Zase jsem si jednou naběhl. Ráno jsem se vzbudil plný činorodé energie, životního elánu a touhy po změně. Protože Hagrid má soustu práce s Chloupkem a má letos povinností opravdu dost a protože Minerva má teď nějaké divné období a žije jen famfrpálem a touhou porazit Severuse, tedy Zmijozel, na jeho půdě a srazit ho na kolena, rozhodl jsem se svěřit výzdobu síně do jiných rukou. A jelikož tu snad není míň využitý člověk než Julia, obrátil jsem se na ni. Sice nevypadala, že by skákala radostí ke stropu, ale v absolventech Zmijozelu se nevyzná nikdo, tak jsem to velkomyslně přehlédl. Jako by osud chtěl spolupracovat - a nahrál mi do cesty Severuse. Tak jsem ho tam poslal taky. Tvářil se ještě kyseleji než Julia, ale u něj je to standard, tak už to ani nevnímám. Zmijozel se prostě nezapře. Vůbec se nedokážou radovat ze života.
Měl jsem vizi, krásnou, dokonalou vizi - černé, jiskrné nebe poseté zářícími hvězdami, zapálené svíce, vykrájené dýně, holubice. Když pak přiběhla Minerva s očima navrch hlavy a dotáhla mě do Velké síně, málem jsem dostal infarkt. Dýně tu sice byly, ale to bylo tak všechno. Všude samí netopýři! Po stolech, po zemi, po zdech, po stropě, po dýních, po židlích, poletovali vzduchem jak šílení. A u stolu seděli ti dva, culili se na nás a Severus něco nenápadně zasunoval nohou za sebe.
Kde se tu vzal alkohol??! Ve škole! Tvářil jsem se, že to nevidím, ale budu muset provést nějaké šetření. Ta zmijozelská manýra mi začíná dost silně lézt na nervy. A taky musím zkontrolovat svou zásobu ohnivé whisky, jestli je stále nenarušená.
Studenti z toho byli nadšení. Ta mládež vůbec není loajální. A ten poloprůhlednej černej pták mě taky vytáčel celej večer. Poletoval nade mnou a houkal celou dobu. Když se potom přiřítil Quirinus a blábolil něco o trollovi, vzal jsem to jako vysvobození a poslal tu nevděčnou chamroď do kolejí. Nechal jsem Julii, ať udělá něco s Quirinusem, aby tu neležel do rána, a vzal kolegy, abychom vyřešili ten malý problém. Severus se mi mezi těmi netopýry úplně ztratil, ale Minerva říkala, že se pak s ním a s Quirinusem setkala, takže přidělila nějaké body panu Potterovi a panu Weasleymu, aby z toho večera taky něco měl. Quirinus prý vypadal na infarkt a skoro spadl do záchodu, tak ho poslala do postele. Já se potom vydal k těm dvěma, aby uvedli Velkou síň do normálního stavu. Severuse jsem nenašel, zajímalo by mě, kam se mohl tak rychle zašít, zato Julii jsem zřejmě vytáhl z postele, protože už byla v noční košili a v županu.
Tam dole je vážně docela zima. Ještěže u mě je líp, tady bych opravdu bydlet nechtěl.
Ač nerada, poslechla mě, o čemž jsem se později osobně přesvědčil. Důvěřuj, ale prověřuj. A u Zmijozelu prověřuj, prověřuj, prověřuj, prověřuj... Ve Velké síni nezbyl jediný netopýr, jen to černé poloprůhledné cosi tam smutně houkalo. Nechal jsem to zmizet.
Bylo sice něco kolem třetí hodiny noční, ale rozhodl jsem se, že Julii vyjádřím svůj dík. To jsem neměl dělat. Když jsem se dostal do jejího patra, ozval se ze sklepení děsivý výkřik, že mi až ztuhla krev v žilách. Sotva jsem byl schopen rozpumpovat své srdce, objevil se tu nějaký duch a zůstal stát u schodiště. Až po chvíli jsem si uvědomil, že to není duch, ale Julia Marciana v bílé noční košili. Dojem umocňovaly její dlouhé rozpuštěné, koučové šedé či bílé (Nebo popelavé? V tom se vyzná Minerva. Prostě jsou světle šedé...) vlasy. V ruce něco držela, ale nedokázal jsem určit co. Za okamžik se na schodech objevil bledý ovál Severusovy tváře - to je to jediné, co je potmě ze Severuse Snapea vidět.
"Ty!!!" vykřikli oba současně a mířili na sebe hůlkami. Netušil jsem, že si tykají. Ačkoli mě ten pohled zajímal a docela i bavil, nemohl jsem připustit, aby se mi tu dva členové profesorského sboru pozabíjeli. Odkašlal jsem si a hůlky bleskurychle zajely do kapes.
Jak jsem se k nim blížil, napadlo mě, že jsem si nikdy neuvědomil, že ti dva vypadají jak živoucí reklama na černobílý film.
"Chtěl jsem vám poděkovat, jak jste se dobře postarala o ty netopýry, drahá kolegyně."
Julia se úslužně usmála. "Vůbec není zač, pane řediteli,"zašvitořila mile. Severus se zatvářil jako vrah. Ale nechtěl jsem se ptát...
Teprve teď jsem identifikoval, co držela v ruce. Vypadalo to jako siamská kočka.
"Vy máte nového mazlíčka?" zeptal jsem se.
Teď pro změnu ztvrdly její ocelově šedé oči a potemněly až do téměř černé. Severus rychle skryl tvář v rukávu a rozkašlal se. Tam dole asi musí být opravdu zima. Budu s tím muset něco udělat, ať to nevypadá, že ty chudáky ze Zmijozelu týrám...
Žádné komentáře:
Okomentovat