55. kapitola

Pád 2 55

---

Držela jsem se Severusovy rady a snažila se vyhýbat Lockhartovi. To bych dělala tak jako tak, ale teď jsem to alespoň měla na koho svést. Dařilo se mi to vcelku dobře. Hned večer, téhož dne, kdy se mi od Severuse dostalo onoho doporučení, jsem se stavila u Aberfortha. Moc mě to netěšilo, protože venku byla zima, a já toto roční období (a teplotu) uznávám pouze od krbu, s šálkem horké kávy v ruce, ale potřebovala jsem si s ním cosi ujasnit.

Navíc na chodbě už zase nadával Filch, že Uršula opět vyplavila koupelnu, a on to zase musí uklízet. Co čeká? Jednou je tu školník, je to jeho práce… Já taky nemám ráda děti, a musím učit, protože prostě… no Brumbál… Tak ať si s ním vyjedná nějakou uklízečku… Proč může být Zmijozel v klidu pod jezerem, a já musím být u hlavního dopravního tahu? Počkala jsem, až odejde (což jsem věděla naprosto přesně, protože díky jeho hudrání jsem získávala dobré informace o jeho pohybu chodbami), a vytratila se ze školy, směr Prasinky. Cestou mi došlo, že jsem mohla použít krb, ale omlouval mě nedostatek kvalitního spánku, díky němuž jsem nebyla schopná pořádně myslet, a fakt, že mi tahle krbová doprava nedělala dobře, a v neposlední řadě i skutečnost, že bych nejdřív musela uhasit oheň. To zase tu cestu přes bradavické pozemky zvládnu…

"Co jste mi to tam nalil?" zaútočila jsem na Aberfortha, sotva se ocitl v mé blízkosti. Nepotřeboval žádné přibližování situace, okamžitě věděl, která uhodila.

"Je to obyčejný a neškodný lék proti bolestem hlavy, sám ho používám taky," odpověděl mi nevzrušeně a dále "čistil" špinavým hadrem špinavý pohár. (Možná bych si sem měla začít nosit vlastní nádobí… Ale zatím nikdy jsem si nevšimla, že bych dostala špinavou sklenici, hm…) Jestli to pije taky, obdivuju ho, že se udrží na nohou…

Jako by četl mé myšlenky (což snad nedělal), ustal ve své činnosti a shýbl se pro něco pod bar. Za pár vteřin mi podával jakousi umatlanou lahvičku. Otřela jsem palcem etiketu. No, tak očividně mluvil pravdu, tenhle lék jsem dokonce i znala. Ale protože pocházel z kouzelnických zdrojů, vyhýbala jsem se mu, jelikož vím moc dobře, co kouzelníci považují za přísady - a proč se na obdobné výrobky nepíše složení. Do očí mi ale padl nápis vyvedený tučným písmem - NEKOMBINOVAT S ALKOHOLEM. No, málokoho napadne něco takového nalít to whisky. Brumbálové jsou prostě jedineční každým coulem.

S povzdechem jsem mu vrátila lahvičku a on ji zase uklidil na své místo. No, pro příště aspoň vím, jak se uvést snadno a rychle do bezvědomí. Jen to nesmím říct Severusovi, protože až se na mě zase někdy naštve, taky bych se už nemusela probudit.

Opustila jsem zakouřený lokál a studeným večerem zase vyrazila zpět. Bylo mi jasné, že dorazím promrzlá a utahaná - a nemýlila jsem se ani v jednom. Po horké sprše, která měla spíše funkci zahřívací nežli očistnou, jsem zapadla do postele, abych se zase vůbec nevyspala.

Dny se táhly, jak to umí jen zimní dny v Bradavicích. Počet zkamenělých zůstával konstantní a nikoho stále nenapadlo zakoupit mandragoru z externích zdrojů. Ještě jeden důvod to mohlo mít, který mě zatím nenapadl - škola šetří. Navíc dokud byli kamenní, nehrozilo jim žádné další nebezpečí.

Kromě eroze.

Ale něčím tak přízemním se kouzelníci přece nezabývají.

Dny v únoru se táhly naprosto stejně pomalu jako dny v lednu. A naprosto stejně jako se potáhnou ty v březnu, dubnu, květnu… Jen v červenci a srpnu se najednou splaší. Ještě jednoho poznatku se mi ale v únoru dostalo, aniž bych o to nějak zvlášť stála. Musela jsem přehodnotit svůj žebříček nejnepříjemnějších probuzení, co jsem zatím zažila. Stalo se to zcela prozaicky - vzbudila jsem se - a asi z dvaceti centimetrů na mě z modré hlavy zíraly dvě vypoulené černé oči. Vykřikla jsem, popadla hůlku a srazila to k zemi. Hůlkou, ne kouzlem.

Srdce mi divoce bušilo, jak se o mě pokoušel infarkt. K čertu s Lockhartem a jeho rarachy. Když jsem byla schopná dostatečně ovládnout svůj hlas, švihla jsem po tom "nedoceněném tvorovi" Petrificus, abych měla jistotu, kde ho najdu, až se vrátím z koupelny, kam jsem vyrazila pod horkou sprchu léčit svůj skoroinfarkt. Moc to nezabralo, protože uprostřed procesu jsem zjistila, že se mi kdosi pohybuje po bytě. Bylo ráno, většina lidí byla na cestě na snídani, tak kdo by u mě mohl strašit. Něco jsem na něj zahulákala, aby ho nenapadlo jít dál, ale nebylo to nejšťastnější řešení, protože tu zřejmě nejsem sama, kdo má dlouhé vedení. Mě omlouvá to, že už přes měsíc skoro nespím, ale jakou výmluvu má Severus, to netuším.

Ten den mi ale život udělil další cennou lekci - nikdy není tak mizerně, aby nemohlo být hůř. Takže když jsem přemalovala obličej na něco, co můžu ukázat na veřejnosti, oblékla jsem se a vyšla ven, nečekal mě tam jen Severus, ale i Brumbál. Paráda. Snažila jsem se tvářit neutrálně, alespoň než zjistím, co se zase chystá. Schovala jsem dopis od Luciuse, který mi přinesla sova už včera večer, ale neměla jsem náladu ho otevírat. Kdyby mi napsal hned tehdy, nedočkavě bych roztrhla obálku, abych zjistila, co se dozvěděl, ale teď jsem neměla náladu, motivaci, chuť… Naštěstí ji nenadepisoval a pečeť si taky nechal od cesty, tak si snad ani jeden z těch dvou nic nedomysleli. Raracha vrátím později, teď bylo nejdůležitější dostat odsud mé dva problémy.

Na chodbě jsem se trochu uvolnila. To byla chyba, protože jsem pak byla zcela nepřipravená na to, co následovalo.

Když prakticky žijete několik let v Bradavicích, některé dny pro vás ztratí význam. Dokud jsem nenahlédla do té psychedelické noční můry, neuvědomila jsem si, že už je čtrnáctého, sv. Valentýn. Svátek zamilovaných totiž nemá cenu slavit na místě, kde jste plonk a kde opačné pohlaví reprezentují exempláře jako je Binns, který zemřel už před lety, Brumbál, který by ve mně romantické představy vyvolal možná tak v minulém století, Hagrid, který by byl přijatelný, kdyby z něj byly minimálně tři osoby, Kratiknot, kterého bychom ani nenašli, kdyby z něj byly tři osoby, Zlatoslav, který se momentálně naparoval ve Velké síni v zářivě růžovém oblečení, a Severus, který sice měl přijatelný věk, výšku, barvu, byl živý, ale diskvalifikovala ho jeho kouzelná osobnost, která by měla být na předpis a podávána v malých dávkách - a pokud možno, někomu jinému.

Nebyla jsem schopná udělat krok kupředu. Něco tak děsivého jsem nevídala ani ve svých nočních můrách - a že si mé podvědomí dávalo záležet! Stěny byly obaleny zářivě růžovými květy, strop výjimečně neukazoval venkovní oblohu, ale zářil nejjasnějším blankytem a sypal se z něj nějaký růžový bordel, který už stihl pokrýt úplně každou vodorovnou plochu. Kdyby mě Brumbál nestrčil, asi bych na tom místě stála dosud. To padající cosi se na mě začalo usazovat, zatímco jsem jako ve snu kráčela vstříc rozzářenému Lockhartovi. Srdíčka. Byla to srdíčka. Růžová srdíčka. Stovky, tisíce, milióny! Určitě jsem spala. Určitě jsem ještě spala. Za chvíli se ocitnu v Londýně, budu ležet na ulici a Lucius se mě zeptá, jestli jsem v pořádku. Určitě.

Jenže jsem se neprobouzela. Krok za krokem jsem se blížila kouzelníkovi v růžové a on se usmíval. Vnímala jsem ty bílé zuby, které se přibližovaly, a Brumbálovu ruku, která mě čas od času lehkým dotekem upozorňovala, že se musím hýbat.

"Krásné dobré ráno," zahlaholil Zlatoslav, když jsme se zastavili několik kroků od něj. Vypadal upřímně nadšeně.

"Vidím, že nemáte slov," vyslal k nám další vlnu svého záření.

Výstižně řečeno.

"Je to - velkolepé," pronesl Brumbál a rozhlížel se okolo.

Do sálu se trousili další lidé, studenti i profesoři. Každý se ve dveřích zarazil a očividně hodnotil situaci, zda je bezpečné vejít dovnitř. Dívky vypadaly nadšeně. Ano, není nic úžasnějšího než růžová místnost plná srdíček s chlapem v růžové uprostřed. Sváděla jsem tvrdé boje sama se sebou. Utéct či neutéct? O nic jiného tu nešlo. Jestli se tu zjeví Zmijozelova nestvůra, radši se nechám sežrat než tady zkamenět! Možná bylo na čase začít panikařit, ale jen jsem se nechala usadit ke stolu. Uklidňovalo mě jen vědomí, že Severus na tom byl obdobně.

Chvíli poté, co dorazila školní hvězda Potter, do síně napochodovalo dvanáct otrávených trpaslíků s harfami a zlatými křídly a Zlatoslav se nechal slyšet, že budou celý den roznášet valentýnky. Pak z něj vypadlo něco v tom smyslu, že Severus je k dispozici k namíchání nápoje lásky a Kratiknot ohledně omamujících kouzel. Malý i větší muž se rázem proměnili ve dvě zoufalé hromádky balancující na hraně čiré beznaděje a naprostého pokoření. Severus si sice mohl být stoprocentně jistý, že by za ním žádná živá duše s obdobným požadavkem nepřišla, ale pouhé vědomí toho, že byl Lockhart vůbec schopen něco takového vypustit z úst, na něj působilo mnohem silněji než Cruciatus. Jen co se dostanu z téhle přeslazené noční můry a naskočí mi mozek, vymyslím, jak najít toho Zmijozelova mazlíčka a pozvu mu ho do kabinetu.

54. kapitola Albuse Brumbála

Pád 2 54 AB

---

V tak povznešené náladě jsem se už dlouho neprobudil. Když mě o to Lockhart před nedávnem požádal, měl jsem jisté pochybnosti, ale když mi pak Minerva řekla, že Severusovi se během jediného dne podařilo srazit Nebelvíru pětašedesát bodů (a to ani nepotkal Pottera), rozhodl jsem se, že to vůbec není špatný nápad, a nechal Zlatoslavovi volné pole působnosti. Bylo mi předem jasné, že se toho zhostí na výbornou a nechtěl jsem si nechat ujít jediný okamžik a jediný záchvěv Severusovy tváře, až to uvidí. Zbývalo jen vymyslet záminku, proč za ním vyrazit už před snídaní. Té se mi naštěstí dostalo vzápětí a nejlepší na ní bylo, že tu byla stále, po ruce, připravená a použitelná naprosto kdykoli - má druhá zmijozelská vyučující, která se od vánočních prázdnin už zase pohybovala hradem jako duch a poslední dobou se už ani nesnažila pořádně maskovat své kruhy pod očima.

Severus mi otevřel a okamžitě mi věnoval jeden z těch svých pověstných vlídných pohledů.

"Chtěl jsem s vámi mluvit o naší kolegyni. Všiml jsem si, že není zrovna ve své kůži a myslím, že vy jste tady asi neinformovanější…"

Vykulil na mě oči a chvíli opravdu vážně přemýšlel, o kom mluvím. Když vyloučil Minervu, už byl doma a zamračil se ještě víc.

"Řekl bych, že se obávám, že nejinformovanějším nejsem, ale pravdou je, že v tomto ohledu vlastně žádné obavy necítím." Odpověděl mi tak, abych zase chvíli musel dumat já. Možná bych měl cítit obavy já. Koneckonců kdykoli přede mnou měl někdo tajnosti, zvláště někdo ze Zmijozelu, nic dobrého z toho nikdy nevzešlo. Vezměme si třeba takového Toma Riddlea…

"Nemáte alespoň ponětí, co se s ní děje?" zeptal jsem se ho cestou do Velké síně.

Podíval se na mě ledovým pohledem. "Proč se radši nezeptáte přímo jí? Předpokládám, že je asi nejpovolanější hovořit o svém životě."

No, to znělo logicky. A protože jsme se "náhodou" blížili k jejím dveřím, napadlo mě, že by nebylo od věci vidět i její reakci.

Vzal jsem za kliku. Zamčeno. Škoda.

Pomalu jsem upustil od úmyslu nechat se doprovodit oběma Zmijozelci v mém týmu, když ale Severus vytáhl hůlku.

"Je zamčeno," oznámil jsem zbytečně.

"To je vždycky," odtušil a otevřel dveře.

Suverénně prošel pokoji. Následoval jsem ho, drže se pár kroků za ním. Nepotřebuji ji zrovna vytáhnout z postele, přistihnout v negližé nebo s kartáčkem v ústech. Severus s tím ale očividně problémy neměl. Rád bych věděl, co mi tady pořád uniká.

Postel byla prázdná. Spadl mi kámen ze srdce. Aspoň že tak.

Na nočním stolku ležela rozevřená kniha založená jakýmsi dopisem a vedle postele nehybný rarach. Nevypadal dvakrát nadšeně. Severus mu věnoval jen krátký pohled. Zato ta zalepená nenadepsaná obálka ho zaujala. Na zlomek vteřiny se zarazil, ale hned se od ní odvrátil. Nesnáším, když nevím, co se děje, … a když se na to nemohu přímo zeptat.

Z koupelny bylo slyšet téct vodu. Chtěl jsem navrhnout, že na ni počkáme na chodbě, ale Severus už vyrazil opačným směrem.

Podlaha trochu zavrzala.

V tu chvíli zvuky tekoucí vody ustaly a ozvalo se něco jiného.

"Severusi, zatraceně, jsem v koupelně!"

Jak mohla tušit, kdo tu je? Že by nějaké propojení myslí? To by mi ještě scházelo…

"Potřebuju s tebou mluvit."

"No samozřejmě, pojď dál," ozvalo se zpoza dveří kousavě. "Proč by ne. Vždycky se sprchuju v plavkách, tak o co jde." Severus zvedl ruku a vzal za kliku. V posledním okamžiku se ale zarazil a mě přešla myšlenka na jakékoli duševní spojení.

"To byl sarkazmus?"

"Ty se snad… Ne, zapomeň na to, na nic neodpovídej, nic nechci vědět."

Severus pokrčil rameny a vrátil se ke mně. Za chvíli vyšla i Julia. Po dlouhé době nebyla navlečená, jako by se chystala na severní pól, a fialové kruhy pod očima měla zesvětlené. Oči měla ale mírně zarudlé a vypadala přepadle. Když mě uviděla, ztuhla. Pak zlostně střelila očima po Severusovi.

"Vy tu asi budete od začátku, že?" řekla mi místo pozdravu. Nebyla to otázka, jen ujištění. Tak jsem ji ujistil.

Vzala to poměrně klidně. "Skvělé." To mě znepokojilo.

"Máme strach o tvé zdraví," řekl Severus. Znělo to dost neupřímně.

"Toho si cením," zazněla stejně neupřímná odpověď.

Julia kolem nás nevzrušeně prošla, zastrčila nohou ztuhlého raracha pod postel, zaklapla knihu, dopis strčila do šuplíku (neuniklo mi, jak se v tu chvíli Severus ušklíbl) a hodila přes sebe ještě plášť. Pak se k nám s vyčkávavým výrazem otočila. Usoudil jsem, že nejlepší bude vyrazit teď na snídani - a pak si s ní promluvím v soukromí. Opravdu nebyla ve své kůži, jindy už bychom dostali vynadáno, tím jsem si byl jist.

No, za chvíli ji ta netečnost přejde. A Severuse taky.

Až k Velké síni jsme šli mlčky. Zřejmě máme se Zmijozelem nějaké komunikační problémy. Když jsme ale stanuli na prahu, ticho se změnilo. Z podrážděného ticha se stalo ticho zařezané, nevěřící a nakonec zděšené. Julia jen zamžikala a otevřela ústa, nevydala však ze sebe ani hlásku. Ze Severusova obličeje se vytratily poslední zbytky barvy. Musím přiznat, že i mě samotného to, co se přede mnou rozevřelo, překvapilo. A to jsem věděl, do čeho jdu. Ovšem konkrétní provedení bylo - monstrózní. Stěny zakrývaly obrovské zářivě růžové květy a ze stropu se snášela drobounká srdíčka a tvořila souvislou vrstvu na podlaze a stolech. Uprostřed všeho pobíhal Lockhart, oděv sladěný s výzdobou, a zářil jak polední srpnové slunce. Musel jsem oba své Zmijozelce lehce postrčit dovnitř - oba mohli být dokonalou ukázkou účinků kouzla Petrificus totalus - a to i bez použití magie. Úžasné. Zřejmě Lockhartovi prodloužím smlouvu.

Nevydařená plesová sezóna

Opět něco z jiného soudku...

---

Časy se dávno uklidnily, draci se stali silně ohroženým živočišným druhem, takže už do lidských (=královských) životů nezasahovali, což značně omezilo příležitosti urozených mladíků (a v případu neurozených zcela vyloučilo) získat ruku urozené dámy. Většina královských rodin se s touto situací vyrovnala návratem k domluveným sňatkům, ovšem pár pokrokovějších se rozhodlo jít jinou cestou - nechat královský dorost, ať si sám vybere z předem vytyčené skupiny nabízených dam. Za účelem bližšího prozkoumání terénu byly pořádány plesy, nejrůznější slavnosti, hry.

V království za devatero horami a devatero řekami již proběhly dva plesy. Dva plesy, na nichž následník trůnu hledal svou vyvolenou, již po svém boku posadí na trůn. Dva plesy, jichž se zúčastnily význačné šlechtičny z nejvýznačnějších rodů z blízkého okolí i vzdálených oblastí. Dva plesy, na nichž princ okatě všechny prověřené dámy okatě ignoroval a věnoval se jediné, o níž nikdo nic nevěděl. Jediné, která s úderem půlnoci mizela neznámo kam a po níž princ truchlil až do následujícího setkání. Jistě, setkávání se na královských plesech, aura neznáma vznášející se kolem cizinky, to všechno mohlo působit romanticky, naneštěstí třetí ples měl být rozhodujícím pro budoucnost království, princ měl oficiálně představit svou nastávající a ona měla přijmout své místo v jeho životě. S blížícím se třetím plesem tudíž narůstala vlna nervozity. Co když cizinka zmizí i tentokrát? Koho v takovém případě pojme princ za svou choť? Vždyť s žádnou jinou neprohodil ani slůvko! Hodí si mincí?

Ale jak zamezit možnosti, aby se cizinka opět vypařila?

I dosud se jí podařilo vytratit se beze stopy z hlídaného zámku, aniž by vyvolala sebemenší rozruch…

"Když namažeme schody lepidlem, neuteče," nabídl rádce řešení. Další v řadě řešení, jež nic neřešila. Vlastně ho ani nemyslel vážně. Jen zoufale plácl nějaký nesmysl, aby odlehčil ponurou náladu v místnosti.

"Lepidlo?" chytil ho král za slovo a nasadil zamyšlený výraz. "To by mohlo vyjít…"

"Vaše Výsosti, ale po těch schodech chodí i jiní lidé. Nemůžeme přilepit polovinu šlechty u našeho východu," namítl rádce.

"Tak budou chodit jinudy," zavrčel nevrle král.

"A jak je k tomu chcete přimět? Navíc když tam dáte ceduli čerstvě natřeno, půjde jinudy i ona!"

"To už se nějak zařídí," mávl král rukou nad tak podružným problémem. Hlavní bylo, že se vymyslelo, jak zastavit JI. Ostatní nebyli jeho starostí. "Rozhodnuto." Děj se vůle krále…

Vyhlížený třetí ples začal, jak bylo naplánováno. Již potřetí zámek zářil do dáli a všechny komnaty se blyštily čistotou a voněly naaranžovanými květinami. Již potřetí zaplnily sál tančící páry a princ posmutněle postával u okna, sleduje měsíc na černém nebi a vyčkávaje příchodu té jediné…

A pak přišla. Tichá jako pěna, zjevila se po jeho boku, kráska nejistého původu v nadýchaných šatech. Rázem byl princ samý úsměv a nabídl jí dvorně své rámě, aby ji provedl v kole - signál pro lepiče k natření schodů.

Minula jedenáctá, přiblížila se půlnoc.

Se vzrůstajícím napětím sledoval král minutovou rafičku pohybující se po ciferníku hodin. Nikdo z tančících ale jeho obavy nesdílel, ples byl v plném proudu, všichni se bavili. Jako by si nikdo ani neuvědomoval, že se může blížit cizinčino třetí zmizení… Královský rádce postával u okna, mračil se a přes chvíli skepticky vrtěl hlavou.

První tlumený úder zvonu ohlásil, že půlnoc je již téměř zde.

Na vteřinku pohlédl princ stranou - a dívka se mu vysmekla a zmizela.

Jak nečekaný zvrat!

Rozeběhli se ke schodům.

Byla drobná, měla boty s vysokými podpatky, dlouhou sukni, jakou si ženy musely při chůzi přidržovat, aby si nešláply na její okraj… A přece ji nikdo cestou ke schodům nedoběhl ani nezahlédl.

Jenže ji nikdo nezahlédl ani na schodech.

Zmizela. Již potřetí.

Jako by se do země propadla.

Rádce se sehnul a dotkl se prvního schodu. "Možná se ty schody měly natřít v jedenáct, a ne v osm…"

53. kapitola

Předem varování: žádný krok vpřed a žádné vysvětlení ničeho, to jen abych nevzbuzovala plané naděje. Ale vždyť mě znáte, já nevysvětlím nikdy nic.

Přes týden se tu asi nic moc neobjeví, mám toho teď dost dohánět.

---

Období klidu a míru nemohlo trvat věčně, a tak se studenti opět vrátili do Bradavic. Společně s jejich návratem odešel můj spánek. Zase jsem byla tam, kde jsem už jednou byla po letní nedobrovolné návštěvě Severuse. Pomalu mě to přestávalo bavit. Byla jsem utahaná, ospalá, chybělo mi sluníčko, večery o samotě, snídaně bez dýňových paštiček (Proč to neservírují jen studentům? Ze sboru se toho stejně dotkne akorát Brumbál! … No, možná že právě proto, ach jo.), jakákoli zpráva Luciuse (Nevěřila bych, že to kdy řeknu!), a jak jsem nedávno zjistila, i Damien. Pokud ale šlo o mého kocoura, záhada se brzy vysvětlila velmi prozaickým způsobem. Naprosto bezostyšně vyměnil mě a Rufuse, který na něj s oblibou padal z nejrůznějších míst a tahal ho za ocas, za Filche, který momentálně postrádal mobilního mazlíčka, a mohl se mu tudíž plně věnovat. Potvora úplatná! Ale on zase přileze, jen co se podaří oživit Norrisku. Ne že bych na to spěchala.

První poprázdninový víkend jsem odjela domů, abych alespoň chvíli nemusela při snídani koukat do rozzářeného Zlatoslavova obličeje nebo do kyselého Severusova - nebo do Brumbálova, který už měl očividně zase něco za lubem, a já nechtěla být při tom, až se to rozhodne zformulovat nahlas a pověřit lidi realizací. Jak mi ale bylo dáno zjistit, doma mě moc odpočinku nečekalo, protože místní děti vzaly vážně povídačky o čarodějnici, a můj dům se tak stal cílem jejich dobrodružných výprav, zkoušek odvahy a podobně, o čemž svědčilo množství stop ve sněhu všude kolem. A potom má člověk splynout s davem a chovat se nenápadně!

Možná bych měla Narbymu navrhnout zase nějaký přesun…

V neděli dopoledne jsem se vzbudila úplně rozlámaná a všude byla zima. Hned jsem se doma cítila jako v Bradavicích. Smutné. Když jsem si připravovala snídani, která už se vzhledem k času mohla nazývat obědem, zahlédla jsem za oknem dva páry očí, jak mě pozorují. V teplé noční košili a připravující toasty se šunkou a sýrem jsem asi moc nenaplňovala mudlovské představy o zlé čarodějnici, přesto když jsem na ně kývla, obě děti vypískly a o překot se rozběhly směrem k lesu. Možná bych se mohla učesat…

Únor na mém rozpoložení nic nezměnil. Neslo to s sebou jak pozitiva - většina kolegů na mě nemluvila, když nemusela-, tak negativa -Zlatoslav se rozhodl zlepšit mi náladu. Kdyby mě ignoroval, možná by mi ji i zlepšil. Jedno pozdní páteční odpoledne se mu dokonce nějak podařilo vytáhnout mě do Prasinek k Aberforthovi. Nebyla jsem ještě ale natolik mimo, abych se nerozhodla zpestřit večer ještě někomu jinému. Myslím, že Severus měl z celého podniku největší radost, protože celý večer sváděl urputné vnitřní boje při rozhodování, jestli se bude mračit víc na mě nebo na Zlatoslava. Zlatoslav vyhrál, protože já jsem se šla dohodnout s Aberforthem, jestli mi nemůže do pití přidat něco proti migréně. Asi mohl, protože nemám nejmenší zdání, jak jsem se dostala zpět do Bradavic. Když jsem se vzbudila, bylo odpoledne a Severus přikládal do krbu. Aspoň jsem neměla kocovinu. V podstatě mi bylo fajn, a kdybych tu byla sama, bylo by mi ještě lépe.

Vyhrabala jsem se z postele, trochu poskládala své včerejší šaty, ve kterých jsem strávila noc, a šla pozdravit svého skorospolubydlícího.

"Nemohl jsi počkat, až vstanu?" zeptala jsem se místo pozdravu.

"Přece nebudu čekat hodinu za dveřmi."

"Ty už jsi tu hodinu?"

Pokrčil rameny a přihodil další poleno. V pokojích začínalo být příjemně teplo. Asi si ho pořídím natrvalo…

"Už se cítíš líp?"

"Než kdy?"

"Než v celém tohle povánočním období. Nebo ještě můžeme očekávat pravidelné procházky při měsíčku?"

"Jak zas víš, že…? Zapomeň na to, nechci to vědět." Svezla jsem se do křesla a prsty trochu uhladila vlasy, ať aspoň trochu vypadám jako člověk. Kdybych byla mudlovské osmileté dítě, asi bych se taky sama sebe lekla.

Naštěstí mi není osm.

"Tak?"

"Tak co?" nechápala jsem.

"Vždyť víš, že pokud bys potřebovala nějaké služby spojené s použitím nitrozpytu, jsem ti kdykoli plně k dispozici."

"Tak mizerně na tom nejsem."

"A když se to zhorší? Ujišťuju tě, že Lockhart není zrovna nejpovolanější osoba k čemukoli."

"A já zas ujišťuju tebe, že ve svý hlavě nechci ani tebe, ani jeho." Ani Brumbála. Nikoho.

"Tímhle svému stavu moc nepomáháš."

"Momentálně jsem ve fázi ignorace, takže tímhle zas nepomáháš ty mně."

"A já doufal, že když prospíš patnáct hodin, bude s tebou konečně řeč."

"Spala jsem patnáct hodin?" Až uvidím Aberfortha, zabiju ho.

"V podstatě asi šestnáct, ale cestu z Prasinek nepočítám."

"Neptám se proč."

"Neptej…"

"Nevěděla jsem, že ti tak vadí absence komunikace mezi námi."

"Nevadí. Ale ostatní se začínají ptát… Mě. A to mi začíná vadit."

"Chudáčku."

Zamračil se na mě, ale mlčel. Pak přešel k informační části své návštěvy.

"Lockhart už zase vypadá nebezpečně aktivně. A Brumbál ho v tom samozřejmě podporuje, tak si dávej pozor."

"Halloween už byl, Vánoce byly, na Velikonoce je brzy… Třeba chce slavit svoje narozeniny. Kdy má vlastně narozeniny?"

"Vypadám jako člen jeho fanklubu?" zavrčel.

"Nikdy nevíš."

"V tomhle mám vcelku jasno."

"No, každopádně díky za varování. Čím to je, že mě v poslední době pořád všichni přede všemi varují?"

"Protože svět je špatné místo a náš blahoslavený Potter ho nezlepší jen tak přes noc."

52. kapitola

Pád 52

---

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Věděla jsem, že se mi něco zdálo, ale za Merlina jsem si nemohla vzpomenout, oč šlo. Vybavovalo se mi jen pár nesourodých obrazů, které nedávaly žádný smysl, ačkoli jsem byla přesvědčená, že ve snu smysl dávaly a že tvořily velký epický celek. Smotali se mi tam snad všichni, které jsem znala, a dokonce pár takových, které jsem ani neviděla a kteří zřejmě vznikli jen pro potřeby mého podvědomí. Nebo které jsem si vytáhla z Rankinovy mysli. Další důvod, proč jsem to nedělala ráda. V každém případě mi ale bylo jasné, že teď neusnu. Jindy bych sice zůstala v posteli a pokoušela se o to (co kdyby se zadařilo), zvláště když všude mimo prostoru pod peřinou byla zima, ale teď jsem nějak neměla stání, potřebovala jsem se projít, vyčistit si hlavu a uklidnit se. Po pár vteřinách zírání do stropu skrze tmu jsem se zvedla, hodila na sebe několik vrstev oblečení a s pocitem, že jsem asi úplný idiot, vyrazila na chodbu.

Překvapivě tam byla tma a zima. Louče na zdech se rozžínaly, když jsem šla okolo. Zbytečně, protože venku svítil úplněk, takže bych klidně mohla podniknout vytrvalostní běh po školních pozemcích a viděla bych na to skoro jako ve dne. Ovšem pravděpodobnost, že bych po školních pozemcích běhala ať už ve dne nebo v noci, byla tak titěrná, že ani nestojí za další rozvádění. Několik portrétů se po mně naštvaně otočilo. Jsou papíroví, s největší pravděpodobností i dávno mrtví, a ještě se to bude tvářit dotčeně. Mohou být rádi, že je nikdo nesundá a nepostaví za skříň. Kdybych byla ředitelkou Bradavic já, zavedu tu abstraktní umění. Nebo holandské krajinky.

Ze sklepení se stále ještě linul lehce znatelný pach čehosi neidentifikovatelného, co už bylo dávno vypuštěno do jezera. Pak máme mít s jezerními lidmi kladné vztahy. Radši jsem si ani nepředstavovala, jak to musí smrdět u Severuse. Musí to být ohromně nenáročný člověk, protože já bych v tom spát nedokázala. Minula jsem schodiště a zamířila k Velké síni.

Všechny svíce se rozsvítily, když jsem vstoupila dovnitř. Bylo tu tak krásně ticho… Mé kroky se rozléhaly liduprázdným prostorem. Opravdu krásně je tu o prázdninách… Sedla jsem si ke zmijozelskému stolu a s náhlým záchvatem nostalgie pohlédla k učitelskému stolu. Sedávala jsem právě tady. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, když jsem si sedala. Bylo to zcela podvědomé rozhodnutí. Támhle sedával Křiklan a útrpně se po mně díval, když si myslel, že ho nevidím. Vedoucímu koleje jsem nevadila, ale pro profesora lektvarů jsem představovala hořké zklamání. Myslím, že Brumbál si ho tehdy kvůli tomu docela dobíral, ale nikdy jsem se ani jednoho z nich přímo nezeptala. O pár sedadel dozadu, na protější straně sedával Tonny, černovlasý chlapec z vážené rodiny. Kdyby byl štěně, za jeho rodokmen byste zaplatili majlant. V jednom období svého života bych si ho nejraději vzala a klidně kázala svým dětem o důležitosti čisté krve. No, nebylo mi to přáno. Vedle mě sedávala Diana. Její rodiče byli kouzelníci, ale její krev nebyla zdaleka tak čistá jako některých jiných. Byla to půvabná plavovláska s modrýma očima s věčně nepřítomným, melancholickým pohledem. Byla nadaným zvěromágem a v přeměňování byla nejlepší z celého ročníku. Dokonce uměla hrát na loutnu a občas nám hrávala ve společenské místnosti. Všichni jsme si byli vědomi, jak se ostatní dívají na studenty Zmijozelu, a tahle éterická bytost, co u mě sedávala na ošetřovně, pro ně byla jak políček do tváře. Vždyť ani my sami nechápali, jak někdo takový může s námi žít pod jezerem. Milovala tajemství a záhady, kterými byly obestřeny mnohé události, a do kterých se úmyslně halily některé kouzelnické spolky, aby zvýšily svou prestiž a výlučnost. Tu knihu o kouzelnických spolcích, co si u mě vloni Severus půjčoval, znala nazpaměť. Sedávala před krbem a smála se některým dávným rituálům. Vždyť i kouzelníci mají právo na pověrčivost. Poznala i mé malé tajemství a fascinovalo ji. Občas jsme zkoušely, kdo všechno se dá ovlivnit, kam až se dá zajít… Vždy v mezích, samozřejmě. Koneckonců jsme byly rozumné zmijozelské studentky. Nevím, jak bych to zvládla, kdyby mě tehdy neprohlédla a nestála při mně během mého objevování nového světa… Když se Voldemort dostal k moci, její rodiče se připojili k těm, co proti němu aktivně vystoupili. Nevím, co se s nimi stalo, nepátrala jsem po tom. Zmizeli beze stopy. Dianu zabili dva dny po jejich zmizení. Na pohřeb skoro nikdo nepřišel. Všichni měli strach ukázat své sympatie k někomu, jehož rodinu stíhali Smrtijedi.

Zavřela jsem oči.

Ne, o Dianě se mi nezdálo. Ale ten pocit, co jsem měla, když jsem jí pokládala na náhrobek kytici bílých lilií. Pocit absolutní bezmoci, co jsem cítila jen dvakrát v životě. Podruhé jsem ležela na studené kamenné dlažbě londýnské uličky, bolela mě hlava, snad po nárazu, a někdo mi mířil hůlkou do tváře.

Obliviate.

Tenhle obraz si dnes v noci mé podvědomí vytáhlo a pospojovalo ho do bizarní mozaiky s obrazy, které jsem sama chtěla vypudit ze své paměti i bez cizích paměťových kouzel. Do mozaiky s vůní bílých lilií, s Quirinusem ležícím na zemi a stáčejícím svůj obličej ke mně a Severusovi, s postavou v kápi, co ve stejný okamžik pozvedla svou tvář naším směrem, se Severusem tisknoucím mě ke zdi a mířícím na mě hůlkou - obraz, který jsem nedokázala zařadit, zřejmě šlo jen o snovou záležitost, s Luciusem pomáhajícím mi na nohy. Ptal se, jestli jsem v pořádku, a já nechápala, proč se ptá, vždyť jsem jen uklouzla… Do mozaiky s Glorií, která přilívala ananasovou šťávu do červeného likéru a něco říkala, ale já ji neposlouchala, protože jsem musela myslet na Quirinuse. Ten výtisk knihy, co Diana tak nadšeně studovala, ten výtisk jsem měla od něj. Dal mi ho krátce poté, co jsme se seznámili, protože jsem mu o ní vyprávěla. Její kniha byla plná ručně psaných poznámek, moje ne. Kdysi jsem ji četla, ale od té doby ne…

Neměla jsem s Luciusem chodit na to ministerstvo. Nechci otevírat tuhle Pandořinu skříňku bolestí, kterou jsem kdysi dávno zamkla. Možná se všichni mýlí a já bych neměla svým vzpomínkám dávat volný průchod. Možná bych to všechno měla nechat plavat. Možná to, co bych na konci cesty našla, za tu cestu vůbec nestojí.

O dvou králích

K tomuhle se nebudu snad ani vyjadřovat.

---

Za devatero horami, devatero řekami - a vůbec dost daleko odevšad ležela dvě království. Vlastně jich tam leželo víc, ale ta ostatní jsou nyní nepodstatná, takže je můžeme s klidem vynechat. V těchto královstvích vládly dva mladé královské páry. Královnám již byl věnován prostor za svobodna, na krále se podíváme nyní.

Jejich jména se nám nedochovala. Už za svobodna byli označováni pouze jako princové - a jejich život v manželství byl v původních příbězích shrnut do jediné věty - A žili šťastně až do smrti. Ano, byly to tenkrát těžké časy a lidé se nedožívali tak vysokého věku jako dnes. V současné době už je nám tento luxus odepřen. Ale zpět od úvah nad volbou mezi dlouhověkostí a šťastným životem až do smrti a vraťme se k oběma mladým mužům. Z nedostatku informací, z něhož obviňuji lajdácké sběratele lidové slovesnosti, jim říkejme Král A a Král B.

Král A: Nechte nás o samotě, musíme prohovořit několik delikátních státnických záležitostí.

Personál Krále A opustí síň.

Král B nevrle: To platilo pro všechny.

Personál Krále B opustí síň.

Oba počkají, než zapadnou dveře za posledním služebníkem. Potom se skloní nad mapy obou zemí.

Král A: V rámci utužování přátelských sousedských vztahů jsem ochoten se této oblasti vzdát ve váš prospěch.

Král B se mračí na mapu: Myslím, že si tu oblast můžete klidně nechat, já vám kvůli ní válku nevyhlásím.

Král A: Vedly se o ni už ale mnohaleté spory a já je chci jednou provždy ukončit. Vzdávám se toho území. Vždyť se podívejte, jak se tu zařezává do vaší země.

Král B: Hranice našich království se utvářely celá staletí, živelně. V takových případech není možné, aby byla jako podle pravítka.

Král A: Pro klid mezi našimi zeměmi se toho cípu klidně vzdám.

Král B: Mezi našimi zeměmi je klid. A takovou oběť po vás nemohu požadovat.

Král A: To chápu. Dělám to jen z dobré vůle a nesleduji tím-

Král B: Já ten cíp ale nechci!

Král A divoce šermuje rukama nad mapou: Ale vždyť se na to podívejte! Tak nepřirozeně zasahuje do vaší země.

Král B: Historický vývoj nezvrátíte. Jednou je to vaše země, tak se s tím smiřte.

Král A: Není moje, vyženil jsem ji.

Král B: Tak se smiřte se zemí své ženy. Jak by se na to tvářila, kdyby zjistila, co mi tu nabízíte?

Král A: Pochybuju, že ví, kde má naše země hranice. Dítě to nezajímá a během puberty ji drželi v zámku, aby se o nic neporanila.

Král B: To jsem slyšel. Nějaká kletba, že?

Král A: Něco takového. Tchán s tchýní urazili nějakou čarodějku a ona jim slíbila, že se jejich dcera v den osmnáctin píchne a usne na sto let. Dovedete si asi představit, jak to poznamenalo její výchovu. Dodnes je horor vzít ji někam ven. Občas si tak říkám, že jsem si měl vzít dceru našeho souseda. Sice byla už trošku starší, ale zato byla normální, neměla úzkostné rodiče a netrpěla fóbiemi z jehličí a komárů.

Král B: Nemyslete si, že mě dojmete příběhy o rodičích své spící ženy. Nevlastní matka mé spící ženy se ji pokusila nechat zavraždit, a když se to nepodařilo, otrávila ji.

Král A: To je strašné!

Král B: Strašné je to, že od chvíle, co jsem si ji přivezl na zámek a oženil se s ní, mám doma věčně nastěhované ty její pidimužíky.

Král A: Jaké pidimužíky?

Král B: Vím já? A bojím se jí zeptat, jak k nim přišla. Žila u nich v lesích během svého vyhnanství. V celém království se o tom šušká a všichni ze mě mají legraci. Kdyby aspoň byli normálně vysocí! Ale ona si musí najít bandu zakrslíků, co je mi do pasu - a to jen v případě, že mají postavenou čepici!

Král A: Vy si aspoň můžete nechat zašít ponožky. U nás není v celém království jediná jehla. Prý prevence! Čaj jsem si neosladil ani nepamatuju, protože všechny včelíny jsou zrušené.

Král B: Med vám klidně pošlu. A klidně i ponožky.

Král A: Ponožek mám dost. To byl příklad. Ale nějaké krejčí bychom potřebovali.

Král B: Myslím, že nějaký export s přehledem zvládneme.

Král A: To bych vám byl velmi vděčný. Chtěl jsem nějaké zaměstnat, ale tchýně začala bláznit, že co kdyby byla kletba přenosná i na vnučku… Snažil jsem se jí vysvětlit, že než dosáhne plnoletosti, máme času dost, ale je jako posedlá.

Král B: Vaše žena je těhotná? Blahopřeju.

Král A: Slyšel jsem, že i vaše žena čeká potomka...

Král B: Och ano, vědma nám předpověděla syna.

Král A: To je krásná zpráva.

Král B: Doufám, že nebudete mít dceru.

Král A: Proč?

Král B: Při tom, jaké máme štěstí, by se ti dva dali dohromady, a jestli by navíc od našich drahých poloviček zdědili ty jejich spací sklony, nechci na budoucnost ani pomyslet.

Král A: Vaše žena byla ale otrávena, ne?

Král B: Na otravu ale většina lidí reaguje smrtí, ne spánkem.

Král A: Buďte rád, že se vaše tchýně nevyznala v chemii.

Král B: Pravda.

Král A: Teď ale musíme dořešit ten náš malý územní spor.

Král B: Jaký spor? Je to vaše země a já budu velmi rád, když vaší i zůstane.

Král A: Ale tamější lidé mají blíže k vaší zemi.

Král B: Jen geograficky.

Král A: Mají u vás příbuzné a chtějí se k vám připojit.

Král B: Dojímá mě, jak vám leží na srdci blaho všech čtyř tamních obyvatel.

Král A: Šesti.

Král B: Dokonce.

Král A: Nemohu jim bránit. Pokud to tak cítí…

Král B: Já ten cíp ale nechci. Pokud se tolik cítí spříznění s mou zemí, klidně je ubytuju v pohraničí, ale není nutné trhat vaši zem.

Král A: Nechci jim sebrat jejich území.

Král B: Naše hranice jsou stejně nehlídané, lidé přechází sem a tam. Opravdu to musíme řešit?

Král A: Mohl byste tam přestěhovat ty pidimužíky. Je to dost daleko od paláce, omezilo by to jejich návštěvy.

Král B: Dobrý pokus.

Král A: Alespoň to zvažte.

Král B: Stalo se. Je to močál! Co bych s tím dělal?

Král A: To samé, co já…

Král B: Cpal vám to zpět? Děkuju pěkně.

Král A: Ale uklizený! Nikde není nic, na co byste se mohl nabodnout.

Král B: Při frekvenci, s jakou navštěvuju močály, mě zrovna tohle moc nevzrušuje. Navíc fóbiemi z ostrých předmětů trpíte jen u vás. U nás se pouze nekonzumují jablka.

Král A: Ale stejně - chápete to? Tolik normálních princezen všude kolem, a my si vybereme zrovna tyhle…

Pravidla mají svá opodstatnění

Věnováno Newkax, protože tuhle smrt měla zamluvenou ona. Já jen nevěděla, jak ji podat.

---

"Nemyslím si, že bychom tím teď museli ztrácet čas," pronesl Severus a na jeho hlavu se okamžitě snesla sprška bouřlivých reakcí zástupců Nebelvíru a doplňkových kolejí.

"Ztrácet čas?!" prskala Minerva a Filius ve svém slovníku našel i jeden silnější výraz, ne zcela vhodný pro zástupce kouzelnického pedagogického stavu.

"Navíc jsem na toto riziko upozorňoval už od samého počátku, pokud si vzpomínáte," připomněl profesor lektvarů a opřel se o opěradlo své židle. "Ale nikdo mě neposlouchal."

"Jenže vy protestujete vždy a proti všemu," ozvala se opět Minerva.

"A vždy to má své opodstatnění," přikývl souhlasně Severus. "O tom jste se mohli přesvědčit během toho zápasu. Teď máme na programu schválení nákupu nových přísad do-"

"Jak to můžete takhle odbývat?"

"Nic neodbývám, jen konstatuji, že k tomuto tématu jsem řekl své již dávno, nikdo mě nevzal na vědomí, což mělo své důsledky. Chápu, že je pro vás těžké, že mě z vývoje věcí nemůžete obvinit, ale je zcela nezpochybnitelné, že kdybyste od počátku brali v úvahu mé námitky, měli jsme tu dnes o jednoho studenta více. Nechápu tedy všechny tyto útoky na mou osobu."

"Nikdo na vás přece neútočí, Severusi," snažil se Brumbál uklidnit své zaměstnance smířlivějším tónem, ale tváří v tvář rozzuřené Minervě vyzněla jeho slova naprázdno.

"Jak můžete být tak necitlivý? Zemřel nám tu student!"

"Byl tu pouze krátce, ještě si nestihl vytvořit žádné pevné vazby s ostatními spolužáky. Jeho smrt tedy nepovede k dalším citovým zhroucením."

"Tohle není žádná racionální záležitost!"

"To vidím. Nesmíte se ale dívat na celou situaci jen z té nejhorší stránky."

"Zemřel nám tu student. Na tom nejsou žádná pozitiva."

"V tom se mýlíte. Jak jsem vyrozuměl, Potterovi pěstouni nebyli na svého svěřence citově vázaní, tudíž nemusíme zajišťovat žádnou psychologickou podporu a vymýšlet, jak vysvětlit jeho smrt, aniž by to nevyznělo tak trapně."

"Tohle nemůžete myslet vážně, pane kolego," přerušil ho Filius.

"Tady se jedná o syna Jamese Pottera. Věřte mi, že můžu," ujistil ho Snape.

"Trapně? Taková tragédie!" vyjekla Pomona.

"Udávit se Zlatonkou při svém prvním famfrpálovém zápase je jedině tragicky trapné."

"Albusi, řekněte mu něco!" dožadovala se Minerva ředitelova zásahu, ale její slova zanikla ve všeobecné vřavě.

"Nechápu to. Jeho otec byl vynikající chytač," kroutila hlavou Rolanda.

"Ale nebyl chytačem od prvního ročníku. Stal se jím až po dosažení příslušné věkové hranice. Která mimochodem asi nebude zvolena jen z nějakého rozmaru, ale jak jsme se přesvědčili, vybírat do kolejních mužstev jen starší studenty má svůj důvod. Ředitel atomové elektrárny také nevěnuje své klíče od ní svému synovi k jedenáctým narozeninám jen proto, že on je schopný a kvalifikovaný a svou práci zastává dobře."

"Ředitel čeho?"

"Kdybyste měla v rodině nějakého mudlu, tak byste mi rozuměla," neuznal Severus Minervu hodnou dalšího vysvětlování.

"Až se Vy-víte-kdo vrátí k moci, pošlu mu dopis s přesným popisem vašeho původu."

"Pán zla zná mé kořeny," odbyl ji Severus. "V tomto ohledu jsme na tom dokonce obdobně."

"Očividně ne jen v tom to ohledu," utrousil Filius.

"Jediný, kdo by tu mohl někoho obviňovat, jsem já, ale jak můžete vidět, nedělám to."

"Vy?"

"Poukazoval jsem na rizika spojená se zapojením naprosto nezkušeného prváka do mužstva hned v ten moment, kdy byl tento návrh předložen. Mé námitky byly jako vždy ignorovány a smeteny ze stolu."

"Protože jste jen nechtěl posílení nebelvírského družstva!"

"Ano, jistě. A že to byla posila. Nicméně myslím, že má primární motivace je v tuto chvíli irelevantní. Důvody, které jsem tehdy předložil, byly zcela racionální."

"Albusi, řekněte mu něco!"

"Tak už se uklidněte," podnikl Brumbál další pokus o zklidnění sboru.

"Uklidnit se? Ten chlapec byl Vyvolený!"

"A nám se už během prvního pololetí podařilo to, v čem Pán zla selhal, když bylo Potter ještě mimino."

"Severusi…"

"Jen shrnuji očividné."

"Dobře, přestaneme chvilku shrnovat," zasáhl Brumbál právě ve chvíli, kdy Minerva vyskočila ze své židle s bojovným výrazem v očích. "Myslím, že pro dnešek prohlásíme schůzi za ukončenou, rozejdeme se, uklidníme a sejdeme se zase zítra touto dobou."

"Touto dobou už se scházíme měsíc," poznamenala věcně Pomona.

"A kdybychom jednou jedinkrát vynechali Pottera, mohli bychom si na čas dát pauzu," doplnil ji Severus. "Pochybuju, že když zemřela Uršula, řešilo se to takovou věčnost."

Brumbál zbledl. "Severusi! Tohle už nikdy neopakujte nahlas. Jestli vás ta holka uslyší, budeme mít zase půl roku vytopené všechny záchody, a víte, jak to minule bylo nepříjemné."

4. kapitola

Když jsem sepisovala seznam toho, co je tu k nalezení, docela jsem se vyděsila, co všechno je jen rozepsáno. Takže se pokusím dohnat resty.

---

Park se utápěl v nazlátlém světle zapadajícího slunce. Poslední paprsky ji hřály do tváře. Kdyby teď zavřela oči, vnímala by jen je. Její oči ale sledovaly tři děti, jak si hrají na pískovišti, její rty zdobil zasněný úsměv. Tyhle okamžiky ji naplňovaly téměř hmatatelným pocitem štěstí. Seděla na lavičce, obklopená svým osobním mikrosvětem, a nechtěla myslet na nic, co se odehrávalo mimo jeho hranice.

Sarah se zničehonic zvedla a rozeběhla se. Krátké nožičky se jí bořily do písku, ale to ji ani trochu nebrzdilo. Elizabeth očima provázela každičký její krok, dokud děvčátko nespadlo nosem do dvou báboviček, které před pár minutami postavilo. Elizabeth čekala, že se rozpláče, ale Sarah se zvedla a vyslala k matce rozzářený úsměv z tvářičky polepené pískem. Pak se obrátila a docupitala ke svým sourozencům, hloubícím uprostřed písečné plochy kráter. U žádného z nich se zatím žádná kouzelnická schopnost neprojevila, ale strach jejich matky to nikterak nesnížilo. Děsila se každého nového dne, že přinese konec spořádaného života, o kterém snila. V nočním stolku jí jako memento ležela cizí mahagonová hůlka. Nejraději by ji zlomila a vyhodila, ale nedokázala se k tomu přinutit, i když v ní jen vyvolávala vzpomínky, které jí dnes už byly cizí, vzpomínky na svět, do kterého už nechtěla patřit.

Mladá žena stojící u skluzavek na ni zamávala. Elizabeth zvedla ruku na pozdrav a usmála se na ni. Marnie Wayneová tyhle problémy nikdy řešit nemusela. Bydlela ve stejné ulici, jen několik domů od Morganových. S Elizabeth byly přítelkyně již několik let a jejich děti čekala společná školní docházka, protože Cody byl jen o tři měsíce starší než trojčata. Když odešli, zůstala už na hřišti Elizabeth s dětmi samotná.

"Půjdeme domů?" zeptala se.

"Ne." Trojí rezolutní zavrtění hlavičkami, tři prosebné výrazy.

"Tak ale už jenom chviličku."

Bylo tak krásně. Nebe se barvilo do ruda a z nedalekého lesíka sem doléhal zpěv ptáků. Nádherný den, nádherný večer.

Náhle její pozornost upoutala silueta dívky vystoupivší ze stínu stromů. Kvůli západu slunce nedokázala rozpoznat rysy její tváře, ačkoli ji od ní dělila jen poměrně krátká vzdálenost. Přesto ani na okamžik nezapochybovala, že se jedná o stejnou dívku, kterou zahlédla nedávno ve své ulici a která jí přinesla kouzelnickou hůlku. Lehký větřík jí cuchal už tak dost rozcuchané vlasy. Bez hnutí postávala na místě a obě na sebe chvíli hleděly. Dívka neučinila žádný pohyb, žádný náznak, že by se k nim chtěla přiblížit. Elizabeth překvapilo, že ani necítí strach, přítomnost té neznámé v ní vůbec neprobouzela napětí. Prostě tam byla, ať byla kýmkoli. Určitě nepatřila mezi stoupence toho, kdo kouzelnický svět uvrhl do strachu, a určitě ani nepatřila k těm cvokům, o kterých se zmiňoval její neznámý návštěvník.

"Děti, jdeme!" zavelela a během chvilky byli všichni tři úspěšně naloženi v kočáře a připraveni k transportu. Ještě jednou pohlédla ke stromům, ale po dívce už tam nebylo ani památky, jako by se propadla do země nebo byla jen přízrakem. Možná byla. Ve světě, ze kterého Elizabeth odešla, bylo možné téměř cokoli.

***

Větve stromů jí šustily nad hlavou, když pod nimi kráčela se svými dětmi domů. Zapadající slunce prodlužovalo stíny, které před sebe vrhali. Na místo známého světa nastupoval svět nový, tajemný, neprobádaný… a nepoznatelný. Přidala do kroku. Děti už měly dávno spát, ale ani jedno z nich na sobě zatím nedalo znát únavu. Nejraději by vyskočili a rozběhli se do světa, který se kolem nich otevíral. Jednou jim bude patřit, napadlo Elizabeth, jednou v něm všichni tři najdou své místo. Děti čarodějky, která zanevřela na kouzla. Co jen pro ně život může mít připraveno?

V oknech se již svítilo, James byl doma a připravoval večeři.

Ne, Phil nikdy nemohla pochopit, že ona nic neobětovala a ničeho se nevzdala. Jen následovala svůj vnitřní hlas tam, kam ji vedl. A ona mu nikdy nevyčítala, kam ji zavedl. Právě naopak, každý den mu za to děkovala. Na prahu se ještě otočila a ze zvyku přelétla pohledem ulici. Dříve se nerozhlížela, ale časy se změnily. Její bývalý svět se změnil, a kdo věděl o jeho existenci, cítil ty změny chtě nechtě na každém kroku.

"Jsme doma!" zavolala na prahu a děti se s povykem rozběhly za svým otcem. Pomalu šla za nimi.

"Právě včas." James ji přivítal polibkem na tvář. Z kuchyně vonělo čerstvě připravené jídlo a Elizabeth si až díky té vůni uvědomila, že celý den nejedla a má už velký hlad.

"Máš tu nějakou poštu. Když jsem přišel, leželo to pode dveřmi, asi se tu musel někdo zastavit, zatímco jste byli pryč."

"Dopis? Od koho?" zeptala se bez zájmu Liz.

Jediné, co ji teď zajímalo, bylo tajemství šéfkuchaře, od něhož ji dělily několikery dveře.

"Nevím. Nebyla tam zpáteční adresa ani žádná známka nebo razítko. Někdo tě asi hledal, a když tě nenašel, nechal ti tu vzkaz. Dal jsem ti to na stolek do ložnice."

"Dobře, přečtu si to po večeři. Cos nám nachystal dobrého?" zhluboka nasála vůni linoucí se z kuchyně, až se James zazubil.

"Víš, že jsi ten nejméně náročný člověk, jakého znám?" zeptal se v žertu své drahé polovičky.

"Doufám, že si mě za to aspoň odpovídajícím způsobem vážíš."

"Nesmírně."

Usmála se. S Jamesem nebyla ani ta největší slova prázdná a nezněla pateticky. S ním skutečně nabývala svého pravého významu. Nebyly to žádné fráze, i když se tak někdy navenek tvářily.

U stolu probrali novinky z práce a z hřiště, přičemž o dívce ze světa kouzel nepadlo jediné slovo, a potom uložili děti do postýlek. Sarah se ještě dožadovala pohádky a oba její sourozenci se k tomuto požadavku svorně připojili. Na třetí pokus vybrali příběh, který vyhovoval všem třem, a Elizabeth přenechala pro dnešek Jamesovi úlohu předčítače. Chvíli ho sama poslouchala, opřená o rám dveří, ale sotva princ opustil své království, aby našel ztracenou cizí princeznu, tiše se vykradla do ložnice, aby zjistila, co se stalo, a případně dotyčnému ještě stihla zavolat.

Už při prvním pohledu na obálku ležící na toaletním stolku jí ale bylo jasné, že volat nebude muset nikomu. Dotyčný by stejně neměl telefon. Lehce neupravené a rozmáchlé písmo, kterým bylo nadepsáno její jméno, jí přišlo povědomé, ale jistotu získala, až když obálku roztrhla.

Lizie, psala žena, kterou naposledy viděla jako dívku na prahu dospělosti, vím, jak ses rozhodla, a lhala bych, kdybych řekla, že tě nechápu, i když dříve jsem s tebou nesouhlasila. Vím, že to možná nechceš slyšet, ale alespoň dodatečně ti vyjadřuji upřímnou soustrast kvůli tvému otci. To ale není hlavní důvod, proč ti píšu. Netroufla jsem si poslat sovu, sama asi dobře víš, že tento způsob není nyní zrovna nejbezpečnější. Lizie,nevím, jak moc jsi obeznámena se situací, ale neodpustila bych si, kdybych se neozvala. Já už nemám nic, co bych mohla ztratit. Bernie zemřel minulý týden, nečistá krev. Mia je již několik týdnů nezvěstná, o Reném už také delší dobu nemáme zprávy. Možná si myslíš, že když jsi odešla, jsi mimo, ale není to tak. Prověřují všechny. Dříve nebo později tě najdou. Vezmi děti a Jamese a odjeďte, prosím. Přišla jsem o Bernieho, nedovol jim, abys byla další. Odjeď. Philomena

Lístek jí vypadl z rukou. Ani nevěděla, kdy se posadila, snad někdy během čtení. Teď by se stejně asi neudržela na nohou. Zavřela oči. Pálily ji, ale nedokázala plakat. Cítila se zcela prázdná. Mia a René, její přátelé ze školy, byli pohřešovaní. Bernard, manžel Phil, je mrtvý. Ani jim nebyla na svatbě… Naposledy ho viděla tři roky po ukončení školy. Byl to rozumný mladý muž, jehož matka pocházela z mudlovské rodiny, a mudlovský život ho neskutečně fascinoval. Zřejmě jen díky němu se Phil dokázala smířit s tím, že tenkrát odešla, a snad tomu dokázala i porozumět.

Nyní je mrtvý…

Sice si uvědomovala, že se něco děje, ale až teď, když to přímo zasáhlo i ji osobně, na ni dolehla vážnost celé situace. Smrtijedi se nezastaví. Očišťují kouzelnický svět ode všech, kdo narušují jeho čistotu. A ona je teď krvizrádce… a její děti… a James…

Možná mají všichni pravdu. I ten bláznivý muž, co ji přišel varovat před bůhvíčím. Ale může se někde schovat? Zmizet? Ochránit ty, na kterých jí záleží? Kam by vůbec mohla odejít? A co tam dělat? Jak by jim to vysvětlila? Jak jim má ze dne na den říct, že vedle jejich světa existuje ještě jeden, mnohem mocnější a nebezpečnější než ten jejich? Že svět je plný lidí, kteří dokážou věci, o kterých se jim ani nesnilo? Že hranice nemožného jsou zcela jinde, než se dosud domnívali?

"Stalo se něco?"

Zvedla hlavu. James stál ve dveřích a ustaraně si ji prohlížel.

"Máš zase ten svůj výraz…"

Potřásla hlavou, aby setřásla nejhorší scénáře ze své mysli. "Jaký výraz?"

"Ten, kdy myslíš na dobu, než jsme se poznali," odpověděl po krátkém zaváhání.

Vyrazilo jí to dech. "Na tohle mám speciální výraz?" užasla. Tušil snad něco?

"Sice ten výraz nedokážu dešifrovat, ale poznám ho. Je to dopis od někoho…?" nechal tu otázku úmyslně nedokončenou.

Chvíli visela v prostoru mezi nimi, než Elizabeth zdráhavě přikývla.

Složila lístek, aby nemohl omylem zahlednout žádné slovo, co jí Phil poslala. Zhluboka se nadechla. Možná měla pravdu. Nemá právo je vystavovat nebezpečí jen proto, že se rozhodla ignorovat svou přirozenost.

"Slíbíš mi, že se nebudeš ptát, když tě o něco poprosím?" zeptala se tiše s očima upřenýma na své ruce složené v klíně.

"Neobvyklé, ale jestli je to pro tebe důležité…"

"Je."