Spojení

...

---

Příliš slabí na přetvářku,

unavení na lži,

usínáme bok po boku,

neznámí a cizí.

Unaveni pro lež druhým,

slabí pro lež sobě,

žijem v trpké upřímnosti,

deziluzi, zlobě.

Upřímnost

Další z mých autobusových prací - už píšu jen v buse, proto tak pomalu přibývá Pád.

---

S láskou v očích a nenávistí v srdci

přistupuji k tobě - a ty spíš-

Úsměv na rtech a smrt v duši.

Překvapení čeká, až se probudíš.

Nevím, jak dál, jen sedím a čekám

až z dlouhého sna procitneš.

City jsou hluché a láska je slepá,

jen mlčky čekám, až odmítneš...

42. kapitola

"Nevzdáme to radši?" navrhla jsem nesměle.

---

Ani se nepohnul, jen soustředěně ostřil do tmy.

"Do knihovny nejdou," šeptl.

V duchu jsem rozhodila rukama. Kdyby se Brumbál rozhodl Pottera vyhodit, Severus by pomalu ztratil smysl života.

"Jdeme," zavelel náhle a táhl mě do třetího poschodí.

Odevzdaně jsem ho následovala. Jsou lidi, se kterými se nemá cenu hádat. Jen je pech, že všichni skončili v Bradavicích.

"… harfa."

"Tu tady zřejmě nechal Snape," ozval se chlapecký hlásek.

Pokusila jsem se zadusit výbuch smíchu a přitiskla si na ústa rukáv. Jemu to ale neuniklo a velmi zle se na mě zamračil.

Severus a tahle povedená trojka si co do paranoie nemá absolutně co vyčítat.

To už si ale má fantazie začala pohrávat s představou Severuse hrajícího na harfu.

Dostala jsem další záchvat kašle.

Jestli Severus v tu chvíli uplatnil nitrobranu, do konce roku se mnou nepromluví.

Zpoza dveří se ozvalo COSI. Napnula jsem uši. Melodii to nemělo, znělo to strašně, ale nebylo pochyb, že ty zvuky vyluzuje nějaký hudební nástroj.

"Neměli bychom zakročit?"

"Ne," odmítl kategoricky. Nemají tu co dělat, my tu nejsme. Jestli se jim něco stane, mohou si za to sami." A obrátil se k odchodu.

"To přece nemyslíš vážně!" vyděsila jsem se. "Vždyť tam můžou umřít!"

"Tři studenti," zahuhlal, "to je ztráta, kterou sneseme. A kdyby si Minerva stěžovala, že má oslabenou kolej, dám jí pár svých umělců."

Konsternovaně jsem na něj poulila oči - což nemohl docenit, protože nebylo skoro vidět.

Zevnitř se tentokrát ozvalo nějaké žuchnutí.

"Slyšíš, už tam stejně nejsou."

"Severusi," zaúpěla jsem. "Tohle přece nejde. Nemůžeme je tam nechat. Ty nástrahy mají zastavit dospělé kouzelníky - a tohle jsou jen děti!"

"S tím JEN bych se tak neunáhloval…"

"Měli bychom za nimi, měli bychom dát vědět Brumbálovi, měli bychom…"

Položil mi prst na ústa. "Pokud ti to udělá radost, tak za nimi vyrazíme. A Brumbálovi už jsem dal vědět."

"Jak…"

Aha. Ta jejich nitrobrana. Nikdy mi nebylo příliš jasné, jak silná spojení se dají mezi lidmi navázat přes myšlenky, pocity a představy. Mé umění nitrobrany obnášelo akorát schopnost nepustit nikoho do své hlavy a uchránit své myšlenky před cizím vpádem. Úroveň, na které dokázali operovat Albus a Severus, pro mě byla něčím nepředstavitelným.

Na jednu stranu se mi ulevilo, že osud páně Pottera nebude ponechán jen v páně Potterových rukou, na druhou stranu mi ale spadlo srdce kamsi hluboko při představě toho, co nás čeká v prostorách pod kouzelnickým hradem.