Sled obrazů, představ a snů, který musel ven.
Stíny už přecházely v noc.
Tma padala na celý kraj a halila ho do bezpečného černého pláště.
V oknech se začala rozžínat světla, lidé odpočívali v teple svých domovů.
Chladný větřík se prohnal nad krajem. Rozechvěl listy na větvích stromů a rozčeřil hladinu ztemnělého jezera.
Rozevlál dlouhé temně rudé vlasy ženě stojící nad městem a chladnýma očima očima sledující život ukládající se ke spánku. Na chvíli ji proměnil v Medúzu. Nádhernou, divokou, studenou. Očima bez výrazu si měřila město pod sebou. Ne, nebylo v nich pohrdání, nebyl v nich soucit, smutek…
Nebylo v nich nic.
Nehýbala se.
Smrtící socha.
Kdysi už tu byla.
Stejná jako dnes a přesto naprosto jiná.
Tenkrát tu nežil nikdo z těch, co tu žijí dnes.
Tenkrát tu žila ona.
Tenkrát žila.
Pohnula se, tvář stále bez výrazu.
Snad to byl jen přelud. Snad jen vítr…
Snad tam ani nestála. Snad byla snem.
Snem, o kterém nikdo nesnil.
Temně rudé vlasy vlály kolem její tváře. Svazky smrtících hadů vylézajících ze svého hnízda.
Tam dole proudil život. Cítila ho, tlukot srdcí, proudy vroucí krve. Slyšela ho. Stovky malicherných myšlenek, tak nicotných, tak plochých.
Stovky životů. Tak zbytečných, nahraditelných, a přesto přesvědčených o své výjimečnosti, jedinečnosti.
Ale ona znala pravdu.
To město tu stálo pro ni. Od chvíle, kdy se rozhodla vrátit, bylo jejím. Predátor ve svém teritoriu. Žili tu pro ni. Ve vteřině se smyslem jejich životů stala její existence. Byli kořistí, jen prostředkem pro to, co ona cynicky nazývala svým životem.
Pomalu začala sestupovat dolů.
Byla doma.
Valeria.
Žádné komentáře:
Okomentovat