Úžasný večer. Skoro všichni studenti očividně ocenili výzdobu, z kolegů byl nadšen pouze Hagrid, Hoochová si stále držela vlasy a házela na nás jeden nevraživý pohled za druhým. Že zrovna té vadí něco létajícího! Je to ale v suchu, příští rok máme klid. Spokojeně jsem si nandala jídlo a odstrčila z dosahu svých paží pohár dýňového džusu - když vtom vpadl dovnitř Quirrell, ta smradlavá hrůza na hlavě nakřivo, v tváři bledý skoro jako Snape a v očích hrůza. Zprvu jsem si myslela, že tak reaguje na naši úpravu síně, ale když začal vřískat něco o trollovi, usoudila jsem, že teda asi ne. Naštěstí sebou hned seknul mezi stoly, takže kdyby nezačaly hysterčit všechny čtyři koleje, byl by klid a my se mohli najíst. Takhle nám vyplašily netopýry a my museli jednat. Náš ředitel prokázal neuvěřitelnou chladnokrevnost a rozhodnost, když do všeobecného chaosu a vřavy vyčaroval pro uklidnění studentů hromadu nachových žabek. Sice se to u nich minulo účinkem, ale jako řešení to bylo bezesporu zajímavé a originální.
Prefekti seřadili svá stáda (nebo se o to aspoň dva z nich pokusili) a zmizeli s nimi z Velké síně, Brumbál s celým sborem vyrazil do sklepení hledat trolla. Co zbylo na mě? Samozřejmě! Vzkřísit neohroženého hrdinu! Povedlo se mi to až po druhé facce a pohárku džusu, který jsem mu s citem nalila do obličeje. Přísahala bych, že když otevřel oči, tím prvním pohledem mě chtěl zabít. Pak ale něco vykoktal a vyběhl ven. Ulevilo se mi, protože ten jeho turban smrděl snad víc než obvykle a klečet nad ním ještě minutu, složím se vedle něj.
osiřela jsem ve Velké síni s tisícovkou netopýrů. Šustili mi křídlama nad hlavou. A co jako mám s nimi dělat! Samozřejmě, mohla bych je dopravit zpět, ale proč kazit tu radost někomu jinému? My ze Zmijozelu nejsme nepřející. Takže jsem se vrátila k sobě. Přece nebudu nahánět po škole ředitele a spol., když hrozí vážné nebezpečí, že by mi dal něco za úkol! My ze Zmijozelu nejsme cvoci.
Ačkoli jsem věděla, že se všichni prohánějí po sklepení, nebyla jsem klidná, dokud jsem za sebou nezavřela dveře kabinetu. A vlastně ani pak ne, protože na stole cosi leželo - a já VĚDĚLA, co to je, aniž bych se na to musela důkladněji podívat. Sotva dveře zaklaply, dopis zvedl růžek. Je možné říct, že nedočkavě a zvědavě? Možná trochu vyčítavě? Asi jsem paranoidní. Prostě průvan. Rezignovaně jsem přešla ke stolu a dlooooooouze se něj dívala, snad v naději, že zmizí. Nezmizel. Úhledné písmo na obálce nepřipouštělo dohady, od kohopak asi je. S povzdechem jsem ho zvedla a roztrhla obálku. Na vzorně složeném pergamenu zazářila rudá písmena.
Ahoj holčičko, (Zrudla jsem. Co kdyby to někdo viděl? Co kdyby to někdo ČETL?! Nechci ani domyslet! Musela bych se nastěhovat ještě někam hluboko pod Severuse!) vzpomínáš na poslední pobyt ve Francii? (Jako by nestačil ten začátek! Ono to má i hororový pokračování! Jak bych mohla zapomenout?! Snažili se mě tam předhodit nějakýmu Rupertovi se zálibou v pěstování kytek, co mi šly po krku... Zkuste zapomenout na kytku, od který vás musí odtrhnout čtyři lidi, aby vás nezlikvidovala!) Jak je to dávno! (Moc ne. Jako by to bylo včera.) Pamatuješ si ještě na Huberta? (Ne Rupert! Hubert!!) Ale určitě ano, takový milý a pohledný mládenec. (Buď si vybavuju někoho jinýho, nebo je má matka zvrhlá.) Neuhodla bys, kde teď zrovna je! (Ani bych se o to nepokoušela.) Přicestoval kvůli nějaké obchodní záležitosti, tak nás navštívil. Neměla bys o víkendu čas, aby ses stavila? Rádi tě zase uvidíme a Hubert jistě taky.
PS: Taky se čas od času ozvi, jsme nervózní, když neodpovídáš na dopisy.
Odpovídám na všechny! Netroufla bych si neodpovědět! Třeba teď odpovím, jak moc je mi to líto, že mám moc práce.... Hubert! To tak!
Žádné komentáře:
Okomentovat