Pád 2 56
Zhnuseně jsem sledovala, jak mi růžová srdíčka přistávají na hladině dýňového džusu, kterého jsem se stejně neplánovala ani dotknout. Pokud bych ho nechtěla šplíchnout komusi do obličeje. Bezmyšlenkovitě jsem vidličkou dloubala do něčeho, co už mi dávno zmizelo pod nánosem růžového nadělení. Takhle se netáhla ani bradavická hymna v podání dua Weasley-Weasley. A to už je co říct. Zalitovala jsem, že jsem dnes vůbec vstala z postele.
"Vypadáte strašně," naklonil se ke mně Lockhart, k nesmírné Minervině úlevě, do níž něco hučel do této doby. Vyslala ke mně vděčný pohled a urychleně se zvedla. Neměla mi být co vděčná, já se o tuhle pozornost neprosila. Zamračila jsem se na ni, ale už neměla šanci můj pohled zachytit, jak rychle vystřelila od stolu, takže jsem se chtě nechtě musela zaměřit na iniciátora tohohle čehosi. Můj spánkem nedotčený mozek chvilku zpracovával význam těch dvou slov, ale nakonec se zasekl na něčem jiném - opravdu mi tu do vzhledu kecá chlap v zářivě růžovém oblečení? Musím na tom být opravdu zle. Zaslechla jsem, jak se Severus uchechtl. Jestli si myslí, že je zlomyslný, tak já mu ukážu, že se má ještě co učit.
"Asi máte pravdu," připustila jsem a věnovala Zlatoslavovi jeden unavený úsměv. "Necítím se ve své kůži, půjdu si na chvilku lehnout," dodala jsem omluvně a pomalu vstala. Když jsem míjela Severuse, neodpustila jsem si jeden pokoutný triumfální pohled. Kdyby mi bylo o deset let méně, vyplázla bych na něj jazyk. Teď jsem se k němu jen naklonila a zašeptala mu do ucha "Bav se". Zaťal čelisti, ale nevzhlédl ke mně, jen upřeně zíral před sebe, ne nepodoben masovému vrahovi s absťákem. Možná jsem měla popřát příjemnou zábavu Lockhartovi, ale teď už se to nedalo změnit. Po Minervině vzoru jsem opustila tu přeslazenou noční můru a zamkla se u sebe. Výuku jsem měla až odpoledne a do té doby jsem nehodlala dát komukoli najevo, že existuju. Vytáhla jsem z knihovny několik knih, z pracovního stolu jsem si vzala zbytek neopravených esejí z minulé hodiny ve čtvrtém ročníku a se vším se nastěhovala do postele. Až když jsem všechno kolem sebe řádně rozložila, cítila jsem se jakžtakž spokojená.
Dvě hodiny jsem věnovala esejím. Občas přemýšlím nad tím, že bychom měli rozšířit bradavický profesorský sbor a přijmout někoho na pravopis. Nebo alespoň doučovatelku. Nebo doučovatele. Představuju si ho tak kolem třicítky, kštice hustých vlasů, střízlivý, ale elegantní styl oblékání, smysl pro humor a averze k Nebelvíru. Být originálním je sice skvělé, ale pochybuju, že se to vztahuje i na pravopis. To, co se občas studenti naučí před nástupem do Bradavic, očividně nestačí. Tedy Havraspárským ano, ti umí samozřejmě všechno. Ale tomu zbytku by se vůbec nic nestalo, kdyby si jednou za týden napsal diktát. Když jsem po dvou hodinách odložila poslední opravený papír, zelenalo se(došel mi červený inkoust, zase) na všech papírech skoro všechno mimo jména odevzdávajícího (aspoň že podepsat se zvládnou). A to máme i pera s kontrolou pravopisu. Asi by chtělo naznačit rodičům, kam taky mohou investovat.
Potom už jsem neměla žádný reálný důvod, proč nadále ignorovat Luciusovu zprávu, takže asi bylo načase podívat se, co chce. Ať to bude cokoli, nepotěší mě to. Pokud šlo o těch našich pár nedořešených záležitostí, nalézala jsem se právě v onom rozpoložení mysli, kde jsem nepotřebovala do konce dotahovat absolutně nic a byla bych úplně nejraději, kdyby se za vším udělala tlustá černá čára a já se nemusela k ničemu už nikdy vracet. A pokud šlo o něco nového, neměla jsem nejmenší chuť namočit se do čehokoli. S povzdechem jsem roztrhla obálku a vytáhla poskládaný bělostný list papíru. Všechny strany se dokonale kryly, ten chlap to snad skládá podle pravítka. Trošku rozpačitě jsem zhodnotila ten bordel, co jsem si vytvořila na posteli, když jsem si z ní udělala dopolední pracovnu. Asi by ze mě neměl radost. Naštěstí nejsem jeho dcera, takže by mi neměl do ničeho kecat. Teoreticky. To si musím poznačit a někdy mu to připomenout. Bude to pro něj novinka. Snad i podnětná.
Julie, až pojedeš domů, ozvi se, vyzvednu si své věci. Zatím to nespěchá. V dubnu už bude.
Jasně. Napsat pozdrav, upadne mu ruka.
Takže do dubna se doma neukážu. Se kvůli němu nepřerazím.
Celý den se nedalo nikam hnout bez toho, aby člověk nezakopl o naštvaného trpaslíka s harfičkou a křidýlky, v ruce valentýnku, a vykřikujícího stupidní nerýmované básničky, které si snad skládal sám. Mně do hodiny naštěstí přišli jen dva a na ty literární skvosty budu zapomínat hodně dlouho. Jeremy Cooper, pihatý mrzimorský student, jemuž byla určena druhá, obzvláště povedená báseň, již po druhé sloce svou barvou konkuroval vařenému rakovi a po třetí vyrazil ze dveří, provázen burácivým řehotem svých spolužáků. Aspoň už bylo jasné, proč z řad trpaslíků nikdy nevzešel žádný poeta. Když ale po skončení hodiny připochodoval jeden brnkálista i ke mně, kalich mé trpělivosti přetekl. Popadla jsem mrňavého nebožáka za límec, čímž jsem ho trochu přidusila, takže se nemohl tak účinně bránit, a vyrazila s ním za Lockhartem. Neměla jsem sice konkrétní představu, co chci udělat, ale spoléhala jsem na svou fantazii (Taky budu muset vymyslet, co s tím rarachem pod postelí. Spát tam s tím nebudu.).
Na schodišti jsem narazila na duo Weasley-Weasley, očividně se velmi dobře bavili a opakovali nějaký nesmysl jako "oči zelené jak čerstvá žába v láku". Kdyby Severus skládal básně, takhle nějak by asi vypadaly. Když mě uviděli, zmlkli. Než si všimli, co nesu. Pak se rázem jejich oči rozšířily a rty roztáhly do širokého úsměvu.
"Jdete vrátit valentýnku?" zeptal se ten napravo, ať to byl, který chtěl.
Trpaslík v mé ruce se zmítal a snažil se mě kopnout. Párkrát už se mu to povedlo, ráno budu mít ruku samá modřina - a je to jen Lockhartova vina.
Než jsem stačila vymyslet, jak studentům slušně sdělit, že sv. Valentýn mě vzrušuje úplně stejně jako sv. Mikuláš, zachránil mě další Weasley, který se řítil ze schodů jak velká voda a tvářil se důležitěji než Popletal ve vrcholné kondici.
"Percy, relaxuj, je svatý Valentýn, svátek zamilovaných!" zarecitovalo jedno dvojče. Nechala jsem rodinku pohromadě, abych o poschodí výše potkala v hloučku studentů nejmladší Weasleyovou, spěchající na poslední chvíli do učebny. Musím se podívat, kolik jich tu je, tohle začíná být podezřelé…
Uprostřed chodby mě na první pohled upoutala obrovská louže vylitého inkoustu. Studenti ho mezitím rozšlapali do všech směrů, takže modré stopy mířily do několika učeben, ke schodům, na záchody… To se bude Argusovi moc líbit, až to uvidí. Rychle jsem chodbu přeběhla, aby snad ještě podezření nepadlo na mě (některých strachů se člověk asi vážně nikdy nezbaví) a konečně zabušila na Zlatoslavovy dveře.
Veškeré mé rozhořčení mě ale přešlo, sotva Zlatoslav otevřel dveře svého království. Zkuste zuřit tváří v tvář chlapovi, co vypadá jak obrovské žužu. Trpaslík pohotově využil mé chvilkové indispozice, vykroutil se z mého sevření a zdrhnul, srab mrňavej. Lockhart ale nebyl jediným důvodem, proč jsem tu stála na prahu učebny obrany proti černé magii neschopná slova. Pohled, co se mi naskytl do prostor za ním, byl… asi řeknu "neopakovatelný". Kam se na tohle hrabala Velká síň ráno (oběd jsem vynechala a s večeří tomu bude nejinak). Po chvíli jsem se přistihla, že jsem zapomněla dýchat, takže jsem to rychle dohnala. Merline!
Merline!
On to dokázal!
Zlatoslav Lockhart našel způsob, jak vymýtit ze světa černou magii!
V prostředí, které se rozkládalo za ním, neměla černá magie nejmenší šanci. Každý černokněžník by se musel hanbou propadnout, kdyby musel do něčeho obdobné vkročit. (Kdokoli se sebeúctou by se tu musel propadnout.) Lavice byly vyvedeny v levandulově fialové barvě a olemovány zlatými květy. Uprostřed každé z nich stála váza s růžovými květy, z nichž vylétali světlounce fialoví, růžoví a zlatí motýlci. Podlahu pokrývaly vysoké růžové koberce, stěny růžové sukno… a všechno se donekonečna opakovalo v obrovských zrcadlech zavěšených na stěnách. Stejně jako ve Velké síni i tady se od stropu snášela drobounká růžová srdíčka. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem zahlédla raracha v růžových šatičkách, ale stejně tak dobře bylo možné, že se jednalo jen o halucinaci. Ustoupila jsem o krok vzad. Tohle bylo to nejděsivější, co jsem kdy viděla.
Zamžikala jsem a pokusila se soustředit na Lockhartovu tvář. Zubil se od ucha k uchu a jeho pomněnkově modré oči zářily… A na hlavě mu seděl růžový klobouk s načechraným peřím.
"Mohu pro vás něco udělat?" zaševelil.
Vykulila jsem na něj oči. Můj mozek chvilku ta slova převracel a zkoumal ze všech stran, neskrývají-li nějaký tajný význam, aby nakonec vypustil z mých úst jednu větu: "Ne, já potřebuju Severuse."
Žádné komentáře:
Okomentovat