Pád 2 54 AB
V tak povznešené náladě jsem se už dlouho neprobudil. Když mě o to Lockhart před nedávnem požádal, měl jsem jisté pochybnosti, ale když mi pak Minerva řekla, že Severusovi se během jediného dne podařilo srazit Nebelvíru pětašedesát bodů (a to ani nepotkal Pottera), rozhodl jsem se, že to vůbec není špatný nápad, a nechal Zlatoslavovi volné pole působnosti. Bylo mi předem jasné, že se toho zhostí na výbornou a nechtěl jsem si nechat ujít jediný okamžik a jediný záchvěv Severusovy tváře, až to uvidí. Zbývalo jen vymyslet záminku, proč za ním vyrazit už před snídaní. Té se mi naštěstí dostalo vzápětí a nejlepší na ní bylo, že tu byla stále, po ruce, připravená a použitelná naprosto kdykoli - má druhá zmijozelská vyučující, která se od vánočních prázdnin už zase pohybovala hradem jako duch a poslední dobou se už ani nesnažila pořádně maskovat své kruhy pod očima.
Severus mi otevřel a okamžitě mi věnoval jeden z těch svých pověstných vlídných pohledů.
"Chtěl jsem s vámi mluvit o naší kolegyni. Všiml jsem si, že není zrovna ve své kůži a myslím, že vy jste tady asi neinformovanější…"
Vykulil na mě oči a chvíli opravdu vážně přemýšlel, o kom mluvím. Když vyloučil Minervu, už byl doma a zamračil se ještě víc.
"Řekl bych, že se obávám, že nejinformovanějším nejsem, ale pravdou je, že v tomto ohledu vlastně žádné obavy necítím." Odpověděl mi tak, abych zase chvíli musel dumat já. Možná bych měl cítit obavy já. Koneckonců kdykoli přede mnou měl někdo tajnosti, zvláště někdo ze Zmijozelu, nic dobrého z toho nikdy nevzešlo. Vezměme si třeba takového Toma Riddlea…
"Nemáte alespoň ponětí, co se s ní děje?" zeptal jsem se ho cestou do Velké síně.
Podíval se na mě ledovým pohledem. "Proč se radši nezeptáte přímo jí? Předpokládám, že je asi nejpovolanější hovořit o svém životě."
No, to znělo logicky. A protože jsme se "náhodou" blížili k jejím dveřím, napadlo mě, že by nebylo od věci vidět i její reakci.
Vzal jsem za kliku. Zamčeno. Škoda.
Pomalu jsem upustil od úmyslu nechat se doprovodit oběma Zmijozelci v mém týmu, když ale Severus vytáhl hůlku.
"Je zamčeno," oznámil jsem zbytečně.
"To je vždycky," odtušil a otevřel dveře.
Suverénně prošel pokoji. Následoval jsem ho, drže se pár kroků za ním. Nepotřebuji ji zrovna vytáhnout z postele, přistihnout v negližé nebo s kartáčkem v ústech. Severus s tím ale očividně problémy neměl. Rád bych věděl, co mi tady pořád uniká.
Postel byla prázdná. Spadl mi kámen ze srdce. Aspoň že tak.
Na nočním stolku ležela rozevřená kniha založená jakýmsi dopisem a vedle postele nehybný rarach. Nevypadal dvakrát nadšeně. Severus mu věnoval jen krátký pohled. Zato ta zalepená nenadepsaná obálka ho zaujala. Na zlomek vteřiny se zarazil, ale hned se od ní odvrátil. Nesnáším, když nevím, co se děje, … a když se na to nemohu přímo zeptat.
Z koupelny bylo slyšet téct vodu. Chtěl jsem navrhnout, že na ni počkáme na chodbě, ale Severus už vyrazil opačným směrem.
Podlaha trochu zavrzala.
V tu chvíli zvuky tekoucí vody ustaly a ozvalo se něco jiného.
"Severusi, zatraceně, jsem v koupelně!"
Jak mohla tušit, kdo tu je? Že by nějaké propojení myslí? To by mi ještě scházelo…
"Potřebuju s tebou mluvit."
"No samozřejmě, pojď dál," ozvalo se zpoza dveří kousavě. "Proč by ne. Vždycky se sprchuju v plavkách, tak o co jde." Severus zvedl ruku a vzal za kliku. V posledním okamžiku se ale zarazil a mě přešla myšlenka na jakékoli duševní spojení.
"To byl sarkazmus?"
"Ty se snad… Ne, zapomeň na to, na nic neodpovídej, nic nechci vědět."
Severus pokrčil rameny a vrátil se ke mně. Za chvíli vyšla i Julia. Po dlouhé době nebyla navlečená, jako by se chystala na severní pól, a fialové kruhy pod očima měla zesvětlené. Oči měla ale mírně zarudlé a vypadala přepadle. Když mě uviděla, ztuhla. Pak zlostně střelila očima po Severusovi.
"Vy tu asi budete od začátku, že?" řekla mi místo pozdravu. Nebyla to otázka, jen ujištění. Tak jsem ji ujistil.
Vzala to poměrně klidně. "Skvělé." To mě znepokojilo.
"Máme strach o tvé zdraví," řekl Severus. Znělo to dost neupřímně.
"Toho si cením," zazněla stejně neupřímná odpověď.
Julia kolem nás nevzrušeně prošla, zastrčila nohou ztuhlého raracha pod postel, zaklapla knihu, dopis strčila do šuplíku (neuniklo mi, jak se v tu chvíli Severus ušklíbl) a hodila přes sebe ještě plášť. Pak se k nám s vyčkávavým výrazem otočila. Usoudil jsem, že nejlepší bude vyrazit teď na snídani - a pak si s ní promluvím v soukromí. Opravdu nebyla ve své kůži, jindy už bychom dostali vynadáno, tím jsem si byl jist.
No, za chvíli ji ta netečnost přejde. A Severuse taky.
Až k Velké síni jsme šli mlčky. Zřejmě máme se Zmijozelem nějaké komunikační problémy. Když jsme ale stanuli na prahu, ticho se změnilo. Z podrážděného ticha se stalo ticho zařezané, nevěřící a nakonec zděšené. Julia jen zamžikala a otevřela ústa, nevydala však ze sebe ani hlásku. Ze Severusova obličeje se vytratily poslední zbytky barvy. Musím přiznat, že i mě samotného to, co se přede mnou rozevřelo, překvapilo. A to jsem věděl, do čeho jdu. Ovšem konkrétní provedení bylo - monstrózní. Stěny zakrývaly obrovské zářivě růžové květy a ze stropu se snášela drobounká srdíčka a tvořila souvislou vrstvu na podlaze a stolech. Uprostřed všeho pobíhal Lockhart, oděv sladěný s výzdobou, a zářil jak polední srpnové slunce. Musel jsem oba své Zmijozelce lehce postrčit dovnitř - oba mohli být dokonalou ukázkou účinků kouzla Petrificus totalus - a to i bez použití magie. Úžasné. Zřejmě Lockhartovi prodloužím smlouvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat