Aby to nevypadalo, že si stěžuju jen ve čtvrtek, jdu si postěžovat i v pátek - a tentokrát výjimečně ne na školství.
V úterý jsem byl navštívit kamarádku. Jednu z těch hodně dobrých kamarádek, jednu ze dvou nejlepších kamarádek z vysoké. Bydlíme teď ve stejném městě - ona pořád, já přes týden. Pěšky jsme u sebe za půl hodiny, městskou zhruba stejně, protože jezdí blbě. Snažily jsme se sejít už od podzima - buď jsem neměla čas já, většinou to nevycházelo jí. To víte, věčné téma - mimino. Když skončím ve čtyři, mohu být v nějaké oblasti, kde jsou kavárny co k čemu tak kolem půl páté - a teď si spočtěte dýchánek plus cestu domů. Už jsme byly smluvené několikrát, ale nikdy to nevyšlo. Až teď. Měly jsme zajít na kafe - buďto s malou, nebo bez ní, kdyby se manžel nebo děti obětovali. Nakonec jsme nešly nikam - dorazila jsem k ní na zahradu a hlídaly jsme mimino. A řešily mimino. A mimina z okolí. Školky. Modřiny. Bazének. Zeleninku. Čepičky. Doktory. Ekzémy. Nechápejte mě špatně, mně mimina nevadí, ideji mimina se teoreticky nebráním, to jen v praxi to drhne, ale když jsem odcházela, uvědomila jsem si, že za necelé dvě hodiny, co jsem tam byla, než jsem zdrhla s výmluvou na maturitu, jsem řekla tak osm vět, z toho víc jak polovinu jsem nedokončila, protože mimino zrovna běželo kolem a něco dělalo, případně jsem byla přerušena, protože potřebovalo míchat a řešilo se, co by mohlo míchat, případně míchalo a… A prostě k tomuhle tématu jsem neměla co říct. Ne, že by to vadilo, já jsem většinou spokojená pasivní účastnice komunikace, ale nějak na mě dolehlo, že takhle vypadá většina mých komunikací, protože všechny mé vrstevnice (i vrstevníci) jsou zamiminované a sehnat někoho, s kým byste si mohli popovídat, aniž by padlo slovo sunar nebo opruzenina, vytáhnout ho večer do hospody, aniž byste měsíc dopředu museli plánovat, jestli někdo pohlídá potomka, začíná být nadlidský úkol. V podstatě mám jednu kamarádku, se kterou se mohu bavit (zbytek jen poslouchám) a děsím se chvíle, až to přijde i na ni (a to dlouho trvat nebude, protože už má nějaké podezřelé spády).
Na jednu stranu tak jsem v pozici, kdy vám všichni říkají " no jo, ty si to můžeš dovolit, ty nemusíš řešit, co s dítětem", čímž ve vás vzbuzují pocit, bůhvíjak nejste volní jak pták, na druhou stranu ale nemáte s kým, protože jste sice volní jak pták, ale jste v té volnosti úplně sami, zatímco ti "nevolníci" mají utvořené aliance, kam nemáte povolen přístup. Teda ne že byste tam výslovně nesměli, ale… nemáte tam co dělat. (A naprosto skvěle to zneužívají v práci, kde jste honěni od čerta k ďáblu, protože "ty můžeš, ty nemáš mimino" - tuhle větu zbožňuju.)
Řeším to teď hlavně v souvislosti s tím, že zvažuju, že bych vyrazila na Trutnova na festival. Na většinu akcí se mnou sice většinou jezdí sestra, ale myslím, že zrovna podobnou akcí bych se jí dvakrát nezavděčila, takže jsem to ani nezkoušela. Já vím, že by na to asi kývla, ale nechci ji tam tahat jen proto, abych já měla pocit, že jsem tam nejela sama a ona se mi tam otravovala a snažila se předstírat, že se nenudí. Totéž i u mé jedná z mála svobodných kamarádek. Vím, že by jela, ale jen proto, aby na chvíli vypadla z domu, ale těch pár dní by asi protrpěla. Kamarádka, která by pro podobnou akci byla, nemůže, protože mimino.
Možná to vyznívá trochu sobecky, ale to nebyl záměr. Spíše mi šlo o to, vypsat se z jakési krize, co na mě padá před mými třicátinami, protože mi pomalu začíná docházet, že lepší to už nebude. Že sice mám přátele, ale ti současně zůstávají a mizí, protože věcí, co by nás spojovalo, je stále méně, řešíme naprosto rozdílné věci a naše životy se točí okolo zcela rozdílných problémů, a když se sejdeme, nevedeme dialog, ale dva rozdílné monology. To už můžu rovnou zůstat doma a psát sem…
