Pád 2 43
Sfoukla jsem letité nánosy prachu z další knihy, otřela si ruce do kapesníčku a přihodila ho k hromádce již zašpiněných. Prošla jsem svým ročníkem a žasla, kolik je v těch záznamech fotografií. Nevzpomínám si, že by nás kdy kdo fotografoval. Radši jsem okamžitě provedla cenzuru a zabavila několik fotografií, které tu nemusely sloužit k dokumentaci.
Předně mě nikdo nemusel vidět, jak ležím na ošetřovně a zvracím přes pelest. Stačí, že to za těch sedm let viděly skoro celé Bradavice, někteří šťastlivci dokonce opakovaně. Taky mě nikdo nemusel vidět s tím pitomým účesem, co jsem nosila v pátém ročníku. Vlastně jediná fotografie, kterou jsem tam ponechala, mě zachycovala v davu studentů v prvním ročníku, krátce před rozřazováním. Zbytek bude uložen na bezpečném místě.
Než ho zničím.
S lehkou nostalgií jsem si připomínala tváře svých spolužáků. Skoro jsem zapomněla, jak jsme byli kdysi malí a vyklepaní, když jsme se v člunech plavili přes jezero, jak jsme s tichou bázní vzhlíželi k majestátnímu hradu tyčícímu se před námi. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tu skejsnu ještě po skoro dvaceti letech, skočím do toho zatracenýho jezera a vrátím se do mudlovské školy. Místo toho jsem tam strčila toho zmetka, co mi při nastupování stoupl na nohu. Skončil pak v Nebelvíru, takže to bylo v pořádku.
Většinu z nich jsem od školy neviděla. Ale v průběhu nejbližších let se tu daly očekávat jejich ratolesti. Nenapadal mě jediný člověk, jehož dítě bych tu chtěla vidět. Najednou jsem měla pocit, že celý můj život je špatně. Za celé ty roky tady jsem se nikam nepohnula. Když nepočítám fakt, že se na mě zničehonic zaměřil Brumbál, aby zahnal nudu, protože ho prohánění všech kvůli Potterovi zřejmě přestalo bavit. Děda dostane taky opici, jestli nemá do čeho píchnout. Nebo zkontaktuju Glorii, protože se zdá, že má ještě lepší zvěřinec než Hagrid. A podobně jako on, i ona chovala řadu svých stvoření diplomaticky řečeno (přece jen budu dcera svých rodičů) neoficiálně. Určitě tam bude nějaká potvora, která by ho zabavila.
"Tady jste!"
Škubla jsem sebou, až jsem skoro spadla ze židle.
Opatrně, aby se neumazal a nezaprášil, došel Zlatoslav až ke mně a nahlédl mi přes rameno.
"Výlet do minulosti? Zastesklo se vám po mládí?"
No dovol-
"Pardon. Po dětství?" opravil se dřív, než jsem se stihla urazit. To znamená hodně, HODNĚ rychle.
Bylo otázkou několika zlomků vteřiny, než si všiml hromádky fotografií, u kterých jsem rozhodla, že nebudou určeny pro cizí oči, a natáhl se po nich.
Samozřejmě že se začal smát hned u první. Hned mi bylo líp. Rozzlobeně jsem založila ruce na prsou a zaměřila na načesaného manekýna svůj tichý vztek. Bylo mu to jedno a dál si pobaveně prohlížel mé já z časů minulých. Naštěstí je nekomentoval.
Když byla má potupa dokončena, s úsměvem, širším než obvykle, mi je vrátil.
"Jsou zajištěny kouzlem, ale dá se to jednoduše zrušit, jestli je chcete vynést."
Oněměla jsem. Tohle jsem nečekala. Úplně mi vyrazil dech.
Elegantně vytáhl hůlku (některé pohyby se od něj musím naučit) a zakroužil jí nad fotografiemi v mé ruce. Mé mladší já ležící navrchu ho nedůvěřivě sledovalo. Mé současné já se mezitím vzpamatovalo.
"Jak jste mě tu našel? Sem nikdo nechodí! A jak víte, že-" …že jsem ty zatracený fotky chtěla sbalit, dokončila jsem větu v duchu, nahlas jsem to radši nevyslovila.
Zazubil se a tajemně mlčel. Tak ať si to nechá, já to z něj páčit nebudu. Strčila jsem fotky do kapsy a zaklapla knihu. Do vzduchu se vznesla šedivá oblaka prachu. Těmhle se už Zlatoslav nevyhne. Já bohužel taky ne, takže jsem se rozkašlala jak tuberák. Tím jsem zvířila další prach a… Víte, co je to začarovaný kruh? Já moc dobře.
Když jsem se uvedla do stavu, kdy jsem byla schopná zase normálně dýchat, podívala jsem se na něj, abych zjistila, proč on nekašle. Samozřejmě. Přidržoval si před nosem cíp pláště a čekal, až se mračna kolem nás zase usadí. Vrátila jsem knihu do police, usadila se jako první a taky počkala.
"Díky za upozornění na to kouzlo. Jak jste o něm věděl?"
Ledabyle pokrčil rameny. "Od Sibyly. Prý to způsobilo docela slušný poprask, když odnášela ty svoje. Možná jsem měl chvíli počkat, byl bych na to docela zvědavý…"
Sibyla taky cenzurovala?
Báječné. Tady ale musí být spolehlivých informací!
Kousla jsem se do rtu. No, proč ne. Zeptat se by bylo rychlejší, než se prohrabovat tímhle antikvariátem. "Odkud se vlastně znáte se Sibylou?"
Zazubil se, což byla jeho první reakce na cokoli, co ho potkalo. Beze slova kolem mě proplul a chvilku zamyšleně (soudě dle jeho výrazu) zkoumal regály. Potom vytáhl hůlku a namířil ji do jedné z nejvyšších polic. Z řady zaprášených knih se jedna pomalu vysunula a pozvolna doplula až k němu. Opatrně ji vzal a položil na stůl přede mě.
Otevřela jsem ji na první straně a podívala se na ročník. Kdybych začala u svého ročníku a postupně pokračovala dál, dostala bych se k téhle knize cobydup. Obrátila jsem list a Zlatoslavův prst se zabodl doprostřed stránky, kde bylo úhledným písmem vepsáno jeho jméno. Potom sklouzl o několik řádek níže a tajemství bylo rozluštěno. Já věděla, že to bude trapně prosté. Věděla jsem to! Ročník zakončení prozrazoval, proč jsem si ani jednoho z nich nemohla pamatovat ze školních let. No, i kdyby to bylo možné, stejně bych si je asi nepamatovala, protože ani jeden z nich nevypadal tehdy tak excentricky jako dnes, a taky by na to mohlo mít vliv i to, že jsem po celou dobu školní docházky byla do někoho zakoukaná, a neměla jsem tak nějak oči pro takové podružnosti, jako bylo mé okolí. Navíc nezmijozelské… Ano, ano… Věděla jsem, že se mi po tváři rozlévá připitomělý úsměv, ale nedalo se to zarazit. Ani jsem se nesnažila. Zlatoslav mi stál za zády a do obličeje mi neviděl.
V duchu jsem provedla malý výpočet. Teda jiným by přišel malý, ale já od jedenácti neměla matematiku. Nevím, jestli to nějakou moudrou hlavu z ministerstva napadlo, ale občas by tyhle věci, které mudlové pokládají za základní kameny vzdělanosti, bodly i kouzelníkům. Dle mých výpočtů se tu Sverus musel během svého studia sejít s námi se všemi. Skvělé. Já jen s ním. Zřejmě je fajn, že si toho moc nepamatuju. Třeba jsem to potlačila. Ale zase by to vysvětlilo, že ho mé zjištění nepřekvapilo. Všichni cvoci se znají.
No, očividně opravdu ano…
Žádné komentáře:
Okomentovat