44. kapitola

Pád 2 44

---

Chytla jsem se zábradlí, protože sebou schodiště škublo a vydalo se někam jinam, než kam jsme se původně vydali my. Mít tak toho inteligenta, kterého tohle napadlo, po ruce… Kdyby viděl eskalátor, byl by v sedmém nebi. Zlatoslav něco vykládal o nějakém chlápkovi na Fidži, který se zabývá chovem poštovním sov a snaží se prorazit i s papoušky, ale bohužel se mu to nedaří, protože mimo tropický pás nejsou papoušci zrovna nenápadní. Poslouchala jsem ho jen na půl ucha. Jinak bych ho ještě mohla začít vnímat. Přistáli jsme o dvě patra výše, než odkud jsme vyšli. To by bylo fajn, kdybychom ale nešli dolů. Obrátili jsme se a po stejném schodišti se vydali zpět na začátek. Vážně praktické. Jako bych sama o sobě nechodila všude nadoraz. S tímhle prostředím je pro člověka jako já dochvilnost nemožná.

Cestou zpět se Zlatoslav dostal na Nový Zéland. Bohužel jen ve vyprávění. Nebyla jsem zvědavá na jeho hrdinské historky a jeho styky s kýmkoli na téhle straně světa (Sibyla je čestná výjimka - protože mě prostě stále fascinuje, že její existence přesahuje ty aromamístnosti nahoře ve věži), takže mě moc nevzrušovaly ani jeho styky s kýmkoli na opačné straně světa. K naprosté dokonalosti celé situace nám nad hlavami poletoval Protiva a vyřvával nějakou stupidní rýmovačku. Nechápu, proč si ho tu Brumbál pořád drží. Být to na mně, udělala bych všemožné kroky k tomu, aby se přestěhoval kamkoli jinam.

Na druhý pokus jsme se konečně dostali dolů. Moc unešená jsem z toho nebyla, protože bylo ještě pár věcí, po kterých jsem se chtěla podívat, ale Zlatoslav mě vytáhl ven. Umínila jsem si, že se v dohledné době vrátím a zamknu se. Na mé soukromé komnaty to sice moc velký účinek nemělo, ale tady by to snad zabrat mohlo.

"Páni!" vydechla jsem, když jsme stanuli na prahu Velké síně. Kdybych ráno zaskočila na snídani, ještě bych tu měla možnost obdivovat bělovousého dědulu v červeném, co se proháněl pod stropem v sáních tažených soby, jak pohotově Zlatoslav zaplnil díry v mých vědomostech, ale pak to prý Brumbál zatrhl, protože si asi klade za výsadní právo být jediným bělovousým dědulou (pozn 1) v Bradavicích. Při pohledu na profesorský sbor ovšem každý zjistí, že se mu to tak úplně nedaří.

Přes téměř prázdný sál na nás zamával Brumbál. Podezíravě jsem si přeměřila formaci, kterou tvořil v čele místnosti mezi ozdobenými stromky.

"Proč přesně jste mě sem měl dovést?" zeptala jsem se Zlatoslava a proklela se za to, že jsem se nezeptala dřív.

Mé stoupající podezření nezahnal ani zrzavý chlapec s odznáčkem Trouba, který nás předběhl cestou k bradavickému velení.

"Vidím, že vás kolega Lockhart přece jen našel," přivítal mě s nevyzpytatelným úsměvem. Podezřívavě jsem mu úsměv oplatila. Ta formace se mi nelíbila. Až podezřele to připomínalo sbor. "Takže se k nám můžete přidat a zazpívat si s námi pár koled."

Cítila jsem, jak se mi krev odlila z tváře, a oči mi vylétly z důlků. Cože?! Já mám zpívat?!

"Kde je Severus?"

"Šel vás taky hledat."

Chytla jsem se stébla trávy. "Jdu pro něj."
Provedla jsem elegantní otočku a vystřelila těsně kolem Zlatoslava pryč. Skoro jsem do něj vrazila a vzala ho s sebou.

Slyšela jsem, že mě Brumbál volá zpět, ale zaměstnalo mě předstírat, že ho neslyším. Proběhla jsem dveřmi a zvolnila až za prvním rohem. Radši budu opatrovat tu Hagridovu tříhlavou bestii než zpívat vánoční koledy ve Velké síni. Pokud šlo o mě, všichni duchové byli mrtví - i duch Vánoc. V těchto případech to u mě začíná a končí přáním upřímné soustrasti. Za dalším rohem stál a díval se z okna usilovně mě hledající Severus. Zvedl hlavu a lehce kývnul. Našel mě, úkol měl splněn, já našla jeho, takže jsem úkol taky splnila, mohli jsme na sebe být pyšní.

"Ještě zpívají?"

"Pokud už začali, tak určitě. Koho to napadlo? Nikdy jsme nezpívali společně koledy."

"Zkus hádat."

Zatracenej Lockhart!

"Přesně tak."

Střelila jsem po něm pohledem. U mudlů mi nevadí, když mi odpovídají na mé myšlenky, protože vím, že je neznají, ale v tomhle případě mi to vadí dost.

Nehnul ani brvou.

"Jdu se převlíct," oznámila jsem a vykročila jediným správným směrem, jaký v Bradavicích existoval. Samozřejmě že jsem se nepotřebovala převléknout. Šla jsem spálit ty zatracený fotky. Čím dříve zmizí z povrchu zemského, tím lépe. Černá eminence mě následovala.

"Lockhartovi se prý stala menší nehoda s rarachy." Oči se mu zlomyslně zaleskly.

"Jsou teď trochu trvanlivější."

"Člověku je skoro líto, že tu ta nestvůra nezůstane natrvalo."

"Třeba jo."

Posmutněle zavrtěl hlavou.

"Vydržela nám od časů Salazara Zmijozela, ta už něco vydrží."

"Snad."

Založil si ruce za zády, takže jsem mu musela podržet dveře, aby mohl vejít. No, mohla jsem je nechat, ať se mu zabouchnou před nosem, ale stejně by si otevřel. Nechám si své dětinské nápady na zítra, až budu zase v náladě. V krbu se ještě povalovalo pár žhavých uhlíků, takže jsem vytáhla za kapsy fotky a vhodila je dovnitř. Okamžitě vzplály a já se hned cítila o stupínek lépe. Řekla bych Severusovi, ať se posadí, ale už hnízdil na svém klasickém místě, tak jsem vytáhla ze skříně nějaké šaty, abych svou malou lež proměnila v pravdu, a zmizela s nimi v koupelně. Když jsem se vrátila, seděl v nezměněné pozici a něco držel v ruce. S neblahým tušením jsem na to zaostřila a pak hned zkontrolovala krb. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Dobře, můžu si za to sama, měla jsem být opatrnější.

Došla jsem k němu a zamračila se na něj. Mělo to stejný účinek, jako bych Protivovi řekla "Tohle se nedělá".

"Tahle je kvalitní," nalistoval tu z ošetřovny a podal mi ji.

"Spálila jsem je."

"Všiml jsem si. Byla by to věčná škoda. Poděkovat mi můžeš později."

Vzala jsem mu i ten zbytek a hodila je na stolek, čistou bílou stranou navrch.

"Tohle mě nenapadlo. Možná bych tam měl taky vyrazit."

"Sibylu to napadlo. Nenajdeš ji tam na jediném snímku. Zato Lockhart tam ještě hromádku dodal."

"Takže jsi vyluštila záhadu roku? Gratuluju."

"Mohl jsi mi říct, že byli spolužáci, když jsi to věděl."

"Lidé si nejlépe zapamatují věci, na které si přijdou sami."

Kouzelnické pedagogické minimum. Někdo si přečetl leták.

"Díky, že na mě tak myslíš."

"Jsou přece Vánoce."

"Když jsi tak přeplněn vánoční atmosférou, neměl bys dole s Brumbálem zpívat koledy?"

"Musel jsem tě hledat, abys o to nepřišla."

"Už jsi mě našel."

Zamyslel se. "Tohoto rizika jsem si byl od počátku vědom."

"Aby ses mi tu samou láskou neroztekl."

"S tímhle nebezpečím jsem se zatím nesetkal. Kdyby něco hrozilo, vzpomenu si na tebe."

Milé, fakt milé. Zvedla jsem nos a odešla do Velké síně, kde už snad zbytky bradavické osádky dopěly a pustily se do jídla.

pozn 1: Word mi to vytrvale opravoval na "odulou". Takže jestli se tady někde objeví Odula, je to soukromá aktivita Wordu, nepřecházím plynule na Pána prstenů.