věnováno Gleti za její námět (ok, nebudeme se dívat, ze kdy, ano?)
1.
Na nádraží King´s Cross vešli všichni čtyři pohromadě, podivná rodinka. Strýc Vernon vepředu, jeho obličej se stále ještě nedokázal rozhodnout, zda rudnout vzteky nebo se držet barvy křídy, takže mu na něm pro jistoty naskakovaly fleky, teta Petunie by se nemohla tvářit žalostněji, kdyby vedli Dudleyho na popraviště, Dudley se naprosto regulérně bál - a Harry taky. Bude odříznutý od světa - a bude tam zavřený s Dudleym. V Zobí ulici číslo 4 měl svůj přístěnek pod schody, případně se vyplížil ven, aby mu unikl, ale jaké to bude tam?
Nástupiště9 atři čtvrtě nechávalo Dursleyovy klidnými. Tak nějak doufali, že se vyřeší i tohle. Po návštěvě Příčné ulice, kam je doprovodil někdo, kdo byli určitě tři lidi v jednom, a nákupu pomůcek už je nemohlo rozházet nic. Harry nikdy nezapomene na Vernonův výraz, když vešli do té podivné budovy, z níž se vyklubala banka, a stanul tváří v tvář Gringottovým, aby zde převedl a uložil nějaké peníze pro Dudleyho.
Očekávání Dursleyovy nezklamalo. Na nástupišti se motali snad všichni zrzci z Anglie a zjevně všichni měli stejný cíl jako oni - zeď. Tlustou, cihlovou, neprostupnou…
Prostupnou!
Jeden zrzek za druhým mizeli ve stěně, jako by ji netvořily cihly, ale nějaká polopropustná membrána.
Věř - a víra tvá…, pomyslel si Harry, opřel se i se svým košíkem o zeď, zatlačil - a kupodivu nenarazil na očekávaný odpor. Náhle stál na druhé straně, na dalším nástupišti plném lidí, nejen zrzků, kteří se tlačili, přetahovali, pokřikovali na sebe, všichni oblečení ve věcech, které by si na sebe jeho strýc s tetou nevzali ani za zlaté prase. Než jeho mozek stihl vykreslit obrázek jeho příbuzných v obdobném oděvu, málem prozkoumal nástupiště z větší blízkosti, než zamýšlel - v zamyšlení totiž zůstal stát na místě, zatímco Dudley s rodiči mezitím neohroženě následovali jeho příkladu a prošli přepážkou za ním.
Několik lidí se po nich zvědavě ohlédlo. Normálně oblečení lidé tu zřejmě platili za raritu. O Vernona i Petunii Dursleyovy se málem pokoušely mdloby, bylo to jako propadnout se do zlého snu.
"Promiňte?" oslovila je nesměle tmavovlasá žena ve - světlém kostýmku! Otci rodu spadl s ohromnou ranou kámen ze srdce. Asi už by nerozdýchal, kdyby na něj promluvila nějaká z těch zvrhlých kreatur v hábitech. "Vy jste také…?" Nevyslovila to slovo, kterým je označil jakýsi Brumbál se spoustou směšných titulů za jménem ve svém dopise. (V prvním, druhém i třetím. Dursleyovi se marně snažili argumentovat nějakým administrativním omylem. Není možné, aby Dudlánek byl nějaká stvůra!)
Petunie přikývla a i unaveně vyhlížející žena si očividně oddychla. "Já s manželem jsme zubaři, nedovedete si představit, jaký to byl pro nás šok," spustila, ale to už se k nim blížil další muž, asi její manžel. Harry raději přestal poslouchat, protože dva zubaři v rodině, to muselo být horší, než spát mezi savem a mistrem proprem. Upřímně politoval jejich potomka, který už musel dávno nastoupit do vlaku.
2.
Vlak se dal do pohybu. Po tom srdcervoucím loučení ("Neboj, Dudlánku, my to tak nenecháme, dostaneme tě odsud!") bylo načase.
Harry otevřel svůj kufr. Kdyby se mu o nákup starali strýc s tetou, nepotřeboval by ani ledvinku. Naštěstí většinu obstaral ten zarostlý poloobr, co na něj ze své výšky shlížel se slzami dojetí v očích, takže se mohl pochlubit kompletní výbavou předepsanou v seznamu, předepsanými hábity, a dokonce sovou! Samozřejmě že Dudley měl taky sovu - a větší, protože Dudley nemohl být o nic ochuzen. Škoda, že se u zvířat neudává model a číslo, aby mohl ukazovat, že má nejlepší a nejnovější.
"Je tady volno?" nejistě nakoukl dovnitř stejně starý kluk. Zrzek.
Dudley zarytě mlčel, asi aby od něj něco nechytil, protože na rameně mu seděla dost ohyzdná krysa, ale Harry nadšeně přikývl. Alespoň tu nebude muset sedět sám se svým bratrancem.
"Já jsem Ron. Ron Weasley," představil se zrzek. "A tohle je Prašivka," ukázal na oškubaného hlodavce. Určitě ho vyprali a strčili do ždímačky, než vyrazili na cestu. Harry jen dumal nad tím, zda používají Weasleyovi automatku nebo valchu. Krysin vzhled mohl svědčit pro obě možnosti se zhruba stejnou pravděpodobností. Budou moct mluvit o štěstí, pokud přežije cestu vlakem.
"Harry. Harry Potter," oplatil mu Harry zdvořilost, "a tohle je Dudley Dursley." Aspoň doufal, že Dudley je oficiální verze jeho jména.
Zrzka ovšem jeho bratránek zajímal přibližně stejně jako Dudleyho Ronova krysa.
"Harry Potter?" vydechl s nábožnou úctou a jeho oči se rozšířily, až zabíraly skoro polovinu jeho tváře. "Ty jsi vážně ten Harry Potter? Jako fakt?"
Harry znejistěl. Ne že by zapochyboval, že je skutečně Harrym Potterem, v tom měl jasno, jen s tím ukazovacím zájmenem nastala malá potíž. Jaký ten? Zrzek ho ale dlouho filozofovat nenechal.
"A vážně máš tu jizvu?"
Harry trošku vykuleně odhrnul z čela rozcuchané vlasy, aby ukázal klikatou čáru, kvůli které se mu děti ve škole Dudleyho zásluhou posmívaly.
Zrzek úplně přestal dýchat.
Dudley se tvářil, že jeho snídaně každou chvílí skončí na podlaze kupé, ale pořád mlčel. Ve vlaku plném začínajících kouzelníků se necítil tak jistě jako se svým gangem za zády.
Když už Harry začal mít obavy, že zrzek zkolabuje, vpadlo do kupé další stvoření. Podle hlasu holka. Asi. Harry s neskrývanou fascinací hleděl na její vlasy. Celé roky mu teta Petunie spílala, že má na hlavě vrabčí hnízdo, roští a kdovíco ještě, ale tahle ho strčila do kapsy. Hlavní zásluhu na tom měla délka jejích vlasů. Kdyby si je ostříhala, asi by se učesat daly, ale naštěstí pro Harryho ego to neudělala.
"Neviděli jste tu žábu?" zeptala se a ostřížím hlasem propátrala kupé. Harrymu připomněla jeho učitelku matematiky. Dudley se vmáčkl hlouběji do sedačky a všemi silami se snažil ignorovat narůstající počet divných tvorů v kupé.
Zrzek se konečně nadechl. "Ne," vydechl.
"Vždyť ty jsi Harry Potter!" vyjekla ta bytost a zírala na Harryho jako předtím zrzek. Harry nevěděl, jak zareagovat. Měl jí poděkovat za informaci? Nebo to snad bylo obvinění? Mělo to nějaký hlubší podtext? Šifra, kterou nechápal?
"Hermiona Grangerová," představila se. Takže to opravdu byla holka. S největší pravděpodobností.
To jméno už slyšel - Granger, Granger… Ale kde?
Vylučovací metodou (jediný verbální kontakt, co jeho strýc a teta navázali s cizími lidmi po opuštění domu, byl s těmi lidmi na nádraží) dospěl ke zjištění, že tohle vznikne, dají-li se dohromady dva zubaři.
"Páni! To je ta jizva? TA jizva? To je úžasný!" rozplývala se.
Dudley se zvedl a opustil kupé.
3.
"Zmijozel!" vykřikl klobouk a Dudley neochotně zamířil k příslušnému stolu. Harry ho zamyšleně provázel pohledem až na místo. Takže do Zmijozelu se každopádně nesmí dostat! Šance tři ku jedné. To nevypadá moc optimisticky, ale aspoň něco.
"Do Zmijozelu chodili všichni, co se dostali na scestí," naklonil se k němu zrzek.
Harry sebou škubnul.
No, to by tak odpovídalo. Snad žádný kus oblečení, ať je sebeodrbanější, nedojde k závěru, že se v něčem podobá svému bratránkovi. Jaká vůbec může mít kritéria?
Ne, nemůže je hodit do jednoho pytle.
"Nebelvír!" Rozcuchaná veverka odhopsala ke stolu stojícímu nejdál od zmijozelského. Dobrá poloha. Toužebně vzdychl. Zrzek si ho tázavě přeměřil, ale tentokrát mlčel.
"Zmijozel!" Albín se špičatým obličejem, co měl taky všechno největší, nejmodernější a nejlepší, zamířil směr Dudley. Tohle nebylo dobré. Možná přece jen měl stisknout tu jeho nabízenou ruku a nehrát si nanejvýš spravedlivého, co lidi posoudí, až když je sám pozná. Teď ti dva seděli u jednoho stolu. A další dva vazouni se jmény z kraje abecedy. Aspoň že ve zbývajícím hloučku už žádný mameluk nepostával. Ale to, co tam už sedělo, nebylo dobré…
4.
Do třídy vešlo něco temného. Vlálo to a vypadalo to nemocně, jako by to snad žilo ve sklepě. K Harryho zděšení to zamířilo rovnou za katedru. Opravdu si dopřál ten luxus a na chvilku si dovolil pokládat to za Filchova mladšího bratra? Šířilo to kolem sebe totiž navlas stejnou auru nenávisti vůči všemu, co se hnulo.
Posadilo se to a začetlo do seznamu studentů. Když to vzhlédlo, podívalo se to přímo na něj.
"Ale, ale, jaká čest, samotný Harry Potter, nová bradavická celebrita," promluvilo to. Tiše, ale pomalu, aby to každý slyšel. Mohlo by to klidně i šeptat, ve třídě by člověk slyšel spadnout špendlík a dostal z toho migrénu.
Harrymu se zastavil krevní oběh. Ve vedlejší lavici se po tváři dvou chlapců rozlil nebezpečný úsměv. Podívali se na sebe v náhlém, ale hlubokém bratrském souznění. Dudley našel své místo pod sluncem.
PS: Taky vám word opravuje Dudley na Dudlej a Hagrid na Hybrid?
Žádné komentáře:
Okomentovat