Přes stůl jsem pohlédla na Quirinuse. Vypadal zase o něco bledší než minule, viditelně se klepal a zdálo se mi, že zhubl. Když zachytil můj pohled, přestal na chvíli těkat očima mezi studenty, učiteli a jídlem a pokusil se na mě usmát. Moc se mu to nepovedlo. Svůj podíl na tom dost možná měl i Severus, který zrovna zvedl hlavu a preventivně se zamračil na nás oba. S chutí jsem mu to přes půl stolu vrátila. Od té noci v lese a u jezera jen smrkám, prskám a teče mi z nosu. Když už jsem si odbyla tuhle formalitku, mohla jsem se zcela věnovat Rolandě. Se zápalem sobě vlastním mi líčila, jak škola potřebuje NUTNĚ nakoupit nová košťata, a hrnula na mě názvy, které jsem okamžitě zapomínala.
S úlevou jsem se po snídani zvedla od stolu a s pohledem upřeným přímo před sebe a dolů, který všem signalizuje "nevidím, neslyším, nechtě mě", zostra vyrazila k sobě. Když jsem říkala všem, zapomněla jsem, že existují lidé jako místní učitelský sbor, protože Minerva si mě dohnala a spustila něco o zkouškách a oběžnících z ministerstva. Detaily mi unikly. Vlastně všechno mi uniklo. Něco jsem jí odkývla a s vidinou postele a horkého čaje přidala do kroku.
Ve stavu "nevidím, neslyším" jsem skoro vrazila do Severuse, který se zničehonic zákeřně vynořil zpoza rohu. Rozhodla jsem se neuvažovat, kde se tam vzal, když zůstával ve Velké síni déle než já.
Obešla jsem ho a šla dál.
Dohnal mě na mém patře. Nechala jsem ho bez povšimnutí vlát vedle sebe. Dnes mám volno a nenechám si ho zkazit. Tím spíš ne od něj. Mé rozhodnutí - ať jde o cokoli, já nikam nejdu - by se dalo vytesat do kamene. A jestli bude mezi prvními deseti slovy, co mi řekne, jméno Potter, přísahám při Salazarově učení, že ho uřknu.
"Julie," začal, když už jsem se chtěla rozloučit a zamknout se u sebe. Nasadil přesně ten tón, který jasně znamená "na tom, co ti řeknu, závisí osud světa"
"Čekal na nějakou mou reakci. Zvedla jsem k němu lhostejné oči. Asi mu to stačilo, protože hned pokračoval: "Jak dobře znáš Quirrella?"
"Do háje! Já věděla, že ten sňatek neutajíme!"
Zamračil se a zpražil mě káravým pohledem. Kdybych byla studentka, v tohle chvíli bych se stala neviditelnou nebo se propadla o pár pater níž a týden bych nevylezla. Jenomže tahle doba byla dávno pryč a vůči Severusovým pohledům mám po letech vypěstovanou celkem solidní imunitu. Až mu to jednou dojde, bude velmi smutný.
"Myslel jsem to vážně."
"Co ten náhlý zájem?"
"Náhlý? Vždyť víš, že ty mě zajímáš stále."
Teď jsem nahodila káravý obličej já. Velkoryse to přehlédl.
Ani jsem si neuvědomila, kdy jsme vešli do mého pokoje. Najednou jsme tam prostě byli. Ach jo. Jestli zas má řešitelskou náladu (jako že na to vypadá), pak se ho zase nezbavím. Sbohem, postýlko moje.
"Mám předstírat, že mě tvůj zájem těší?"
Pokrčil rameny. Od tématu Quirrell se zřejmě nehodlal nikam odbočit. Ale zároveň nevěděl, jak do něj.
"Ta kniha," zkusil to z jiné strany.
"Ty spolky?"
"Jo... Četlas ji někdy?"
Nadechla jsem se. S klidným srdcem jsem mohla říct, že "Ne". Sotva to slůvko ale opustilo má ústa, uvědomila jsem si, že tomu tak není. Četla jsem ji kdysi dávno. Hned po mém nástupu. Zoufale jsem tenkrát pátrala po jednom symbolu. Po symbolu, který se zcela vykouřil z mé paměti. Jeden den tam byl - a následující po něm nebylo ani památky.
"Ano," vydechla jsem zaražená a zmatená.
Přikývl.
Vůbec nevypadal překvapeně. Spíš se zdálo, že to čekal.
Veškerá únava a pocity lazara mě náhle opustily.
Někdo se hrabal v mé paměti!
To zjištění nebylo znepokojivé nebo šokující. Bylo strašné! Rozzuřilo mě. Jak a kdo se toho vůbec mohl opovážit? A proč? A - pohlédla jsem planoucíma očima na Severuse - postihlo to jen mě?
