NOVI GOD s Allanem Hydem

Pro vás, kdo znáte True Blood, jeden remake jednoho ruského boybandu či co s Allanem Hydem (Godric). To sem nešlo nedat. :D :D :D

45. kapitola

Jako silvestrovský dárek tu pro vás mám další kapitolu, kde se vůbec nic neděje. Přidávám ji odpoledne, v noci budete namol... :D

---

"No vidíš ho?" Severus se ke mně naklonil mezi dvěma sousty vánočního nákypu, oči zúžené do uzounké škvírky, takže jsem ani nemusela uvažovat, koho má na mysli. "Už zase něco kuje. Vím to."

"To je paranoia, Severusi," odpověděla jsem unaveně a bez zájmu. Člověk může utéct koledám, ale jsou věci, kterým asi nikdy neunikne.

Nechápavě se na mě podíval.

"Dám ti k narozeninám slovník cizích slov a můžeš si to najít."

Kdyby přivřel oči ještě víc, neviděl by už vůbec nic, takže se jeho předchozí grimasa moc nezměnila. Severusova grimasa se vůbec strašně málo měnila. Natočila jsem se ke svému druhému sousedovi ve snaze zlepšit si duševní rozpoložení. Než mi došlo, že mým druhým sousedem je další bradavický muž se stabilním výrazem ve tváři. Odvrátila jsem tvář, přesto mě ještě zastihl záblesk bělostných zubů. Rozhodla jsem se plně soustředit na jídlo. Nákyp. Už to slovo. Jak může někdo pojmenovat jídlo "nákyp" a myslet si, že tím povzbudí chutě strávníků? Ale očividně jsem s tím měla problémy jen já, protože všichni ostatní se do toho pustili s chutí. I Hagrid, ale ten byl momentálně ve stavu, že by nepoznal, ani kdyby mu tam Severus nalil nějaký svůj výtvor. Neměli před něj stavět ten vaječný koňak.

Měli ho postavit přede mě. Má společnost mě k tomu opravňovala. Ze stropu se na mě sypal sníh, kterému nepomohlo ani to, že hřál. Pořád to byl sníh, takže mi kazil náladu společně s paranoikem po levici.

"Kam se to zase ženou?" dumal Severus, když se nebelvírské trio zvedlo a vyběhlo z Velké síně.

"Dojedli, tak proč by tu vysedávali."

"Má něco za lubem. Cítím to v kostech."

"Artróza."

"Nech mě hádat, tys dostala k Vánocům Domácího lékaře."

Neuznala jsem ho hodna odpovědi a dál jsem se vrtala v jídle. Minervě už šla ze Zlatoslava hlava kolem, protože jsem zaslechla, jak mu odpovídá, ať to řekne i mně, že mě by to jistě zajímalo. Vyděsila jsem se, ale odpověděl jí, že mně to vyprávěl cestou sem. Nastražila jsem uši, abych pochytila, co mi již bylo sděleno, a musela jsem mu dát za pravdu. Motal se po ostrůvcích kolem Nového Zélandu a zachraňoval nějakého šamana či co. To už jsem absolvovala.

"Mělo by se zjistit, o co mu zase jde," mumlal Severus refrén do Zlatoslavova vyprávění a vrhl po mně významný pohled.

"Já nikam nejdu. Ve dne ani v noci."

"Přece se nebojíš, že by ti tu hrozilo nebezpečí."

"Já vím, že s tebou mi absolutně nic nehrozí, ale necítím potřebu opouštět přes svátky svůj byt kvůli tobě a tvému stihomamu."

Ještě štěstí, že Hagrid obstarával příznivou hladinu hluku, takže našemu rozhovoru nebylo skoro rozumět.

"Agorafobie," utrousil Severus.

"Zdravý rozum," opravila jsem ho.

"Toho bych se na tvém místě nebál."

"Prostě jsem na rozdíl od někoho schopná zabavit se sama. A nezamořuju při tom své okolí žádným kouřem a plyny."

"Etalomichlofobie."

"Co?" vyvalila jsem na něj oči. Vím, že inteligentněji by působilo použít otázku co znamená a doplnit neznámý termín, ale byla jsem si jistá, že to slovo nezopakuju ani omylem v nezměněné podobě.

Zatvářil se povzneseně a mlčel.

Doprošovat se nebudu. Zas tak moc mě to nezajímá. Po posledním soustu jsem si vzala pár mandarinek a banán (pro Rufuse), nahodila stejně povznesený výraz a snad aspoň trochu elegantně vstala (koňak mezitím dorazil i ke mně). Kývla jsem na zbytek sboru (studenti se už pomalu vytratili) a vytratila se taky. Pro dnešek jsem se už cítila socializovaná dostatečně. Dorazila jsem domů a kecla sebou do postele. Jsou Vánoce, mám právo zalízt a nevylízat. Snad se mi to na tenhle pokus konečně povede. Jednou se mi musí zadařit. Prošla jsem si poštu. Tu, co Severus ještě nestihl od minula projít. Z hromádky úřednických zbytečností, které ani neotevřu, jsem vytáhla štíhlou úhlednou obálku s nezaměnitelnou pečetí. Rozlomila jsem ji a se zájmem otevřela pergamen, abych zjistila, co po mně Malfoy starší chce.

Nic. Psala mi Cissa.

Julie, sice nepochybuju, že pravidelně odebíráš Denního věštce a sleduješ aktuální dění, ale Lucius si to nedal vymluvit a naléhal, abych ti to poslala. Případné stížnosti adresuj jemu. Dracovi to předávat nemusíš, jemu jsem to musela poslat taky. Hezké svátky.

Tři řádky elegantního krasopisu, její iniciály na konci a výstřižek z novin, nic víc. V jedné věci se nemýlili - Denního věštce jsem odebírala. Ovšem se čtením to bylo horší, takže pro mě byl článek Vyšetřování na Ministerstvu kouzel horkou novinkou. Hned po prvních slovech jsem se ale dostala do obrazu. Lucius požadoval odstoupení Arthura Weasleyho z úřadu vedoucího odboru zneužívání mudlovských výtvorů z důvodu zneužití mudlovského výtvoru. Jeho auto se prohánělo Zapovězeným lesem a kentauři kvůli němu zuřili. Arthur sice zatím zůstal na místě, měl ale zaplatit docela tučnou pokutu. Super, takže tohle byl ten Luciusův krok. Teď byl na řadě zase Weasley a já mám kvůli tomu v domě bůhvíco. Chlapi jsou jak malý děti. Člověk by řekl, že když to patří ke kouzelnické aristokracii (nebo si to aspoň myslí), bude se to tak aspoň chovat. Plácla jsem sebou na polštář a zavřela oči. Tohle všechno mi byl taky Salazar dlužen.

"Plížili se po vstupní síni."

Skoro se mi zastavilo srdce. Musela jsem usnout.

"Severusi, klepat," zašeptala jsem, když jsem byla schopná vydat ze sebe nějaký artikulovaný zvuk.

"Mají něco za lubem, říkal jsem to."

Ani jsem se neobtěžovala otevřít oči.

"Tak to řekni Brumbálovi."

"Ten mě neposlouchá."

"A mě to nezajímá."

"Jestli někde něco vyvedou… Zase…"

"Učitelem obrany proti černé magii je Lockhart, ne ty, tak se nemusíš strachovat."

"Tohle mě netrápí."

"Tak zapoj nitrozpyt a zjisti si to."

"Víš dobře, že nesmím. Brumbál to zakázal."

"Jo, když jsme nastupovali, něco zmiňoval. To pořád platí? Myslela jsem, že je to promlčené."

Utvrdila jsem se v tom, že neotvírat oči bylo správné rozhodnutí. Severusovi unikl nějaký nedefinovatelný zvuk, na který jsem nemusela reagovat, protože jsem mu neviděla do tváře. Sice jsem si živě dovedla představit jeho výraz, ale nenašla jsem jediný důvod, proč bych to dělala.

"Platí."

"Odkdy ti to vadí?"

"Od samého počátku."

Tak jinak. "A odkdy to představuje překážku?"

"Od té doby, co to začal hlídat."

Třeba zmizí, když neotevřu oči. V Bradavicích je možné všechno.

Zázraky ale ne.

"Lucius ti posílá články, když se objeví v Denním věštci? To je… zajímavé."

Takže Severus našel výstřižek. Musel mi někam vypadnout. Ale abych zjistila kam, musela bych otevřít oči. Za to mi to nestálo.

"To poslala Narcissa."

"To je totéž," odvětil.

"Když myslíš…"

"Můžeš se na mě aspoň podívat, když s tebou mluvím?"

"Ne. Snažím se přesvědčit samu sebe, že se mi jen zdáš."

"Dobře. Tak až o mně přestaneš snít, běž si ven najít opici, protože mi proběhla ven, když jsem přicházel, a Argus tam zrovna prohání skřítky kvůli úklidu."

44. kapitola

Pád 2 44

---

Chytla jsem se zábradlí, protože sebou schodiště škublo a vydalo se někam jinam, než kam jsme se původně vydali my. Mít tak toho inteligenta, kterého tohle napadlo, po ruce… Kdyby viděl eskalátor, byl by v sedmém nebi. Zlatoslav něco vykládal o nějakém chlápkovi na Fidži, který se zabývá chovem poštovním sov a snaží se prorazit i s papoušky, ale bohužel se mu to nedaří, protože mimo tropický pás nejsou papoušci zrovna nenápadní. Poslouchala jsem ho jen na půl ucha. Jinak bych ho ještě mohla začít vnímat. Přistáli jsme o dvě patra výše, než odkud jsme vyšli. To by bylo fajn, kdybychom ale nešli dolů. Obrátili jsme se a po stejném schodišti se vydali zpět na začátek. Vážně praktické. Jako bych sama o sobě nechodila všude nadoraz. S tímhle prostředím je pro člověka jako já dochvilnost nemožná.

Cestou zpět se Zlatoslav dostal na Nový Zéland. Bohužel jen ve vyprávění. Nebyla jsem zvědavá na jeho hrdinské historky a jeho styky s kýmkoli na téhle straně světa (Sibyla je čestná výjimka - protože mě prostě stále fascinuje, že její existence přesahuje ty aromamístnosti nahoře ve věži), takže mě moc nevzrušovaly ani jeho styky s kýmkoli na opačné straně světa. K naprosté dokonalosti celé situace nám nad hlavami poletoval Protiva a vyřvával nějakou stupidní rýmovačku. Nechápu, proč si ho tu Brumbál pořád drží. Být to na mně, udělala bych všemožné kroky k tomu, aby se přestěhoval kamkoli jinam.

Na druhý pokus jsme se konečně dostali dolů. Moc unešená jsem z toho nebyla, protože bylo ještě pár věcí, po kterých jsem se chtěla podívat, ale Zlatoslav mě vytáhl ven. Umínila jsem si, že se v dohledné době vrátím a zamknu se. Na mé soukromé komnaty to sice moc velký účinek nemělo, ale tady by to snad zabrat mohlo.

"Páni!" vydechla jsem, když jsme stanuli na prahu Velké síně. Kdybych ráno zaskočila na snídani, ještě bych tu měla možnost obdivovat bělovousého dědulu v červeném, co se proháněl pod stropem v sáních tažených soby, jak pohotově Zlatoslav zaplnil díry v mých vědomostech, ale pak to prý Brumbál zatrhl, protože si asi klade za výsadní právo být jediným bělovousým dědulou (pozn 1) v Bradavicích. Při pohledu na profesorský sbor ovšem každý zjistí, že se mu to tak úplně nedaří.

Přes téměř prázdný sál na nás zamával Brumbál. Podezíravě jsem si přeměřila formaci, kterou tvořil v čele místnosti mezi ozdobenými stromky.

"Proč přesně jste mě sem měl dovést?" zeptala jsem se Zlatoslava a proklela se za to, že jsem se nezeptala dřív.

Mé stoupající podezření nezahnal ani zrzavý chlapec s odznáčkem Trouba, který nás předběhl cestou k bradavickému velení.

"Vidím, že vás kolega Lockhart přece jen našel," přivítal mě s nevyzpytatelným úsměvem. Podezřívavě jsem mu úsměv oplatila. Ta formace se mi nelíbila. Až podezřele to připomínalo sbor. "Takže se k nám můžete přidat a zazpívat si s námi pár koled."

Cítila jsem, jak se mi krev odlila z tváře, a oči mi vylétly z důlků. Cože?! Já mám zpívat?!

"Kde je Severus?"

"Šel vás taky hledat."

Chytla jsem se stébla trávy. "Jdu pro něj."
Provedla jsem elegantní otočku a vystřelila těsně kolem Zlatoslava pryč. Skoro jsem do něj vrazila a vzala ho s sebou.

Slyšela jsem, že mě Brumbál volá zpět, ale zaměstnalo mě předstírat, že ho neslyším. Proběhla jsem dveřmi a zvolnila až za prvním rohem. Radši budu opatrovat tu Hagridovu tříhlavou bestii než zpívat vánoční koledy ve Velké síni. Pokud šlo o mě, všichni duchové byli mrtví - i duch Vánoc. V těchto případech to u mě začíná a končí přáním upřímné soustrasti. Za dalším rohem stál a díval se z okna usilovně mě hledající Severus. Zvedl hlavu a lehce kývnul. Našel mě, úkol měl splněn, já našla jeho, takže jsem úkol taky splnila, mohli jsme na sebe být pyšní.

"Ještě zpívají?"

"Pokud už začali, tak určitě. Koho to napadlo? Nikdy jsme nezpívali společně koledy."

"Zkus hádat."

Zatracenej Lockhart!

"Přesně tak."

Střelila jsem po něm pohledem. U mudlů mi nevadí, když mi odpovídají na mé myšlenky, protože vím, že je neznají, ale v tomhle případě mi to vadí dost.

Nehnul ani brvou.

"Jdu se převlíct," oznámila jsem a vykročila jediným správným směrem, jaký v Bradavicích existoval. Samozřejmě že jsem se nepotřebovala převléknout. Šla jsem spálit ty zatracený fotky. Čím dříve zmizí z povrchu zemského, tím lépe. Černá eminence mě následovala.

"Lockhartovi se prý stala menší nehoda s rarachy." Oči se mu zlomyslně zaleskly.

"Jsou teď trochu trvanlivější."

"Člověku je skoro líto, že tu ta nestvůra nezůstane natrvalo."

"Třeba jo."

Posmutněle zavrtěl hlavou.

"Vydržela nám od časů Salazara Zmijozela, ta už něco vydrží."

"Snad."

Založil si ruce za zády, takže jsem mu musela podržet dveře, aby mohl vejít. No, mohla jsem je nechat, ať se mu zabouchnou před nosem, ale stejně by si otevřel. Nechám si své dětinské nápady na zítra, až budu zase v náladě. V krbu se ještě povalovalo pár žhavých uhlíků, takže jsem vytáhla za kapsy fotky a vhodila je dovnitř. Okamžitě vzplály a já se hned cítila o stupínek lépe. Řekla bych Severusovi, ať se posadí, ale už hnízdil na svém klasickém místě, tak jsem vytáhla ze skříně nějaké šaty, abych svou malou lež proměnila v pravdu, a zmizela s nimi v koupelně. Když jsem se vrátila, seděl v nezměněné pozici a něco držel v ruce. S neblahým tušením jsem na to zaostřila a pak hned zkontrolovala krb. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Dobře, můžu si za to sama, měla jsem být opatrnější.

Došla jsem k němu a zamračila se na něj. Mělo to stejný účinek, jako bych Protivovi řekla "Tohle se nedělá".

"Tahle je kvalitní," nalistoval tu z ošetřovny a podal mi ji.

"Spálila jsem je."

"Všiml jsem si. Byla by to věčná škoda. Poděkovat mi můžeš později."

Vzala jsem mu i ten zbytek a hodila je na stolek, čistou bílou stranou navrch.

"Tohle mě nenapadlo. Možná bych tam měl taky vyrazit."

"Sibylu to napadlo. Nenajdeš ji tam na jediném snímku. Zato Lockhart tam ještě hromádku dodal."

"Takže jsi vyluštila záhadu roku? Gratuluju."

"Mohl jsi mi říct, že byli spolužáci, když jsi to věděl."

"Lidé si nejlépe zapamatují věci, na které si přijdou sami."

Kouzelnické pedagogické minimum. Někdo si přečetl leták.

"Díky, že na mě tak myslíš."

"Jsou přece Vánoce."

"Když jsi tak přeplněn vánoční atmosférou, neměl bys dole s Brumbálem zpívat koledy?"

"Musel jsem tě hledat, abys o to nepřišla."

"Už jsi mě našel."

Zamyslel se. "Tohoto rizika jsem si byl od počátku vědom."

"Aby ses mi tu samou láskou neroztekl."

"S tímhle nebezpečím jsem se zatím nesetkal. Kdyby něco hrozilo, vzpomenu si na tebe."

Milé, fakt milé. Zvedla jsem nos a odešla do Velké síně, kde už snad zbytky bradavické osádky dopěly a pustily se do jídla.

pozn 1: Word mi to vytrvale opravoval na "odulou". Takže jestli se tady někde objeví Odula, je to soukromá aktivita Wordu, nepřecházím plynule na Pána prstenů.

Les petits chanteurs a la croix de bois

Miluju je. Mňau.

43. kapitola

Pád 2 43

---

Sfoukla jsem letité nánosy prachu z další knihy, otřela si ruce do kapesníčku a přihodila ho k hromádce již zašpiněných. Prošla jsem svým ročníkem a žasla, kolik je v těch záznamech fotografií. Nevzpomínám si, že by nás kdy kdo fotografoval. Radši jsem okamžitě provedla cenzuru a zabavila několik fotografií, které tu nemusely sloužit k dokumentaci.

Předně mě nikdo nemusel vidět, jak ležím na ošetřovně a zvracím přes pelest. Stačí, že to za těch sedm let viděly skoro celé Bradavice, někteří šťastlivci dokonce opakovaně. Taky mě nikdo nemusel vidět s tím pitomým účesem, co jsem nosila v pátém ročníku. Vlastně jediná fotografie, kterou jsem tam ponechala, mě zachycovala v davu studentů v prvním ročníku, krátce před rozřazováním. Zbytek bude uložen na bezpečném místě.

Než ho zničím.

S lehkou nostalgií jsem si připomínala tváře svých spolužáků. Skoro jsem zapomněla, jak jsme byli kdysi malí a vyklepaní, když jsme se v člunech plavili přes jezero, jak jsme s tichou bázní vzhlíželi k majestátnímu hradu tyčícímu se před námi. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tu skejsnu ještě po skoro dvaceti letech, skočím do toho zatracenýho jezera a vrátím se do mudlovské školy. Místo toho jsem tam strčila toho zmetka, co mi při nastupování stoupl na nohu. Skončil pak v Nebelvíru, takže to bylo v pořádku.

Většinu z nich jsem od školy neviděla. Ale v průběhu nejbližších let se tu daly očekávat jejich ratolesti. Nenapadal mě jediný člověk, jehož dítě bych tu chtěla vidět. Najednou jsem měla pocit, že celý můj život je špatně. Za celé ty roky tady jsem se nikam nepohnula. Když nepočítám fakt, že se na mě zničehonic zaměřil Brumbál, aby zahnal nudu, protože ho prohánění všech kvůli Potterovi zřejmě přestalo bavit. Děda dostane taky opici, jestli nemá do čeho píchnout. Nebo zkontaktuju Glorii, protože se zdá, že má ještě lepší zvěřinec než Hagrid. A podobně jako on, i ona chovala řadu svých stvoření diplomaticky řečeno (přece jen budu dcera svých rodičů) neoficiálně. Určitě tam bude nějaká potvora, která by ho zabavila.

"Tady jste!"

Škubla jsem sebou, až jsem skoro spadla ze židle.

Opatrně, aby se neumazal a nezaprášil, došel Zlatoslav až ke mně a nahlédl mi přes rameno.

"Výlet do minulosti? Zastesklo se vám po mládí?"

No dovol-

"Pardon. Po dětství?" opravil se dřív, než jsem se stihla urazit. To znamená hodně, HODNĚ rychle.

Bylo otázkou několika zlomků vteřiny, než si všiml hromádky fotografií, u kterých jsem rozhodla, že nebudou určeny pro cizí oči, a natáhl se po nich.

Samozřejmě že se začal smát hned u první. Hned mi bylo líp. Rozzlobeně jsem založila ruce na prsou a zaměřila na načesaného manekýna svůj tichý vztek. Bylo mu to jedno a dál si pobaveně prohlížel mé já z časů minulých. Naštěstí je nekomentoval.

Když byla má potupa dokončena, s úsměvem, širším než obvykle, mi je vrátil.

"Jsou zajištěny kouzlem, ale dá se to jednoduše zrušit, jestli je chcete vynést."

Oněměla jsem. Tohle jsem nečekala. Úplně mi vyrazil dech.

Elegantně vytáhl hůlku (některé pohyby se od něj musím naučit) a zakroužil jí nad fotografiemi v mé ruce. Mé mladší já ležící navrchu ho nedůvěřivě sledovalo. Mé současné já se mezitím vzpamatovalo.

"Jak jste mě tu našel? Sem nikdo nechodí! A jak víte, že-" …že jsem ty zatracený fotky chtěla sbalit, dokončila jsem větu v duchu, nahlas jsem to radši nevyslovila.

Zazubil se a tajemně mlčel. Tak ať si to nechá, já to z něj páčit nebudu. Strčila jsem fotky do kapsy a zaklapla knihu. Do vzduchu se vznesla šedivá oblaka prachu. Těmhle se už Zlatoslav nevyhne. Já bohužel taky ne, takže jsem se rozkašlala jak tuberák. Tím jsem zvířila další prach a… Víte, co je to začarovaný kruh? Já moc dobře.

Když jsem se uvedla do stavu, kdy jsem byla schopná zase normálně dýchat, podívala jsem se na něj, abych zjistila, proč on nekašle. Samozřejmě. Přidržoval si před nosem cíp pláště a čekal, až se mračna kolem nás zase usadí. Vrátila jsem knihu do police, usadila se jako první a taky počkala.

"Díky za upozornění na to kouzlo. Jak jste o něm věděl?"

Ledabyle pokrčil rameny. "Od Sibyly. Prý to způsobilo docela slušný poprask, když odnášela ty svoje. Možná jsem měl chvíli počkat, byl bych na to docela zvědavý…"

Sibyla taky cenzurovala?

Báječné. Tady ale musí být spolehlivých informací!

Kousla jsem se do rtu. No, proč ne. Zeptat se by bylo rychlejší, než se prohrabovat tímhle antikvariátem. "Odkud se vlastně znáte se Sibylou?"

Zazubil se, což byla jeho první reakce na cokoli, co ho potkalo. Beze slova kolem mě proplul a chvilku zamyšleně (soudě dle jeho výrazu) zkoumal regály. Potom vytáhl hůlku a namířil ji do jedné z nejvyšších polic. Z řady zaprášených knih se jedna pomalu vysunula a pozvolna doplula až k němu. Opatrně ji vzal a položil na stůl přede mě.

Otevřela jsem ji na první straně a podívala se na ročník. Kdybych začala u svého ročníku a postupně pokračovala dál, dostala bych se k téhle knize cobydup. Obrátila jsem list a Zlatoslavův prst se zabodl doprostřed stránky, kde bylo úhledným písmem vepsáno jeho jméno. Potom sklouzl o několik řádek níže a tajemství bylo rozluštěno. Já věděla, že to bude trapně prosté. Věděla jsem to! Ročník zakončení prozrazoval, proč jsem si ani jednoho z nich nemohla pamatovat ze školních let. No, i kdyby to bylo možné, stejně bych si je asi nepamatovala, protože ani jeden z nich nevypadal tehdy tak excentricky jako dnes, a taky by na to mohlo mít vliv i to, že jsem po celou dobu školní docházky byla do někoho zakoukaná, a neměla jsem tak nějak oči pro takové podružnosti, jako bylo mé okolí. Navíc nezmijozelské… Ano, ano… Věděla jsem, že se mi po tváři rozlévá připitomělý úsměv, ale nedalo se to zarazit. Ani jsem se nesnažila. Zlatoslav mi stál za zády a do obličeje mi neviděl.

V duchu jsem provedla malý výpočet. Teda jiným by přišel malý, ale já od jedenácti neměla matematiku. Nevím, jestli to nějakou moudrou hlavu z ministerstva napadlo, ale občas by tyhle věci, které mudlové pokládají za základní kameny vzdělanosti, bodly i kouzelníkům. Dle mých výpočtů se tu Sverus musel během svého studia sejít s námi se všemi. Skvělé. Já jen s ním. Zřejmě je fajn, že si toho moc nepamatuju. Třeba jsem to potlačila. Ale zase by to vysvětlilo, že ho mé zjištění nepřekvapilo. Všichni cvoci se znají.

No, očividně opravdu ano…

Drazí moji...

Drazí moji,

všem, kteří sem chodíte a čtete mé pokusy o cokoli, přeju pohodové a kouzelné prožití vánočních svátků.

Laid to Rest

To, že Natalia Tena (Tonks) hraje a zpívá v kapele, jistě víte. Tohle je oficiální video k písni Laid to Rest. Krásně udělané a vůbec kapela Molotov Jukebox stojí za to.

Co jste ale nevěděli, je, že Natalia je skoro stejně stará jako já (no, já jsem o pár měsíců starší). Prostě jsme dobrej ročník. :D Teď už to víte a jistě jste zase o něco šťastnější.

Totally awesome

Včera jsem chtěla psát. Ale nepsala. Proč? Protože jsem celý den strávila s jednou věcí, kterou mnohé z vás jistě znají. A ostatním doporučuju poznat.

---

Link mi poslala kamarádka a já hodně dlouho odolávala pokušení n ato kouknout, protože jsem si říkala, že to beztak bude jen kravina..., ale jak říká úvodní píseň, je to Totally Awesome. :D

Dámy a slečny, A Very Potter Musical! :D

První díl najdete zde. Má to tam i české titulky, takže se nemusíte bát. Já tu úvodní píseň miluju a melodii nemůžu dostat z hlavy od prvního zhlédnutí. Dál už stačí klikat jen na následující díl.

A protože mám možnost, hodím vám sem odkazy přímo na své oblíbené díly, kdyby to někoho zaujalo.

Takže tohle je třetí díl - rozřazování do kolejí, 10 bodů pro Brumbála, Mrzimor - hledej!, úžasný Quirrell... a Snape. Ten mě sice zklamal, ale když je tam Quirrell s Voldemortem, člověk toho Severuse nějak oželí... :D A Cedrik Diggory - dámy a pánové, Cedrik nikdy nebyl lepší!

Pátý díl. Quirrell a Voldemort, nejlepší dvojka, jaká kdy v HP vznikla. Poznámka o tetování mě dostala. A Voldemort je neuvěřitelně sexy.

Osmý díl. Opilí Quirrell a Voldemort a pro mě nejlepší věta z celého díla: And I am happy as a squirrel, long as I am with Mr. Quirrell. I když Voldemortovo HUPS je úžasné. :D

Devátý díl. Souboj s drakem. Motivační píseň a závěrečná scéna, bravo! :D

Třináctý díl. Voldemortovo znovuzrození.

Druhý díl druhé části. Proč Voldemort nesnáší neporušitelné sliby?

Poslední část. Finální souboj Voldemorta s Harrym a k závěrečné scéně nemám slov. Snad jen - ctitelky True Blood, mně se tam na dvou místech vybavil Eric... :D

Na A Very Potter Musical navazuje A Very Potter Sequel. Navázání je opravdu brilantní a úvodní díl je úžasný, Lucius Malfoy exceluje (předtím jsme ho viděli jako Cedrika), ale nějak mě to už nechytlo nako Musical. No, taky jsem to ještě nedokoukala. Až to dokoukám, tak se sem dovyjádřím. Možná.

První díl. It´s not over yet.

Čtrnáctý díl. Po kom má asi Draco ty své pohyby... Závěrečná scéna je úžasná a zpomalení času se jim vážně povedlo.

Jen ten Voldemort chybí a chybí... Jeho představitel se tu vrátil jako Dolores Umbridgeová. Miluju tu postavu, ale tady je trapná a to je škoda. Taky až zbytečně ztrapňují Malfoye, nechápu proč, protože vtipné to není... Prostě kvalit Musicalu to (dle mého mínění) nedosahuje, ačkoli pár hlášek je zde opravdu brilantních.

42. kapitola

Pád 2 42

---

"Zlatíčko, to je skvělé, že jsi dorazila!" spustila ženská polovička mých rodičů, sotva jsem překročila práh. Přinutila jsem se k úsměvu a nenápadně obhlédla terén, kudy se nejlépe vytratím. Když jsem si kupovala šaty, nespletla jsem se. Malé rodinné neformální setkání bylo cokoli, jen ne malé, rodinné nebo neformální. Zahlédla jsem pár významných tváří, pár otravných tváří a spoustu neznámých tváří, které po dnešku zřejmě už nikdy ani neuvidím.

"Jsi tu sama nebo máš doprovod?" vyzvídala dál, ačkoli odpověď jí musela být jasná. Jelikož můj potenciální partner nemusel objíždět s autem přilehlé dva bloky, aby našel vhodné místo k zaparkování, nebyl důvod, proč by teď nestál vedle mě, kdyby existoval.

"Sama," odpověděla jsem stručně a výstižně.

Na chvilku se zamyslela. "To je dobře," řekla nakonec. "Měla jsem trochu obavy, abys nepřivedla toho nesympatického gentlemana, co k nám v létě tak nevychovaně vpadl."

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co a koho má na mysli.

Navíc představa Severuse pohybujícího se v této společnosti byla sama o sobě natolik absurdní, že mi tahle eventuální možnost ani nepřišla na mysl. No, aspoň mám inspiraci pro příště.

"Severus není gentleman, nevpadl k nám, ale ke mně, a nebylo to nevychované, ale pracovní," uvedla jsem matčino tvrzení na pravou míru. Na nařčení z nesympatičnosti jsem neměla co říct.

"Jsi dneska nějak nabroušená."

Na to jsem taky neměla co říct. Byla jsem tu dvě minuty, ani jsem se s nikým zatím nepozdravila, a už jsem tu toho měla plné zuby. Litovala jsem, že jsem nezůstala v Bradavicích. Zítra začínalo volno a studenti se balili na cestu domů. Školu bez studentů jsem si nehodlala nechat ujít, protože tak klidno tam nikdy jindy nebylo. A zalezu do archivu a snad přijdu na kloub aspoň té Sibyle. Stejně v té její "známosti" s Lockhartem bude nějaká trapná blbost, jako že byli spolužáci, členové Křikova klubu nebo něco podobného. Ve členech Křikova klubu jsem se nikdy moc neorientovala, protože já do něj nepatřila. Sice jsem kdysi dostala něco jako pozvánku, ale myslím, že se profesor Křiklan moc nezlobil, když jsem se tam nikdy neukázala. Mám dojem, že svou roli v tom hrály mé nepřehlédnutelné výkony v hodinách lektvarů. Každou druhou hodinu jsem alespoň zčásti trávila za dveřmi a dýchala. No tak jsem prostě neměla žaludek na to, abych drtila pařáty z čehokoli, k tomu mačkala oči z něčeho jiného a ještě to snad na konci ochutnala! Nechápu, jak se v tomhle někdo může vyžívat. A na ošetřovnu vkročím jen v krajním případě a cokoli mi podají, přijímám s krajní nedůvěrou. Pokud to vůbec přijmu. Já si vystačím s aspirinem. Malé, bílé, kulaté a nemám nejmenší zdání, co v tom je. Lék, jak má být. Ne jako ty kouzelnické, kdy se vám přitíží už při samotné představě, že to máte spolknout. Zajímalo by mě, po kom tohle mám, protože matka ani otec tímhle netrpěli. Možná jsem první z rodu. Jako ve Zmijozelu. Divím se, že mě ještě nevydědili nebo si nenajali detektivy, aby zjistili, jestli mě někdo nevyměnil v porodnici. Nebo si toho ještě nevšimli, taky možnost.

Protáhla jsem se kolem své matky a proběhla vstupní halou. Místo do společenské místnosti jsem ale uhnula vpravo a vystoupala po schodech do prvního poschodí. Na lidi je času dost, však oni neutečou. A kdyby ano, tím lépe. Prošla jsem chodbou, aniž bych moc vnímala, jaké změny ve výzdobě mí rodiče za poslední dobu provedli. Zdi zdobily staré tapisérie, ve kterých se vyžívala má matka, mezi okny byly připevněny masivní svícny, ve kterých se vyžíval můj otec, a kamennou podlahu kryl tmavý koberec nedefinovatelné barvy, který jsem upřímně nenáviděla od chvíle, kdy jsme se sem přestěhovali.

Zavřela jsem se ve svém starém pokoji. Občas jsem tu přespala, když jsem měla náladu na trochu rodinné atmosféry, takže jsem tu stále ještě měla spoustu svých věcí. Nebyl důvod je kamkoli stěhovat, protože dům byl obrovský a mou místnost nikdo nepotřeboval.

Na zemi ležel vysoký koberec. Kdybych ho měla v Bradavicích v pracovně, v životě nesednu ke stolu, protože bych na něm pořád ležela. Tady se to v tuto chvíli ale nehodilo. Při svém štěstí bych si někde něco utrhla. Zamířila jsem do koupelny, abych se trochu upravila. Přenášedla jsou fajn, ale nechtějte vědět, co vám jsou schopná udělat s účesem.

Nebylo to ale tak strašné, jak jsem čekala. Vrátila jsem pár pramenů na svá původní místa a po krátkém a intenzivním soustředění vrátila svou barvu vlasů k původnímu přírodnímu normálu. Obdivuju metamorfomágy, kteří jakoukoli proměnu zvládají s lehkostí. Já byla schopná naučit se pouze tuto jedinou proměnu a ještě mi to dlouho trvá. No, nemohu mít nadání na všechno.

Vypadala jsem dobře. Na své poměry.

Vrátila jsem se zpět do pokoje. Podle hodin bylo krátce po čtvrté. Byla jsem ochotná zdržet se maximálně do devíti, pak mě čekala cesta do Bradavic s mezipřistáním doma na převlečení. Nehodlala jsem totiž tyhle šaty protáhnout sítí krbů v polovině Británie a taky jsem se nehodlala přemístit poblíž Bradavic a zbytek dojít. Ve svých botkách na podpatku, závějemi sněhu, přes namrzlé pěšinky na bradavických pozemcích… A přitom svou sukní zamést minimálně dva tři kilometry. To tak. Nehledě na to, že by se ze mě po dvou krocích stal rampouch.

Vrátila jsem se dolů a vmísila se mezi společnost. Když už jsem tu, ať mě aspoň vidí, abych si odbyla své společenské povinnosti. Cestou k baru jsem potkala francouzského ministra. Zářivě se na mě usmál. Můj otec byl prvním britským diplomatem, kterého uznával a kterého měl opravdu rád. Protože můj otec nebyl Brit. Sice tu prožil většinu svého života, ale to už mu zřejmě nevadilo. Oplatila jsem mu úsměv a prohodila s ním pár slov, než jsem se vrátila ke svému původnímu záměru.

Ruperta jsem nikde neviděla. Trochu mi to zlepšilo náladu, protože jsem ho necítila potřebu vídat dříve a nyní se na tom nic nezměnilo. Zato jsem na vysoké barové stoličce zahlédla někoho, jehož přítomnost jsem tu neočekávala, ačkoli se výborně vyjímal naprosto kdekoli.

"Valerie?" oslovila jsem vysokou štíhlou ženu s dlouhými plavými vlasy sedící zády ke mně. Ladně se otočila a opřela na mě pohled smaragdově zelených očí a já si s překvapením uvědomila, že jsem se zmýlila. Ne že bych byla překvapená, že se mýlím… Mýlím se dost často na to, aby mě to ještě vyvádělo z míry. Překvapená jsem byla proto, že žena, co přede mnou seděla v elegantních šatech, stejně jasně zelených jako její oči, a s grácií, jež byla jen zřídka k vidění mezi živými lidmi, zato na portrétech zesnulé aristokracie jste o ni zakopávali všude, nebyla Valeria, ačkoli jejich podoba byla zarážející. Představa, že se jich po světě pohybuje víc… Mé sebevědomí se zase propadlo o několik stupňů hloub.

"Omlouvám se. Spletla jsem si vás-"

"Vy jste Valeriina přítelkyně?" promluvila stejně melodickým hlasem jako Valeria. "Viktoria Sibert," příjmení vyslovila s francouzským přízvukem a natáhla ke mně ruku.

Stiskla jsem ji a taky se představila. Doteď mě nenapadlo, že vlastně ani neznám Valeriino příjmení.

"Ach, vy jste dcera našich hostitelů? Ráda vás poznávám. Přisednete si na okamžik?" Přátelsky mi pokynula na volnou židli vedle sebe (divím se, že tu na ni nestála fronta), a než jsem se stačila nějak narafičit na židli, aby mě nikde nic netlačilo a nikde jsem si nic neroztrhla, kývla na skřítka, který míchal nápoje, a on přede mě postavil něco zářivě žlutého. Chutnalo to skvěle a to mi stačilo.

"Vy jste Valeriina příbuzná? Omlouvám se, ale nemohla jsem se nezeptat…"

"Val je moje mladší sestra. Netušila jsem, že tu na vás narazím. Nedala jsem si vás do souvislosti s Giorgiem a Irene. Je milé vás konečně poznat." Zněla neuvěřitelně upřímně, takže jsem měla silný problém jí uvěřit. Asi se moc stýkám se Severusem.

"Děkuju," dostala jsem ze sebe po chvíli soustředěného uvažování.

Usmála se. "Nejste moc hovorná. To je u bradavické profesorky poněkud nečekané." Její pohled sklouzl ze mě kamsi za má záda. "Ach."

Ohlédla jsem se právě včas, abych ji uviděla. Byla o kousek nižší než Valeria, měla stejné oči, podobné rysy a záplavu hustých zrzavých vlasů, jasných jako oheň. Skřítkovsky se usmála a ihned mi podala ruku.

"To je Gloria," oznámila Viktoria, než se zrzka stihla nadechnout. Upřímně jsem doufala, že již více sester nemají a že se nebudou moc zdržovat poblíž, protože jinak bude nemožné v Británii zakopnout o nějakého chlapa.

"Julia, dcera Giorgia a Irene," představila i mě.

"Páni!" vydechla Gloria a zkoumavě si mě přeměřila. "Vy jste ta, z koho je Leo tak nadšenej?"

Vykulila jsem oči, ale Viktoria mě znovu předešla. "Teď jsi zase úplně mimo. Tohle je učitelka z Bradavic. Bradavice, vzpomínáš? Zlatoslav, Sibyla a ten cvok, co od tebe chtěl koupit chiméru. A neříkej mu Leo, je to nedůstojné."

Gloria se zamračila a potřásla hlavou. " I tak mě těší," zazubila se. "Jak se vám pracuje se Zlatoslavem?"

V duchu jsem se pustila do vymýšlení diplomatické odpovědi, než mi jejich smích prozradil, že to byla jen řečnická otázka.

"Teď je docela roztomilý, ne? Dřív se s ním nedalo vydržet, jak byl nesnesitelný. Val má úžasnou trpělivost, že, Rio?"

"Kdybys ho nepodporovala v těch zatracených raraších, nemusela by být," ucedila.

"Maguáry nechtěla," pokrčila rameny.

Kdybych já měla na vybranou, brala bych maguára. Jsou to drobné kočkovité potvůrky s žíhanou nebo skvrnitou srstí, velkýma ušima a lvím ocáskem. Pokud si někoho oblíbí, jsou velmi milí a přítulní, vůči ostatním se chovají dosti agresivně. To by mi v Bradavicích nejednou přišlo vhod. Vedle toho má i řadu jiných velmi zajímavých vlastností. Jejich chov je ale pod kontrolou ministerstva, protože nevypadají jako běžný domácí mazlíček.

"Vy byste jednoho nechtěla?" zeptala se, jako by četla mé myšlenky.

"Já už mám opici."

"Tolik jste toho nevypila," podivila se Gloria.

Pak jí to došlo. "Promiňte. Miluju opičky. Rio?"

"Zapomeň."

41. kapitola Albuse Brumbála

Pád 2 41 AB

---

Sledoval jsem svůj nevlídný úsměv, když jsem v Bradavicích vítal nově zvoleného člena správní rady, Luciuse Malfoye. Ačkoli otázka po jeho vině a nevině (a ne každý byl o jeho nevině přesvědčen) stále ještě pár lidí a bystrozorů vzrušovala, Lucius Malfoy se choval stejně sebevědomě a suverénně jako kdykoli dříve. Nehodlal jsem ale absolvovat znovu celou tehdejší rozmluvu, a tak jsem s lehkým srdcem následujících pár minut strávil s upřeným pohledem ven z okna. Byl vcelku hezký den. Příliš hezký na takovou návštěvu. I kdyby pršeli tchoři, byl by to příliš hezký den tuhle návštěvu. Měl jsem tohohle chlapa stejně tak rád jako on mě. Oba jsme to věděli a oba jsme neupřímně předstírali, že to není pravda.

Konečně jsme se zvedli. Všichni tři jsme sjeli po točitých schodech dolů. Ukazoval jsem mu tehdy hrad. Tak trochu. Sem tam. Ministerstvo na tom trvalo. Kdyby nebyl jedním z významných investorů mé školy, zamítl bych to. Nějak. Nějaký důvod by se jistě našel. Že mám žaludeční nevolnost nebo podobně.

Neprocházel jsem ale znovu tímto dnem bezdůvodně. Pokud si vzpomínám dobře, tehdy jsem ho poprvé viděl pohromadě se svou novou podřízenou. Tenkrát tu byla snad již druhý rok a nesnažila se nijak skrývat absenci nadšení, že jsem ji sem dostal.

Potkali jsme ji náhodou, aspoň myslím, že to bylo náhodou. I teď, když vyšla ze svých dveří, nevypadala, že by za nimi stála a napjatě očekávala náš příchod. Spíše naopak. Sotva jsem na ni zavolal, otočila se s týmž výrazem, jaký jsem tak často vídal u svého bratra, kdykoli jsem za ním přišel. Ve zkratce říkal zhruba toto: "Co k čertu zase chceš?", případně "Proč zase já? Co jsem komu udělal/a?"
Ačkoli již uplynulo deset let, její tvář se skoro nezměnila, pouze její vlasy měly stále ještě svou původní černou barvu a jiskřily ve světle. Dívala se na mé mladší já těma svýma ocelově šedýma očima a vyčkávala. Měl jsem pocit, že by klidně začala i podupávat. Malfoye skoro ani nevzala na vědomí. Přejela ho očima od hlavy k patě, povytáhla obočí a zase se zahleděla na mě. Docela mě těšilo, že tu tentokrát jsem jen jako svědek a nemusím na ni reagovat. Byly chvíle, kdy jsem chápal, proč tohle kouzelné a milé děvčátko vydrželo s každým přítelem maximálně pár měsíců. A nechápal, jak to s ní někdo vůbec mohl vydržet tak dlouho. Na druhé straně jsem měl ale pochopení pro úsměv, co na své tváři vykouzlil Malfoy. Julia vypadala ve všem, co na sebe navlékla, jako cokoli, jen ne jako řadová bradavická profesorka. Pečlivě se vyhýbala čemukoli, co by jen zdánlivě připomínalo školní hábit, pokládal jsem to za jakousi formu protestu. Každopádně byla jediná z mých kolegyň, kdo tu něco podobného nosil (díkybohu!), za což si dost často vysloužila káravé pohledy ženské části sboru, které ignorovala, a zároveň sklízela obdivné pohledu chlapecké části studentstva. Teatrální a dětinské, ale vydrželo jí to v pravidelných intervalech dosud. Jen jsme se časem museli vzdát pohledu na její ramena, protože teplotní podmínky na hradě podobný oděv dost často neumožňovaly (k velké lítosti již zmiňovaných studentů). Ale mají přece studovat, ne?

"Byla byste tak laskavá a provedla pana Malfoye po školních pozemcích?" slyšel jsem (tehdy) se říkat, zatímco jsem (teď) studoval nic neříkající výrazy svých tehdejších společníků.

"Ani nedokážu vyslovit, jakou mi bude ctí," řekla nic nevypovídajícím tónem a mě tehdy napadlo, že jsem se asi neobrátil na toho pravého. Malfoye to ale nerozházelo a to mi tenkrát stačilo. Teď už mi v hlavě blikala poplašná světýlka. Jen jsem pořád nevěděl proč. Malfoy mi zlehka kývl a připojil se k Julii, která se na mě mračila, a než jsem se stihl vytratit, oznámila nám, že by si zničila boty a jde se přezout. Blesklo mi hlavou, jestli tohle někdy řešila Pomona nebo jestli tohle musel snášet i můj předchůdce v ředitelském křesle. Ale budiž jí připsáno ke cti, že byla v cuku letu zpět, připravená vyrazit. Rychle jsem odešel, než si to rozmyslí.

Tehdy jsem byl rád, že jsem se ho zbavil. To mi ke štěstí stačilo, takže jsem hned vyrazil pryč. Teď to představovalo trochu problém, protože mi oba zmizeli z očí. K vzteku. Šel jsem za sebou a tiše nadával svému mladšímu obrazu. Pak jsem se zastavil. Mé mladší já se náhle zastavilo a pohlédlo z okna. Nečekal jsem to a prošel sám sebou, zajímavý zážitek. Hned tak si ho nezopakuju. Lehce jsem se vyklonil, a zatímco mé mladší já si vychutnávalo slunečný den, mé současné já zapátralo v podloubí, jestli neuvidí ty dva. Uvidělo. Malfoy si vykračoval jako páv, který má v zádech zaražené pravítko, v pravé ruce svou nepostradatelnou vycházkovou hůl. Soustředěně naslouchal něčemu, co mu říkala a levou rukou na něco ukazovala. Ani jeden se tím směrem ale nepodíval. Pak nastavila ruku a on jí zcela bez řečí svou vycházkovou hůl podal a založil si ruce za zády. Vytáhla z ní jeho hůlku. Žádné protesty s Malfoyovy strany. Klidně šli dál a mluvili. Namířila hůlku na bránu a brána se otevřela. Malfoy jí automaticky položil ruku kolem pasu, aby prošla ven jako první. Pak už se mi ocitli zcela z dohledu a vzpomínka byla u konce.

Chvíli jsem se mračil na myslánku a dumal, kde jsem je ještě spolu viděl. Na Julii bylo lehce zarážející, že se zarputile vyhýbala většině společenských událostí, na kterých bylo možno člověka s její rodinou očekávat. Věděl jsem, že párkrát jsem ji viděl na některých ministerských plesech či oslavách, ale většinou měla pánský doprovod nebo mluvila nanejvýš s Narcissou. Možná jsem opravdu mírně paranoidní, pokud šlo o Luciuse Malfoye. Jenže od něj se mohl člověk nadát čehokoli. Ale od ní? Rodiče byli diplomaté. Julia a diplomacie byly tak trochu protimluvy a do Malfoyovy uhlazenosti měla skoro stejně daleko jako Snape. Zvláště když si dala záležet.

Nechal jsem myslánku myslánkou a šel se chvíli mračit na své poznámky. Nebylo nikterak těžké získat informace o její rodině. Julia byla jedináček. Kdo měl to štěstí s ní chvíli pobývat, chápal její rodiče, že to doma nechtěli dvojmo. Práce a pobyty jejích rodičů byly detailně zaznamenány, Juliina existence byla z naprosté většiny svázána s Bradavicemi. Jako dítě pobývala dost často u mudlovských příbuzných, takže jako jedna z mála byla schopná obstát jak v kouzelnickém, tak v mudlovském světě, aniž by k sobě přitáhla zbytečnou pozornost. Vlastně její schopnost unikat pozornosti kohokoli byla vskutku obdivuhodná. To byl další důvod, proč jsem nechápal, proč jí Malfoy při každém setkání neobdaří tím svým pohrdavým pohledem, co měl vyhrazený pro všechny, co nesplňovali jeho představy čistokrevného kouzelníka. Dalším byl ten nedostatek aristokratičnosti a nadutosti, které byly vlastní jemu a jemu podobným. A v neposlední řadě v jejím rodokmenu zela nezanedbatelná díra. Giorgio a Irene Marcianovi byli sice oba kouzelníci, jeho rodina patřila mezi veronskou kouzelnickou smetánku (Možná proto se oba rozhodli svého potomka pojmenovat zrovna tímhle způsobem. Julia mohla být v podstatě ráda, že se nenarodila jako kluk, se jménem Romeo by se jí/mu žilo jistě obtížněji.), rodina Irene Lewisové naproti tomu nebyla moc významná, ale i v ní
bylo možno objevit pár zajímavých jmen. V čí rodině dnes ale ne… Kouzelnická populace nebyla nikdy tak bohatá jako mudlovská a spousta rodů byla více či méně propojena. Irenina matka Agatha Helen dokonce krátce žila i v Godrikově Dole. Teoreticky bych si ji mohl ze svého mládí pamatovat, ale prakticky jsem si ji vůbec nevybavoval. Několik lidí si na ni vzpomnělo, když jsem se nenápadně přeptal, ale nepodařilo se mi narazit na žádnou zajímavější informaci. Velice záhy přišla o rodiče a žila střídavě na několika místech, než se trvale usadila v Londýně, kde přišla na svět i její dcera. Dům v Godrikově Dole ale patřil její rodině po řadu generací a ona ho nikdy neprodala, ačkoli Irene ani Julia v něm nikdy déle nepobývaly. Vlastně se do něj začala pravidelněji vracet až Julia, většinou trucovat. Na její jméno byl dům také v současnosti napsán, přesto měla svůj vlastní někde skoro mimo civilizaci a do Godrikova Dolu se uchylovala jen ve výjimečných případech. O Irenině otci se nic nevědělo a Agathy Helen se již nikdo nezeptá, protože před pár lety zemřela. Julia její smrt dost těžce nesla a několik měsíců se chovala ještě nesnesitelněji než Severus.

Musel jsem se ale své cesty za poznáním na nějaký čas vzdát, protože o ni projevil nezdravý zájem Lucius Malfoy. A bylo jen otázkou času, než se se vším svěří Julii. Nedělal jsem si iluze, že by mu na ní až tak záleželo, ale uvědomoval si, že tím může způsobit potíže. Mně. Nepochyboval jsem, že si takovou příležitost nenechá ujít. Zmijozel se nezapře.

                                                                                                                                  

40. kapitola

Pád 2 40

---

"Někam si sedni, hned jsem tam!" ozvalo se odkudsi, sotva jsem zvedla ruku, že zaklepu.

Spustila jsem ji a vzala za kliku. Na té věci s tím jasnovidectvím něco bude. Přesvědčuje mě o tom už řadu let a já si pokaždé říkám, že začnu věřit, ale… Je to přece Sibyla!

Na druhé straně - u Sibyly je možné všechno, tak proč ne jasnozřivost.

První věc, co mě napadla, když jsem vešla, byla, že v těhle prostorách se čas zastavil, když sem nastoupila. Jen vůně parfémů se stále stupňovala. Skoro mě to srazilo na kolena, ale s moly zjevně ani nemohla mít problémy.

"Jen chvilku!" ozvalo se zase odněkud, tak jsem si sedla za první stolek v učebně a zaostřila do křišťálové koule.

Jako vždy - nic.

Buď mě v budoucnu nic nečeká, nebo prostě nemám jasnovidné nadání. S obojím jsem schopná se smířit.

Líně se převalující kouřové vlny uvnitř koule mě uspávaly. Svůj podíl na tom mělo i teplo, které jako by tu tvořilo spolu s nezaměnitelným aroma neproniknutelnou bariéru vůči okolnímu světu. Člověk měl opravdu pocit, že se tu ocitl v jiných sférách. Hlavně tu ale bylo bezpečno. Kdo nemusel, nechodil sem. Kvůli těm nemožným schodům, žebříkům… a v neposlední řadě i kvůli Sibyle. Nehrozilo, že tu narazím na Severuse, Brumbála, Minervu…

Přes pootevřené dveře do dalšího pokoje jsem slyšela poklidné popraskávání ohně. Jak tu Sibyla může žít, aniž by pořád spala?

Možná že za můj současný stav mohlo i to, že jsem celou noc přemýšlela, co to Brumbála posedlo, proč zrovna teď a co by tak mohl zjistit. Když jsem tak nad tím dumala, jestli jsem se kdy dopustila něčeho inkriminujícího (no, možná že místo podmiňovacího způsobu by na místě byl spíš oznamovací), byl u toho vždy Malfoy, a pochybuju, že zrovna jeho by se šel Brumbál na cokoli ptát. A i kdyby, Lucius by byl poslední, kdo by mu co řekl. I kdyby se ho Brumbál zeptal, kolik je hodin a co říká na dnešní počasí.

"Tak děkuji," řekl zvučný chlapecký hlas a ve dveřích se vynořil mladý student se dvěma tlustými knihami pod paží, kterého jsem nedokázala zařadit do žádného ročníku. Byl vysoký, štíhlý, s tváří, která dávala tušit, že jednou z něj vyroste krásný muž, s nádhernými plavými vlasy, jaké mívají někteří muži, aby jim ženy záviděly, a jiskrnýma zelenýma očima. Skoro jsem zalitovala, že už nejsem studentka, a zarazilo mě, že jsem ho ještě nezaregistrovala.

"Dobrý den, paní profesorko," pozdravil mě vychovaně. "Nashledanou," rozloučil se Sibylou, která se ve dveřích vynořila chvíli za ním. Netvářila se dvakrát nadšeně, ale usmála se na něj.

"Vrátím vám ty knihy co nejdříve."

Prošel kolem mě a opustil učebnu.

"Páni," zhodnotila jsem ho jediným výrazem, který mě v tu chvíli napadl, a odlepila jsem oči od dveří, za kterými zmizel.

Sibyla se pobaveně usmála. "Tak pojď dál. Nebo chceš sedět tady?"

"Zavádíš konzultační hodiny i v neděli? Hlavně to neříkej Brumbálovi, ať s tím nevyrukuje i na nás."

"Neboj. Co tě sem přivádí?"

"To nevíš?"

Pomalu se ke mně otočila a za zvětšovacími skly se jí blýskly dvě obrovské oči. Nejradši bych jí řekla, ať mi tohle nedělá, ale neřekla jsem. Protože kdyby se zeptala, co nemá dělat, co bych odpověděla? Že se na mě nemá koukat?

"Mám určitou představu."

"Samozřejmě." Jak bych vůbec mohla pochybovat? "Už dlouho jsem tě neviděla dole."

"Už dlouho jsem tam nebyla," odpověděla zcela logicky. "Kávu? Čaj? Sušenky?"

"Ráda… Proč? Člověk by řekl, že když tu máš celou bibliografii Zlatoslava Lockharta, že se tam aspoň jednou za půl roku ukážeš."

"A ten samý člověk by taky řekl, že ty a Severus jste dlouholetí manželé, a taky nic."

Než jsem se stihla urazit, odběhla pro kávu a sušenky. Nádech, výdech, ani zazuřit si nemůžu. A to jsem se sem šla uklidnit. V Bradavicích prostě člověk nemůže mít klid nikde. Asi začnu chodit k Hagridovi. Jenže ten by mě tím svým kuchařským uměním otrávil ještě dříve, než by se to mohlo podařit Severusovi. K vzteku tohle.

S nadpozemským výrazem sobě vlastním přede mě hradní věštkyně postavila misku náramně vonících domácích sušenek a nalila mi horkou kávu.

"Ty a Zlatoslav se ale znáte, že?" zeptala jsem se konverzačním tónem. Raději jsem nezmiňovala noční příhodu, která mě k tomu zjištění dovedla.

Zase ke mně zvedla ty své pětinásobně zvětšené oči a přikývla. Proč jsem čekala, že to zapře? Pak se její rty zvlnily do pobaveného úsměvu. "Dokonce déle, než by asi komukoli bylo milé. Ale když si zvykneš, je v podstatě docela… snesitelný."

"Odkud se znáte?" zajímalo mě. Opravdu velmi mě to zajímalo. Odmítala jsem přijmout Severusovo prosté vysvětlení, kterým mě tehdy v noci odbyl.

"Jen pátrej. Ber to jako malou generálku pro ta svá vlastní pátrání."

"Pro jaká… Jak víš, že… CO víš?" Chodit za věštkyní, která zřejmě v minulém životě sloužila u tajné služby, možná nebyl ten nejlepší nápad, jak se odreagovat.

"Já vím mnohé…" nasadila mystický tón. To jí tak spolknu.

"Brumbál za tebou byl?" přimhouřila jsem oči.

Zaskočila jí sušenka, jak se snažila nerozesmát. "K sobě má ten svůj kouzelnický eskalátor a ke mně poleze po žebříku? Z tebe nikdy nebude moc dobrý detektiv."

Zaťala jsem čelisti a založila ruce na prsou. Proč mi tady nikdo nic neřekne? Mám snad na čele nějaké upozornění Neodpovídejte jí, ať se zeptá na cokoli? Mnohé by to vysvětlilo.

"Takže jsi konečně přitáhla i pozornost našeho vedení? No, jednou to muselo přijít."

I? Jaké i? Čí ještě? Zopakovala jsem svůj dotaz nahlas, ale kdyby zůstal jen myšlenkou, dozvěděla bych se zhruba stejně. Vztekle jsem se zakousla do sušenky. Chutnaly opravdu výtečně. Ale náladu si jimi zlepšit nenechám.

Zkusila jsem to z jiné strany. "Mám si začít dělat obavy?"

Sibyla, která pochopila můj záměr, se pousmála. "To záleží jen na tobě."

"S tebou se dost těžko hledá téma ke konverzaci, uvědomuješ si to? O sobě mluvit nechceš, o mně mi nic říct nechceš…"

Upřeně se na mě zahleděla a zamyšleně si začala otáčet prsten na levém prsteníčku. Nakonec spíš jen sama pro sebe zavrtěla hlavou.

"Dobře. Budeme se bavit o tobě. Kvůli čemu za mnou měl jít Brumbál?"

Provedla jsem obrat o sto osmdesát stupňů. "Tohle asi nebyl nejlepší nápad," připustila jsem. Rozhodně jsem se odmítala šířit před kýmkoli o svých obavách. "Jdeš dolů aspoň na Vánoce?"

"To je kdy?"

"Nemám ti jako dárek koupit kalendář?"

"Ještě tu mám jeden z předloňska," zkrabatila věštkyně čelo a rozhlédla se po četných policích přeplněných nejrůznějšími věcmi nejrůznějšího původu a využití. "Přinesla mi ho Rolanda Hoochová. Jsou tam samá famfrpálová družstva. Někam jsem ho založila. Radši. Ale kdybys chtěla, tak ti ho najdu. Ty tu na Vánoce zůstáváš?"

Ohrnula jsem spodní ret. "Nevím. Naši něco plánují, ale netuším, jak dlouho se tam zdržím. Zatím jsem moc nepochopila, kdo všechno patří do rodiny, protože když se koná rodinná akce, je tam vždycky tak čtyřicet lidí, co vidím poprvé v životě."

"Občas můžeš potkat i zajímavé lidi…"

"Ještě se mi to nestalo."

Beze zájmu pokrčila rameny. V mém mozku ale začal vrtat červík podezření. Mohla tím něco myslet? Nebo to byla jen jedna z těch poznámek, co mají všechny okolo přivádět k šílenství? Merline, tohle není dobré místo pro mou paranoiu!

K něčemu jsem se ale během těch pár chvil u Sibyly rozhodla - a hned na cestě od ní jsem zamířila na místo, kterému jsem se jindy zuřivě vyhýbala - do bradavického archivu. Ne že bych měla alergii na prach, ale v místnostech, kde prach ležel na všem v centimetrových vrstvách, člověk bez kýchnutí přežil zhruba deset vteřin. Byla jsem tu jednou, už ani nevím, kdo mě sem pro co poslal, ale mám podezření na Minervu.
Ta byla odborník na posílání mě někam, kam bych jinak nepáchla.

Mé nejlepší vůle ale tentokrát nestačila - jako ostatně většinou v mém životě.

"Julie? Máte čas?" zavolal za mnou Zlatoslav a já se jen s krajním sebezapřením otočila a našroubovala si na obličej úsměv.

"Mohla byste mi tu pomoct? Bojím se říct někomu jinému, protože…
No, uvidíte."

Tohle ve mně probudilo zvědavost, a tak jsem ho napjatě následovala do jedné z učeben.

Vzal za kliku, ale hned neotevřel. Na chvíli ustrnul uprostřed pohybu a obrátil se ke mně. "Je to strašný pohled," varoval mě s vážným pohledem svých pomněnkově modrých očí. Pak kliku stiskl a mně se naskytl pohled na něco, za co by Severus klidně obětoval rok svého života.

Na zadní a na bočních stěnách visela obrovská zrcadla, takže se prostor učebny táhl téměř donekonečna.

"Chtěl jsem tu ještě jednou cvičit obranná kouzla, takže jsem chtěl, aby na sebe studenti viděli," vysvětlil, když zaregistroval můj užaslý pohled. Vypadalo to úchvatně. Desítky mě samé na mě koukaly jak na zjevení a já ten pohled každé oplácela. Vedle mě stál rozcuchaný a neupravený Zlatoslav a můj úžas ho absolutně nezajímal z jednoho prostého důvodu - po podlaze a po lavicích se váleli nehybní tvorečkové s doširoka otevřenýma očima. Zlatoslav se svezl na nejbližší lavici jako hromádka neštěstí.

"Nemohl jsem říct nikomu jinému," zopakoval zoufale. "Nikdo je neměl rád. Rozbili by mi je, zabili!" To asi ano. Už vidím Filche, jak by mu omylem padali z rukou. Severusovi možná ani ne omylem. "Chci je dostat k Valerii, ona se o ně postará."

Jeho oči stále těkaly po poli zkázy. Ačkoli nejsem zrovna objímací typ, musela jsem ho v tu chvíli obejmout kolem krku. Až po nějaké době jsem ucítila, že se pohnul. Pustila jsem ho a povzbudivě se na něj usmála.

"Pomůžu vám," slíbila jsem a vzala ho za ruku.

Vděčně se usmál. "Děkuju." Na chvíli se mi zdálo, že chtěl ještě něco dodat, ale potom zůstal mlčet.

Posbírali jsme kamenná tělíčka cornwallských rarachů, které jsem měla poprvé šanci prohlédnout si zblízka a v klidu. Možná jsem pochopila, proč pro ně má Zlatoslav slabost. Teď, když se nehýbali, jen poulili své obrovské oči, vypadali skoro roztomile. S plnou náručí překvapivě těžkého nákladu jsme po pár minutách vstoupili do Zlatoslavova krbu a já podruhé v životě navštívila jeden z nejkrásnějších domů, které jsem kdy viděla.

Z portrétů rozvěšených po obvodu vstupní síně na nás shlížely tváře mně neznámých čarodějů a čarodějek. Podél zdí stály rozestavěné velké vázy s obrovskými kyticemi, jejichž vůně působila téměř omamným dojmem, ale zcela jiným, než jaký jsem cítila u Sibyly. Zhluboka jsem se nadechla a vychutnávala tu voňavou symfonii. Pak jsem si ale musela pospíšit, protože Zlatoslav si nevychutnával nic, takže už byl v půli místnosti. Nezdálo se mi moudré ztratit se v jedné ze zdejších chodeb, takže jsem vyběhla za ním.

Svíce se před námi rozsvěcely, slunce pomalu zapadalo. Zlatoslav mě vedl svým sídlem, aniž bychom potkali jediného živáčka. Po celé cestě nás portréty zvědavě pozorovaly, některé se lehce pobaveně usmívaly při pohledu na náš náklad. Vyhnula jsem se pohledu na ně a podívala se na druhou stranu a vyhlédla z okna. Zahrady nebo park nebo jak tomu Zlatoslav říkal, pokrývala neporušená sněhová pokrývka. Připadala jsem si jako v pohádce. Jen prince bych si asi vybrala jiného. A kamenní raraši do mé pohádkové představy taky dvakrát nezapadali.

"Sem," pokynul mi Zlatoslav a ramenem strčil do dveří, které se okamžitě otevřely. Aby se mi nezabouchly před nosem a nějakému rarachovi to náhodou neurazilo ruku nebo hlavu, podržel mi je gentlemansky špičkou boty. Vstoupila jsem do malé místnosti. Louče po stěnách okamžitě vzplály a já s úžasem vzhlédla vzhůru. Hned jsem toho ale zalitovala. Směrem vzhůru se stěny vlnily a nahoře tvořily místo stropu vír. Udělalo se mdlo. Zlatoslav rychle přiskočil a podepřel mě dřív, než mi nějaký z jeho miláčků mohl upadnout. Opatrně mi je vzal a rozestavil na lavici.

"Co to je?"

Ani nevzhlédl. "To je důvod, proč návštěvy už nenecháváme potloukat se volně po domě. Dva roky se toho už snažíme zbavit. Pojďte radši ven, než se to přestěhuje na podlahu. Je to sice jen iluze, ale na závratě to stačí. Podařilo se nám to izolovat do téhle místnosti. Oni to zbožňují," ukázal smutně na rozestavěné postavičky. Takže to s tím snažením nebude tak horké, napadlo mě, ale radši jsem mlčela. "Jak jste na tom s těmi nočními můrami?" zeptal se, aby odvedl řeč někam jinam. "Nenapadlo vás nechat je být a zjistit, co-" Náhle se zarazil a nervózně se usmál. Blížila se k nám Valeria, nádherná, celá v bílém a oči jí plály. Když si mě všimla, zatvářila se trochu smířlivěji a přátelsky se na mě usmála.

"Netušila jsem, že máme návštěvu. Hezký večer."

"Hezký večer," pozdravila jsem a mé ženské sebevědomí vedle ní klasicky zase kleslo.

Zlatoslav jí mlčky pokynul směrem k ještě otevřené místnosti a ona krátce nahlédla. "To jsou…? Jak se ti to povedlo?" vykulila na něj oči a náhle nevypadala tak dokonale jako v devadesáti devíti procentech času. Pak si povzdechla.

"Nedáte si zatím kávu? Nebo spěcháte zpět do Bradavic?"

Nespěchali jsme.

Nespolehlivý lidský faktor

Další jednorázovka, tentokrát s věnováním Newkax, která přišla s námětem. Příjemné počtení, a pokud zanecháte svůj názor, budu ráda. :)

---

Důmyslnější plán kouzelnický svět už dlouho neviděl. Když se mladý Bartemius Skrk dostal s dopomocí z Azkabanu a znovu vstoupil do služeb Pána zla, Voldemort ho přesvědčil, ať uvězní Alastora Moodyho, jednoho z nejproslulejších bystrozorů, a vezme na sebe jeho podobu. Sice trochu nedomyslel skutečnost, že chytit paranoidního člověka, který se po většinu svého života živil tím, že chytal čaroděje překračující zákon, nebude ta nejjednodušší záležitost pod sluncem, ale nakonec se přece jen zadařilo. Moody skončil na dně truhly a zamířil do Bradavic, i když ne právě tak, jak Brumbál zamýšlel.

První bod byl splněn a Barty se okamžitě ujal iniciativy a pustil se do dalšího - získat si přízeň nejsledovanějšího studenta všech dob, Harryho Pottera. Sice by bylo bývalo mnohem jednodušší zabít ho někde na nádvoří, v temném koutě některé z chodeb, v prázdné učebně (a že by příležitosti byly), ale Voldemort sveřepě trval na tom, že ho musí zabít sám. A protivit se jeho vůli, to by vědomě učinil jen člověk, kterého již jeho život omrzel. A Bartyho začal po věčnosti strávené ve vězení konečně zase bavit, takže se samozřejmě snažil svému pánu a vládci vyhovět, jakkoli s ním v duchu mohl nesouhlasit. Ne, že by s ním v myšlenkách nesouhlasil! Ačkoli aktuálně Voldemort vypadal všelijak, bylo více než jisté, že jednou zase bude vypadat tak, co se v jeho případě označovalo za normální stav. A pak by nebylo dobré předstoupit před jeho tvář a zpovídat se z dřívějších pochybností.

Barty nepochyboval. Nikdy a o žádném jeho slově. Copak se mohl člověk stavět proti někomu, kdo přežil svou vlastní smrt? Dokonce několikrát? Kdepak, pudy sebezáchovy promluvily jasně a on skončil v Bradavicích, aby lhal největšímu čaroději všech dob. Hned po Pánovi zla, samozřejmě…

Přesvědčit Brumbála k obnově starých tradic soutěží kouzelnických škol bylo snazší, než Barty v Moodyho kůži očekával. Vlastně se pro tuto myšlenku Brumbál nadchl, sotva ji z Moodyho úst uslyšel. Byl dokonce ochoten na rok vypustit famfrpálové turnaje, což byla obrovská oběť, vezmeme-li v potaz skutečnost, že po létech a létech útrap, kdy byl Nebelvír a spřátelené koleje drcen vítězným Zmijozelem, se začali jeho favorité opět lehce prosazovat na tomto bitevním poli. V okamžení poslal dopisy do Kruvalu a Krásnohůlek a školy bleskurychle odpověděly. Vycházelo to lépe, než se mu mohlo zdát.

Se začátkem školního roku dorazili do Bradavic jak místní studenti, tak studijní výpravy z obou pozvaných kouzelnických škol. Karkarovův výběr Bartyho mírně zneklidnil, ale nebylo to nic proti tomu, s čím se vytasil Brumbál - věkové omezení. Soutěž přece nebyla nikdy věkově omezena! Proč teď? Začal snad Brumbál měknout? Nebo nevěří schopnostem svých studentů? Vždyť většinou při Poháru nikdo nezemřel! Proč s tím teď začal? Nebo se bál o Pottera, že by se mu zabil dřív, než by dostal příležitost zničit Pána zla?

No, co se dalo dělat… Naštěstí byly Bradavice plné kouzelných knih, ve kterých se dalo nalézt řešení. Pokud člověk věděl, kde hledat, a pokud měl dostatečnou motivaci hledat… a Voldemort BYL VÍC než dostatečná motivace.

Věkovou hranicí kolem poháru ale problémy teprve začaly. Už během prvních hodin obrany proti černé magii (trochu ironické) Bartymu došlo, že vychovat z Pottera soutěžícího, který přežije turnaj, aby na jeho konci mohl slavně zesnout rukou Pána zla, bude víc než nadlidský úkol. A bez cizí pomoci je to zhola nemožný úkol. Bylo třeba zaúkolovat Longbottoma, Weasleyho, Hagrida, Diggoryho (s dopomocí, protože sám by to vejce otvíral ještě za deset let), vymyslet, jak dostat Pottera v celku kolem draků, dostat Snapea z dosahu, když Longbottom kradl žaberník, sebrat Potterovi Pobertův plánek (výborný vynález, když předstíráte, že tu nejste), zajistit Potterovi hladký průchod bludištěm…, nezabít Severuse, který se vyhnul Azkabanu jen proto, že mu za zády stál Brumbál. Ten si uměl vybrat. Sotva zjistil, že se mění vítr, vyměnil strany jako špinavé ponožky.

Kdyby ho sejmul někde zpoza sloupu, ušetřil by si rok života a Voldemort by jeden navíc získal.

Ale i nějaká pozitiva rok strávený v Bradavických zdech přinesl. Ten okamžik, kdy mladého Malfoye proměnil ve fretku, ho zahřál na srdci. Aspoň malá odveta tomu kluzkému mizerovi, co se ze všeho tenkrát vykroutil a vylhal. Stále nedokázal pochopit, jak se mu všechny podařilo přesvědčit o své bezúhonnosti. Nebo spíš koho podplatil…

Bylo tak těžké pobývat v blízkosti všech, které nenáviděl, tvářit se jako jeden z nich a ještě si nechat ujít okamžik, kde se Voldemort vrátí. Pln očekávání stál před bludištěm, jediný, kdo věděl, co čekalo na vítězného Pottera na jeho konci. Už by tam měl dojít… Zachvěl se utajovaným nadšením. Za několik okamžiků Pán zla opět povstane. Vrátí se a ukáže těmhle dvěma slizkým úhořům, jak se zachází se zrádci a zbabělci. Po Moodyho tváři se rozlil spokojený Bartyho úsměv. Za chvíli se tohohle obličeje nadobro zbaví.

Ozval se charakteristický zvuk.

Barty otočil Moodyho tělo směrem, odkud zvuk přišel.

Nevěřícně zamrkal.

Před tribunami nedočkavých diváků se objevil pohár se dvěma chlapci.

Diváci propukli v jásot.

Potter padl na kolena a začal někde v trávě lovit spadnuvší brýle. Diggory na něj chvíli shlížel ze své výšky a pak odevzdaně přičapl na bobek vedle něj a ztracenou optiku mu s povzdechem podal. Potter ji vděčně posadil na nos a pak oba zvedli vítězně ruce.

Brumbál jim oběma nadšeně začal okamžitě potřásat pravicemi. Karkarov se tvářil jako vrah a Madame Maxime rozhodně prohlásila, že příští turnaj se bude konat na půdě Krasnohůlek. Karkarova to příliš neuspokojilo.

"… byl tam hřbitov," zaslechl Barty Pottera, když se dostatečně přiblížil na doslech k vítězům.

"A Harry řekl, že další úkol plnit nebudeme, že o něm nikde nic nebylo, tak jsme se chytli přenášedla a vrátili se zpět. Nebo se tam máme vrátit?" zvedl Diggory tázavě oči ke zmatenému Brumbálovi.

"O žádném hřbitově nic nevím," poškrábal se Brumbál ve stříbrných vlasech a poposadil si na nose své půlměsíčkové brýle.

"Slyšel jsem, že tam někdo dost sprostě zaklel, sotva jsme se chytli přenášedla, ale už bylo pozdě se pustit," nejistě řekl Potter a očima se ujišťoval ve výrazech všech přítomných, že neudělali moc velkou chybu.

Barty zvedl oči k nebi. Ještěže nebyl v blízkosti Pána zla, když se Potter objevil na hřbitově, rozhlédl se okolo, zjistil, že není v Bradavicích, tak se chytil přenášedla a vrátil se zpět…

Tak důmyslně promyšlený plán - a zhatí ho nevypočitatelnost lidského chování.

Měl ho někde shodit z věže. Teď aby snad ještě šel opravit domácí úlohy z poslední hodiny obrany proti černé magii…

Nebezpečný precedens

Za tolik krásných komentářů ze včerejška jedna krátká nová povídka. :)

---

"Jste si jist, pane řediteli?" zatvářil se Snape skepticky a jeho černé oči se změnily ve dvě úzké štěrbinky.

"Docela jistě, Severusi," přitakal Brumbál a otcovsky se usmál. Jeho hruď se dmula pýchou a oči za půlměsíčkovými brýlemi získávaly ten nejjasnější odstín azurově modré.

"To šlo docela hladce," poznamenal Filius Kratiknot a vysloužil si přísný a káravý pohled Minervy McGonagallové, která v žádném případě nechtěla snižovat kvalitu práce svého svěřence. Potter vyřídil Pána zla, o tom nebylo pochyb. S několikaletým zpožděním, ale definitivně. A v prvním ročníku! Za to si Nebelvír zaslouží více jak deset bodů. V duchu už počítala, kolik bodů Severus letos strhnul její koleji za nezavázané tkaničky, naschlé zbytky přísad do lektvarů na kotlících, nedojedené brambory, neořezaná brka a kaňky v domácích úlohách a rozhodovala se, jakou cifrou vynásobí výsledek, aby si Severus uvědomil, že není radno si s ní jakýmkoli způsobem zahrávat.

"Nutí to ale trochu k zamyšlení," pokračoval Filius, zatímco se Minerva vyžívala v matematických orgiích, sledována nenávistnýma očima učitele lektvarů. "Pokud největšího kouzelníka všech dob-"

Brumbál si odkašlal.

"… Pokud nejobávanějšího kouzelníka všech dob," změnil Kratiknot svou výpověď a po očku sledoval Brumbála až k souhlasnému kývnutí s touto úpravou sdělení, "vyřídí jedenáctileté dítě, které do chvíle svých jedenáctých narozenin nemělo o existenci magie ani potuchy, zde téměř propadá z většiny předmětů, vyvstává zde otázka o smyslu téhle školy, nemyslíte?"

"Co tím chcete říct?" zamračila se na něj Minerva takovým způsobem, že se skoro zmenšil o dalších pár centimetrů.

"Nemyslím, že by bylo možné ututlat smrt Pána zla…" zamyslela se Hoochová a tázavě pohlédla na Brumbála.

Brumbál souhlasně přikývl. Kdyby byl Potter ze Zmijozelu, dalo by se tu diskutovat o vymazání paměti a zametení celé záležitosti pod kobereček, ale on byl z Nebelvíru!

"Tahle věc nám sem ale přináší také dost nepříjemný prvek," ozval se znovu Severus. "Ten kluk nám tu zcela legálně zlikvidoval člena sboru."

"V boji se musí přinášet oběti," pokrčil rameny Brumbál.

"V boji!" odfrkl si Severus.

"Severusi, smiřte se konečně s nepopiratelnou pravdou. Zmijozel nebude Nebelvíru nikdy sahat ani po kolena," obrátila se na něj blahosklonně Minerva. Brumbál se rychle zarazil, ještě než stihl souhlasně kývnout.

"Severus má pravdu, mohl by z toho vzniknout nebezpečný precedens. Jde tu o lidský život. Nemůžeme ho za to prostě jen poplácat po zádech," zastal se svého kolegy Filius.

"Zneškodnil Pána zla! To Quirrellovu smrt vyrovná!" oponovala McGonagallová.

"Za Quirrellovu smrt je nepopiratelně zodpovědný Voldemort," ukončil diskusi Brumbál.

"No samozřejmě," odtušil Snape. "Jak jinak."

Brumbál se na něj káravě zamračil, což Snape velkoryse odignoroval.

"Zbavil celý kouzelnický svět největší hrozby, jaká mu kdy hrozila, to nezpochybníte ani vy," pokračovala Minerva.

"O které kouzelnický svět ani nevěděl," opravil ji s pošklebkem Snape.

"To mu neupírá na zásluhách," hádala se dál ředitelka nebelvírské koleje.

"Chováte se jak malé děti," napomenul je nevrle Kratiknot.

"Od vás to sedí," odsekl Snape.

"Brumbále!" vyjekl Kratiknot a Brumbál zvedl ruce, aby si zjednal ticho. Kdyby mu někdo věnoval pozornost, možná by to zabralo.

"Silencio!" zařval Brumbál a v jeho pracovně se rozhostilo ticho. "Tak se mi to líbí," spokojeně se usmál do tváří svých kolegů, rudých vzteky.

"Vtipné," zavrčel
Snape, když Brumbál své kouzlo stáhl. "A dospělé."

Brumbál pokrčil nevzrušeně rameny.

"Pokud tedy uzavřeme otázku Pottera a smrti Pána zla, je tu ještě jeden důležitější problém," začal Snape konverzačním tónem.

"Ano?" zamračila se podezřívavě McGonagallová a Kratiknot obrátil oči v sloup.

"Smrtí Quirrella se nám uvolnilo místo učitele obrany proti černé magii…"

"Nad tím už jsem přemýšlel," přerušil ho Brumbál.

"A je to tady," odtušil Severus a rozhodil rukama. "Toho jsem se bál."

"Už jsem napsal dopis Zlatoslavu Lockhartovi."

"Kdy? Vždyť Quirrell je mrtvý sotva dvě hodiny!"

"Člověk v řídicí pozici musí být připraven na všechno."

"Dobře," zavrčel Snape. "Jen si ujasním pár věcí. Kolem Pottera jsme museli našlapovat po špičkách kvůli Voldemortovi, že ano?"

"To bylo po špičkách?" posměšně si odfrkla Minerva.

Brumbál nejistě přikývl.

"A Pán zla je teď po smrti."

Brumbál znovu přikývl, tentokrát znepokojeně.

"Víc nepotřebuju vědět," zazubil se Snape a odvlál z ředitelny. Za sebou zanechal dva zkoprnělé Nebelvířany a pár členů sborů, v jejichž hlavách se taky právě začaly rodit ďábelské plány.

"Albusi!" vypískla Minerva, které právě došla závažnost situace.

"Kdo tu mluvil o tom precedentu?" zatěkal Brumbál očima po svých kolezích, kteří se náhle tvářili jako andělé spadlí na zem.

Šumy v komunikaci

Další do série. Komentáře jako vždy potěší. :)

---

Červíček nervózně popošlapoval na místě. V blízkosti Voldemorta byl nervózní. Obzvláště v blízkosti téhle jeho formy. To malé scvrklé cosi ho sledovalo svýma narudlýma očima. Sloužit Pánovi zla nebyla žádná příjemná záležitost, a kdyby druhou možností nebylo smrt z rukou Remuse nebo Siriuse, dál byl zůstal jako krysa majetkem Ronalda Weasleyho. U něj mu nic nechybělo. Ron se o něj staral téměř vzorně, jen ta hnusná pelichající kočka jeho kamarádky, co mu šla po krku, mu dělala vrásky na krysím čele.

Jak dlouho jim to může trvat? Jak dlouho může Potterovi trvat dostat se k přenášedlu, když zná směr a Barty Skrk Junior mu jistě ostatní soutěžící v Poháru tří kouzelnických škol odklidil z cesty? Snad nezabloudil, to by jim ještě tak chybělo. Celá roční příprava by přišla vniveč. Ale Voldemort měl rád okázalé akce, velká gesta, důmyslné plány.

Konečně zvuky zvenčí rozptýlily jeho nejhorší obavy. Nechtěl by tu být s Voldemortem sám, kdyby to zase neklaplo. Těch fiasek už bylo nějak moc a Pán zla je nenesl zrovna lehce.

Štítivě vzal to malé scvrklé cosi do náruče a vyšel s tím ven.

Přimhouřil oči, aby lépe zaostřil.

Nezdálo se mu, že slyší dva hlasy?

Jak by tu mohli být dva chlapci?

No, snad aspoň jeden z nich bude Potter.

Když jeho oči přivykly tmě, rozeznal skutečně dvě chlapecké siluety.

Pottera poznal, ale to druhé překvapivě nebyl Weasley. Nevzpomínal si, že by Pottera někdy viděl ve společnosti někoho jiného než Ronalda nebo té Grangerové.

Tiše se připlížil až k nim. S plížením měl z posledních let svého života celkem slušnou praxi.

Harry nebyl tak hloupý, jak čekali. Právě mu došlo, že když nespustily famfáry pro vítěze Poháru a místo toho se objevili na starém hřbitově, asi nebude něco v pořádku. Druhý chlapec se právě rozplýval nad tím, že Pohár je přenášedlo. S Bradavicemi to jde z kopce.

"Musíme zpátky!" vykřikl Potter a pak si konečně všiml, že tu nejsou sami.

"Zabij zbytečného!" zavelel Pán zla.

Červíček pozvedl svou hůlku.

"Avada kedavra!"

Voldemort se posadil na nejbližší pomník a zadíval se na chlapce v dresu Nebelvíru. Červíček nervózně přešlápl z nohy na nohu. Věděl, co přijde. No, tak se spletl. To se může stát každému, zvlášť když ten někdo víc jak deset let žil jako krysa.

"Když jsem řekl zabij zbytečného, neměl jsem na mysli zrovna Pottera," zašeptal.

"Omlouvám se, pane," zakňoural Červíček.

V davu Smrtijedů se kdosi zahihňal. Měl štěstí, že všichni měli nasazené masky, takže Voldemortovým zrakům unikl.

Znovuzrozený černokněžník se rozhlédl po svých stoupencích. "No, co se stalo, stalo se. O jednu starost míň, taky dobře. Další na seznamu je Brumbál. Půjdeme do Bradavic sami nebo chvilku počkáme, než sem Brumbál dorazí, aby se přesvědčil, co se mu ten druhý hoch snažil sdělit?"

                                                                                 

Život je otázkou volby

Tohle mě napadlo při druhém zkouknutí HP7 1.

---

Ron spustil meč Godrika Nebelvíra volně podél těla a zvedl medailónek. Zamyšleně ho chvíli převracel v dlani. Všechno jen kvůli téhle cetce. Ani hezká nebyla. Vzdychl. Tak tohle by ho před lety nenapadlo.

Zaklapl ho a sevřel v dlani. Pohlédl směrem, kde tušil Hermionu a postavený stan. Znovu vzdychl.

No, nějak jí to bude muset vysvětlit.

Že chtěl zničit viteál, a netrefil se? Vždyť Harry seděl tak blízko. A on byl ROZRUŠEN! Ty přízraky z medailónku… Sice věděl, že je to nesmysl, Harry chodil s Ginny a o Hermionu se nikdy nijak extra nesnažil, ale na druhé straně teď spolu strávili spoustu času jen sami dva, Ginny byla kdesi daleko, skoro v jiném světě, on byl pryč a nemohl je najít… A ty přízraky mluvily tak věrohodně a chovaly se… Raději si to nepřipomínat.

Kdo by mu mohl vyčítat ten chvilkový zkrat?

No, kdo… Hermiona! A bude, to si mohl být jistý.

Třeba by se mohl ještě chvilku neobjevit, vždyť o něm zatím neví…

Zahodil meč a viteál a vykročil ke stanu. Něco už vymyslí…

Smrtijedi vyklidili místnost během zlomku vteřiny. Byly okamžiky, kdy nebylo radno pohybovat se v blízkosti a dosahu Voldemortovy hůlky. Dobře naladěn nebyl nikdy, ale dnes opravdu neměl svůj den.

Lapkové, kteří mu přišli oznámit tu zprávu, na vlastní kůži poznali, co se dříve dělo poslům špatných zpráv. Jenže dál už to šířit nemohli. Zůstali ležet na místě, kde stáli, když onu novinku zvěstovali. A zůstanou tam ležet do doby, než Voldemort přijde na jiné myšlenky, než se trochu uklidní nebo než opustí místnost.

Lucius Malfoy naštvaně křižoval svou ložnici sem a tam. Tři mrtvoly v jídelním sále. Už tam v životě nebude jíst. Jestli se odsud Voldemort jednou uráčí vystěhovat (a teď už by mohl), bude muset tu místnost dezinfikovat. Tenhle rok už se tam povalovalo víc mrtvol, než bylo zdrávo. Začalo to tou promudlovskou učitelkou, teď tohle… A ta verbež, co tam vysedávala! Cítil je přes stůl, i když po roce v Azkabanu byly jeho čichové buňky přivyklé kdečemu.

A ten hnusný plaz na stole. Jak by z toho stolu vůbec mohl ještě jíst?

Z chodby k němu dolehl hovor jiných Smrtijedů. Vřel v něm vztek. Kdyby mohl, všechna tahle lůza by okamžitě vypadla z jeho domu. Nikdy by ani nepřekročila práh jeho domu. O čistokrevnosti mnohých měl vlastní představu, ale Voldemortovi zřejmě stačilo, že to byli tupí a oddaní patolízalové. Ubohé.

Teď už ale nebude mít žádný objektivní důvod zůstávat tady. Může se klidně nastěhovat na ministerstvo, do Bradavic nebo kamkoli, kam se mu zachce. Jen co překousne ten prostý fakt, že Potter je mrtvý i bez jeho pomoci. Třeba to nějak zaonačí na moc toho viteálu, co mu lapkové přinesli z místa činu...

Kdyby mu neokupoval sídlo, byla by celá tahle situace komická. Skoro tři roky se Pán zla snaží zabít jednoho kluka - a nakonec ho zabije jeho kumpán při pokusu zničit viteál. No, bude si teď muset najít novou náplň života. Hlavně aby si ji našel někde JINDE.

Vítězství je jeho

Ohlašuji novou krátkou sérii krátkých povídek ze světa HP. Zkuste hádat o čem.

---

Po bitvě se všude rozhostilo zaražené ticho. Jistě, dalo se to čekat, ale to nikterak nesnižovalo míru překvapení a šok. V přítomných shromážděných kouzelnících a čarodějkách by se krve nedořezal. Na rozštípaný nábytek a mrtvá těla rozesetá po podlaze se začal pomalu usazovat prach a omítka z rozbitých stěn.

Jako první se vzpamatovala postava v dlouhém plášti stojící v kruhu ostatních. Byl to spíše kruh větší než menší a s kruhem měl společnou jen tu vlastnost, že byl ohraničen čarou bez pravoúhlých rohů, do jakékoli pravidelnosti měl hodně daleko.  Muž se vítězoslavně rozhlédl po přihlížejících. I kdyby upustil pírko, zadunělo by o zem s ohlušující ránou. Ani jeho věrní očividně zcela nevěřili tomu, čehož se právě stali na vlastní oči svědky.

Před šestnácti lety ho tenhle chlapec skoro připravil o život.
Zlikvidoval mu všechny záložní kopie. Před šesti lety se mu postavil a zvítězil - jen kvůli tomu neschopnému Quirrellovi. Další rok jeho návrat překazil společně s Malfoyem. Co to toho chlapa napadlo, takhle mu vrazit viteál až pod nos? Když se potom vrátil zpět, tehdy na hřbitově - nebýt toho pelichavého ptáka, co musel utrousit peří i do jeho hůlky… Stejně ho Brumbál oškubal jen kvůli možnosti, že se jednou setkají a že je tu šance Priori Incantatem…

Ještěže byla Bellatrix mrtvá. Pokud šlo o oběti v tomhle boji, měla
mnohem lepší skóre než on.

Jako by se celou dobu všechno stavilo proti němu. Ale teď s tím byl konec. S jistou dávkou zadostiučinění shlédl dolů do tváře rozcuchaného chlapce. Co si vlastně myslel? Že se v jedenácti dozví, že je čaroděj a v sedmnácti jen tak zabije nejmocnějšího a neobávanějšího černokněžníka všech dob? Opovržlivě si odfrkl a rudýma očima přejel znovu po bledých tvářích přítomných. Usmál se svými úzkými ústy bez rtů. V jeho hadím obličeji to vypadalo zlověstně. V jeho hadím obličeji každá emoce vypadala zlověstně.
A on si toho byl moc dobře vědom.

"Odkliďte to," rozkázal svým Smrtijedům. Žádná další bitva se už nerozpoutala. Zaražení obránci Bradavic kapitulovali.

Voldemort pomalu přešel do čela síně. Usmíval se a jeho rudé oči plály. Konečně mu ze srdce nebo odněkud spadl kámen a on si mohl oddechnout.

Jistě, ta kletba mohla zabít kohokoli, ale nad tím už nemusel přemýšlet. Bylo by trapné, kdyby zabila jeho. Tak hloupou sebevraždu kouzelnický svět dosud neviděl. Ani nechtěl uvažovat nad tím, jak by vešel do dějin.

Stoupl si za řečnický pult. Kdysi tu stával Dippet, pak Brumbál, Umbridgeová, znovu Brumbál, kdoví, jestli se sem postavil i Snape. Teď tu stál on. Rozpřáhl teatrálně ruce a tichým sálem se dunivě rozlehl jeho tichý hlas.

"Přátelé," řekl. "Sešli jsme se zde, abychom si konečně ujasnili všechny nejasnosti, které možná v myslích některých vyvstaly po dobu mé vynucené nepřítomnosti. Stojím tu, abych rozptýlil vaše pochybnosti o své síle a plnohodnosti svého návratu. Pohleďte, Chlapec, který přežil, konečně zemřel, o trochu později, než jsem zamýšlel, to připouštím, ale konečně se tak stalo. Přeji vám všem krásné prázdniny a v září se zde opět uvidíme, abychom si představili nové vedení Bradavic a školní řád. Nyní mě omluvte, vracím se na ministerstvo uvést těch pár zbloudilých duší do obrazu."

39. kapitola

Pád 2 39

---

Celou cestu až k hradu jsem proklínala toho, kdo tu zrušil možnost přemísťování. Když jsem prošla vstupní branou do hradu, měla jsem omrzlé nohy a špinavý a ucouraný plášť, takže jsem za sebou několik metrů nechala stopu. No co, Filch to setře, já na to kašlu. Stejně tu už bylo několik louží po studentech. Upravila jsem si na zádech kapuci, aby z ní Rufus nikudy nevykukoval a zamířila rovnou k sobě. Sice bych ještě stihla večeři - a dnes bych dokonce byla ušetřena Zlatoslavovy oslňující přítomnosti-, ale neměla jsem náladu nikoho vidět, hlavně ne Brumbála.

"Á, už jste zpět? Severus už také dorazil?"

Došlo mi, že když Minerva stojí nahoře nad schody a čeká, až k ní dojdu, něco se bude ode mě chtít, ale tohle mě nenapadlo. Nahodila jsem kyselý úsměv a odpověděla něco v tom smyslu, že nejsem jeho chůva a nemám tušení, kde se fláká. Taky mi to bylo srdečně ukradené. Minerva se zatvářila dotčeně, ale to mi taky bylo srdečně ukradené. Copak tu každý žije v přesvědčení, že nosím v hlavě Snapeův harmonogram? Ještě před pár lety by je to ani nenapadlo. A teď mám sloužit jako něco jako jeho diář? A sjednávat schůzky bych mu neměla? Ať už si tu všichni trhnou nohou. Hezky s Brumbálem v čele. Možná bych přece jenom měla vyrazit na večeři a půlhodinku se tam intenzivně mračit. Jen ať Albus ví, že vím. Já mu ještě předvedu Zmijozel. Však mám vynikajícího učitele.

Zabouchla jsem za sebou (a před Minervou) dveře. Rozhodnutí jít na večeři bylo zase totam. Vypustila jsem Rufuse, ať si protáhne končetiny a převlékla se. Měla jsem před sebou úžasný večer na jednom ze svých nejoblíbenějších míst. Kdyby nebylo venku tak hnusně, šla bych se projít a utopit. Teď bych ale zamrzla kousek pod hladinou.

Našli by mě na jaře.

A oživili.

Pomona by jistě něco vymyslela. Albus by ji přinutil. Jen aby mě naštval.

V tomhle je na ně spolehnutí.

Jak jde o nesmysly, jsou úžasně produktivní a vynalézaví.

Plácla jsem sebou na postel a otevřela jednu z obálek, co mi ležely na stolku. Sjela jsem očima na razítko. Ministerstvo. Zahodila jsem papír a vzala další. Když jsem postupně zahodila všechny, začala jsem uvažovat, proč jsem se vracela. Při mém rozpoložení mi tu stejně akorát všichni polezou na nervy. Ani jsem nedokončila myšlenku, když se otevřely dveře. Věděla jsem, kdo to bude, ještě než se objevil v mém zorném poli, protože se neobtěžoval klepáním a už vůbec nečekal, až ho vyzvu, ať vstoupí. Já se zase neobtěžovala vstáváním z postele a jen počkala, až přijde. Třeba budu mít štěstí a on se někde cestou ztratí.

Neztratil.

"Ty už jsi zpět?" zeptal se poněkud překvapeně. Skvělé. On už chodí na návštěvu, i když tu nejsem? Zase tak velkou zimu u sebe nemá. A studenti ho návštěvami taky neobtěžujou. Potkany tam nemá, pavouky v mezích, možná mu tam ani nezatýká…

"Ne, dorazím až zítra. Minervě jsi chyběl."

"To jsi mi mohla říct až tak za půl hodiny. Nejsem připraven na tak skvělé zprávy hned po příchodu. Kdes vlastně byla?"

"Nakupovala šaty, přechovávala nějaké věcičky pro černou magii, holčičí starosti, znáš to."

Pokýval hlavou. "Tak jsme na tom stejně."

"Dovedu si představit."

"Toho se bojím."

Zapadl do křesla a ke mně dorazil neopakovatelný odér stovek lektvarů, který nebyli schopni ničím přehnat ani hradní skřítkové. Myslím, že se stejně ani nesnažili. A pokud jsem já nesmrděla obdobně, bylo mi to vcelku jedno. Já jsem hodně benevolentní.

Aby se vyhnul možnosti konverzace se mnou (zajímavý návštěvník), shýbl se pro dopisy, které jsem postupně odhodila, aniž bych je přečetla. Počínal si podobně jako já. Otevřel, sklouzl očima k podpisu a položil na stolek. Zřejmě zkoumal, jestli se jeho ministerská pošta shoduje s mou. Vzhledem k tomu, kolik pozornosti jsme jí věnovali všichni tady v Bradavicích, tak nám ministr mohl skládat milostné básně, a my bychom to ani nepostřehli.

"Jak jsi na tom teď s Brumbálem?" napadlo mě najednou. Stejně už byl u posledního oběžníku, takže jeho touha dozvědět se aktuální novinky nebude ničím narušena.

Ta otázka ho překvapila, což jsem poznala podle toho, jak rychle zvedl oči a zeptal se: "Co?"

"Dělám si soukromý dotazník pro zjištění vztahů na pracovišti."

"Za účelem?" nedal se.

"Chci vědět, co má za lubem."

"Až tu budeš stejně dlouho jako já, pochopíš, že jsou věci, které je lepší nevědět."

"JSEM tu stejně dlouho jako ty."

"V tom případě se učíš znepokojivě pomalu." Zvedl Denního věštce a rozevřel si ho v prostoru mezi svýma očima a mnou.

Zase jsme se dostali někam, kam jsem nepotřebovala. Jednou bych ráda na svou otázku dostala jasnou odpověď hned na začátku. Musí to být úžasný pocit.

Zkusila jsem to z jiné strany.

"V poslední době Brumbál trochu polevil v těch svých snahách vycvičit Pottera jako bojovníka se zlými silami…" (To byla pravda. Nesvolával kvůli tomu porady dvakrát do měsíce, ale přešel na individuální působení na jednotlivé členy sboru. Já byla naštěstí z obliga, protože do mých hodin zatím nezavítal, a bude-li štěstí nadále přát, ani nezavítá.)

Nad vrchním okrajem novin se objevily temné oči.

"Když myslíš…" protáhl a nasadil ostražitý výraz. (On individuálního působení ušetřen nebyl.)

Jako by se snad ode mne mohl dočkat něčeho špatného. Z nás dvou jsem to nebyla já, kvůli komu se muselo opakovaně evakuovat celé sklepní podlaží, nebyla jsem to já, kdo v noci běhal po chodbách a tahal rozespalé kolegyně z postele, protože měl jeden ze svých paranoidních stavů, že proti němu Potter něco kuje, nebyla jsem to já, kdo nic netušícímu mírumilovnému člověku vrazí opici a pak se tváří jak neviňátko a jen čeká, kdy ho za to Filch uškrtí.

Já se ale nehodlala vzdát a nechat se odvést někam ze své cesty. "Prý má teď ještě jinou zábavu. A vzhledem k tomu, že tu víš o všem, co se tu šustne, by mě zajímalo, o co mu-"

Posunkem mě zarazil. "Za prvé mě velmi těší, že ti připadám vševědoucí. To mi lichotí, tudíž ti to nebudu vymlouvat. A za druhé - s kým jsi zase mluvila?"

Nasadila jsem neproniknutelný výraz (aspoň doufám). To tak, já mu řeknu, že s Malfoyem, a on mě v tu ránu přestane poslouchat. "Na detailech teď nezáleží, mě zajímají fakta."

Hluboce se zamyslel. Na oko. "Vzhledem k tomu, že se blíží Vánoce, mu nejspíš bude ležet na srdci výzdoba Velké síně. Takže se mu vyhýbej do té doby, než ho Lockhart přesvědčí, že nejlepší volbou pro daný úkol je on."

"Tohle jsem neměla na mysli." To byla pravda, na tuhle věc jsem nějak pozapomněla. Ale vzhledem k Lockhartově přítomnosti a touze angažovat se v čemkoli jsem zůstávala klidná.

"Buď mi řekneš, co chceš vědět, nebo se budu muset uchýlit k nitrozpytu," nebezpečně se mu zablýskla očka.

"Zapomeň!" zavrčela jsem výhrůžně.

Černé oči a posléze i černé vlasy v jeho tradiční úpravě zmizely za novinami. Ale i přes ně jsem skoro mohla vidět, jak se šklebí.

Tak jo, jak zformulovat to, co jsem chtěla, aniž bych při tom vypadala víc směšně, než bylo nevyhnutelně nutné?

"Proč se hrabe v mý rodině?" zvolila jsem nakonec nejjednodušší cestu k cíli.

Během zlomku vteřiny ležel Denní věštec na Severusových kolenou, celá jeho pozornost patřila mně a z jeho úst znovu vyšlo upřímné: "Co?"

Pokud něco věděl, byl vynikající herec.

Což nebyla novinka.

A jako vždy byl odpovědi ušetřen, protože dovnitř vpadla Pomona (Bez zaklepání! Nějak se ten nešvar rozmáhá.) s životně důležitým sdělením.

"Severusi, ta vyrážka ještě zcela neustoupila! Mohl byste připravit další várku lektvaru?"

Vykulila jsem oči.

Teprve teď mě vzala na vědomí a do obličeje se jí vkradl ten vševědoucí výraz, co tu nosili namontovaný všichni v situacích, kdy jsem absolutně netoužila vědět, co si myslí.

"Mandragory," doplnil Severus sdělení, aby rozehnal mé podezření ohledně Pomoniných kožních problémů.

"Filch se bez kočky ještě chvíli obejde," poznamenala jsem blahosklonně, protože Damien byl s novou situací na hradě navýsost spokojen a užíval si svou svobodu.

"Myslím, že tu jde spíš o studenty…" upřesnil Severus.

"Ach." Na ty jsem zapomněla.