Bylo krátce před půlnocí a já už se pohodlně uhnízdila v posteli. Damien se schoulil v křesle do klubíčka a tiše předl. Dnes byl po všech stránkách úspěšný den a nic ho už nemohlo zkazit.
Tiché zaklepání. "Otevři, otevři!" zašeptal za dveřmi naléhavě mužský hlas.
No jo, začala jsem to chválit příliš brzy. Hodila jsem přes sebe ještě župan, protože už bylo vcelku chladno a došla otevřít.
"Co se děje?"nasadila jsem rozespalý tón a zamžourala do bledého obličeje.
"Pusť mě dovnitř!" šeptl, odstrčil mě stranou, vpadl dovnitř a rychle, ale přitom velmi tiše zavřel dveře.
"Má tahle návštěva nějaký hlubší význam?"
"Chtěl jsem tě vidět," zazubil se.
Protáhla jsem obličej. Nechám zazdít dveře z kabinetu k sobě a ty z chodby nechám zmizet i pro své kolegy. Pro studenty jsem je odstranila preventivně už před léty...
"To je od tebe milé, ale to nemuselo být."
Ušklíbl se a sesul se do křesla.
"Ne-" stačila jsem ze sebe dostat, ale už dosedl. V okamžiku bleskurychle vyskočil, ozvalo se zasyčení, pár sprostých slov a černý blesk zmizel pod postelí. "-sedej tam, je tam Damien," dořekla jsem pomalu, protože teď už nemělo cenu chvátat. Zpod postele bylo stále slyšet výhružné a naštvané vrčení.
"Zatracená kočka!" ulevil si, zkontroloval křeslo a znovu se opatrně posadil. "Zbav se jí a pořiď si světlejší."
"Kocour," opravila jsem ho. "A my si vyhovujem"
Klesla jsem na všechny čtyři a strčila hlavu pod postel. "Damiene, čičičiči..."
Krčil se až vzadu a syčel. Někdy jsem ráda, že nemluví. "Damiene, pojď sem, miláčku. Neboj se."
"Miláčku..." protáhl ledový hlas někde vzadu nade mnou. "Tak ti ho přebarvím. Zesvětlím... Kdo je Hubert?"
Zatraceně!
Zapomněla jsem, kde zrovna jsem a plnou parou se praštila do hlavy. Nechala jsem kocoura kocourem, vyskočila a celá rudá vytrhla Severusovi z ruky svůj dopis. Kolem rtů mu pohrával přesně ten úšklebek, který z duše nesnáším.
"To je osobní!" zasyčela jsem, že by mi i Damien mohla závidět.
Nasadil lhostejný výraz. "Dobře, dobře, jen jsem projevil zájem o život své kolegyně. jsem rád, že už se to nemusí opakovat."
Aha. Tak tím jsem si jistá.
Odložila jsem dopis do nočního stolku, vyslechla si přitom pár připomínek svých zamčených předků a přisedla si do druhého křesla k Severusovi.
"Tak co troll?" změnila jsem téma.
"Běhali jsme po celé škole, než jsme ho našli. Čekali jsme na tebe, jestli si ho nebudeš chtít zneškodnit, ale protože ses neukázala, propustili jsme ho, aby si mohl Potter konečně najít přítele na své úrovni."
"Aha."
Předklonil se a tiše sykl.
"Nemáš tu nějaký obvaz?"
"Co?"
Zdvihl lehce hábit a odhalil ránu na noze.
"Krvácíš!" vyjekla jsem a udělalo se mi mdlo. Nesnáším pohled na krev.
"Neříkej," ucedil.
"Musíš na ošetřovnu!"
"Tam nejdu ani omylem. Vidělas někdy jejich suroviny do lektvarů?"
"Ne. Tou dobou už bývám v bezvědomí."
"Potřebuju jen obvaz."
"Kouknu se, jestli tu něco nemám."
Ani nevím, jak se mi povedlo tu nohu obvázat, bylo mi zle a skoro nic si nepamatuju. Jen Severusovo vrčení, že měl jít někam jinam. Myslela jsem si to samé, ale říct jsem to nestihla, protože ZASE někdo zaklepal.
"Nejsem tu!" vydechl Severus a na mrzáka překvapivě rychle odkulhal do vedlejší místnosti.
Zvedla jsem se a došla otevřít našemu řediteli.
"Je tu Severus?"
"N-ne," zalhala jsem velmi přesvědčivě, za což mě odměnil jedním z těch svých shovívavých otcovských pohledů.
"Dobře... No, vidím, že jste ještě vzhůru, mohla byste jít se mnou? Mám ve Velké síni něco přes tisíc problémů."
Žádné komentáře:
Okomentovat