Okamžiky II

Volné pokračování Okamžiků. Už mi to tu delší čas leželo, a protože ted stejně na nic jiného nemám čas, a nějaký zázrak s tím stejně už neudělám, zveřejním to. Nejde o žádné chronologické vyprávění, spíš jen další dva obrazy, okamžiky z minulosti.

---

Věděl to, a přesto ho to znovu překvapilo, s jakou ochotou mu ten nicotný ministerský úředníček vše odsouhlasil a schválil. Žádné zbytečné otázky, žádné průtahy, žádné komplikace. Jeho pověst byla dosud lehce pošramocena a otřesena, ale pokud mu to černovlasé děvče stálo po boku, všechny zdi padaly a jeho naprostému návratu k moci nestálo nic v cestě. Samozřejmě že se dost vyšvihl sám, ale stále byla těžce přístupná místa a lidé, kteří vůči němu necítili důvěru. Opodstatněně, nutno dodat.

Sledoval ho ze své výšky, tu nicku, toho… Jak se jmenoval? A koho to zajímá? S těžko zastíraným pohrdáním mu hleděl do očí, když se jeho pohled rozostřil. Stočil pohled k ní. Stála u okna, ruku položenou zboku na jeho rámu a čelem se o ni opírala. Její tvář byla klidná, bez výrazu. Jako by jen hleděla ven, znuděná, myšlenkami daleko odsud. Usmál se. Tak daleko pravdě.

Zažil ten pohled několikrát a nikdy si ho nenechal ujít. Chvíli, kdy člověk stojící před ním ztratil svou vůli a naplnila ho vůle osoby, o níž se už dávno odnaučil uvažovat jako o dítěti. V onen okamžik ho napadala jediná myšlenka. Použila by svou moc na něho? A odpověď, která se vždy dostavila, měla vždy stejnou podobu - ovšemže ano. Co jí ale bránilo přinutit ho jednou provždy, aby ji nechal jít, aby přestal využívat tuto její schopnost? Proč s tím souhlasila, i když jí to očividně nečinilo žádné potěšení? Nechtěla od něj peníze, nechtěla od něj nic. Nerozuměl jí a to ho znervózňovalo. S lidmi se většinou jednalo tak jednoduše. Každý měl svou cenu a on měl dost na to, aby tu cenu mohl zaplatit. Pokud chtěl. Ale tady tápal. A to nesnášel. Lidé mají mít svou cenu, pak je všechno prosté. S ní to bylo… vyčerpávající.

"Musím jít," řekla v té hnusné špinavé uličce.

Proč musí některé východy z Ministerstva ústit do tak nedůstojných míst? Samozřejmě, mohli se rozdělit, mohl se z haly přemístit domů, ona mohla… Ale snad právě to, jak málo ji chápal, mu bránilo rozejít se tak neosobně, dokud ji znovu neuvidí.

"Brumbál by měl… obavy?" ušklíbl se.

Vrátila mu vážný, upřený pohled těch ocelově šedých očí. Na zlomek vteřiny ho zamrazilo. Kdyby měla modré oči, musel by si teď vzpomenout na bradavického ředitele. Stejně si na něj vzpomněl. Úchvatné, jak rychle dokázala pochytit tenhle pohled od svého šéfa.

Zvedl ruce v obranném gestu. "Už mlčím." Zamračila se a mlčela taky.

"Nemusíš se tam vracet," prolomil po pár vteřinách opět ticho.

"Tohle už jsme probírali."

"Ale se špatným výsledkem."

"Můj názor se nezmění jen proto, že to budeme neustále omílat."

Ano, nezměnil se za celá ta léta. Nikdy nepochopil, co ji tak drží v Bradavicích, když k nim neměla nijak vřelý vztah. Nebo měla? Nikdy nedokázal odhadnout, na čem s ní vlastně je. Kdy mu říká pravdu a kdy jen naráží na něco, o čem nic nevěděl. Kdy se ho jen snaží odbýt nějakou poznámkou, jejíž smysl mu unikal. Co jí mohl Brumbál nabídnout, aby mu zůstala po celou dobu věrná? Ochranu? Měla důvod se něčeho bát? Ne, od prvního setkání na něj nepůsobila jako někdo ustrašený. Vlastně tehdy se mu zdála spíše jako někdo bez pudu sebezáchovy, ale myslet si o ní toto by byl obrovský omyl. Měla důvod mu být zavázaná? Za celá léta nezjistil, za co. Pracovala tam ze stejně nepochopitelného důvodu, jako čas od času pomáhala jemu. Klíčem k většině lidí byly peníze, ale co bylo klíčem k ní?

Pokrčil rameny a ona se usmála. Trochu povzbudivě, snad aby to pátrání nevzdával, trochu ironicky, snad aby si uvědomil, že to stejně nikam nepovede. Loajalita Brumbálových zaměstnanců. Kapitola sama pro sebe.

Je zvláštní, jak život pohánějí drobná, zdánlivě nepodstatná rozhodnutí. Godrikův Důl, Bradavice… Rozdělili se.

V té úzké špinavé uličce na rozhraní kouzelnického a mudlovského světa.

On potřeboval do Příčné ulice, ona měla jakousi schůzku s jakýmsi mudlou.

Byla by cennou spojenkyní, kdyby… (až?)… se Pán zla vrátil. To si uvědomoval moc dobře.

Lidé jako ona byli bystrozory, Ministerstvo je vyhledávalo a angažovalo do svých služeb. Byla by cennou spojenkyní…

Ale ne pro Pána zla.

Kdyby se vrátil, nesmí se o ní dozvědět. Ne proto, že by byla nepřijatelná kvůli svým stykům s mudly. Už tahle jediná věc by ji stála život, ať je její krev sebečistější nebo její schopnosti sebevýhodnější. Pán zla nedokázal tyhle věci nikdy překousnout. Kdyby uvažoval v širších souvislostech, věděl, koho využít… Přece nezáleželo na tom, co se s daným člověkem stane, až odvede svou práci…

Osobní pojistka. Nevypočitatelná, bez klíče.

Nedošel daleko.

Asi měl mít důvod, nějaký motiv, jakýkoli motiv…, ale neměl. Prostě se obrátil, docela překvapen svým chováním…, snad ji ještě zastihne, nemohla ujít daleko.

Pokud se nepřemístila.

Ale šla přece mezi mudly…

Nepřemístila se, to mu bylo jasné, sotva vkročil zpět do té uličky. A neušla vůbec daleko. Ležela na zemi, zhroucená, bez hnutí… Spíše zaslechl, než zahlédl kohosi mizet za rohem. Švihl po něm kletbu, ale minul. Kus zdiva odlétl od zdi a roztříštil se o dlažbu. Možná by ho - nebo je - dostihl, kdyby za nimi vyběhl, ale to by nesměl klečet vedle ní.

Dýchala. Bude v pořádku.

Pomalu zvedl její bezvládné tělo alespoň do sedu. Nekrvácela. Alespoň si ničeho nevšiml. Když jí opatrně vybíral smetí s vlasů, otevřela oči a nechápavě se na něj podívala.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a překvapilo ho, když ze svého hlasu opravdu zaslechl starost.

"Jak moc mizerně vypadám?"

"Ne o moc hůř než jindy."

Pokusila se o úsměv. "Tak asi jsem."

"Co se stalo?"

Zmateně zamrkala. Pak zamyšleně svraštila čelo… a v následujícím okamžiku její ruce vyrazily k spánkům. Obličej se jí stáhl bolestí a přidušeně ze sebe vyrazila několik slov, které by od ní nečekal. Přitiskl ji k sobě. "Bude to v pořádku," zašeptal. "Všechno bude zase v pořádku…"

***

Cissa to věděla. Velmi brzy začala tušit, že ten den, kdy ji přivedla k jejich stolku a představila ji svému manželovi, není tím prvním, kdy ji viděl. Ale nikdy se na to přímo nezeptala, snad jí bránila hrdost, snad nechtěla slyšet odpověď, řídíc se zásadou, že někdy je lépe o některých věcech nevědět. Věděl, že zpočátku to těžce nesla, ale později zjistila, že nemá důvod žárlit. Očividně se s ní nijak soukromě nestýkal a jeho chování vůči ní se neproměnilo. Ani ta Brumbálova schovanka neprojevovala vinu a nevrhala žádné postranní pohledy po jejím manželovi. Ulevilo se mu, když ho přestala kvůli ní sledovat - a když přestala sledovat ji. Miloval svou ženu, alespoň tak nazýval, co cítil, ale nepotřeboval ji jako další proměnnou v této rovnici. Byl vděčný i jí, že před jeho ženou o těchto věcech mlčela. Cissa by nic nenamítala, cenila si svého postavení stejně jako on, ale nemusela znát detaily. Nemusela nic vědět o ní. Čím méně lidí si bylo vědomo, co dokáže, tím lépe. Zdálo se, že to dokázala utajit i před vševědoucím Brumbálem nebo před Snapem, který… Zatracený Snape. Byl ještě lepší úhoř než on sám! Na jakou strunu zabrnkal, že se za něj postavil samotný Albus Brumbál a zastavil celé jeho stíhání?

A přitom byli oba slepí. Tak zaslepení tím, jak hleděli jediným směrem a přehlíželi to, co měli přímo pod nosem. Ani sebemenší tušení. Jinak by ho s ní Brumbál nikdy nenechal o samotě a ještě se přitom tvářil tak uvolněně. Poslat ji ukázat mu pozemky. Málokdy se smál, ale tehdy měl co dělat, aby se ovládl.

"A tam tím směrem máme skleníky," máchla rukou nazdařbůh přes nádvoří. "Od doby, co jsem dostudovala, jsem tam nebyla. A nenuť mě tam jít."

Usmál se a popohodil si svou vycházkovou hůl. Zachytila ten pohyb.

"K čemu vůbec ta hůl? Nemůžeš prostě jako normální lidi… Půjč to sem, brána je zavřená." Nastavila ruku a on jí bez řečí svou hůlku podal. Vytáhla ji a vrhla na ni jen zběžný pohled.

"Hezká," řekla a mávla jí proti bráně. Ta se okamžitě pomalu otevřela.

"Děkuju za uznání. Kde máš svou?"

"Potřebuju ji snad?" ušklíbla se.

"To já nevím…"

"No, teď mám tvou."

"Pravda."

Mezitím došli k bráně. Položil jí ruku na záda, aby prošla ven jako první.

"Slyšel jsi někdy, že by jako první měl jít muž, kdyby tam hrozilo nebezpečí?"

"Z nás dvou jsi teď ty ta, kdo je ozbrojený."

Vrátila mu hůlku. "Ať z toho nemáš komplexy. Proč jsi vůbec tady?"

Nadechl se k odpovědi, ale ještě pokračovala. "A nic o tom, že se musíš podívat, jestli včas sečeme trávu na nádvoří."

"Mám pro tebe obchodní nabídku."

"Předem říkám ne."

"Peníze nejsou problém, ale to asi víš."

Podívala se na něj pohledem koho-tady-chceš-dojmout?. "Pro mě taky ne. A i kdyby, tvoje peníze stejně nechci."

"Neříkej, že tě práce tady naplňuje."

"Zjistila jsem, že jsem rozená učitelka. Takže ano."

Vrhl na ni dlouhý skeptický pohled, který mu bez mrknutí oplatila.

"Jak by se tvému zaměstnavateli líbilo, kdyby zjistil, co se stalo tehdy v Godrikově Dole?"

Pobaveně se ušklíbla. "Jak by se to líbilo tvé ženě?"

Tudy tedy cesta nevedla. Změnil taktiku.

"Mám malý problém a ocenil bych tvou pomoc."

"Něco, na co peníze nestačí?" zeptala se posměšně.

"Peníze stačí na všechno."

Vytáhla obočí a sladce se usmála. "Tak v čem je problém?"

"Vím, co jsi zač, a vím, jak těžké musí být přemáhat své… svou přirozenost."

"Neznáš mě. Viděli jsme se - třikrát?"

"Občas to stačí."

"Mně ne."

"Proto tu mám námět k dalšímu setkání."

"Můžeš mi poslat pohled, mně to bude stačit. Pro jistotu to ještě shrnu. Nemám nejmenší zájem pro tebe pracovat. Mám svou práci tady. A nepotřebuju peníze, takže mě nepřesvědčíš sebelepší nabídkou."

Zamyšleně přikývl. "Proto tě žádám o laskavost. Nepůjde o práci jen-"

"Přátelská pomoc?" doplnila ho, ale nečekala, jestli její slova potvrdí. "Nejsme přátelé. Nejsme známí, nejsme rodina. Není nic, co nás spojuje, a já na tom nechci nic měnit."

"Na to už je trochu pozdě."

"Ale není pozdě na to, ukončit to. Tady, teď. A zapomenout na to, co se stalo a kdo jsme. Žádné závazky, žádná zodpovědnost. Prostě konec. Co se stalo, stalo se. Oba můžeme jít svobodně dál."

Tohle byla svým způsobem úžasná nabídka, protože si byl jist, že ji myslí vážně - a že je schopná ji dodržet. Udělat silnou čáru za nocí v Godrikově Dole, za jeho minulostí. Nikdy ji proti němu nevytáhnout. Možná tu možnost i chvilku zvažoval. Oprostit se od všeho, udržet si svou masku a nemít nikoho, kdo by byl schopen ji ve vteřině strhnout a odhalit jeho pravou tvář…

Pomalu kráčela po pěšince k hájence. Uvědomil si, že se zastavil a jen sleduje její záda. Neobrátila se. Mohl odejít. Všechno by bylo ukončeno. Pohlédl na vzdálený hrad, který se tyčil za nimi. Obešel by se bez její pomoci.

Tak proč se vrátil? Proč ji prosil o službu, kterou nepotřeboval?

Sklonil hlavu ke své holi se stříbrnou hadí hlavou. Věčně přítomná připomínka Salazara Zmijozela. Celá tahle situace… Byl tu s jednou z mála Zmijozelců v Bradavicích, navíc s tou nejméně zmijozelskou, co si dovedl představit, uznávající jiné hodnoty, pocházející z jiného světa a tolik kontrastující s ním a jeho životem. Určitě neschvalovala nic z toho, co dělal, ačkoli nikdy nic neřekla. Ještě před časem by jí pohrdal a možná by byl schopen ji i zabít. Určitě by byl schopen ji zabít, kdyby se mu připletla do cesty.

A teď odmítal i myšlenku na to, že by měl prostě odejít.

Doběhl ji a vzal ji za ramena, aby ji obrátil čelem k hradu. Užasle se na něj podívala a on měl pocit, že to konečně pochopil. "Podívej se tam," kývl hlavou k bradavické škole, ale nespustil z ní oči. "Kolik z těch lidí tě opravdu zná? Chceš navždy jenom nosit masku bradavické učitelky a Brumbálova člověka a bát se, že jednou se na tebe někdo opravdu podívá a zjistí, kým jsi? Já nechci tvou loajalitu, nechci, abych pro mě dělala špeha nebo něco podobného. K čertu s Bradavicemi a Brumbálem! Myslíš si, že mě zajímají? Nepotřebuju je. Nepotřebuju ovlivňovat dění v téhle škole," zasyčel pohrdavě. Co mu bylo po Bradavicích! "Takhle si představuješ to své "jít svobodně dál"? Před kým z těch lidí tam jsi svobodná? Jak myslíš, že by se na tebe dívali, kdyby věděli, co dokážeš? Tomu říkáš svoboda?"

Mlčky ho vyslechla a v její tváři se za celou dobu neobjevila jediná emoce. Dlouho se na sebe bez pohnutí dívali, než konečně lehce pokývala hlavou na znamení, že pochopila to, co si on uvědomil před chvílí. Mohli si navzájem nabídnout to nejcennější - svobodu. Vědomí, že někdo zná jejich tajemství, ale přesto mu s nimi nevyhrožuje. Možnost odložit na okamžik masku a vědět, že ten druhý přijme tvář, která se za ní skrývá.

"Takže o co jsi mě přišel poprosit?" zeptala se a tentokrát ji opravdu zajímalo, co řekne.

"O prošení tu nepadlo ani slovo," usmál se uvolněně.

Tak jsem byla v kině

Tak jsem byla v kině... On už ten název vypovídá o všem, dokonce i o mých dojmech. Na co jsme to šly? Zkus mě rozesmát. Nechci vědět, jak českého distributora napadl ten název, možná na to kouknul a řekl si, že to bude fór, ale pochybuju. Každopádně zasmála jsem se celkem dvakrát, v ostatních případech to film fakt jen zkoušel a bylo to spíš trapné. Na konci jsem prošla všechny zajímavější a zábavnější filmy se Sandlerem - několik jsem jich dokonce našla. Až pak jsem si uvědomila, že nebyly se Sandlerem, ale se Stillerem... Největším pozitivem filmu byla (nevěřím, že to říkám) Jennifer Aniston, ke které sice necítím zášť, ale ani sympatie, prostě je mi úplně fuk. Její filmová dcera mi pila krev od okamžiku, kdy se tam objevila, Nicole Kidman, kterou mám jinak vcelku ráda, snad ani nebudu komentovat, při usmíření Aniston - Kidman jsem si jen řekla, že to si snad jen dělaj srandu (nedělali), chlapec na záchodě - ano, to byl tak ukázkově trapnej fór, který prostě NEMOHL chybět. A ten nosatej začátek, slzičky, poďobanej bratranec, neustálé omílání zvětšení penisu, dýchání z úst do úst s ovcí... no jo no, co jsem čekala... V programu sice nejzajímavěji vypadal Zdrojový kód, ale na to by zase holky nešly. Ale co, dvakrát jsem se zasmála (sice už nevím čemu, ale to je fuk), což je víc, než jsem si říkala cestou tam... Teď už mi nezbývá než doufat, že Water for Elephans naplní alespoň z poloviny má očekávání a trochu mi zlepší dojmy. Mimochodem - řešily jsme pak ten film v "kavárně", říkám, jak se na ten film už skoro rok těším, že na to půjdu - a než jsem stihla doříct "Škoda jen toho Pattinsona tam", spolubydla povídá: "Jé, a je tam Robert!" Pak si vybírejte společný filmy...

Chlap se neptá na cestu. Ani malej.

Něco malého na Velikonoce. Nenechte se moc zmlátit a nevěřte chlapským kecům o uschnutí. Na mě pomlázku nikdo nevztáhl už roky - a taky bývám nalitá.

---

Velká síň se tetelila očekáváním. Skupinka novopečených studentů vyplašeně postávala před profesorským stolem, srdce jim divoce bušila v hrudi v očekávání věcí příštích. Vždyť někteří z nich ještě nedávno neměli ani nejmenší zdání, že cosi jako kouzla a čáry skutečně existuje, a nyní tu stojí, pod stropem, co věrně odráží skutečné nebe, před lidmi, kteří dokážou věci, o nichž mnozí z nich nikdy ani nesnili. A před děsivě vyhlížejícím kloboukem, jejž nikdo nevypral snad celá staletí. Náhle klobouk začal zpívat. Někteří nováčci se po sobě vyplašeně podívali, ale raději mlčeli, protože nikoho dalšího v sále zřejmě zpívající klobouk nepřekvapil. Když skončil, ozval se ohlušující potlesk, dokonce i několik nastávajících prváčků zmateně tlesklo.

"A nyní přejdeme k samotnému zařazování do kolejí," řekla postarší profesorka se špičatým kloboukem na hlavě a dlouhým svitkem pergamenu v rukou. Byla to jediná osoba v sále běžného vzrůstu, kterou již dokázali identifikovat, protože se jim před pár minutami venku představila, když je přebírala od Hagrida. Jmenovala se McGonagallová, profesorka McGonagallová. "Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil."

Studenti zvolna přikývli na znamení, že rozumí. Teď už to neznělo tak absurdně, jako kdyby jim to sdělila před písní.

"Abbottová, Hannah!" zavolala profesorka McGonagallová a z hloučku vyklopýtalo děvče s blond copánky. Nešla příliš nadšeně, ale profesorka McGonagallová nevyzývala, ona přikazovala. A nikoho ani nenapadlo, že by neuposlechl přímého rozkazu.

Děvče se posadilo na stoličku a profesorka mu nasadila klobouk na hlavu. Ve chvíli, kdy ho pustila, zmizela v něm celá dívčina hlava i s krkem, a kdyby měla dívenka jen o něco užší ramena, nejspíše by v něm skončila celá.

"Mrzimor!" vykřikl klobouk, až dívka nadskočila.

Profesorka McGonagallová z ní sundala klobouk a Hannah s úlevou seskočila a rozeběhla se ke stolu, který v tu chvíli nejvíce jásal a mával na ni.

"Bonesova, Susan!" zavelela profesorka a další děvče odhodlaně opustilo šik, aby zmizelo v klobouku.

"Mrzimor!"

"Boot, Terry!"

"Havraspár!"

"Brocklehurstová, Mandy"

"Havraspár!"

"Brownová, Levandule!"

"Nebelvír!"

"Bullstrodeová, Millicent!"

"Zmijozel!"

Jakýsi bledý muž v černém sedící u profesorského stolu rezignovaně zavrtěl hlavou a naklonil se k vyděšeně se tvářícímu muži s turbanem. Ten sebou škubl, zřejmě vyděšen, že na něj vůbec kdo mluví.

Skupinka se pomalu, ale jistě zmenšovala.

"Grangerová, Hermiona!"

Rozcuchané děvče se vyřítilo ze skupinky spolužáků a sedělo na stoličce dřív, než stihla profesorka McGonagallová vyslovit poslední slabiku.

"Longbottom, Neville!" cestou zakopl, a když se ozvalo zpečeťující "Nebelvír!", muž v černém se triumfálně usmál. Nebyl to hezký pohled a profesorka McGonagallová si dala zatracený pozor, aby se po něm neohlédla. Ohlédl se ale starý bělovlasý muž s předlouhými vousy a cosi mu řekl. Muž v černém zareagoval jen pokrčením ramen, vítězný pohled však z jeho tváře nezmizel.

"Potter, Harry!" vyštěkla profesorka další rozkaz a v sále to zašumělo.

"TEN Harry Potter?" šeptali si starší studenti i profesoři.

Bělovlasý stařec se naklonil dopředu.

Zbylí členové malé skupinky se nervózně ošili jako jeden muž, nikdo ji však neopustil.

"Potter, Harry!" zavelela profesorka ještě jednou, výsledek byl ale týž. Nováčci se po sobě zmateně dívali, nikdo se však k tomu tajemnému jménu, které tu asi znali úplně všichni, nehlásil.

Profesorka se bezradně obrátila na starce s půlměsíčkovými brýlemi. Zamrkal a ještě jednou modrýma očima přejel nezařazené zbytky dorostu.

Potom se obrátil na svého šafáře. "Hagride?" zeptal se vlídně.

Obr zbledl a muž v černém se rozkašlal. Mladík s turbanem zvedl ruku, že ho praští do zad, v poslední chvíli si to ale rozmyslel a nechal zase ruku klesnout zpět.

"Dovedl jste ho na nástupiště?" otázal se klidně stařík nervózního obra.

***

"Nástupiště devět a tři čtvrtě," přečetl si chlapec s lennonkami na nose. Zamrkal na jízdenku a zvedl oči k obrovi, který už byl ale pryč. Vyděšeně se rozhlédl okolo. Na nádraží panoval čilý ruch, jaký panuje jen na nádražích a letištích, kde ale Harry nikdy nebyl. Dav ho strhl s sebou a chlapec se nechal zavléct až k nástupišti devět.

Nástupiště devět, chvíli zíral na ceduli a pak natočil hlavu.

Zeď.

Nástupiště deset.

Sklopil oči k jízdence, již svíral v dlani.

Znovu zvedl hlavu.

Nástupiště deset.

Zeď.

Nástupiště devět.

"Já tu nikomu pitomce dělat nebudu," zavrčel chlapec a vrátil se do přístěnku pod schody.

57. kapitola

Pád 2 57

---

Nevím, jak se mi to povedlo, ale spát jsem šla v pátek večer a vzbudila jsem se v neděli ráno. Celá sobota zmizela a já si z ní nepamatovala jedinou noční můru. Možná mě ta Lockhartova růžová terapie vyléčila, možná na tom vyhánění čerta ďáblem něco bude. A možná si měsíc a půl mizerného spaní prostě jen vybral svou daň. Plná dlouho nepoznané energie jsem vyskočila z postele ("vyskočit z postele" používám jako ustálenou frázi, ve skutečnosti se u mě po ránu prudšího pohybu nikdo nedočká). Dnes budu akční, činorodá… Zakručelo mi v břiše. Vklouzla jsem do něčeho, co už vyhlíželo jarněji, a zašmátrala rukou pod postelí, jestli nenajdu boty. Našla. A taky jsem vytáhla ne zrovna dvakrát nadšeně se tvářícího raracha, obaleného několikatýdenními nánosy všeho možného (ne že by tam ležel několik týdnů, to ne… já jen od podzimu nevymetala bordel zpod postele) . Signál, že budu muset zase důkladněji uklidit i místa, která nejsou vidět jen při pohledu od vstupních dveří. Páni, to kouzlo ale působí dlouho! Vlastně mě nikdy nenapadlo, jak dlouho může působit samo. Vždycky ho nakonec někdo zrušil. Možná by to stálo za zkoušku. Položila jsem jeho nehybné tělíčko vedle nočního stolku. Může být rád, že už několik dní odpočívá u mě pod postelí. Taky mohl poletovat po Bradavicích v růžové sukýnce. Udělala jsem mu laskavost.

Já jsem v podstatě takový lidumil… Lidumil ze Zmijozelu.

S tímto zjištěním jsem se odebrala na snídani, abych si vyslechla pár poznámek o tom, jak dobře jsem se vyspala a co jsem včera dělala, že po mně nebylo ani vidu, ani slechu. Protože jsem měla dobrou náladu, okázale jsem ignorovala jak Severuse, tak Lockharta, abych si své naladění udržela. Bohužel mi ale neuniklo, že po mně vrhal jakési pokoutné a velice nenápadné pohledy Brumbál. Zajímalo, co jsem zase kdy udělala, že jsem si zasloužila tuhle pozornost. Dokonce mi v danou chvíli přišla jako nejlepší společnice Pomona, což je co říct, vzhledem k tomu, že je založením celý Rupert a v jeho blízkosti jsem měla tendence usínat. Po desetiminutovém monologu, jak se vyvíjejí mandragory (já na ně nechvátám!!) a co už začalo rašit na záhonech, mi došlo, že já mám taky zahradu! V létě jsem sice jen zaregistrovala její přítomnost, na podzim jsem "shrabala" nějaké listí, abych mohla otevřít dveře, ale teď je jaro, teď s ní mohu něco udělat. Ne, neměla jsem žádné velké ambice, žádnou představu o tom, že budu mít nejoranžovější mrkev a nejkulatější zelí široko daleko, ale něco bych tam naset mohla. Kytičky. A Narby se o ně bude starat. Ach ano, zrodila se zahradnice. Nebe bylo krásně jasné, jak jsme díky stropu mohli vidět zcela všichni, takže bych dneska nemusela zmoknout ani zmrznout. Než mě kdokoli stačit zastavit (ne že by se o to někdo pokoušel), opustila jsem mezi prvními Velkou síň a vyrazila domů.

Duben ještě nebyl, takže jsem mohla okázale ignorovat i Luciuse, což jsem taky patřičně využila.

Že jsem si asi nezvolila ten nejlepší program na nedělní dopoledne, mi došlo, už když jsem prvním pohledem zhodnotila stav svých pozemků. Dokud byl sníh, bylo tu čisto a uklizeno, teď ale všechno pokrývala vrstva šedohnědého zetleného listí, větvičky a vůbec bio odpad všeho druhu. Kde se to tu vzalo? Na podzim tu bylo uklizeno. (Všechno víceméně vítr navál do lesa.)

Doma to vypadalo obdobně. Nábytek pokrytý slabou vrstvičkou prachu, pavučiny v rozích, chuchvalce čehosi na podlaze. No dobře, od té akce s Luciusem jsem tu nebyla, ale mám domácího skřítka, tak bych očekávala, že… No, domácího skřítka, co mě z nepochopitelných důvodů přestěhoval z civilizace sem, co jsem tak mohla očekávat… Možná bych sem měla nejdřív poslat úklidovou četu a teprve potom se začít tvářit jako holka z venkova…

Ale co, dneska jsem činorodá, dneska zvládnu všechno. A mám hůlku. Po tváři se mi rozlil samolibý úsměv. Jak já těm mudlům nezávidím!

Spokojenost mě přešla, když jsem si všimla, že mě přes okenní tabulku (zahrabanou, opršelou, špinavou, ach jo) sledují čtyři vykulené oči. No jo, zapomněla jsem na děti ze vsi. S tímhle publikem si magie moc neužiju. A ať si nikdo nemyslí, že vezmu do ruky hadr. Ostatně pochybuju, že ho vůbec mám. Mé odhodlání tvářit se mezi mudly jako mudla zahrnovalo to, že jsem vedla televizi, internet, mobil, pár domácích spotřebičů, auto…, ale takové podružnosti, jako prachovky, mop, koště…, to jsem vždycky považovala za sprostá slova. Jestli tady budu mít obecenstvo, budu s tím muset něco udělat. Sotva děti zaregistrovaly, že byly spatřeny, daly se na útěk. Já ale tentokrát byla rychlejší. S tímhle se taky muselo něco udělat. Nemohla jsem si dovolit být tu za čarodějnici. Ne, když jsem jí skutečně byla.

"Kampak?" křikla jsem za nimi a obě se zastavily. Ani jsem jim k tomu nemusela dopomoci. S provinilými obličejíky se ke mně otočily.

"Promiňte," pípla nakonec asi šestiletá dívenka, za což si vysloužila šťouchnutí do žeber od zhruba stejně starého chlapce.

"Nic se neděje," odpověděla jsem blahosklonně. "Tak jak se vám tu líbí?" kývla jsem hlavou ke svému království.

Dívenka se zatvářila podezřívavě.

Kdyby byla starší, řekla bych, že přemýšlí nad diplomatickou odpovědí, protože to, co jsem měla za zády, vypadalo, že se toho deset let nedotkla lidská ruka. Což taky neudělala, protože o většinu se staral Narby. Ale teď měl zřejmě na práci něco lepšího.

"Nechcete mi pomoct se zahradou… zahrádkou?"

"Nemáme sem chodit!" vzdorovitě odsekl chlapec.

"Ale už jste tu."

"Ale ty jsi cizí, nesmíme se s tebou bavit."

"Jsem Julia. Tak už mě znáte."

Krátce se na sebe podívali. Pak dívenka s ostražitýma očima udělala dvě kroky vpřed a lehce naklonila hlavu na stranu. "Jane. A to je Tommy."

"Těší mě, Jane a Tommy."

No, snad se mi podařilo jednu katastrofu zažehnat. Další už ale byla nevyhnutelná. Z domu vystřelil Rufus a vyskočil mi za krk. Děti na něj zůstaly bez dechu zírat. Pak obě vypískly a vrhly se k němu.

"To je opička!" zářily a Rufus mě okamžitě vyměnil za někoho, kdo se mu bude víc věnovat. Nechala jsem je, ať se baví a šla zase prozkoumat zbytek domu. Úklid odložím na chvíli samoty, bez magie do toho nejdu. Uvařila jsem dětem čaj, dokonce jsem našla nějaké sušenky, otevřela okno a postavila to do něj. Vzorná venkovská tetička. Vrhly se na to, takže jsem usoudila, že jsem přestala být tajemným nebezpečím, které volá po prozkoumání. Dovnitř proudil svěží jarní vzduch, škoda, že jsem se musela večer zase do Bradavic. Ale i ta chvilka tady, bez Brumbála, Severuse, Lockharta a ostatních, mi vracela život do žil. Musím se pak stavit ve vsi a koupit něco, co bych mohla zaset, aniž by mi to odumřelo dřív, než to vyroste. A sušenky.

"July! July!" Zcela podvědomě jsem sebou trhla, když malá Jane vtrhla dovnitř, zářila jak slunce a volala mé jméno. Všichni mi všichni říkali Julia, s různým přízvukem, ovšemže. Jediný člověk, který mi kdy říkal July, byl zavražděn Smrtijedy už před dlouhými roky. Na okamžik jsem měla pocit, že Dianu slyším. Ale byl to nesmysl. Místo mé tiché kamarádky ze školních lavic přede mnou stála rozcuchaná dívenka s hořícími tvářičkami. Zpět do reality, zpět do současnosti.

"Copak?" vykouzlila jsem jakýs takýs úsměv.

"Kde je tvůj manžel?"

"Můj co?" vykulila jsem na ni šokovaně oči.

"Luke říkal, že jsi vdaná."

Kdo je zatraceně Luke?

Co tu o mně kdo-? Ach, můj návštěvník, jistě. Lucas Jaksejmenuje.

Zvědavě si mě prohlížela a čekala. "Ne tak úplně."

"Budeš se vdávat?" další otázka, na kterou moc ráda odpovídám. Všichni lidé snad mají v sobě geneticky uložený seznam otázek, které nesnáším. Máš někoho? Co děti? Nechcete se Severusem připravit sál na Halloween? Už jsi mluvila s Lockhartem?

"Pochybuju." (Při představě, jaké exponáty mužského pohlaví se kolem mě pohybují…)

"Luke taky nemá holku."

Dobře mu tak. Mrňavá dohazovačka v akci. "To je smutné."

"Jůůůůůůů!" vyjekla a já se obrátila směrem, kde cosi zaujalo její pozornost.

Ze všech věcí, co jsem tu měla, ji musela upoutat zrovna Luciusova truhla. Čas vyexpedovat děti domů.

"Co je uvnitř?" zajímala se.

"Nemám zdání," přiznala jsem. Ani nechci mít. Je to plné problémů a já můžu žít šťastně a spokojeně, dokud o tom nebudu nic vědět.

Možná jsem přece jen mohla dát Luciusovi vědět a zbavit se toho…

"Jak to?"

"Je mého kamaráda." Kamarád. To tak.

"Aha. My máme jen plastové a papírové krabice," protáhla obličejík. Představila jsem si Luciuse, jak by se tvářil, kdyby dostal své věci zpět v plastovém boxu.

Tohle stálo za úvahu.

"Hodím vás domů, budu už muset jít." Motat se kolem té truhly mohlo být nebezpečné. Pro mudlovské dítě, které neví, že k některým věcem se přibližujeme jen s hůlkou v pohotovosti. Ale vysvětlovat tohle, když jsem je právě přesvědčila, že nejsem čarodějnice, by asi nebylo nejrozumnější.

"Opravdu musíš?"

Jen jsem přikývla. Hlavně jsem je odsud musela dostat. A odklidit tu bednu z dohledu.

"Kdy se vrátíš?"

Tohle byla chvíle, kdy jsem měla říct, že nevím…

"V sobotu."

56. kapitola

Pád 2 56

---

Zhnuseně jsem sledovala, jak mi růžová srdíčka přistávají na hladině dýňového džusu, kterého jsem se stejně neplánovala ani dotknout. Pokud bych ho nechtěla šplíchnout komusi do obličeje. Bezmyšlenkovitě jsem vidličkou dloubala do něčeho, co už mi dávno zmizelo pod nánosem růžového nadělení. Takhle se netáhla ani bradavická hymna v podání dua Weasley-Weasley. A to už je co říct. Zalitovala jsem, že jsem dnes vůbec vstala z postele.

"Vypadáte strašně," naklonil se ke mně Lockhart, k nesmírné Minervině úlevě, do níž něco hučel do této doby. Vyslala ke mně vděčný pohled a urychleně se zvedla. Neměla mi být co vděčná, já se o tuhle pozornost neprosila. Zamračila jsem se na ni, ale už neměla šanci můj pohled zachytit, jak rychle vystřelila od stolu, takže jsem se chtě nechtě musela zaměřit na iniciátora tohohle čehosi. Můj spánkem nedotčený mozek chvilku zpracovával význam těch dvou slov, ale nakonec se zasekl na něčem jiném - opravdu mi tu do vzhledu kecá chlap v zářivě růžovém oblečení? Musím na tom být opravdu zle. Zaslechla jsem, jak se Severus uchechtl. Jestli si myslí, že je zlomyslný, tak já mu ukážu, že se má ještě co učit.

"Asi máte pravdu," připustila jsem a věnovala Zlatoslavovi jeden unavený úsměv. "Necítím se ve své kůži, půjdu si na chvilku lehnout," dodala jsem omluvně a pomalu vstala. Když jsem míjela Severuse, neodpustila jsem si jeden pokoutný triumfální pohled. Kdyby mi bylo o deset let méně, vyplázla bych na něj jazyk. Teď jsem se k němu jen naklonila a zašeptala mu do ucha "Bav se". Zaťal čelisti, ale nevzhlédl ke mně, jen upřeně zíral před sebe, ne nepodoben masovému vrahovi s absťákem. Možná jsem měla popřát příjemnou zábavu Lockhartovi, ale teď už se to nedalo změnit. Po Minervině vzoru jsem opustila tu přeslazenou noční můru a zamkla se u sebe. Výuku jsem měla až odpoledne a do té doby jsem nehodlala dát komukoli najevo, že existuju. Vytáhla jsem z knihovny několik knih, z pracovního stolu jsem si vzala zbytek neopravených esejí z minulé hodiny ve čtvrtém ročníku a se vším se nastěhovala do postele. Až když jsem všechno kolem sebe řádně rozložila, cítila jsem se jakžtakž spokojená.

Dvě hodiny jsem věnovala esejím. Občas přemýšlím nad tím, že bychom měli rozšířit bradavický profesorský sbor a přijmout někoho na pravopis. Nebo alespoň doučovatelku. Nebo doučovatele. Představuju si ho tak kolem třicítky, kštice hustých vlasů, střízlivý, ale elegantní styl oblékání, smysl pro humor a averze k Nebelvíru. Být originálním je sice skvělé, ale pochybuju, že se to vztahuje i na pravopis. To, co se občas studenti naučí před nástupem do Bradavic, očividně nestačí. Tedy Havraspárským ano, ti umí samozřejmě všechno. Ale tomu zbytku by se vůbec nic nestalo, kdyby si jednou za týden napsal diktát. Když jsem po dvou hodinách odložila poslední opravený papír, zelenalo se(došel mi červený inkoust, zase) na všech papírech skoro všechno mimo jména odevzdávajícího (aspoň že podepsat se zvládnou). A to máme i pera s kontrolou pravopisu. Asi by chtělo naznačit rodičům, kam taky mohou investovat.

Potom už jsem neměla žádný reálný důvod, proč nadále ignorovat Luciusovu zprávu, takže asi bylo načase podívat se, co chce. Ať to bude cokoli, nepotěší mě to. Pokud šlo o těch našich pár nedořešených záležitostí, nalézala jsem se právě v onom rozpoložení mysli, kde jsem nepotřebovala do konce dotahovat absolutně nic a byla bych úplně nejraději, kdyby se za vším udělala tlustá černá čára a já se nemusela k ničemu už nikdy vracet. A pokud šlo o něco nového, neměla jsem nejmenší chuť namočit se do čehokoli. S povzdechem jsem roztrhla obálku a vytáhla poskládaný bělostný list papíru. Všechny strany se dokonale kryly, ten chlap to snad skládá podle pravítka. Trošku rozpačitě jsem zhodnotila ten bordel, co jsem si vytvořila na posteli, když jsem si z ní udělala dopolední pracovnu. Asi by ze mě neměl radost. Naštěstí nejsem jeho dcera, takže by mi neměl do ničeho kecat. Teoreticky. To si musím poznačit a někdy mu to připomenout. Bude to pro něj novinka. Snad i podnětná.

Julie, až pojedeš domů, ozvi se, vyzvednu si své věci. Zatím to nespěchá. V dubnu už bude.

Jasně. Napsat pozdrav, upadne mu ruka.

Takže do dubna se doma neukážu. Se kvůli němu nepřerazím.

Celý den se nedalo nikam hnout bez toho, aby člověk nezakopl o naštvaného trpaslíka s harfičkou a křidýlky, v ruce valentýnku, a vykřikujícího stupidní nerýmované básničky, které si snad skládal sám. Mně do hodiny naštěstí přišli jen dva a na ty literární skvosty budu zapomínat hodně dlouho. Jeremy Cooper, pihatý mrzimorský student, jemuž byla určena druhá, obzvláště povedená báseň, již po druhé sloce svou barvou konkuroval vařenému rakovi a po třetí vyrazil ze dveří, provázen burácivým řehotem svých spolužáků. Aspoň už bylo jasné, proč z řad trpaslíků nikdy nevzešel žádný poeta. Když ale po skončení hodiny připochodoval jeden brnkálista i ke mně, kalich mé trpělivosti přetekl. Popadla jsem mrňavého nebožáka za límec, čímž jsem ho trochu přidusila, takže se nemohl tak účinně bránit, a vyrazila s ním za Lockhartem. Neměla jsem sice konkrétní představu, co chci udělat, ale spoléhala jsem na svou fantazii (Taky budu muset vymyslet, co s tím rarachem pod postelí. Spát tam s tím nebudu.).

Na schodišti jsem narazila na duo Weasley-Weasley, očividně se velmi dobře bavili a opakovali nějaký nesmysl jako "oči zelené jak čerstvá žába v láku". Kdyby Severus skládal básně, takhle nějak by asi vypadaly. Když mě uviděli, zmlkli. Než si všimli, co nesu. Pak se rázem jejich oči rozšířily a rty roztáhly do širokého úsměvu.

"Jdete vrátit valentýnku?" zeptal se ten napravo, ať to byl, který chtěl.

Trpaslík v mé ruce se zmítal a snažil se mě kopnout. Párkrát už se mu to povedlo, ráno budu mít ruku samá modřina - a je to jen Lockhartova vina.

Než jsem stačila vymyslet, jak studentům slušně sdělit, že sv. Valentýn mě vzrušuje úplně stejně jako sv. Mikuláš, zachránil mě další Weasley, který se řítil ze schodů jak velká voda a tvářil se důležitěji než Popletal ve vrcholné kondici.

"Percy, relaxuj, je svatý Valentýn, svátek zamilovaných!" zarecitovalo jedno dvojče. Nechala jsem rodinku pohromadě, abych o poschodí výše potkala v hloučku studentů nejmladší Weasleyovou, spěchající na poslední chvíli do učebny. Musím se podívat, kolik jich tu je, tohle začíná být podezřelé…

Uprostřed chodby mě na první pohled upoutala obrovská louže vylitého inkoustu. Studenti ho mezitím rozšlapali do všech směrů, takže modré stopy mířily do několika učeben, ke schodům, na záchody… To se bude Argusovi moc líbit, až to uvidí. Rychle jsem chodbu přeběhla, aby snad ještě podezření nepadlo na mě (některých strachů se člověk asi vážně nikdy nezbaví) a konečně zabušila na Zlatoslavovy dveře.

Veškeré mé rozhořčení mě ale přešlo, sotva Zlatoslav otevřel dveře svého království. Zkuste zuřit tváří v tvář chlapovi, co vypadá jak obrovské žužu. Trpaslík pohotově využil mé chvilkové indispozice, vykroutil se z mého sevření a zdrhnul, srab mrňavej. Lockhart ale nebyl jediným důvodem, proč jsem tu stála na prahu učebny obrany proti černé magii neschopná slova. Pohled, co se mi naskytl do prostor za ním, byl… asi řeknu "neopakovatelný". Kam se na tohle hrabala Velká síň ráno (oběd jsem vynechala a s večeří tomu bude nejinak). Po chvíli jsem se přistihla, že jsem zapomněla dýchat, takže jsem to rychle dohnala. Merline!

Merline!

On to dokázal!

Zlatoslav Lockhart našel způsob, jak vymýtit ze světa černou magii!

V prostředí, které se rozkládalo za ním, neměla černá magie nejmenší šanci. Každý černokněžník by se musel hanbou propadnout, kdyby musel do něčeho obdobné vkročit. (Kdokoli se sebeúctou by se tu musel propadnout.) Lavice byly vyvedeny v levandulově fialové barvě a olemovány zlatými květy. Uprostřed každé z nich stála váza s růžovými květy, z nichž vylétali světlounce fialoví, růžoví a zlatí motýlci. Podlahu pokrývaly vysoké růžové koberce, stěny růžové sukno… a všechno se donekonečna opakovalo v obrovských zrcadlech zavěšených na stěnách. Stejně jako ve Velké síni i tady se od stropu snášela drobounká růžová srdíčka. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem zahlédla raracha v růžových šatičkách, ale stejně tak dobře bylo možné, že se jednalo jen o halucinaci. Ustoupila jsem o krok vzad. Tohle bylo to nejděsivější, co jsem kdy viděla.

Zamžikala jsem a pokusila se soustředit na Lockhartovu tvář. Zubil se od ucha k uchu a jeho pomněnkově modré oči zářily… A na hlavě mu seděl růžový klobouk s načechraným peřím.

"Mohu pro vás něco udělat?" zaševelil.

Vykulila jsem na něj oči. Můj mozek chvilku ta slova převracel a zkoumal ze všech stran, neskrývají-li nějaký tajný význam, aby nakonec vypustil z mých úst jednu větu: "Ne, já potřebuju Severuse."