Pád 2 42
"Zlatíčko, to je skvělé, že jsi dorazila!" spustila ženská polovička mých rodičů, sotva jsem překročila práh. Přinutila jsem se k úsměvu a nenápadně obhlédla terén, kudy se nejlépe vytratím. Když jsem si kupovala šaty, nespletla jsem se. Malé rodinné neformální setkání bylo cokoli, jen ne malé, rodinné nebo neformální. Zahlédla jsem pár významných tváří, pár otravných tváří a spoustu neznámých tváří, které po dnešku zřejmě už nikdy ani neuvidím.
"Jsi tu sama nebo máš doprovod?" vyzvídala dál, ačkoli odpověď jí musela být jasná. Jelikož můj potenciální partner nemusel objíždět s autem přilehlé dva bloky, aby našel vhodné místo k zaparkování, nebyl důvod, proč by teď nestál vedle mě, kdyby existoval.
"Sama," odpověděla jsem stručně a výstižně.
Na chvilku se zamyslela. "To je dobře," řekla nakonec. "Měla jsem trochu obavy, abys nepřivedla toho nesympatického gentlemana, co k nám v létě tak nevychovaně vpadl."
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co a koho má na mysli.
Navíc představa Severuse pohybujícího se v této společnosti byla sama o sobě natolik absurdní, že mi tahle eventuální možnost ani nepřišla na mysl. No, aspoň mám inspiraci pro příště.
"Severus není gentleman, nevpadl k nám, ale ke mně, a nebylo to nevychované, ale pracovní," uvedla jsem matčino tvrzení na pravou míru. Na nařčení z nesympatičnosti jsem neměla co říct.
"Jsi dneska nějak nabroušená."
Na to jsem taky neměla co říct. Byla jsem tu dvě minuty, ani jsem se s nikým zatím nepozdravila, a už jsem tu toho měla plné zuby. Litovala jsem, že jsem nezůstala v Bradavicích. Zítra začínalo volno a studenti se balili na cestu domů. Školu bez studentů jsem si nehodlala nechat ujít, protože tak klidno tam nikdy jindy nebylo. A zalezu do archivu a snad přijdu na kloub aspoň té Sibyle. Stejně v té její "známosti" s Lockhartem bude nějaká trapná blbost, jako že byli spolužáci, členové Křikova klubu nebo něco podobného. Ve členech Křikova klubu jsem se nikdy moc neorientovala, protože já do něj nepatřila. Sice jsem kdysi dostala něco jako pozvánku, ale myslím, že se profesor Křiklan moc nezlobil, když jsem se tam nikdy neukázala. Mám dojem, že svou roli v tom hrály mé nepřehlédnutelné výkony v hodinách lektvarů. Každou druhou hodinu jsem alespoň zčásti trávila za dveřmi a dýchala. No tak jsem prostě neměla žaludek na to, abych drtila pařáty z čehokoli, k tomu mačkala oči z něčeho jiného a ještě to snad na konci ochutnala! Nechápu, jak se v tomhle někdo může vyžívat. A na ošetřovnu vkročím jen v krajním případě a cokoli mi podají, přijímám s krajní nedůvěrou. Pokud to vůbec přijmu. Já si vystačím s aspirinem. Malé, bílé, kulaté a nemám nejmenší zdání, co v tom je. Lék, jak má být. Ne jako ty kouzelnické, kdy se vám přitíží už při samotné představě, že to máte spolknout. Zajímalo by mě, po kom tohle mám, protože matka ani otec tímhle netrpěli. Možná jsem první z rodu. Jako ve Zmijozelu. Divím se, že mě ještě nevydědili nebo si nenajali detektivy, aby zjistili, jestli mě někdo nevyměnil v porodnici. Nebo si toho ještě nevšimli, taky možnost.
Protáhla jsem se kolem své matky a proběhla vstupní halou. Místo do společenské místnosti jsem ale uhnula vpravo a vystoupala po schodech do prvního poschodí. Na lidi je času dost, však oni neutečou. A kdyby ano, tím lépe. Prošla jsem chodbou, aniž bych moc vnímala, jaké změny ve výzdobě mí rodiče za poslední dobu provedli. Zdi zdobily staré tapisérie, ve kterých se vyžívala má matka, mezi okny byly připevněny masivní svícny, ve kterých se vyžíval můj otec, a kamennou podlahu kryl tmavý koberec nedefinovatelné barvy, který jsem upřímně nenáviděla od chvíle, kdy jsme se sem přestěhovali.
Zavřela jsem se ve svém starém pokoji. Občas jsem tu přespala, když jsem měla náladu na trochu rodinné atmosféry, takže jsem tu stále ještě měla spoustu svých věcí. Nebyl důvod je kamkoli stěhovat, protože dům byl obrovský a mou místnost nikdo nepotřeboval.
Na zemi ležel vysoký koberec. Kdybych ho měla v Bradavicích v pracovně, v životě nesednu ke stolu, protože bych na něm pořád ležela. Tady se to v tuto chvíli ale nehodilo. Při svém štěstí bych si někde něco utrhla. Zamířila jsem do koupelny, abych se trochu upravila. Přenášedla jsou fajn, ale nechtějte vědět, co vám jsou schopná udělat s účesem.
Nebylo to ale tak strašné, jak jsem čekala. Vrátila jsem pár pramenů na svá původní místa a po krátkém a intenzivním soustředění vrátila svou barvu vlasů k původnímu přírodnímu normálu. Obdivuju metamorfomágy, kteří jakoukoli proměnu zvládají s lehkostí. Já byla schopná naučit se pouze tuto jedinou proměnu a ještě mi to dlouho trvá. No, nemohu mít nadání na všechno.
Vypadala jsem dobře. Na své poměry.
Vrátila jsem se zpět do pokoje. Podle hodin bylo krátce po čtvrté. Byla jsem ochotná zdržet se maximálně do devíti, pak mě čekala cesta do Bradavic s mezipřistáním doma na převlečení. Nehodlala jsem totiž tyhle šaty protáhnout sítí krbů v polovině Británie a taky jsem se nehodlala přemístit poblíž Bradavic a zbytek dojít. Ve svých botkách na podpatku, závějemi sněhu, přes namrzlé pěšinky na bradavických pozemcích… A přitom svou sukní zamést minimálně dva tři kilometry. To tak. Nehledě na to, že by se ze mě po dvou krocích stal rampouch.
Vrátila jsem se dolů a vmísila se mezi společnost. Když už jsem tu, ať mě aspoň vidí, abych si odbyla své společenské povinnosti. Cestou k baru jsem potkala francouzského ministra. Zářivě se na mě usmál. Můj otec byl prvním britským diplomatem, kterého uznával a kterého měl opravdu rád. Protože můj otec nebyl Brit. Sice tu prožil většinu svého života, ale to už mu zřejmě nevadilo. Oplatila jsem mu úsměv a prohodila s ním pár slov, než jsem se vrátila ke svému původnímu záměru.
Ruperta jsem nikde neviděla. Trochu mi to zlepšilo náladu, protože jsem ho necítila potřebu vídat dříve a nyní se na tom nic nezměnilo. Zato jsem na vysoké barové stoličce zahlédla někoho, jehož přítomnost jsem tu neočekávala, ačkoli se výborně vyjímal naprosto kdekoli.
"Valerie?" oslovila jsem vysokou štíhlou ženu s dlouhými plavými vlasy sedící zády ke mně. Ladně se otočila a opřela na mě pohled smaragdově zelených očí a já si s překvapením uvědomila, že jsem se zmýlila. Ne že bych byla překvapená, že se mýlím… Mýlím se dost často na to, aby mě to ještě vyvádělo z míry. Překvapená jsem byla proto, že žena, co přede mnou seděla v elegantních šatech, stejně jasně zelených jako její oči, a s grácií, jež byla jen zřídka k vidění mezi živými lidmi, zato na portrétech zesnulé aristokracie jste o ni zakopávali všude, nebyla Valeria, ačkoli jejich podoba byla zarážející. Představa, že se jich po světě pohybuje víc… Mé sebevědomí se zase propadlo o několik stupňů hloub.
"Omlouvám se. Spletla jsem si vás-"
"Vy jste Valeriina přítelkyně?" promluvila stejně melodickým hlasem jako Valeria. "Viktoria Sibert," příjmení vyslovila s francouzským přízvukem a natáhla ke mně ruku.
Stiskla jsem ji a taky se představila. Doteď mě nenapadlo, že vlastně ani neznám Valeriino příjmení.
"Ach, vy jste dcera našich hostitelů? Ráda vás poznávám. Přisednete si na okamžik?" Přátelsky mi pokynula na volnou židli vedle sebe (divím se, že tu na ni nestála fronta), a než jsem se stačila nějak narafičit na židli, aby mě nikde nic netlačilo a nikde jsem si nic neroztrhla, kývla na skřítka, který míchal nápoje, a on přede mě postavil něco zářivě žlutého. Chutnalo to skvěle a to mi stačilo.
"Vy jste Valeriina příbuzná? Omlouvám se, ale nemohla jsem se nezeptat…"
"Val je moje mladší sestra. Netušila jsem, že tu na vás narazím. Nedala jsem si vás do souvislosti s Giorgiem a Irene. Je milé vás konečně poznat." Zněla neuvěřitelně upřímně, takže jsem měla silný problém jí uvěřit. Asi se moc stýkám se Severusem.
"Děkuju," dostala jsem ze sebe po chvíli soustředěného uvažování.
Usmála se. "Nejste moc hovorná. To je u bradavické profesorky poněkud nečekané." Její pohled sklouzl ze mě kamsi za má záda. "Ach."
Ohlédla jsem se právě včas, abych ji uviděla. Byla o kousek nižší než Valeria, měla stejné oči, podobné rysy a záplavu hustých zrzavých vlasů, jasných jako oheň. Skřítkovsky se usmála a ihned mi podala ruku.
"To je Gloria," oznámila Viktoria, než se zrzka stihla nadechnout. Upřímně jsem doufala, že již více sester nemají a že se nebudou moc zdržovat poblíž, protože jinak bude nemožné v Británii zakopnout o nějakého chlapa.
"Julia, dcera Giorgia a Irene," představila i mě.
"Páni!" vydechla Gloria a zkoumavě si mě přeměřila. "Vy jste ta, z koho je Leo tak nadšenej?"
Vykulila jsem oči, ale Viktoria mě znovu předešla. "Teď jsi zase úplně mimo. Tohle je učitelka z Bradavic. Bradavice, vzpomínáš? Zlatoslav, Sibyla a ten cvok, co od tebe chtěl koupit chiméru. A neříkej mu Leo, je to nedůstojné."
Gloria se zamračila a potřásla hlavou. " I tak mě těší," zazubila se. "Jak se vám pracuje se Zlatoslavem?"
V duchu jsem se pustila do vymýšlení diplomatické odpovědi, než mi jejich smích prozradil, že to byla jen řečnická otázka.
"Teď je docela roztomilý, ne? Dřív se s ním nedalo vydržet, jak byl nesnesitelný. Val má úžasnou trpělivost, že, Rio?"
"Kdybys ho nepodporovala v těch zatracených raraších, nemusela by být," ucedila.
"Maguáry nechtěla," pokrčila rameny.
Kdybych já měla na vybranou, brala bych maguára. Jsou to drobné kočkovité potvůrky s žíhanou nebo skvrnitou srstí, velkýma ušima a lvím ocáskem. Pokud si někoho oblíbí, jsou velmi milí a přítulní, vůči ostatním se chovají dosti agresivně. To by mi v Bradavicích nejednou přišlo vhod. Vedle toho má i řadu jiných velmi zajímavých vlastností. Jejich chov je ale pod kontrolou ministerstva, protože nevypadají jako běžný domácí mazlíček.
"Vy byste jednoho nechtěla?" zeptala se, jako by četla mé myšlenky.
"Já už mám opici."
"Tolik jste toho nevypila," podivila se Gloria.
Pak jí to došlo. "Promiňte. Miluju opičky. Rio?"
"Zapomeň."
Žádné komentáře:
Okomentovat