Bolest hlavy není na kocovině zdaleka ta nejhorší věc, ačkoli i tu jsem cítila dost intenzivně, když jsem se ráno po Brumbálově večírku probrala. Na třetí pokus jsem se posadila a zaostřila kolem sebe. Pak přišla ta horší věc - TOHLE NEBYL MŮJ BYT!!! A celkový design skoro ani nepřipouštěl pochyby o tom, kde to vlastně jsem. To, co mě trápilo, bylo PROČ jsem zatraceně zrovna tady?! Padla jsem zpět do postele a snažila se srovnat si myšlenky od chvíle, kdy Quirinus našel a otevřel TU VĚC.
Jenže nebylo CO rovnat. Měla jsem naprosto ukázkové okno. Nic. Několik hodin mého života zmizelo a vzhledem k místu, kde jsem se nacházela, jsem si ani nebyla jistá, jestli vůbec chci, aby se někdy našly.
Zavřela jsem oči. Třeba je to jen zlý sen a až je otevřu, budu ležet ve své posteli, ve svém bytečku, se svým kocourem...
"No ne! Ty ses probrala?" Ten hlas bych poznala kdykoli. Zamrazilo mě. Představa, že otevřu oči a uvidím ho... A hned po ránu! Život je tak krutej!
"Už jsem v to ani nedoufal," pokračoval a já se cítila čím dál hůř.
Pevněji jsem stiskla víčka.
Byl zticha, nehýbal se, asi ani nedýchal, protože jsem ho najednou vůbec neslyšela. Ale cítila jsem, že tam někde JE. Někde v tom černém prostoru za semknutými víčky je a čeká, až je otevřu. Kdyby tak chtěl někam odejít! Ale kam? Je to jeho byt! A co tu dělám já, je záhada.
Po několikavteřinové věčnosti jsem nakonec otevřela oči. Samozřejmě že stál hned vedle. Roztáhl rty, jak to všichni ostatní normální lidé dělají při úsměvu. No, možná to byl úsměv...
"Tak mě napadlo, že tohle už je letos naše druhá společná noc. Nerad bych, aby se z toho stal zvyk."
To já taky. Děsivá představa.
"Jak jsem se tu vzala?"
Sešpulil rty a nahodil výraz "hledám správná slova".
Když už je podle mě hledal příliš dlouho, zdvořile jsem se ho zeptala znovu.
"Severusi, mluv! Jestli čekáš, že si vzpomenu, tak tu budem hodně dlouho!"
Zašklebil se.
Ten mizera si to vychutnával!
"Když jsme odcházeli od Brumbála, chytla ses mě jako klíště a nešla jsi odtrhnout. A Quirrell tě nechtěl."
"Cože jsem?" zbledla jsem.
"Chtěl jsem tě zamknout u tebe, ale sebralas mi hůlku," pokračoval v jednom z nejděsivějších příběhů, co jsem kdy slyšela.
"Jak jsem ti mohla sebrat hůlku?" naštvala jsem se. Kdyby to nedopustil, tohle by se nestalo! "Byla jsem namol!" připustila jsem rozhořčeně skutečnost, která nám oběma byla víc než jasná. V jakým mohl být stavu on, když jsem byla schopná sebrat mu hůlku???
"To sice ano, ale neobyčejně ohebná."
Bylo mi trapně. Příšerně trapně.
"Věř mi, kdybys byla jen o něco tišší, tak jsem tě nechal ležet někde pod schody, ale protože jsem se bál, že by se tu mohli potloukat nespavci z Nebelvíru a uviděli nás, radši jsem tě uklidil k sobě."
Bylo mi zle, zle, zle... Už nikdy nepiju s Quirinusem. Nikdy! Doufám, že je mu taky blbě - a hůř než mně.
"Byla bys teď tak nekonečně laskavá a vrátila mi mou hůlku?" zeptal se tak sladce, že mi přeběhl mráz po zádech.
Ztuhla jsem. "Proč sis ji nevzal?"
Zamračil se. "Snad si nemyslíš, že tě budu prohledávat?"
Když nad tím tak přemýšlím, má bod.
Malý a nepodstatný.
Tak jsem se teda prošacovala sama a k mému údivu a Severusově nezměrné radosti našla jeho hůlku v jednom jediném, kompaktním kuse.
Než jsem odešla, zeptala jsem se ho na věc, která mě v danou chvíli vytanula na mysli: "Jak se jmenovala ta zelenina, o které mluvila Pomona?"
"Ďáblovo osidlo," odtušil.
"To je zelenina?"
"Já bych to nejed´."
Žádné komentáře:
Okomentovat