neděle 26. října 2014

Ilegálem snadno a rychle

Občas, ve vzácných chvílích jakéhosi prozření, když přemýšlím, o čem sem tak píšu, se děsím chvíle, kdy tento blog najde někdo, kdo mě zná - a mě buď zavřou, nebo budu bez místa. Nebo obojí.



Necestuju. Nejsem člověk, co musí dovolenou trávit co nejdál od svého domova. Ne, že bych svůj domov tak moc milovala, ale většinou na to prostě nemám. A i kdybych měla, stejně vrazím peníze do něčeho jiného. Ne proto, že by neexistovala místa, která bych chtěla navštívit. Ta existují. Pár. (A všechna v Evropě, takže mám i reálnou naději je všechna navštívit.) Ale peníze stejně nakonec spíše skončí na koncertě, fesťáku, v hospodě, v oblečení… Nevyhazuju za to horentní sumy - jen prostě málo vydělávám. Školství, no.

Že nescestuju půlku světa, mi nijak extra nevadí, já se zabavím i tady. Jenže tenhle školní rok se mi zatím vážně daří. Nejdřív jsme měli studentskou výměnu s Němci. Ani nebudu psát, jaké nervy jsem kvůli tomu měla, jak se u mě střídaly záchvaty paniky a hysterie, že i náš dopravce ze mě měl po smskách už srandu, ale nakonec se vše vydařilo, děcka byly spokojený, kolega taky, já dostala vynadáno od ředitelky (což mi opravdu velmi vadilo), koupila jsem si EDDU, Nibelungy a pověsti od Grimmů v originále, tak jsem byla spokojená i já a považovala cestování pro příští roky za splněné. Sice tu probíhaly jisté tendence, jako že bych měla vyrazit s děckama do Paříže - přes víkend a o prázdninách, celá žhavá - ale nakonec se to přikleplo kolegyni a já byla spokojená. Ne že bych neměla naše děcka ráda - mám, hodně, v podstatě jsou jediný důvod, proč ještě zůstávám, kde jsem, ale mám je ráda v pracovní době! O víkendu nechci vidět ani slyšet nikoho ze školy. Od té doby, co jsem v sobotu přestala otvírat školní mail, jsem více v pohodě a sama to na sobě cítím.

Paříž jsem tedy pustila z hlavy, šťastná, že mám vše za sebou, a dál jsem ji neřešila. Jenže pak přišla kolegyně, že tu cestu busem nedá, jestli bych nejela místo ní. Protože jsem od základu ochotný debil, přislíbila jsem, že pokud to nepůjde jinak, tak teda pojedu, co se dá dělat.

Samozřejmě že to nepůjde, jak jinak.

Takže jsem znovu pročetla program a požadavky - a zjistila, že máme problém. Vlastně oni mají problém a já možná nemusím o víkendu koukat na děcka. Cestovka požadovala, aby s sebou účastníci měli cestovní doklad (občanka nebo pas), který je platný ještě minimálně dva měsíce po skončení akce. Řeknete si, že je to prkotina… No, jenže není. Protože někomu bylo třicet a občanku si mění.

V létě jsem čirou náhodou zjistila, že mi na začátku října končí, a tak jsem vyrazila na úřad, s dostatečným předstihem, abych měla vše vyřízené ještě před začátkem školního roku, kdy nebudu mít čas nikde poletovat (Navíc když jsem měnila řidičák, čekala jsem na něj bezmála dva měsíce, protože napoprvé mi to zvorali). Na místě mi řekli, že si mohu zažádat nejdříve 30 dní před skončením platnosti, načež mě přepadlo zoufalství, protože od září do června mám volno akorát o víkendu a to se sem nedostanu. Snažila jsem se jim to vysvětlit, ale byla jsem poučena, nemusím jít v místě svého bydliště, ale kdekoli, takže klidně můžu i ve svém působišti. Aspoň tak. Po návratu z Německa jsem tedy vyrazila na oddělení občanských úřadů. Zpocená a ufuněná, na poslední chvíli, před paní si svalím na židli, vysvětlím, co chci, a ona mi řekne "budeme se fotit". Polilo mě horko. Už na řidičáku mám fotku z cyklu "kriminální ústředna pátrá" a naivně jsem doufala, že to bude mé nejhorší dokladové foto. Jak jsem viděla předběžné výsledky pro občanku, tak nebude. A pak mi oznámili, že na občanku se čeká 30 dní. Takže sice jsem o ni žádala už před nějakou dobou, ale je mi to k ničemu, protože novou dostanu až po návratu.

Znovu jsem se vyzbrojila trpělivostí a vyrazila znovu na úřad, že mám problém a jestli bych nemohla dostat něco provizorního. Na stránkách psali něco o průkazech na měsíc nebo tři, tak jsem doufala, že to půjde touto cestou.

Nešlo.

Paní za přepážkou, milá už pohledu ode dveří, mi oznámila, že tříměsíční mi nedají, protože za 14 dní mám dostat občanku, takže nepřichází v úvahu, že jedině na měsíc. Řekla jsem jí, že ten je mi na nic, a nastínila jí situaci. Řekla mi, že tohle po mě cestovka požadovat nemůže. Vrhla jsem na ni stejný pohled, co mám určený pro doktory, co mi tvrdí, že "tohle vás bolet nemůže", a řekla, že prostě požaduje. Chvíli jsme uvízly v kruhu "ale nemůže", až ji to přestalo bavit a uťala to prostým "stejně vám to nevydáme". A měsíční je mi taky na nic, protože na to nemůžu do zahraničí, protože to je jen v češtině. Načež se mě zeptala na pas. Řekla jsem jí, že mi propadl už před lety. Všude se dostanu na občanku, tak k čemu pas. Dozvěděla jsem se, že pas je jediná možnost a za 1500,- mi ho udělají dokonce i rychle. Jasně já budu platit 1500,-, abych o víkendu čučela na naše děcka a pak ho založila někam pod postel, protože už ho nevyužiju… Vysvětlila jsem ve škole situaci a oznámila, že pas si prostě nedělám. Buď mě vezmou s tím, co mám, nebo jedu načerno s neplatným a budu se tvářit, že o ničem nevím, ale patnáct set za ně prostě nevyhodím a tečka. Koukalo se na mě divně, ale nikdo mi nic neřekl. Nahlas.

Uprostřed tohoto období vzdoru se jak blesk z čistého nebe zjevila naše uklízečka, že jim vypadl člověk do Vídně, tak jestli bych nechtěla jet jako náhradník. Vše už je zaplaceno (protože výplata měla dorazit až za týden, stejně jsem mohla dotyčnému peníze poslat až později), takže s sebou jen kapesné, svačinu a občanku. Ha ha. Takže ještě jednou od začátku. Nakonec jsem to vzdala a jela pod sestřinými údaji a s její občankou.

SAMOZŘEJMĚ že občanku nekontroloval vůbec nikdo, ani lidi z cestovky, a po mým jméně neškěk' ani pes!

Minulý týden dorazil pán z cestovky ohledně Francie. Vzala jsem si ho stranou (přece děcka nemusí vědět, že už čtrnáct dní u sebe nemám platné doklady - a i kartička z pojišťovny mi příští měsíc končí), abych ho zasvětila do situace a on mi to mohl případně zakázat a já měla klid. Než jsem stačila nadnést problém, vypadlo z něj, že se akce překládá na listopad. Řekla jsem mu, že už tedy žádný problém řešit nemusíme, a načrtla mu, o co šlo. Než pokročím dál, tak jen připomínám, že dva týdny tu z toho měli všichni nervy - A Z NĚJ PAK VYPADNE, ŽE JESTLI MĚ TAM NEZATKNOU, TAK JE TO ÚPLNĚ JEDNO!

Tím tedy byly mé cestovatelské problémy vyřešeny a otevřely se nové. Od srpna se rozhoduju, jestli pojedu na jeden koncert. V úterý jsem se konečně rozhoupala a lístek si koupila. Kdy tu dotyčný zase bude, je ve hvězdách, a když už ho miluju, tak vyrazím a užiju si to. Jasně že ze všech možných termínů, kdy mohl přijet, to vyšlo přesně na tu chvíli, kdy já ani nebudu v republice! Takže jeden den lístek kupuju a druhej den jak kokot všechno ruším. Naštěstí lidi z goout.cz jsou prostě úžasní. Ale kdybych s tím od srpna nečekala do chvíle, až si budu jistá, že budu moct jít… A ve finále, když se ředitelka dozvěděla, že kvůli novému termínu nestihnu rodičák, tak mi ještě položertem řekne, že mi to zakáže. Od srpna tohohle roku mám už vážně perfektně nacvičený výraz "koho tím chceš jako dojmout", protože ho díky permanentním výhrůžkám o snížení platu nebo doplacení některých aktivit využívám s železnou pravidelností. Navíc jsem zvědavá, koho jinýho by do toho uvrtala, pokud by nechtěla jet sama. A při prvním náznaku zákazu kupuju lístek znova a hlásím změnu plánů, dělejte si, co chcete, protože já jdu slintat nad Belgičanama…



Dvě fotky z Vídně:

other tourists didn’t understand why i took there a photo…
Mohu s klidným svědomím říct, že tady fakt nikdo z ostatních turistů neměl tušení, co můžu fotit. A proč. Sice nejsem whovian a nikdy nebudu, ale dokud bude Capaldi Doctorem, tak koukat budu.
i know very well where to take photos ;)
Tady by možná představu měli, ale nikdo tu v tu chvíli nebyl. Kdyby byl, nebyla by fotka. Ne tak hezky vyměřená. (Schválně jsem to kontrolovala, jestli ji nemám už z minula - nemám.)

pondělí 13. října 2014

Má vize tohoto kurzu je, že ho nepovedu já, ale povedete ho vy

Má vize tohoto kurzu je, že ho nepovedu já, ale povedete ho vy...


Ano, přesně proto člověk na všechna ta školení leze. Aby ze sebe dělal debila před cizími učiteli z dalších škol.


Možná je to jen můj osobní problém, možná to ostatním vyhovuje, nevím, ale já mám z téhle věty osypky, ať zazní kdykoli. Oficiálně totiž na školení chodím, protože se chci dozvědět něco o něčem, o čem toho tolik nevím. Kdybych věděla, tak tam nelezu, ne? Logisch. Neoficiálně na ně chodím, protože na něco chodit musím, abych vypadala akčně, a mám z toho certifikáty do životopisu. Ať tak či onak, ani jedna výchozí situace mě dostatečně nemotivuje k tomu, abych někde pro někoho šaškovala, protože EU si myslí, že sponzorovat tyhle opičárny české školství někam povznese. Ale jsou z toho fotky s vlajkami EU, takže účel to splnilo.

Momentálně takhle chodím na něco, co se mělo zabývat novými metodami ve výuce angličtiny. Sice aj neučím, ale metody výuky cizích jazyků jsou velmi dobře přenositelné, tak proč ne. Navíc otázka oživení výuky mě docela zajímá. Už jsem na podobných programech párkrát byla - a nikdy jsem se nic nedozvěděla. Jednou to ale přece musí přijít.
Zvědavost mě přešla během prvních dvou minut. Ty mi bohatě stačily k tomu, abych celý několikahodinový seminář odsoudila. Během deseti minut asi dvanáctkrát zaznělo, že lektorčinou vizí není, že kurz povede ona, nýbrž že ho povedeme my. Připravíme si ukázkovou hodinu, třeba na 20 minut. Opakuju, že angličtinu neučím. Oficiálně. Takže určitě budu něco nacvičovat před bandou angličtinářů, celá žhavá. Navíc to má být něco, co děláme my, jde přece o naše zkušenosti, o naše osvědčené metody a fígle. Ovšem i kdybych nakrásně převedla nějakou aktivitu z nj do aj (což nepřevedu), tak my pracujeme online. Všechny materiály na netu. Interaktivní cvičení. Online testy. A naše lektorka nám slavnostně oznámí, že jestli budeme potřebovat techniku, přinese nám kazeťák. (Jen doufám, že je to jen ustálený výraz, že se fakt nečeká, že někde budeme shánět MC kazety.)

A pak jsme se všichni navzájem představili, abychom se při našich sezeních cítili pohodlně.


O tom, nakolik bylo přínosné pokračování další týden, si můžete udělat obrázek z toho, že tohle jsem sepisovala na hodině na canc papíru, abych alespoň nějakou aktivitu zdánlivě vyvíjela. A nemusela koukat na lektorku, která je pravděpodobně ještě mladší než já. Nic proti, s věkem samotným problém nemám, ale se vším okolo. Sice jsem dorazila s rozhodnutím, že jí dám šanci (první hodiny všeobecně jsou k ničemu, že ano), ale poté, co na tabuli napsala 'hra "typu" KUFR', jsem to vzdala. Podle čeho se rozhoduje, kam umístit uvozovky, to by mě fakt zajímalo. Měli jsme jen štěstí, že psala rukou a nemohla nakombinovat ještě různé fonty písma…


Tak zase za týden.

A jestli mě nezavřou, tak vám v druhé polovině týdne napíšu, jak se ze mě stal ilegál.

pondělí 6. října 2014

Kolej - od nadšeného kolektivizmu k radikálnímu individualizmu

Na životě na koleji by se dal zkoumat vývoj společnosti. Na začátku roku se sejdete, neznámí lidi sdílející jeden byt (máme trošku jiné koleje, no...) , že se představíte a stanovíte si pravidla. Můžu s klidným svědomím prohlásit, že tato iniciativa nikdy nevzejde ode mě. Svůj pokoj si zapamatuju nejdřív po roce a zbylé pokoje si musí vystačit s prostým "ahoj", protože jejich jména neznám a znát nebudu, dokud na konci letňáku (nebo i dříve) nezmizí. A ani se kvůli tomu necítím blbě.



Co se týče pravidel, jsem přizpůsobivá. Dodržuju rozpis služeb, když existuje, a když zůstanu na víkend mimo svou službu, a v kuchyni nebo v koupelně je opravdu bordel, tak si ji uklidím. Nejsem člověk, co bude týden řvát, že si nemohl udělat brambory, protože po sobě nějaký prase nebylo schopný umýt hrnec. Prostě si ho umeju. Když jsou plný koše a jdu dolů, vynesu je. Nevím jak, ale nějak se mi daří přežívat. Pro mnohé je tohle ale nepředstavitelný problém a musí si to vyříkat dopředu. Některé snad i vyžadují demonstraci, jak se to nádobí vlastně myje a jak ho uložit do odkapávače. Po letech mě to nevzrušuje a čekám, co se z toho vyvine. Překvapivě to pokaždé končí stejně.

První fázi říkám nadšený idealistický kolektivizmus. Je zbytečné, aby tady stálo 14 jarů, složíme se a budeme mít jeden společný. A houbičky na nádobí. Toaletní papír. Vložky. Chleba.


Tahle fáze se rozpadá brzy. Jary a houbičky se jakžtakž drží, i když to spíš dopadá tak, že on to někdo koupí a nechá to tam, pak to koupí někdo jiný… Toaleťák padá rychleji. Ono když pak zjistíte, že ta a ta potřebuje růžový toaleťák s labutěma, tamta si neutře zadek do ničeho, na čem není slůně s mašlí, a tahle chrání přírodu, takže jedině recyklovaný papír…

Druhá fáze, krajní individualizmus, trvá nejdéle. To je moje rajče a nazdar. Tady odsud je to moje police. Byla jsem tu dřív, když sis sem chtěla někam uložit nádobí, měla sis přijet o den dřív.

Soužití končí rozskupinkováním osazenstva, přičemž jednotlivé skupinky se buď upřímně nenávidí, ignorují , nebo se jakž takž snesou, ale příliš se nevyhledávají.



My jsme zatím zase v kolektivizmu a diskuzi nad jeho výhodami. Tuhle fázi upřímně nenávidím. Na víkend jsme tu totiž zůstávaly s kolegyňkou a už šůrovaly kolej, navzdory tomu, že každá máme službu až za pár týdnů. První služby se na to kolektivně vykašlaly…