45. kapitola

Vytáhla jsem hůlku, zhluboka se nadechla a vrazila dovnitř. Severus mě následoval. Velice rychle jsem zjistila, že jsem se ve svém předchozím odhadu krapánek unáhlila. Žádné fusekle - troll. Velký, odporný, špinavý, smradlavý, prostě troll. Typický představitel svého druhu. A právě se zvedal ze země a sápal se po svém kyji.

---

V jediném okamžiku ho zasáhla zaklínadla ze dvou hůlek a on se opět svalil na zem jako pytel brambor. Velký, těžký, neforemný, smradlavý. Čpící. Špatný den pro trolly.

Nebo aspoň pro jednoho.

Ale kouzelník tu přece není od toho, aby se staral o všeobecné blaho. A kouzelník ze Zmijozelu teprve ne. My máme vyšší poslání. Jenomže poslední rok musíme hlídat Pottera…

Se slzícíma očima, ale stále ještě bez nadechnutí jsme proběhli trollovou nedobrovolnou noclehárnou. Když jsem ale namířila hůlku na dveře, jež nás odsud měly vysvobodit, náhle se samy rozletěly. Severus nezaváhal ani na okamžik, strhl mě k sobě ke zdi a přehodil přes nás svůj černý maskovací plášť a skryl nás tak před zraky nepovolaných. Déja vu. Na můj vkus se tohle už děje nějak podezřele často.

Místo toho, abych využila lákavé příležitosti hypnotizovat potmě černé oči svého kolegy, vyhlédla jsem přes okraj jeho pláště, abych zjistila důvod této nezáviděníhodné situace. Ze dveří vystřelila ta zubatá šprtka z Nebelvíru. Přimknutá těsně k Severusovi jsem pochopila, proč jí mnohdy nemůže ani přijít na jméno. I když mě jich v tu chvíli napadl nespočet.

No to se mi snad jen zdá! Ona se zastavila! V tu chvíli se mně vedle silné potřeby se nadechnout zvedla i prudká vlna nenávisti vůči té rozcuchané veverce. Jak může-

Potřeba vzduchu ale převládla. Přitiskla jsem se ještě těsněji k velmistrovi lektvarů, položila tvář na jeho rameno a zkusila se nadechnout přes jeho vestu. Za jiných okolností bych pach lektvarů z jeho oblečení cítit nemusela, ale okolnosti se mění. A tyhle byly změněné zatraceně důkladně. O zlomek okamžiku později jsem ucítila jeho tvář ve svých vlasech. Pud sebezáchovy je zákeřná věc. Ale troll uvězněný v uzavřené místnosti po celý školní rok, to je… Na zabití.

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit alespoň trochu vnímání toho smradu. Proklínala jsem chvíli, kdy mě Brumbál přesvědčil, že mé místo je v Bradavicích. Omlouvá mě, že jsem byla příliš mladá, příliš nezkušená, příliš hloupá - a že jsem ho pořádně neznala. Teď je tak pozdě, pozdě…

Ne, musím ukáznit své myšlenky. Klid.

Soustředila jsem se na jedinou věc - na Grangerovou, na její myšlenky, s jediným cílem - rázně utnout její zájem o omráčeného trolla a vyštvat ji ven. Děti pocházející z mudlovských rodin jsou neuvěřitelně odolné vůči smyslovým počitkům tváří v tvář kouzelným tvorům. Jakmile jsem se ale dostala, kam jsem potřebovala, další kroky vlastně už ani nebyly nijak těžké, v podstatě stačil jediný obraz bezvládného Weasleyho a troll ji přestal fascinovat. Až jsem užasla, jaká starost se v ní probudila. Nebyl ale čas se tím zabývat, protože Severus sevřel můj loket a vtáhl mě do další místnosti.

Sotva za námi zapadly dveře, vyšlehly za námi nachové a ve dveřích do další úrovně černé plameny. Tohle snad nemá konec!

Mně to ale bylo jedno. A nezměnilo by se to, ani kdyby okolo nás trollové tančili Labutí jezero. Předklonila jsem se - musela jsem popadnout dech. Oči mě pálily a stále z nich bez přestání tekly potoky slz. Až když jsem byla schopná - a ochotná - vyvinout minimální úsilí k nějakému pohybu, natočila jsem hlavu k Severusovi. Stál nepřirozeně rovně, oči měl zarudlé a zhluboka dýchal.

Má chuť zachraňovat Pottera spadla na nulu a držela se tam. Proč ten spratek jednoduše nemůže ležet v posteli a chrnět jako normální lidé? Pocítila jsem obrovskou vděčnost k Moudrému klobouku, že ho strčil Minervě a ne do Zmijozelu. Nebelvír si taky jednou zaslouží trochu zábavy.

Zdvihla jsem ze země spadlý svitek papíru. Setřela jsem si rukávem slzy a zaostřila na první řádek. Od této chvíle tě čeká jen nebezpečí. Zahleděla jsem se na to písmo.

"To si děláš legraci?"

Škubl rameny. "Měl jsem být na začátku, ale flóra a fauna mě nakonec odsunuly až sem. A kdo by se s tím přepisoval?"

Přečetla jsem ten lístek několikrát za sebou.

"Netušila jsem, jaký básnický talent se v tobě ukrývá," dobírala jsem si ho. "Tady ti to ale trochu uteklo."

Nahlédl do lístku. "Hm, to jsem Sibyle říkal taky, ale řekla, že když se mi to nezdá, ať si to píšu sám."

"Měla jsem takový pocit, že ty překážky měl každý vymýšlet sám, aby bylo nemožné se přes ně dostat."

"Tohle nemám v popisu práce. Já jsem placen za lektvary, ne za šifrované projevy. A o těch úkolech ostatní, co s nimi neměli nic společného, neměli nic vědět."

"Jako třeba kdo? Rolanda vyšilovala, na co Filius tak najednou potřebuje košťata, když se na nich ani neudrží, Binns-"

"Ty jsem teď neměl na mysli."

"Nechápu, proč se mě vždycky snažíš odevšad vyšachovat!"

"Asi se snažím málo…"

Drzoun.

Jen víno z kopřiv dvě z nás lahví mají v sobě,

ze tří-li upiješ, octneš se v černém hrobě.

"Kopřivový víno?"

Sáhl po jedné láhvi. Odšpuntoval ji a opatrně přivoněl.

"Už je zkažený," protáhl obličej.

Sáhl po druhé, zopakoval postup a se stejným výrazem láhev zase vrátil. "Škoda ho, je to starý rodinný recept."

"Vaše rodina dělala kopřivové víno?" užasla jsem.

"Ne. Vypadám na to?"

"Vážně chceš odpověď?"

"Je to Sibylin recept."

Tak to mě mohlo napadnout…

"Tak jo - a jak se odsud dostanem?"

Kývl hlavou směrem k jedné kulaté láhvi. "Tahle by nás dostala bezpečně zpět." Potom přimhouřil oči, chvilku se rozhlížel, až na zemi našel maličkou lahvičku. "A tahle by nás dostala dopředu," řekl klidně.

"Jsou vypitý."

"Kdo mohl počítat s tím, že tady budou chodit zástupy?"

"To tady budeme čekat, než začneme někomu chybět?" zděsila jsem se.

"To bychom se tady v tý pronebelvírský škole načekali," utrousil a vylovil z hábitu lahvičku. "Stačí malý lok," podal mi ji.

Otevřela jsem ji a podezíravě přičichla. "Co v tom je?"

"Proč se pořád ptáš, když to stejně nikdy nechceš vědět?"

"Reflex."

Zhluboka jsem se nadechla a lehce usrkla.

Nebylo to tak strašné, jak jsem čekala. Skoro to nemělo chuť… Pak jsem se otřásla. Jako by se má krev proměnila v ledovou tříšť.

Podala jsem lahvičku zpět Severusovi. Nemohlo mi uniknout, že mě s úsměvem pozoruje.

"Co je?"

"Rád se dívám, když ochutnáváš lektvary," pronesl vzletně. "Ta důvěra v mé schopnosti. Opravdu potěšující."

Napil se a oba jsme na chvíli zmizeli v černých plamenech.

S tím, co nás ale čekalo na druhé straně, ani jeden z nás nepočítal. Jakmile jsme prošli ohněm a ocitli se tak v poslední komnatě, uviděli jsme Pottera. Ležel v bezvědomí na podlaze. Viděli jsme do krve popáleného Quirinuse - ležel kousek od něj. Jeho tělo bylo podivně zkroucené, musel předtím trpět strašnými bolestmi.
Ale nebyli tam sami. Nad Quirinusem stály dvě postavy v plášti, další stála poblíž Pottera.

Nyní se obrátily všechny k nám. Neměly kápě stažené nijak hluboko, přesto jsme jim neviděli do tváří. Mlčely.

Chtěla jsem pozvednout hůlku, abych se mohla bránit, ale jako bych byla paralyzovaná. Nedokázala jsem se pohnout. Nedokázala jsem se bránit. Nedokázala jsem cítit strach. Věděla jsem proč. Ti tři, proti kterým jsme stanuli, dokázali mistrně ovládat lidskou mysl. Ale v tu chvíli jsem ucítila i něco povědomého. Něco, co dlouho odpočívalo zasuté v mém podvědomí.

Jak jsem mohla zapomenout?

Sebrala jsem poslední zbytky sil… Severusi… To spojení bylo velmi krátké… a pak jsme se oba propadli do tmy.