Pád 2 62
"O tom vážně pochybuji, Zlatoslave."
"Podle mého mínění to možné je. A na základě svých zkušeností se odvažuji tvrdit, že je to dokonce i pravděpodobné."
Nevěděla jsem, co Zlatoslav s Minervou řešili, než jsem přišla, ale když jsem se posadila, Zlatoslav nechal Minervu Minervou a zazubil se na mě. Minerva toho využila, strčila do úst poslední dvě sousta a zmizela od stolu. Brumbál ji doprovodil užasle zvednutýma očima, ale nestihl se ozvat, protože za dobu Lockhartovy přítomnosti na hradě se rychlost některých členů sboru blížila rychlosti blesku. Potlačila jsem úsměv a nalila si horkou černou kávu. Venku bylo klasicky hnusně a na chodbách musel mít člověk vlněné ponožky, aby přešel z učebny do učebny. Noci jsem zase trávila s jedním svetrem navíc a v podkolenkách o dvě čísla větších a natažených nad kolena. Vážně sexy.
"Mohu se vás zeptat na něco osobního?"
Skoro jsem se zadusila horkým douškem kávy, v důsledku čehož jsem ji cítila i tam, kde by tomu tak za normálních okolností nebylo.
"Samozřejmě." Jistá jsem si tím ale moc nebyla.
"Nezdá se vám, že šedivím?"
Vykulila jsem na něj oči (neuniklo mi, že to je má velmi častá reakce na mého slavného kolegu), ne moc jistá, jestli si ze mě nedělá legraci. Ale v pomněnkově modrých očích byly patrné lehké stopy zoufalství. On vážně nežertoval.
Pozorně jsem se na něj zahleděla.
Zlaté vlasy měl pečlivě upravené. Jako vždy. Zastyděla bych se. Kdyby nebylo ráno a v nose jsem necítila svou horkou kávu. A kdyby mé vlasy během mého působení v Bradavicích nezískaly zrovna tu barvu, které se Zlatoslav tak děsil.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a dál se věnovala své kávě.
"Jste si jistá?"
"Ano," odpověděla jsem mechanicky a přitom sledovala zmijozelský stůl. Většina studentů se již zvedla a pomaličku se ubírala na vyučování. I tak byl náš stůl ze všech čtyř bezesporu nejživější. Tím na chvíli skončila pozitiva, co jsem byla schopná dát dohromady, protože nějaký koumák proměnil svou lžičku v myš a celé chlapecké okolí ji začalo nadšeně nahánět po podlaze. Když si jí všimla děvčata, zbylá půlka Zmijozelu rázem stála na lavicích a pištěla. No, je vidět, že jsme tvůrčí, máme svobodného ducha a v hodinách dáváme pozor. Když se učí něco užitečného.
"Nedovedu si vás tam mezi nimi představit," naklonil se ke mně Zlatoslav, když si všiml, čemu věnuji svou pozornost na úkor jeho maličkosti.
"Mezi těmi pod stolem nebo mezi těmi na stole?"
"V celé té koleji."
"A kam byste mě zařadil?"
"Kdybych byl klobouk?"
"Kdybyste byl klobouk. A važte svá slova."
"V tom případě už musím do hodiny," zalhal, zazubil se a vstal. Sbohem, strachu z šedin. "A dát někde cestou Harrymu několik užitečných rad do života. Ten chlapec je tak zanedbaný, má strašné rodinné zázemí. Ještěže tu jsem," zamrkal na mě. Teď se málem zadusil Severus. Úplně jsem ho přehlédla. Musím zjistit, jak se mi to podařilo, a naučit se to kdykoli zopakovat. Zlatoslav ladně odplul středem Velké síně. Fantazie, jak ten chlap umí chodit. Provázela jsem ho očima až k východu, kde mi zmizel z dohledu.
"Občas mě zaráží společnost, jakou si vybíráš."
Dobře, konec ignorace. Obrátila jsem se k Severusovi. "Jsem si jistá, že zrovna tohle mě opravdu netrápí."
"Malfoy, Lockhart," začal vypočítávat - a taky skončil.
"Ten ti ještě pořád leží v hlavě? Fascinující."
"To slovo bych sice nepoužil, ale nepopírám, že odpověď na tuhle otázku mě opravdu zajímá."
"A k čemu jsi zatím dospěl?"
"Nic moc. Jednak se tím aktivně nezabývám, jednak se mi všude plete pod nohama Brumbál."
Stiskla jsem čelisti.
Všiml si toho a spokojeně se ušklíbl. "Nebo Malfoy. Víš, čím déle tě znám, tím více mě zajímá, co je může zajímat," dodal zadumaně.
"Čím déle já znám tebe, přestávám přemýšlet nad tím, jestli se mě snažíš urazit úmyslně nebo ti to jde jen tak mimoděk."
Lhostejně pokrčil rameny.
"Možná bych se mohl přeptat na několika místech," dumal dál.
"Co třeba zeptat se mě?"
Podíval se na mě jako na žábu, co se s ním právě rozhodla diskutovat o otázkách humanity.
"Myslím, že pokud jde o mou osobu, jsem asi nejpovolanější podávat jakékoli informace. Tohle už je docela unavující, jak mi všichni šmejdí za zády."
"Máš těžký život. Možná bych s tebou mohl začít soucítit."
"Možná by ses mohl začít starat sám o sebe."
"To dělám celý život. Asi hledám změnu." Ještě nám z něj vyroste filozof!
"Čím to je, že se necítím být poctěna?"
"Nejsi schopná docenit ostatní."
"V některých případech tomu asi tak bude."
"Ach, vy jste ještě tady? Jsem ráda, že jsem vás zastihla."
Podezřívavě jsme se obrátili na svou kolegyni náhle se vynořivší za našimi zády. Ty dveře za stolem by se měly zrušit.
"Nerada ruším," pronesla Rolanda, aby se neřeklo. "Ale nikdo nemá čas nebo není k zastižení."
Začala jsem čuchat něco nekalého - práci.
"Lockhart učí až třetí hodinu," oznámil jí Severus. Už několik měsíců znali všichni Zlatoslavův harmonogram, aby se mu zvládali co nejefektivněji vyhýbat.
Zašklebila se na něj. "Vy až odpoledne, pane kolego," vrátila mu.
"Ale on by na rozdíl ode mě šel," odpověděl bez mrknutí oka. "Má novou teorii, o kterou se s vámi ještě nepodělil."
"Už se se mnou podělil o své rady, jak mám trénovat létání na koštěti."
"Vždyť letos se vám ještě nikdo nepověsil ani na chrlič, ani na-"
"Nemůžete na toho Longbottoma už zapomenout?"
"Kéž bych tak mohl," povzdechl si. "Ale bohužel ho pořád musím učit. Nebo to aspoň předstírat."
"Mně aspoň nepropálil podlahu."
"Vy nějakou máte? Myslel jsem, že spíte zavěšená pod stropem."
"Jak to s ním vydržíte?" Tak tohle bylo na mě.
"Sedím tu teprve deset minut."
"Teprve?" pozvedl obočí Severus. "Byl bych přísahal, že je to mnohem déle."
"Vy také učíte až odpoledne, ne?" přimhouřila Rolanda oči.
Tohle nebylo dobrý.
"Jo?"
"Jsem si jist, že ano. Od tří." Když po něm člověk chce, aby byl nápomocen, nemůže. Když má být zticha a tvářit se, že tu není, tak by se přetrhl.
Protože z nás dvou to nejsem já, kdo se chová dětinsky, dospěle jsem se zvedla a odešla s Rolandou.
Strávila jsem velmi příjemné a podnětné dopoledne zastříháváním větviček vyčuhujících z košťat a obrušováním násad, aby se studentům nic nezadíralo do… Nikam. No ano, jaro už asi bylo opravdu tady. Vyslechla jsem si famfrpálové historky z průběhu posledních dvaceti let. Všechny byly stejné. IQ mi kleslo o deset bodů.
Každou půlhodinu.
A pak se stalo něco, o čem jsem si nikdy nemyslela, že by se to mohlo stát. Poprvé v životě jsem viděla ráda, opravdu upřímně ráda, Zlatoslava Lockharta. Když otevřel dveře a zůstal stát ve dveřích, se zářící svatozáří, kterou mu sluneční paprsky vykouzlily ve zlatých vlasech, byl jak anděl seslaný mi na pomoc ze samotných nebes. Salazare, díky! Svým úsměvem prozářil celou místnost plnou košťat a náčiní na jejich údržbu. Úsměv mu okamžitě pohasl, když zhodnotil estetickou stránku tohohle zaprášeného kumbálu.
"Och," vydechl. "Tady jsem ještě nebyl."
"Já vím," procedila Rolanda mezi zuby.
Zlatoslavův obličej se zase projasnil, sotva mu někdo věnoval svou pozornost. Spokojeně se zhoupl ze špiček na paty a zpět. Zářícíma očima se rozhlížel kolem sebe. "Tady je to tak… dekadentní a vzdorující řádu." Taky možnost, jak říct, že je tu bordel. Otřela jsem si hřbetem ruky čelo. Vzápětí mi došlo, že to jsem taky nemusela dělat. Rukávem hábitu jsem očistila tvář, co to šlo. "Připomíná mi to tu jednu děsivou noc před… hm… několika lety. Naše známá - do té doby moje, od té doby Valeriina - k nám přivedla děti na hlídání. Jestli si myslíte, že pár rarachů na svobodě je strašných, tak vám zaručuju, že kvalit třech dětí zdaleka nedosahují. Vzpomínáte na tu místnost ve věži, kde vám bylo mizerně? Trvalo nám dlouho, než jsme to všechno uzavřeli jen tam. Tehdy taky Val vzala rarachy na milost. Sice jí to trvalo jen týden, ale stejně to bylo potěšující."
Oprášil si futra a opřel se. "Vy používáte tuhle sadu na údržbu košťat? Podle mých četných zkušeností je mnohem lepší-"
"To už je tolik? Nepůjdete na oběd?" skočila mu do řeči Rolanda, dřív než mohla dostat jednu z nejcennějších rad svého života. Nespokojeně se na ni zamračil, ale pak se to celé rozhodl vzít jako pozvání a zase se usmál.
"Samozřejmě, už je skoro nejvyšší čas. Tady čas TAK utíká. Nedávno jsem říkal mladému panu Malfoyovi, jak-"
"Promiňte," protáhla se kolem něj Rolanda a odešla. Trochu hrubé chování, nezvyklé u madame Hoochové. Odhodila jsem kleštičky (Další dnešní chyba. Ty už nikdo nenajde.) a vstala. Naklonil hlavu lehce ke straně.
"Nechtěla byste se ještě před obědem trochu upravit? Myslím, že když se na hradě pohybuje ta nestvůra, měli bychom být stále připraveni."
"Připraveni na co?"
"Že můžeme kdykoli zkamenět. A v takovém případě bychom neměli vypadat strašně. Jen si to představte. Zakonzervováni na kdovíjak dlouho v nějakém nelichotivém stavu." Otřásl se.
No… Ano. Děsivé. Ale na okamžitou odpověď se nezmohla, protože jeho ta představa opravdu vyváděla z míry.
"Myslím, že hlavním cílem té nestvůry není proměnit celé Bradavice v kámen," řekla jsem nakonec.
"Zatím to tak nevypadá. Nemyslíte, že kdyby dělala i něco jiného, už bychom se to dozvěděli?"
"Pochybuju, že Salazar Zmijozel toužil mít z Bradavic kamenné panoptikum, to je všechno."
"Ale přesně to se tady děje. Existuje celá řada bytostí, které dokážou své oběti proměnit v kámen."
"Neříkejte to Hagridovi, nebo je tu budeme mít všechny."
"Už z mytologie je známá třeba Medúza."
"Zlatoslave, upřímně pochybuji, že máme na hradě Medúzu. Navíc - nezrušil ji už náhodou kdysi dávno Perseus?"
"Zajisté nebyla jediná svého druhu. Navíc takových tvorů je, jak jsem již zmiňoval, více. Sám jsem již na některé narazil, takže není důvod k obavám, dokud jsem tady."
"Hned se mi bude líp spát."
V duchu jsem si vrazila facku. Zlatoslav to vzal jako kompliment a štěbetal celou cestu do hradu. To nádvoří je opravdu velké…
Žádné komentáře:
Okomentovat