Andělé 3
"To jako fakt?" Harry se sice díval do rozvrhu, ale hodinu létání si přece jen představoval jinak. Teď koukal na dvacet košťat vyrovnaných ve dvou řadách na školních pozemcích. Studenti Zmijozelu už tu byli, studenti Nebelvíru se pomalu trousili. Jak se blížili, hodnotil Harry kouzelnické létající prostředky. Moc velké nadšení vůči nim necítil, protože mezi košťaty strávil celý svůj dosavadní život. A zrovna kladný vztah si k nim nevypěstoval. Představa, že se smetáků nezbaví ani v kouzelnickém světě ho nenaplňovala zrovna bouřlivým nadšením.
"Harry, košťata jsou bezva, počkej, až uvidíš famfrpál."
Ani hořící Ronovy tváře však nedokázaly zažehnout v Harrym alespoň malinký plamínek nadšení. Nechápal tu dychtivost a nebyl si jist, zda ji pochopit chce.
"Tak, postavte se každý vedle svého koštěte," zavelela madame Hoochová a Harry se přišoural k jednomu ze smetáků položených v trávě. Fred s Georgem se o nich nevyjadřovali zrovna lichotivě, prý mají své mouchy, některá mají tendence zahýbat doleva, jiná doprava, některá pomalu reagují na změnu směru, některá se ve větších výškách stávají hůře ovladatelnými, což musí být zajímavý zážitek. A asi i jedinečný, protože ho víckrát za život nedostanete šanci zažít.
S despektem hleděl na starého známého. Proč nemohou lítat na kobercích?
Ron vedle celý zářil. Skoro se vznášel i bez koštěte. Hermiona sdílela Harryho skepsi a taky se dívala dolů na tu pomůcku do domácnosti trošku podmračeně.
"Natáhněte ruku a řekněte hop!"
"Hop," zahuhlal Harry a k jeho obrovskému překvapení mu koště skočilo do ruky. Užasle na něj koukal a potom se rozhlédl po ostatních. Většina z nich s příkazem stále zápasila a snažila se to kratičké slůvko vyslovovat nejrůznějšími tóny.
"Nic na tom není," zaslechl z protější řady Morgannin hlas. Držela v ruce koště a vysmívala se chlapci po své levici, jehož koště leželo bez pohnutí na zemi a nezdálo se, že se tato situace někdy v dohledné době změní.
"Jenže já na rozdíl od někoho nepatřím ke koštěti a k hrncům," odsekl její spolužák, což se ukázalo jako velká chyba, protože v následující vteřině Morganne předvedla další uplatnění koštěte a použila při tom řadu výrazů, které Harrymu ani nebyla známy, i když některé z nich znal od Dudleyho. Takovouhle fantazii ale ani Dudley neměl.
"Slečno Malfoyová, pane Blackwoode!" zakřičela profesorka, ale už bylo pozdě. Blackwood si držel jednou rukou hlavu a druhou se snažil bránit dalším a dalším úderům. Ani ho nenapadlo zvednout své koště a použít ho ke své ochraně.
"Slečno Parkinsonová!" pokusila se Madame Hoochová zadržet další studentku Zmijozelu, která se připojila ke svým válčícím stájovým kolegům.
"Pane Crabbe, pane Goyle!"
Harry pomalu připojoval jména k tvářím. O hodinách toho moc nestíhal, protože byli různě namíchaní a každou hodinu trávili s jinou kolejí.
Během pár vteřin byla polovina protější řady v jednom chumlu, s košťaty v rukou.
Madame Hoochovou přestalo bavit povykovat a předvedla všem, že kouzelnickou hůlku nemá s sebou jen jako rekvizitu. Když se bojovníci a bojovnice uklidnili, popadli dech a posbírali se ze země, hodina pokračovala. Harry si všiml, že mezi Corryho Blackwooda a Morganne Malfoyovou byli postaveni dva největší zmijozelští habáni, Crabbe a Goyle.
"Až budete mít své koště v ruce, nasedněte na něj a zkuste se vznášet. Jen kousek nad zemí," dodala rychle profesorka.
Všichni studenti nasedli na košťata. Ve většině případů se nic nestalo. Pár výjimek se vzneslo. Harry v tomto ohledu patřil mezi výjimečné. Moc ho to nepřekvapilo. Celý život prožil mezi košťaty. Smetáky ho musely zbožňovat, byl jejich člověk. Ron se vznášel po jeho boku, trochu nejistý v tom, co dělá. Hermiona se snažila najít nejpohodlnější polohu a neustále se na svém koštěti vrtěla. Neville vystřelil střemhlav vzhůru.
"Páááni!" vydechl Seamus obdivně a zaklonil hlavu, aby na Nevilla viděl. Stále stál oběma nohama pevně na zemi.
"Pane Longbottome, okamžitě se vraťte dolů!"
"Já se snažím," zapištěl nahoře Neville a vyrazil prudce vpřed.
Ještě několikrát změnil směr, než skončil zavěšen na jednom z bradavických chrličů. Všichni se za ním samozřejmě rozběhli. Tolik adrenalinu nezažili ani na hodině lektvarů - a to už bylo co říct. Když doběhli, zřítil se dolů. Koště odlétlo neznámo kam.
Harryho napadlo, jestli takhle vypadá každá normální hodina. Přežili vždycky všichni? Rodiče to svým dětem dovolí? Jistě, jeho by sem Dursleyovi poslali už dávno, kdyby tohle viděli, ale normální rodiče?
Madame Hoochová zhodnotila Nevillův stav a rozhodla se ho vzít na ošetřovnu.
"Všichni zůstanou na zemi. Jestli po svém návratu uvidím ve vzduchu jediné koště, tak ten, kdo na něm bude sedět, odsud vyletí dřív, než stihne říct famfrpál."
"Fam…co?" obrátil se Harry na Rona, protože si vzpomněl, že Ron už tohle slovo taky použil.
"Ty neznáš famfrpál?" žasl Seamus Finnegan.
"To je ta úplně nejlepší hra, jakou si dovedeš představit!" Tohle vysvětlení-nevysvětlení pocházelo od Deana.
"Hele!" zaslechli někoho ze Zmijozelu a ohlédli se po něm. Studenti si předávali jakousi kuličku naplněnou červeným kouřem, se kterou během snídaně strašil už Neville. Byl to pamatováček, ten kouř zčervenal, kdykoli jste něco zapomněli, což v praxi znamenalo, že byl červený stále, a Neville ho dostal od babičky.
"To patří Nevillovi," uslyšel Harry sám sebe. Překvapil ho bojovný tón vlastního hlasu. On sám se bojovně zrovna necítil.
"Tak si to má hlídat," odsekl mu chlapec ve zmijozelské hábitu a poslal pamatováček dalšímu kolegovi.
"Rozbijete mu to!"
"Očividně to moc křehký není," odpověděla mu Morganne. "Ale jestli to chceš, tak si pro to pojď." A vznesla se i s pamatováčkem do vzduchu. "Tak co, troufneš si sem, slavný Harry Pottere?"
Harry ji bez rozmýšlení následoval.
"Harry, okamžitě se vrať dolů, slyšel jsi paní profesorku." Ten hlas patřil Hermioně Grangerové. Harry už ho dokázal identifikovat se stoprocentní jistotou. Vznesl se ještě výš. Koště ho kupodivu poslouchalo. Třeba Ronovi bratři lhali.
"Dej to sem!" zavolal na blondýnku, kterám mu právě dokazovala, že ona to zvládne i bez držení a přehazovala si pamatováček z ruky do ruky. Kouř byl stále jasně červený. Na co asi mohla zapomenout?
"Tak chytej!" ušklíbla se a vrhla jím vší silou proti jedné z bradavických budov. Harry vystřelil za pamatováčkem. Zdola slyšel nadšené povzbuzování svých nebelvírských spolužáků. Bylo mu jasné, že Grangerové nepatří ani jeden z těch hlasů.
Skoro vrazil do jakéhosi okna, ale stačil zahnout a chytit míček, než by ho stihl rozbít on. Nebelvírské ovace vrcholily. Harry vítězoslavně zamával pamatováčkem nad hlavou.
"Potter, Malfoyová, okamžitě ke mně!" ostrý hlas profesorky McGonagallové prořízl vzduch. Harry se tak vyděsil, že skoro spadl s koštěte i s pamatováčkem. Morganne taky viditelně zbledla, takže její barva tváře skoro kopírovala barvu jejích vlasů. Ten hlas vycházel z okna, do kterého Harry před chvilkou skoro vrazil. Ačkoli se vznášel jen pár metrů od něj, zamítl možnost, že by tam rovnou vlétl, a rozhodl se přistát a vyšlapat všechny schody až ke dveřím jejího kabinetu. Každá minuta času k vymyšlení omluvy se hodí.
"Morganne Malfoyovou vyloučit nemůžeme, Lucius je ve správní radě. Do dvou dnů bychom ji měli zpět a spoustu problémů s ní, Minervo."
"Já přece nežádám její vyloučení, i když nepopírám, že by mě to nepotěšilo. Musela bych vyloučit i Pottera…"
"To ani nevyslovujte! Nenechám vyloučit našeho vyvoleného už první týden školní docházky!"
"Říkám, že nad tím neuvažuju. Oba už dostali školní trest."
"Dobře," pokýval hlavou Brumbál a vrátil se k lejstrům na svém stole.
Minerva si odkašlala, aby mu dala najevo, že je stále tady a že má stále ještě problém k vyřešení.
Brumbál zvedl hlavu a poposadil si brýle na nose.
"Byl by z něj dobrý chytač," nadhodila a čekala na jeho reakci.
Znovu si poposadil brýle na nose. "Studenti prvních ročníků ale za kolejní mužstva nikdy nehrají."
"To si uvědomuji," odpověděla.
"Měli bychom s ním šanci proti Zmijozelu?" zeptal se po krátké pauze.
"Myslím, že ano."
Další zamyšlená pauza, potom Brumbál pomalu přikývl.
"Dobrá, nějak to zařídím."
Žádné komentáře:
Okomentovat