Dobře, dobře!
Už jdu!!!
Když bušení na dveře ani po chvíli nepřestalo, namáhavě a s nevolí jsem se zvedla z křesla a rychlostí šneka v posledním tažení se šourala ke dveřím, živíc v sobě bláhovou naději, že ten, kdo je za nimi, si to zatím rozmyslí a odejde.
Neodešel...
Kdo mi co může chtít? Teď, v pátek večer.
Kdo to zatraceně může být???
Severus...
Damien zaprskal, sotva jsem otevřela, a zmizel pod postelí.
"Troll!" zavrčel.
"Taky přeju dobrý večer. Mohu pro vás něco udělat, pane kolego?" Tak krásně falešně medový hlas už se mi už dlouho nepovedlo vykouzlit.
Snape to ale nijak neocenil. Odstrčil mě stranou, nahrnul se dovnitř a s hlasitým žuchnutím se svalil do MÉHO křesla. Pohodlně se uvelebil, upřel na mě svůj vyčkávací pohled a čekal.
Nevím na co.
Konsternovaně jsem stála v otevřených dveřích, s rukou na klice a neschopná vypravit ze sebe slovo. Mozek mi šrotoval na plné obrátky, jak se snažil najít ten okamžik, kdy jsem ho pozvala dovnitř.
"Nechtěla byste konečně zavřít ty dveře?"
Mechanicky jsem uposlechla. Nejradši bych si za to dala facku. Tohle se musím odnaučit.
"Stalo se něco?" zmohla jsem se konečně na nějakou smysluplnější reakci.
"Potřeboval jsem vidět někoho normálního."
Kdyby mi to nebylo hloupé, otevřela bych úžasem ústa. Místo toho jsem jen vyvalila oči. Tomu jsem už zabránit nestihla.
Říct, že jsem užasla, by bylo, jako kdybyste po vytažení ruky z vroucí vody řekli, že se vám zdá trošku vlažná. Nežasla jsem, byla jsem ohromená, v šoku. Odkdy já jsem pro něj normální?
"Tohle znělo skoro jako kompliment. Čím jsem si to zasloužila?"
Zachoval kamennou tvář, ale jeho pohled promlouval velice výmluvně. Šok mě přešel, s tím komplimentem to zas nebylo tak horké.
"Tak co se stalo?"
Zavrtěl hlavou a natáhl se pro konvici s čajem.
"Jsou to trollové," říkal, zatímco si naléval čaj, který Narby přitáhl (nebo ukradl) bůhvíodkud. "Třída trollů. Všichni."
"Už zase?" (Třídy trollů tady máme každoročně. Jenom o tom už mlčíme.)
"Longbottom, Potter," pokračoval klidně dál, "Weasley... Zajímalo by mě, kolik jich vlastně celkem je. Pokaždé si říkám: Tenhle je poslední - ale vždycky se objeví další. Jsou jak mor. TENHLE už ale snad JE poslední, protože jejich úroveň má sestupnou tendenci. Kde máte cukr? Tím neříkám, že by někdy MĚLI úroveň. A ten Longbottom! To snad ani troll být nemůže! První hodina a už skončí na ošetřovně. Věřila byste tomu? Kde je ten cukr?"
Odlepila jsem se ode dveří a podala mu vzpouzející se cukřenku, která se schovávala za hromadou knih (dárek, no...).
"Tohle jsem tu ještě neměl! Požádám o příplatek. Věřila byste, že Potter snad ani netuší, co je asfodel?"
Zřejmě očekával odpověď, protože se na mě zase zadíval.
Věřila. Taky netuším, co to je. A dokážu s tím žít. Ale i kdyby mě mučil, tak to nepřiznám.
Sáhla jsem po konvici, abych se vyhnula dalšímu očnímu kontaktu a neusnadnila mu získání pravdivé odpovědi.
"Neříkejte. To snad ne," odpověděla jsem chlácholivě a soustředěně pozorovala proud hnědé tekutiny tekoucí do šálku. Mého. Severus se zvládl obsloužit sám i bez vyzvání.
"A ještě je drzý. Tihle z Nebelvíru! Myslí si, že když jim Brumbál nadržuje, tak jim všechno projde. Ale já už je vyvedu z omylu."
"Neříkejte, že tam není nikdo schopný." (Fráze na udržení hovoru, který jsem ani nechtěla začínat.)
"Ale ano. Nadějně vypadá třeba nějaká Grangerová, ale ta zas má pocit, že spolkla všechnu moudrost světa. Takového šprta jsem ještě neviděl. Té by se přidávaly body..." zasnil se.
"By?"
Zasmušil se. "Je z Nebelvíru."
"Aha. Takže strhávat, strhávat, strhávat..."
"Nemyslím, že by to bylo nutné. S tou skvadrou, co tam Minerva letos má, se divím, že nejsou v mínusu už teď."
Žádné komentáře:
Okomentovat