Jak už jsem naznačila v předchozím článku, začínám trpět jakousi generačně sociální izolací, takže se asi přesunu asi sem a budu prudit vás pár, kterým se mě ještě zželuje a navštěvujete tuhle stránku navzdory vší mé neaktivitě, svými zážitky a postřehy ze života. Sice chápu, jakou asi máte radost, ale tak co nadělám…
úterý 27.5.
Okolnosti mě dohnaly k řešení krize středního věku, i rozhodla jsem se tedy navrátit svým vlasům jejich původní, přirozenou červenou barvu a přebarvit své tři šedé vlasy, které jsem sice posledních několik dní neviděla, ale vím, že tam jsou (a nebyla to hra světel), potvory. Využila jsem situace, že na pokojích nebyl nikdo z ženského osazenstva, a na necelou hodinu se zamkla s knihou a mobilem v koupelně. Přece jen kluci tam byli, takže nebudu po chodbě pobíhat polonahá, dokud neuběhne předepsaná půlhodina… Barva chytla luxusně, takže musím z koše vytáhnout krabičku, abych se podívala, co jsem to vlastně použila, a já se vrátila do pokoje. Ani mě nepřekvapil rybník přes půlku podlahy, ostatně předchozí den tam byl taky, jako mě naštvalo, že mi napršelo do mé vanilkové kávy dochucené polotučným mlékem. Nezbylo než umýt podlahu - podruhé tento týden ze stejného důvodu - zatracená střešní okna. Myslím, že tolikrát jsme tenhle školní rok podlahu v pokoji ještě nemyly. A mýt nebudeme, protože okna už nechávám jen na skulinku.
O hodině slohu se četly vybrané práce, zadání: detektivní povídka. Poslouchala jsem jen na půl ucha, zbystřila jsem, až když jsem v jedné práci zaregistrovala povědomé schéma. Abych si to ověřila, otevřela jsem si ji taky - a ano, hned pod názvem práce podtitulek "fanfikce na Hannibala". Hned potom se v textu začala objevovat jména, takže kdybych pět vteřin počkala, nemusela jsem si to ověřovat sama. Nevím, nakolik jste seznámeni se seriálem, ale v podstatě jde o to, že hlavní postava (když pomineme sympaťáka kanibala) Will G. má nadmíru vyvinutou schopnost empatie, díky čemuž je využíván k odhalování vrahů a jejich pohnutek. Jeho očima vidíte, jak ke zločinu došlo - a co k tomu pachatele vedlo. A pak se ho všichni snaží dostat. Povídka tedy začínala zločinem, ze kterého se vyklubala Willova vize zločinu pachatelovýma očima atd. Z mého pohledu průzračně jasné, navíc mě potěšilo, že koncept seriálu byl dodržen, postavy odpovídaly… Prostě povídka se mi, coby fanynce Hannibala, celkově líbila. A pak přišel rozbor. Asi je jasné, že kolega fanouškem Hannibala není, takže mu ty průzračně jasné skutečnosti průzračně jasné nepřipadaly. Z jedné postavy mi udělal dvě (já bych z ní sice taky nejradši udělala dva kusy, ale takhle jsem to nemyslela), ve vizi a pachateli se nějak ztrácel a studentky se mi smály, jak tam trpím, protože mé posedlosti znají velmi dobře a o jejich hloubce jsou dostatečně informovány. Nakonec jsem to neunesla a slabě namítla, že to, co bylo vytýkáno, není chyba, ale že je to prostě dodržení konceptu seriálu, ale s moc pochopením se to nesetkalo. Prostě kolega je barbar a nechápe obsah pojmu fanfikce - a to ani nedostal k ohodnocení žádnou slashovku.
středa 28.5.
Na poradě jsem se mezi řečí dozvěděla, že jedu na školní výlet. Díky té horké novince ani nevím, co se řešilo potom. Později jsem se od kolegyň dozvěděla, že o tomhle se vědělo už dávno, vědí to všichni, dokonce i studenti. Jen mně se to nikdo neobtěžoval říct. Už vím, jak se cítil kolega, když jsem mu ráno oznámila, že odpoledne se mnou a s děckama jede do Prahy a vracíme se kolem půlnoci. No, třeba ještě bude nízký zájem a akce se odpíská. Ne, že bych s našima dětma trávila čas nerada, kolega mi taky nevadí, ale zrovna se to koná v dost blbém termínu, takže bych musela hormonálně odkládat své milované přirozené biologické projevy, čímž bych si rozhasila i celé prázdniny a prázdninové akce.
Večer jsme té své hrstičce šťastných maturantů předali maturitní vysvědčení a já volala sestře, jestli si nechce dojít někam sednout, když už jsem venku a oblečená. Nabraly jsme kurz horror bar. Byl tam můj oblíbený číšník a zavedli happy hour.
čtvrtek 29.5.
Příšernej bolehlav, PŘÍŠERNEJ. Vstávala jsem hodinu a půl, nadopovaná ibalginem a do školy jela městskou, abych to vůbec stihla. Kotel kafe a pak mi došlo, že první hodinu mám volno. Místo pozdravu mi jeden ze studentů řekl tiše ahoj a myslel si, že ho neslyším. Dělala jsem, že ho neslyším, tak mi pak ještě řekl, že mi to sluší.
Na koleji máme novýho kluka. Pokud si myslíte, že znáte ukecaný lidi, pak neznáte. Nebaví se jen se mnou, a to od chvíle, kdy jsem řekla, že jsem učitelka. Pokud se chcete někoho zbavit, thle je lepší než "mám sifilis". Zrovna jsem si dělala něco mezi obědem a večeří, když tam do holek hustil svá moudra o vegetariánství. Taktně jsem přikryla svá marinovaná kuřecí křídla pokličkou.
pátek 30.5.
Rozplesklá na stole v kanclu, obložená papírama a užívám si papírování konce měsíce. Koukám na rozvrh a říkám si, jak je tenhle tejden dlouhej a úmornej a že už by mohl být pátek. A najednou - bylo to jako zjevení - on JE! Zlepšilo mi to náladu na celou hodinu. Asi umím dělat zázraky.
Chlapec, o němž jsem psala výše, se se mnou začal bavit. O počasí. No co, jednou je to téma k hovoru, a je natolik bezpečné, že se o něm můžete bavit i s učitelkou.
sobota 31.5.
Chvilkově jsem vyřešila svou generačně sociální izolaci a vyrazila na čtení/koncert s chlapem, co má své dítě už na univerzitě. Je neskutečně osvěžující trávit chvilku s někým, kdo neřeší plínky a prdíky. Už aby všem ti caparti odrostli.
Když jsem ho jela vyzvednout, zastavili mě policajti - kontrola, řidičák, techničák, zelenou kartu. Při tom posledním jsem se lehce orosila, protože nemám tucha, co to je, ale doufala jsem, že něco zeleného se na mě vysype. Začala jsem jistotou - řidičák. Otevřu peněženku - a tam kartička do Billy, kartička do Tesca, karkička do DM a dalších čtyř drogerií, do kina, do banky, zdravotní pojišťovna, oční... Takže to vyndám a začnu listovat. Policajt protočil oči, ale to byl teprv začátek. Podala jsem mu řidičák, nezaváhal a hned "techničák a zelenou kartu". Odevzdaně jsem otevřela kastlík. Abych vás uvedla do situace - já vím, že v tom autě ty papíry jsou, ale protože jsou tam snad i účty za chleba z první republiky, nehraje to zas až tak velkou roli. Vyndám tedy hromadu papírů a po jednom začnu házet zpět. Někde uprostřed na mě vypadl techničák, vítězoslavně ho podám policajtovi, ani na něj nekoukne a " ještě zelenou kartu". Jako by to bylo tak jednoduchý. Listuju dál, až se mu mě zželelo a řekl mi, že je to takový zelený papír. To bylo asi tak jediný, co došlo i mně. Nakonec jsem zelený papír našla. Z roku 2011. Pak 2012. 2013. Policajt už obešel auto dokola asi dvanáctkrát, že by ho mohl nakreslit zpěměti i se zavřenýma očima. Rok 2014 nikde. Přehrabala jsem tedy hromadu ještě jednou, nic. Už už jsem se rozhodla, že si ho přivolám, aťmi dá pokutu, že už fakt netuším, když jsem si všimla dalších papírů ve dvířkách. Usmála jsem se teda na něj a povídám, že jsem objevila další zdroj papírů. Nevypadal, že by byl dvakrát rád, že zastavil právě mě. V půli stohu jsem našla aktuální rok a vrazila ho strážci pořádku. S úlevou na obou stranách mě propustil a nakázal mi všechny ty starý papíry spálit. Jako by to bylo tak jednoduchý, když to není moje...
