40. kapitola

Pád 2 40

---

"Někam si sedni, hned jsem tam!" ozvalo se odkudsi, sotva jsem zvedla ruku, že zaklepu.

Spustila jsem ji a vzala za kliku. Na té věci s tím jasnovidectvím něco bude. Přesvědčuje mě o tom už řadu let a já si pokaždé říkám, že začnu věřit, ale… Je to přece Sibyla!

Na druhé straně - u Sibyly je možné všechno, tak proč ne jasnozřivost.

První věc, co mě napadla, když jsem vešla, byla, že v těhle prostorách se čas zastavil, když sem nastoupila. Jen vůně parfémů se stále stupňovala. Skoro mě to srazilo na kolena, ale s moly zjevně ani nemohla mít problémy.

"Jen chvilku!" ozvalo se zase odněkud, tak jsem si sedla za první stolek v učebně a zaostřila do křišťálové koule.

Jako vždy - nic.

Buď mě v budoucnu nic nečeká, nebo prostě nemám jasnovidné nadání. S obojím jsem schopná se smířit.

Líně se převalující kouřové vlny uvnitř koule mě uspávaly. Svůj podíl na tom mělo i teplo, které jako by tu tvořilo spolu s nezaměnitelným aroma neproniknutelnou bariéru vůči okolnímu světu. Člověk měl opravdu pocit, že se tu ocitl v jiných sférách. Hlavně tu ale bylo bezpečno. Kdo nemusel, nechodil sem. Kvůli těm nemožným schodům, žebříkům… a v neposlední řadě i kvůli Sibyle. Nehrozilo, že tu narazím na Severuse, Brumbála, Minervu…

Přes pootevřené dveře do dalšího pokoje jsem slyšela poklidné popraskávání ohně. Jak tu Sibyla může žít, aniž by pořád spala?

Možná že za můj současný stav mohlo i to, že jsem celou noc přemýšlela, co to Brumbála posedlo, proč zrovna teď a co by tak mohl zjistit. Když jsem tak nad tím dumala, jestli jsem se kdy dopustila něčeho inkriminujícího (no, možná že místo podmiňovacího způsobu by na místě byl spíš oznamovací), byl u toho vždy Malfoy, a pochybuju, že zrovna jeho by se šel Brumbál na cokoli ptát. A i kdyby, Lucius by byl poslední, kdo by mu co řekl. I kdyby se ho Brumbál zeptal, kolik je hodin a co říká na dnešní počasí.

"Tak děkuji," řekl zvučný chlapecký hlas a ve dveřích se vynořil mladý student se dvěma tlustými knihami pod paží, kterého jsem nedokázala zařadit do žádného ročníku. Byl vysoký, štíhlý, s tváří, která dávala tušit, že jednou z něj vyroste krásný muž, s nádhernými plavými vlasy, jaké mívají někteří muži, aby jim ženy záviděly, a jiskrnýma zelenýma očima. Skoro jsem zalitovala, že už nejsem studentka, a zarazilo mě, že jsem ho ještě nezaregistrovala.

"Dobrý den, paní profesorko," pozdravil mě vychovaně. "Nashledanou," rozloučil se Sibylou, která se ve dveřích vynořila chvíli za ním. Netvářila se dvakrát nadšeně, ale usmála se na něj.

"Vrátím vám ty knihy co nejdříve."

Prošel kolem mě a opustil učebnu.

"Páni," zhodnotila jsem ho jediným výrazem, který mě v tu chvíli napadl, a odlepila jsem oči od dveří, za kterými zmizel.

Sibyla se pobaveně usmála. "Tak pojď dál. Nebo chceš sedět tady?"

"Zavádíš konzultační hodiny i v neděli? Hlavně to neříkej Brumbálovi, ať s tím nevyrukuje i na nás."

"Neboj. Co tě sem přivádí?"

"To nevíš?"

Pomalu se ke mně otočila a za zvětšovacími skly se jí blýskly dvě obrovské oči. Nejradši bych jí řekla, ať mi tohle nedělá, ale neřekla jsem. Protože kdyby se zeptala, co nemá dělat, co bych odpověděla? Že se na mě nemá koukat?

"Mám určitou představu."

"Samozřejmě." Jak bych vůbec mohla pochybovat? "Už dlouho jsem tě neviděla dole."

"Už dlouho jsem tam nebyla," odpověděla zcela logicky. "Kávu? Čaj? Sušenky?"

"Ráda… Proč? Člověk by řekl, že když tu máš celou bibliografii Zlatoslava Lockharta, že se tam aspoň jednou za půl roku ukážeš."

"A ten samý člověk by taky řekl, že ty a Severus jste dlouholetí manželé, a taky nic."

Než jsem se stihla urazit, odběhla pro kávu a sušenky. Nádech, výdech, ani zazuřit si nemůžu. A to jsem se sem šla uklidnit. V Bradavicích prostě člověk nemůže mít klid nikde. Asi začnu chodit k Hagridovi. Jenže ten by mě tím svým kuchařským uměním otrávil ještě dříve, než by se to mohlo podařit Severusovi. K vzteku tohle.

S nadpozemským výrazem sobě vlastním přede mě hradní věštkyně postavila misku náramně vonících domácích sušenek a nalila mi horkou kávu.

"Ty a Zlatoslav se ale znáte, že?" zeptala jsem se konverzačním tónem. Raději jsem nezmiňovala noční příhodu, která mě k tomu zjištění dovedla.

Zase ke mně zvedla ty své pětinásobně zvětšené oči a přikývla. Proč jsem čekala, že to zapře? Pak se její rty zvlnily do pobaveného úsměvu. "Dokonce déle, než by asi komukoli bylo milé. Ale když si zvykneš, je v podstatě docela… snesitelný."

"Odkud se znáte?" zajímalo mě. Opravdu velmi mě to zajímalo. Odmítala jsem přijmout Severusovo prosté vysvětlení, kterým mě tehdy v noci odbyl.

"Jen pátrej. Ber to jako malou generálku pro ta svá vlastní pátrání."

"Pro jaká… Jak víš, že… CO víš?" Chodit za věštkyní, která zřejmě v minulém životě sloužila u tajné služby, možná nebyl ten nejlepší nápad, jak se odreagovat.

"Já vím mnohé…" nasadila mystický tón. To jí tak spolknu.

"Brumbál za tebou byl?" přimhouřila jsem oči.

Zaskočila jí sušenka, jak se snažila nerozesmát. "K sobě má ten svůj kouzelnický eskalátor a ke mně poleze po žebříku? Z tebe nikdy nebude moc dobrý detektiv."

Zaťala jsem čelisti a založila ruce na prsou. Proč mi tady nikdo nic neřekne? Mám snad na čele nějaké upozornění Neodpovídejte jí, ať se zeptá na cokoli? Mnohé by to vysvětlilo.

"Takže jsi konečně přitáhla i pozornost našeho vedení? No, jednou to muselo přijít."

I? Jaké i? Čí ještě? Zopakovala jsem svůj dotaz nahlas, ale kdyby zůstal jen myšlenkou, dozvěděla bych se zhruba stejně. Vztekle jsem se zakousla do sušenky. Chutnaly opravdu výtečně. Ale náladu si jimi zlepšit nenechám.

Zkusila jsem to z jiné strany. "Mám si začít dělat obavy?"

Sibyla, která pochopila můj záměr, se pousmála. "To záleží jen na tobě."

"S tebou se dost těžko hledá téma ke konverzaci, uvědomuješ si to? O sobě mluvit nechceš, o mně mi nic říct nechceš…"

Upřeně se na mě zahleděla a zamyšleně si začala otáčet prsten na levém prsteníčku. Nakonec spíš jen sama pro sebe zavrtěla hlavou.

"Dobře. Budeme se bavit o tobě. Kvůli čemu za mnou měl jít Brumbál?"

Provedla jsem obrat o sto osmdesát stupňů. "Tohle asi nebyl nejlepší nápad," připustila jsem. Rozhodně jsem se odmítala šířit před kýmkoli o svých obavách. "Jdeš dolů aspoň na Vánoce?"

"To je kdy?"

"Nemám ti jako dárek koupit kalendář?"

"Ještě tu mám jeden z předloňska," zkrabatila věštkyně čelo a rozhlédla se po četných policích přeplněných nejrůznějšími věcmi nejrůznějšího původu a využití. "Přinesla mi ho Rolanda Hoochová. Jsou tam samá famfrpálová družstva. Někam jsem ho založila. Radši. Ale kdybys chtěla, tak ti ho najdu. Ty tu na Vánoce zůstáváš?"

Ohrnula jsem spodní ret. "Nevím. Naši něco plánují, ale netuším, jak dlouho se tam zdržím. Zatím jsem moc nepochopila, kdo všechno patří do rodiny, protože když se koná rodinná akce, je tam vždycky tak čtyřicet lidí, co vidím poprvé v životě."

"Občas můžeš potkat i zajímavé lidi…"

"Ještě se mi to nestalo."

Beze zájmu pokrčila rameny. V mém mozku ale začal vrtat červík podezření. Mohla tím něco myslet? Nebo to byla jen jedna z těch poznámek, co mají všechny okolo přivádět k šílenství? Merline, tohle není dobré místo pro mou paranoiu!

K něčemu jsem se ale během těch pár chvil u Sibyly rozhodla - a hned na cestě od ní jsem zamířila na místo, kterému jsem se jindy zuřivě vyhýbala - do bradavického archivu. Ne že bych měla alergii na prach, ale v místnostech, kde prach ležel na všem v centimetrových vrstvách, člověk bez kýchnutí přežil zhruba deset vteřin. Byla jsem tu jednou, už ani nevím, kdo mě sem pro co poslal, ale mám podezření na Minervu.
Ta byla odborník na posílání mě někam, kam bych jinak nepáchla.

Mé nejlepší vůle ale tentokrát nestačila - jako ostatně většinou v mém životě.

"Julie? Máte čas?" zavolal za mnou Zlatoslav a já se jen s krajním sebezapřením otočila a našroubovala si na obličej úsměv.

"Mohla byste mi tu pomoct? Bojím se říct někomu jinému, protože…
No, uvidíte."

Tohle ve mně probudilo zvědavost, a tak jsem ho napjatě následovala do jedné z učeben.

Vzal za kliku, ale hned neotevřel. Na chvíli ustrnul uprostřed pohybu a obrátil se ke mně. "Je to strašný pohled," varoval mě s vážným pohledem svých pomněnkově modrých očí. Pak kliku stiskl a mně se naskytl pohled na něco, za co by Severus klidně obětoval rok svého života.

Na zadní a na bočních stěnách visela obrovská zrcadla, takže se prostor učebny táhl téměř donekonečna.

"Chtěl jsem tu ještě jednou cvičit obranná kouzla, takže jsem chtěl, aby na sebe studenti viděli," vysvětlil, když zaregistroval můj užaslý pohled. Vypadalo to úchvatně. Desítky mě samé na mě koukaly jak na zjevení a já ten pohled každé oplácela. Vedle mě stál rozcuchaný a neupravený Zlatoslav a můj úžas ho absolutně nezajímal z jednoho prostého důvodu - po podlaze a po lavicích se váleli nehybní tvorečkové s doširoka otevřenýma očima. Zlatoslav se svezl na nejbližší lavici jako hromádka neštěstí.

"Nemohl jsem říct nikomu jinému," zopakoval zoufale. "Nikdo je neměl rád. Rozbili by mi je, zabili!" To asi ano. Už vidím Filche, jak by mu omylem padali z rukou. Severusovi možná ani ne omylem. "Chci je dostat k Valerii, ona se o ně postará."

Jeho oči stále těkaly po poli zkázy. Ačkoli nejsem zrovna objímací typ, musela jsem ho v tu chvíli obejmout kolem krku. Až po nějaké době jsem ucítila, že se pohnul. Pustila jsem ho a povzbudivě se na něj usmála.

"Pomůžu vám," slíbila jsem a vzala ho za ruku.

Vděčně se usmál. "Děkuju." Na chvíli se mi zdálo, že chtěl ještě něco dodat, ale potom zůstal mlčet.

Posbírali jsme kamenná tělíčka cornwallských rarachů, které jsem měla poprvé šanci prohlédnout si zblízka a v klidu. Možná jsem pochopila, proč pro ně má Zlatoslav slabost. Teď, když se nehýbali, jen poulili své obrovské oči, vypadali skoro roztomile. S plnou náručí překvapivě těžkého nákladu jsme po pár minutách vstoupili do Zlatoslavova krbu a já podruhé v životě navštívila jeden z nejkrásnějších domů, které jsem kdy viděla.

Z portrétů rozvěšených po obvodu vstupní síně na nás shlížely tváře mně neznámých čarodějů a čarodějek. Podél zdí stály rozestavěné velké vázy s obrovskými kyticemi, jejichž vůně působila téměř omamným dojmem, ale zcela jiným, než jaký jsem cítila u Sibyly. Zhluboka jsem se nadechla a vychutnávala tu voňavou symfonii. Pak jsem si ale musela pospíšit, protože Zlatoslav si nevychutnával nic, takže už byl v půli místnosti. Nezdálo se mi moudré ztratit se v jedné ze zdejších chodeb, takže jsem vyběhla za ním.

Svíce se před námi rozsvěcely, slunce pomalu zapadalo. Zlatoslav mě vedl svým sídlem, aniž bychom potkali jediného živáčka. Po celé cestě nás portréty zvědavě pozorovaly, některé se lehce pobaveně usmívaly při pohledu na náš náklad. Vyhnula jsem se pohledu na ně a podívala se na druhou stranu a vyhlédla z okna. Zahrady nebo park nebo jak tomu Zlatoslav říkal, pokrývala neporušená sněhová pokrývka. Připadala jsem si jako v pohádce. Jen prince bych si asi vybrala jiného. A kamenní raraši do mé pohádkové představy taky dvakrát nezapadali.

"Sem," pokynul mi Zlatoslav a ramenem strčil do dveří, které se okamžitě otevřely. Aby se mi nezabouchly před nosem a nějakému rarachovi to náhodou neurazilo ruku nebo hlavu, podržel mi je gentlemansky špičkou boty. Vstoupila jsem do malé místnosti. Louče po stěnách okamžitě vzplály a já s úžasem vzhlédla vzhůru. Hned jsem toho ale zalitovala. Směrem vzhůru se stěny vlnily a nahoře tvořily místo stropu vír. Udělalo se mdlo. Zlatoslav rychle přiskočil a podepřel mě dřív, než mi nějaký z jeho miláčků mohl upadnout. Opatrně mi je vzal a rozestavil na lavici.

"Co to je?"

Ani nevzhlédl. "To je důvod, proč návštěvy už nenecháváme potloukat se volně po domě. Dva roky se toho už snažíme zbavit. Pojďte radši ven, než se to přestěhuje na podlahu. Je to sice jen iluze, ale na závratě to stačí. Podařilo se nám to izolovat do téhle místnosti. Oni to zbožňují," ukázal smutně na rozestavěné postavičky. Takže to s tím snažením nebude tak horké, napadlo mě, ale radši jsem mlčela. "Jak jste na tom s těmi nočními můrami?" zeptal se, aby odvedl řeč někam jinam. "Nenapadlo vás nechat je být a zjistit, co-" Náhle se zarazil a nervózně se usmál. Blížila se k nám Valeria, nádherná, celá v bílém a oči jí plály. Když si mě všimla, zatvářila se trochu smířlivěji a přátelsky se na mě usmála.

"Netušila jsem, že máme návštěvu. Hezký večer."

"Hezký večer," pozdravila jsem a mé ženské sebevědomí vedle ní klasicky zase kleslo.

Zlatoslav jí mlčky pokynul směrem k ještě otevřené místnosti a ona krátce nahlédla. "To jsou…? Jak se ti to povedlo?" vykulila na něj oči a náhle nevypadala tak dokonale jako v devadesáti devíti procentech času. Pak si povzdechla.

"Nedáte si zatím kávu? Nebo spěcháte zpět do Bradavic?"

Nespěchali jsme.