banánem. Nejprve ho donutíte upustit banán; potom sníte banán, čímž ho zcela odzbrojíte. Tím ho učiníte zcela bezbranným, vykládal Snape.
Co když má trs? přerušil ho mozek.
Ticho.
Co když má špičatou plaňku? skočil mu do řeči Potter.
Ticho. Teď vy, pane Patyzone. Irčan se zamračil a opravil ho.
Je to Parkinson a nejsem chlapec.
Dobře, slečno Parkinsonová. Vyražte na mě s tím banánem. Držte ho takhle, to je ono. Nyní mě s ním napadněte. No tak! No tak! Napadněte mě! Děvče ho poslechlo a Snape si rozvzpomněl na staré vojenské výcviky, vytáhl svůj revolver a zastřelil ji.
Aaah! zasténali studenti, když zemřela v kaluži krve.
A teď sním banán. Snape předstoupil, zvedl banán a snědl ho. Jedno rychlé kouzlo - a všechen nepořádek a krev zmizely.
Zastřelil jste ji! křičel mozek.
Je mrtvá! ječel zrzek a vypadal při tom velmi rozrušeně.
Je úplně mrtvá! dodal Potter se směsicí šoku, hněvu a čiré nevíry.
Teď jsem snědl banán. Ten zesnulý, pan Patyzon, je nyní odzbrojen, ignoroval Snape všechny, jako by tím prostě jen chtěl zakončit hodinu.
Zastřelil jste ji! Zabil jste ji, řekl mozek. Zněla jako porouchaná páska.
Napadl mě banánem, vysvětlil, jako byla naprostý idiot - což podle jeho skromného názoru taky byla.
Ale vy jste jí to nařídil, ozval se zrzek, připravený udělat cokoli, co ho připraví o body.
Heleďte, já jen dělám svou práci. Mám vám ukázat, jak se bránit proti čerstvýmu ovoci, vysvětlil. Koneckonců byla válka, co na tom nechápali?
A špičatejm plaňkám, dodal Potter, spratek.
Snape se zamračil a zatoužil, aby ho Brumbál po poslední hodině s Nebelvírem, kdy lvi skončili se záporným skóre 54 368 bodů, nepřinutil slíbit, že jim nesebere další body.
Ticho.
A co když mě někdo napadne, ale já nebudu mít zbraň? zeptal se mozek.
Mažte pro ni, pokrčil rameny. Chtěl dodat "proč byste asi tak neměl mít pistoli, pitomče", ale usoudil, že by to nebylo nejmoudřejší.
Můžete stát a křičet o pomoc, navrhoval pro změnu ten zrzavý pitomec.
Jen si to zkuste s ananasem vrženým do průdušnice, dobíral si ho Snape.
Ananasem? Chlapec zamrkal a vypadal zmateně, ne že by to u něj byl nějak neobvyklý výraz.
Dobře, to byly banány. Teď maliny. Mávl hůlkou a objevily se nové poznámky, spolu s košíkem malin. Tady je máme. Vypadají nevinně, co? Teď vy, pane Kiwi.
Weasley, opravil ho zrzek, jakmile si od Snapea vzal malinu.
Weasley. Pojďte na mě s malinou. Pojďte. Buďte si zákeřný, jak chcete. Chlapec tam ale jen stál, díval se na něj a tvářil se vzdorně.
Ne.
Proč ne? vzdychl Snape.
Vy mě zastřelíte, řekl chlapec.
Nezastřelím.
Zastřelil jste Parkinsona… Parkinsonovou.
To byla sebeobrana. A teď pojďte. Slibuju, že vás nezastřelím, řekl unavený učitel.
Slíbil jste, že nám řeknete o špičatých plaňkách, ozval se zase ten Potterův spratek. Ten snad trpěl nějakým druhé obsese!
Nemel. Tak pojďte, chcete mě fláknout malinou. Do toho, přikázal Snape.
Zahoďte tu pistoli, řekl zrzek.
Žádnou nemám.
Máte.
Nemám.
Zastřelil jste s ní Parkinsona!... Parkinsonovou.
Oh, tuhle pistoli, přikývl Snape.
Zahoďte ji, řekl zrzek.
Dobře, dobře. Jak se bránit proti malinám - bez pistole, doplnil Snape, kdy odložil svůj revolver na stůl a odstoupil od něj.
Vy byste mě zastřelil! Ten chlapec zněl… pohoršeně.
Nezastřelil.
Zastřelil! křičel zrzek.
Ne, nezastřelil. Tak pojďte už. Do toho! Na mě, srabe! Co nejhoršího jen umíte, vy bačkoro. Jen pojďte, chlapečku, vy malý…
Chlapec předstoupil - lehoulince výhružně.
Snape se natáhl a zatáhl za páčku. Na chlapce s malinou spadlo šestnáctitunové závaží. Hrozba zneškodněna.
Aaaach, zasténal chlapec, než zemřel. Nebo možná omdlel.
Když vás někdo napadne malinou, prostě jen zatáhněte za páčku - a na hlavu mu spadne šestnáctitunový závaží, mrkl Snape.
A co když nemáme šestnáctitunové závaží? zeptal se mozek.
Ale o tom snad je plánování, ne? Předvídat. Byl si jistý, že o plánování už se zmiňoval dříve.
Dobře, kolik je tam šestnáctitunových závaží? pokračoval mozek s otázkami.
Heleďte, slečno Všechnovímvšechnoznám, šestnáctitunový závaží je jen jednou z mnoha možností, jak se vypořádat s malinovým zabijákem. Existují miliony dalších! Skoro už křičel rozčilením.
Jako třeba? Projevil Potter kapku zájmu. Spratek.
Zastřelit ho? Navrhl Snape. Potter to jako odpověď akceptoval, mozek ne.
A co když nemáte ani pistoli, ani šestnáctitunový závaží?
Dobře, dobře, slečna je vykutálená, co? Vy dva, pojďte na mě s malinami. Do toho, oba, každý s plným košíkem. Mávl rukou a na Potterově stole a stole té chytrolínky se objevily košíky.
Žádné zbraně, řekl mozek.
Ne.
Žádná šestnáctitunová závaží, pokračoval.
Ne.
Žádné špičaté plaňky, řekl Potter. Ten klu měl nabeton problém.
Ticho.
Žádné kamení ve stropě. Zas ta chytrá.
Ne.
A nezabijete nás. Pořád ona.
Ne, ujistil ji.
Slibujete? zeptala se.
Slibuju, že vás nezabiju, rozčiloval se už. A teď. Napadnete mě?
Dobře, odpověděli současně.
Dobře, ale tentokrát na mě nevybíhejte. Překvapte mě. Udělejte to pořádně. Já se otočím. Vy se připlížíte zezadu, těsně za mě a pak zaútočíte bobulemi! Dobře? Tak se dejte do pohybu.
Uslyšel za sebou jejich kroky a samolibě se zašklebil. Takže, první věc, co musíte udělat, když se za váma plíží banda lumpů s malinama, je - vypusťte tygra! Mávl hůlkou ke knihovně, která se v tu chvíli ukázala jen jako iluze maskující klec, co zde nechal instalovat již na začátku roku. Tygr vyskočil a začal bránit svého pána - Snapea, jmenovitě. Snape pokračoval ve výkladu.
Největší výhodou tygra v boji beze zbraní je to, že slupne jako malinu nejen samotného útočníka, ale i maliny samotné. Ovšem pozor, tygři neradi broskve. Na útočníka s broskví musíte s krokodýlem. Rozhlédl se kolem sebe. Dobře, teď vy ostatní, kde jste? Vím, že se tu někde skrýváte se slívama a sušenejma švestkama. Já jsem připravenej. Jsem přidrátovanej ke dvěma stům tunám semtexu, a jestli se někdo z vás jen hne, vyletíme všichni pěkně spolu! Dobře, já vás varoval. A je to… Jediným dotekem na detonátor skrytý v rukávu se učebna obrany proměnila v hromadu suti a kousků lidí.
Brumbál vzdychl a zalitoval, že toho chlapa, kterého Moody považoval za svého nejlepšího žáka, vůbec kdy nechal učil obranu.
A potom vypsal další inzerát na nového učitele.
pondělí 9. dubna 2012
Oznam
Zdravím.
Tento týden tu nebudu - mám v háji notebook a po domácích pokusech ho uvést do normálního stavu jsem maximálně tak nas***á, takže jde chlapec k odborníkovi a já se poučila. Aspoň něco.
Zároveň ještě jednou upozorňuju na akci "Uvedení do nebe" zítra v 16:00 v Neoluxoru, které se účastní i Tereza Benešová se svou knihou Gjorkové: Tajemství minulosti.
PS: Protože TB řekla, že tu knížku kvůli mě začnete nesnášet, je její obálka až pod perexem.
anotace z Kriglu:
Nefas nechce nic víc, než najít konečně domov, pár přátel a zjistit proč vlastně musela vyrůstat stranou. V novém světě ji ale otevřená náruč rozhodně nečeká a její touha po kamarádech, se v mžiku smrskne na snahu proplout, a být neviditelná.
Brzy sice zjišťuje, že pomoc může přijit z míst, odkud by ji nikdy nečekala, ale také, že kdo se ptá, mohl by dostat odpověď, o kterou vlastně vůbec nestojí. Vstupte spolu s Nefas do místa, kde je všechno stejně nebezpečné, jako krásné a fascinující. Kde mají všichni svá malá tajemství a odraz minulosti je příliš silný na to, aby se dal jen tak překonat.
pátek 6. dubna 2012
Drarry videa
Jak se říká: don´t like, don´t watch... :D (ne, neměním zaměření stránek, prostě jen tak)
krásně udělané video, navíc s mou oblíbenou písní mé oblíbené kapely "placebo": "my sweet prince"
kvůli tomuhle jsem vlastně vytvořila tenhle článek...
další má oblíbená skupina, "the muse": "sing for absolution" a další slash
přímý link, kdyby to nešlo spustit: http://www.youtube.com/watch?v=_gUeWgHS128&feature=related
tady dokonce s vrácením času a novým začátkem, konec docela úsměvný, ale už pro tu písničku (překvapení: ano, mám ji ráda :D )
a jedno akční na závěr
tohle snad bez komentáře :D :D fakt obdivuju ty lidi, jak je to vůbec napadne sestříhat :D :D
čtvrtek 5. dubna 2012
10. kapitola
Pád 3 10 Tentokrát se závažnou otázkou: Vzniknou v Bradavicích odbory?
Věnováno Colleen: jednak jako minidárek k vyjití Gjorků, jednak aby viděla, že se neflákám. No, pokud jde o ten druhý bod, tam se věnování už rozšiřuje i na vás ostatní. :) Příjemnou zábavu.
Mířila jsem hůlkou do útrob automobilu. Doufala jsem, že již naposled. Lucas ho včera přivezl - ve tváři ještě víc štěněčí výraz než kdy jindy, takže mi bylo jasné, že zase budou problémy. V první chvíli jsem se vyděsila, že jsem se jeho máti líbila (ty dvě minuty, než jsem zbaběle vzala nohy na ramena - Merline, kam se hrabe Pán zla!) a chce mě blíž poznat, ale nakonec se z toho vyklubal jen úklid interiéru vozu od brambůrků, bonbónů, zaschlé rozteklé zmrzliny, pufané rýže a čertví čeho ještě. Kdybych byla mudla a musela se spoléhat na běžné čisticí prostředky, asi bych ho praštila dveřmi, jak by do nich strčil hlavu. Takhle jsem si mohla dovolit zachovat shovívavý výraz plný chápavého nadhledu. Blazeovanost sama. Udržela jsem si ji tak dlouho, než se mi za zády objevil Narby se silně vyčítavým výrazem. Než jsem se stihla zeptat, co jsem provedla, řekl mi to sám - měla jsem návštěvu. Hrklo ve mně. Jediná návštěva, kterou jsem očekávala s radostí, byla má teta se strýcem, a ti už si seznámení s mým novým bydlištěm odbyli. Ať přišel kdokoli, předem jsem z něj neměla radost.
A neměla jsem z něj radost ani potom.
Před Severusem kouřil šálek čerstvé kávy a velmistr mezitím listoval Denními věštci. Překvapeně vzhlédl, když jsem vešla do svého obýváku, jako by mě tady nečekal. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Spíš jsem sama zaváhala, jestli jsem tu správně. Beze slova jsem se otočila na prahu a došla si do kuchyně pro něco studeného k pití. Můj kolega má veškerý můj obdiv, že ani v těchto vedrech neodloží svou tradiční čerň (i s pláštěm) a ještě je schopen si k tomu uvařit horký kafe. Jsem si jistá, že kdyby běžně nosil kápi, bude ji mít na hlavě naraženou, i kdyby venku bylo čtyřicet. Jeho termoregulace by mě opravdu zajímala. Já se potila i v triku a šortkách. Aby mě někdo narval do pláště, musel by mě nejdřív zabít.
Vrátila jsem se do obýváku se sklenicí vychlazeného džusu.
"Zeptala bych se, jestli si něco nedáš, ale jak vidím, byl jsi tak ohleduplný, že jsi mě mých hostitelských povinností zprostil."
Velkoryse nad tím mávl rukou. Konverzace se asi očekávala ode mě.
"Ani nemůžu najít vhodná slova, kterými bych dostatečně vyjádřila své nadšení nad tím, že ti chybím natolik, že beze mě nedokážeš přežít ani jeden necelý měsíc."
Odložil mé noviny a zamyšleně se na mě zahleděl. Občas chci vědět, nad čím hloubá, a občas ne. Tohle byl ten druhý případ. Shodou okolností ten druhý případ je téměř vždy provázen podrobným zasvěcením.
"Jak je ti asi známo, náš drahý Potter v polovině prázdnin opustil bezpečí svého bydliště u svých pěstounů," začal. Takže žádná výjimka z pravidla se konat nebude. Samozřejmě jsem o ničem nevěděla. Ani nevidím důvod, proč by mě zrovna tohle mělo zajímat. Přikývla jsem, jako že vím. Teď už to vím, tak co.
"A protože nám tu pobíhá uprchlý trestanec a protože Potter je Potter, Brumbálovi se zdá málo, že ho na Příčné hlídá jen půlka ministerstva, a chce tam i vlastní lidi, aby mu zajistil bezpečnost."
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co mi tu vlastně říká. "Chceš říct, že už se po nás chce, abychom do konce prázdnin - ve svém volném čase - hlídali studenty mimo Bradavice?"
"Zase tolik generalizovat to nemusíš."
"To je vtip, že jo?"
"To si Filius myslel taky."
"A co náš soukromý život?"
Severus se významně rozhlédl po prázdném pokoji. Možná bych měla změnit argumenty. Vyhlédla jsem z okna, jestli nenajdu spásu někde jinde, ale jen se mi zdálo, že jsem zahlédla místo jednoho skřítka skřítky dva. Tak nic.
"Jen jsem tě přišel varovat, abys nebyla příliš překvapená, až se tu zjeví nejvyšší. Naštěstí pochopil, že má přítomnost by Pottera moc neuklidnila, takže já si mohu dovolit zůstat na očích. O Rolandě a Charity nemáme zprávy už týden a Aurora zmizela před třemi dny."
Přece se nebudu uchylovat někam do ilegality, abych nemusela hlídkovat v Londýně!
Sotva jsem překonala prvotní šok, začala mi v hlavě vrtat jiná otázka.
"To jsi přišel jen proto, abys mě varoval?"
Pokrčil rameny. "Zmijozelská solidarita. S rozrůstajícím podílem Nebelvíru ve sboru budeme muset brzy založit odbory. Jak to dopadlo s mozkomory? Nějaké změny?"
"Ne, Lucius se o tom bavil s Popletalem ještě předtím, než Brumbál přišel sem. Kdyby si dostatečně zjišťoval fakta, ušetřil by si jednu zbytečnou cestu… Pokud to nebyla jen záminka pro to, aby se přišel podívat, jestli místo jednoho vlkodlaka nebude mít dva."
"A?"
"Vtipné, ale už trochu staré," odsekla jsem mu.
Potlačil pobavený úsměv, aby si nezničil image. "Nevadí, najdu si něco nového."
"O tom nepochybuju, " zavrčela jsem - a pak jsme se na sebe podívali. Současně, jako na povel. A podle toho, že já bledla, zatímco on se začínal šklebit, jsme oba mysleli na totéž. Nejradši bych si vrazila facku. Kdyby mi nemotal hlavu těmi lykantropickými nesmysly, mohla jsem se toho zbavit už dávno. Pokud jsem si dobrovolně nechala upravit nějakou vzpomínku, nejsem přece odkázaná jen na sebe, Severuse nebo Brumbálovu myslánku. Nebo na Zlatoslava. Pokud se to stalo u Prasečí hlavy, nějaký svědek tam bude. Vratký pocit převahy mi vykouzlil na tváři úsměv - miláčku, musíš se víc snažit, protože já se klidně Aberfortha zeptám a ty budeš mít smůlu.
Vlastně jsem se mohla zeptat už minule. Takhle si bude za chvíli myslet, že jsem zešílela. Nejdřív se mu tam nastěhuju s rodinným albem a pak se ho přijdu zeptat, jestli neví, co mě napadlo, že jsem nechala své kolegy, aby se mi vrtali v hlavě. Mimo toho, že jsem nemohla být úplně střízlivá.
"Proč tam vlastně nenasadil Lupina? To by přece byla nejlogičtější volba. Potter ho nezná, takže bude mnohem nenápadnější než kdokoli jiný z Bradavic. Navíc když se znal s jeho otcem…"
Severus se zamračil. Fajn, zakázané téma. Taky dobře. Pokud nedá pokoj, dojdu hodit řeč s Lupinem. Tohle může být velmi zajímavý rok. Pro jistotu jsem mu věnovala jeden ze svých nevinných pohledů, aby věděl, že se má držet na pozoru. Okamžitě zbystřil.
"Lupin už je na hlídce," řekl krátce.
"Páni, začínám uvažovat jako Brumbál. No, vlastně to není zase tak obtížný…" Asi jsem to řekla nahlas, protože Severus na to hned navázal.
"Když jsme u Brumbála, co to vlastně spolu tenhle rok máte?" To bych se ho mohla taky zeptat taky, ale místo toho jsem mu poskytla odpověď.
"Vidím to tak, že mu nedají spát mé vazby s Malfoyovými, a tak dumá, jestli mám nějaké důležité příbuzné nebo nějaký skrytý vliv bůhvíkde. To druhé bohužel ne, a co se týče toho prvního, poslední díru jsem nedávno zaplnila mudlou, tak ho nechám klidně pátrat dál."
"Ty jsi pátrala po svých předcích jen proto, že po nich pátrá Brumbál?" ujišťoval se.
"Samozřejmě, nenechám si od někoho vytáhnout ze skříně kostlivce, aby mi mohl v nestřežený okamžik předhodit. Radši si ho najdu sama, abych se mohla rozhodnout, jestli ho líp zahrabu nebo mu pak se vší slávou řeknu já vím."
"Ale ohledně Malfoye souhlasím. To není rodina, se kterou by ses-"
A je to tu zas! "Tohle už jsme si snad vyjasnili," uťala jsem ho v půli věty.
"Ne," oponoval.
"Ale ano. Trhá mi to srdce, ale musím ti bohužel říct, že do toho, co dělám ve svém volném čase, tobě ani Brumbálovi nic není."
Mračil se, ale mlčel. I když na něm bylo vidět, že mi chce něco říct. Oba jsme věděli co.
"Kdo vůbec nastupuje po Silvanusovi na péči o kouzelné tvory?" zeptala jsem se, abych vybruslila z nebezpečných vod. "Na tohle by se možná Lupin hodil víc než na obranu." Kettleburn totiž udělal na konci roku Brumbálovi čáru přes rozpočet, kdy po letech odcházení do důchodu opravdu do důchodu odešel.
"Brumbál našel ještě vhodnějšího kandidáta."
"Och," vydechla jsem.
"Ano, přesně toho," potvrdil mi Severus nevyslovenou domněnku. "Další Nebelvír."
Ty odbory vážně budou na místě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)