Celý den jsem strávila procházením prázdných bradavických chodeb. Sice tu taky pár rušivých elementů zůstalo, ovšem naprostá většina studentů i velká část mých drahých kolegů odjela domů při první možné příležitosti. To ale bohužel neodradilo Brumbála od jeho družné nálady, takže jsme se povinně večer všichni sešli pod schody do ředitelny a čekali na Minervu, až najde po kapsách seznam nejnovějších cukrovinek Medového ráje.
Nepřítomnost většiny kolegů byla očekávatelná - kdo mohl, zmizel na svátky domů. Kam ale zmizela Sibyla Trelawneyová, naše dvorní věštkyně, to pro mě byla opravdu záhada. Vůbec si nedokážu představit, že existuje mimo Bradavice...
Skřítkové a Brumbál se opravdu předvedli. Hlavní místnost byla zvětšena a vedle stolů se zajímavými lákadly k zakousnutí tu byl i menší taneční parket. Při pohledu na přítomné se mi na mysl vkradla otázka, k čemu tu asi tak bude, ale zůstala jsem zticha a zaujala pozici, odkud se budu moct při nejbližší příležitosti co nejrychleji a nejnenápadněji vypařit k baru.
Hned po srdečném přivítání už jsem já, Severus a Quirinus seděli na židlích a zkoumali, co že to tu vlastně máme k dispozici. Už zase jsem fungovala jako zeď. Z nějakého důvodu spolu ti dva poslední dobou vůbec nejsou schopni normálně komunikovat, vyhýbají se, vrčí a mračí se na sebe. Počkat! --- Říkala jsem "poslední dobou"? Zapomeňme na to!
Měla jsem na ten večer jasný plán - věnuju jim svůj čas tak do jedenácté, v 11:00 dostanu migrénu a zmizím. Pak ale Brumbál pustil nějakou desku k tanci - jednu z těch skladeb, u kterých se má babička vždycky zasnila a začala vzpomínat na mládí. Pánům po mé levici a pravici ztuhly rysy a náhle se zdáli být aspoň o metr menší.
Přikroužili k nám Albus s Minervou. "No tak, do kola," zazubil se a odkroužili.
Dostala jsem migrénu o čtyři hodiny dříve.
Quirinus do sebe rychle vyklopil pohárek čehosi, k čemu já ještě nedošla, a vyzval mě k tanci. Přijala jsem nabízené rámě a vykročila s ním na improvizovaný parket. Cestou jsem dostala nějakou girlandou do obličeje. Nesnáším dekorace... Aspoň to česnekové aroma si dnes odpustil. Asi zrovna nehrozila bezprostřední nebezpečí útoku upírů.
Opsali jsme pár povinných koleček, abychom nevypadali, že se nebavíme, pomluvili všechny, které jsme aktuálně míjely a vrátili se k baru, kde se společnost již rozrostla o Hagrida, který právě živě něco vyprávěl mrtvě se tvářícímu Severusovi. Pak ho dobrácky poplácal po rameni a odešel k Brumbálovi, pečlivě zkoumajícímu chlebíčky (nemá rád pomazánky s tuňákem a dává si zatraceně pozor, aby něco takového náhodou nespolknul). Severus ale podobný zákeřný útok zezadu nečekal, takže si málem zarazil skleničku do krku a vydával jakési chrčivé zvuky.
Quirinus zmizel za barem a po chvíli objevil nějakou přátelsky vypadající láhev, na zdobené etiketě sálo stříbrnými písmeny vyvedeno "Černokněžníkovo poslední sbohem".
Od té chvíle mi všechno splývá.
Vím, že jsem tančila na další odrhovačky z babiččina dětství snad s každým přítomným kolegou mužského pohlaví, z nichž víc jak polovina mi dupla na nohu.
Pomona líčila něco o salátu...
Ne, tohle bude asi nesmysl. Pomona Prýtová nepěstuje tak fádní a nudné rostliny, jako je salát...
Že by šlo o špenát?
Ne, ne, taky ne... Ale co, to je fuk. Já to pěstovat nebudu.
Severus se mračil.
Quirinus mi vyprávěl něco o upírech.
Že by Pomona mluvila o česneku?
Nebo mluvil o vlkodlacích?
Jak se jmenovalo to, co jsme pili? To do školy rozhodně nepatří!
Ne, o česneku nemluvila!
Albus si odvedl Severuse stranou, aby se ho zeptal na Potterovy pokroky.
Někde tady jsem dostala neovladatelný záchvat smíchu. Severus to taktně přešel a po zběžném pohledu na Quirrella poznamenal, že se skutečně pomalu učí samostatnosti a nespoléhat na cizí ochranu - a cizí pomoc, dodal pak ještě, ale pochybuju, že tady byl ještě myšlenkami u Quirinuse.
Kapusta taky ne...
Ale byla to nějaká zelenina.
Nebo ne?
<![CDATA[//><!]]>
Žádné komentáře:
Okomentovat