Na chodbě jsem se skoro srazila se Severusem. Kulhal takovou rychlostí, že by mu zdravý člověk měl problémy stačit, a pod paží si nesl knihu Famfrpál v průběhu věků. Jeho ta nová sezóna opravdu nějak vzala! Ani se na mě nepodíval, prostě je ze mě vzduch. Asi by se mě to mělo dotknout, měla bych se cítit špatně, snažit se to urovnat, ale... Ještě nás tu čeká tolik společných let, tak proč spěchat? Za deset let bude taky den...
Quirinus byl u sebe. Zatvářil se zaskočeně a vyděšeně, když mě uviděl, ale on se tak poslední dobou tváří pořád. Rozpačitě mě pustil dovnitř, oči nespouštěl z mého světlajícího kocourka.
"T-t-t-t-to je-" začal.
"Damien," dořekla jsem za něj.
"N-n-n-nebyl-"
"Byl."
"C-c-co se s-s-s-stalo?" vykoktal rychle.
"Severus."
Naprázdno polkl a zatvářil se vyděšeně a vražedně zároveň. Severus vzbuzuje v lidech různé pocity...
"Dokážeš to vrátit?"
Dlouze se na mě zahleděl, pak se začal šacovat, až konečně odněkud vytáhl svou hůlku. V tu chvíli Damien v mém náručí ožil. Zasyčel, poškrábal mě, vyskočil a zmizel. Quirrell stál dlouho nerozhodně s připravenou hůlkou a díval se na mě, jako by nechápal, co se stalo. Potom ji pozvolna sklonil.
"N-n-nedáš si č-č-čaj?"
Vděčně jsem tu nabídku přijala, Zrovna teď k sobě nechci.
Strávili jsme docela příjemné odpoledne. Když se totiž Quirinus zrovna neklepe, je moc příjemný společník. Celou dobu jsme po očku vyhlíželi šedivý kožíšek, ale Damien jako by se rozplynul. Až když jsme se večer loučili a já otevřela dveře, prolétl mi pod nohama šedivý blesk a zmizel v chodbě. Quirinus se za ním nevzrušeně díval, když mi pomáhal na nohy.
"N-nechceš r-r-radši leguána?"
***
"Myslela jsem, že spolu nemluvíme," přivítala jsem kolem osmé Severuse na svém prahu.
"Nejdu konverzovat," zavrčel a následně z něj vypadlo, že potřebuje převázat tu nohu. Udělalo se mi mdlo. Pořád ještě rozdýchávám tu první akci.
"Severusi, ne. Prosím, ne!"
Zpražil mě pohledem a nastěhoval se do křesla. Asi mu tam už dám jmenovku.
Zatímco jsem se snažila dýchat a neomdlít - a nepřivázat se k jeho noze, dostávala jsem vynadáno, že všechno je jenom moje vina. Překvapivě. Prý šel na svou pravidelnou strhávací procházku nebo obhlídku nebo jak tomu teď říká - a podařilo se mu snad něco strhnout tomu spolku Potter & company a zabavil Potterovi knihu o famfrpálu. (Zajímavé. Dosud jsem z jeho líčení spíš měla pocit, že ten hoch snad ani neumí číst - ale třeba si jen prohlížel obrázky...) Kdyby mi nebylo tak zle, určitě bych si všimla, jak mu planou oči.
"...Jenomže když jsem se vracel k sobě, zakopl jsem o to tvoje stvoření, spadnul ze schodů a ta rána se zas otevřela. A víš, jak je těžké tady někoho najít, když ho potřebuješ? Kdes vůbec byla?" vyštěkl vyčítavě.
"U Quirrella," odpověděla jsem klidně a potlačila dávicí reflex, jak krev prosákla bílou tkaninou.
Mezi Severusovým nádechem a výdechem došlo k menšímu záseku, ale nakonec přece jen zase vydechl.
"Co jsi tam dělala?"
"Šla jsem ho požádat o pomoc s Damienem," přiznala jsem. Ani to nebolelo.
"A?" zašklebil se.
"Utekl..."
"Quirinus?"
Poprvé se mi nechtělo zvracet. Usmála jsem se. "Ne, Damien," uvedla jsem to na pravou míru. "Myslela jsem, že je to jasné, když jsi ho potkal."
Zamračil se.
"Tak sis mohl dojít na ošetřovnu," navázala jsem na předchozí téma.
"Tam nechodím."
"Je to vidět. Kdo to vázal?" Už jsem byla ve fázi, kdy mi nebylo špatně, protože jsem válčila jsem s nějakými patentními uzly.
"Argus."
"Filch?" zvedla jsem oči k Severusově tváři.
"Říkám, že tu nikdo nebyl."
"Tak sis to mohl převázat sám, ne?"
"Ne," zavrčel. "Protože jsem si díky tvýmu kocourovi nějak narazil páteř a nemůžu se ohnout. A když už jsme u toho - budu potřebovat pomoct vstát."
Žádné komentáře:
Okomentovat