Půlka prosince úspěšně za námi. Ještě leden, únor, březen, duben, květen a červen a bude zase chvíli klid. Teď je akorát hnusně. Ráno mi Hagrid přinesl skoro zmrzlou sovu, ani jsem jí nemohla vytrhnout dopis ze zobáku. Pak si ji zase odnesl, aby ji rozmrazil a udržel při životě.
Odpoledne za mnou přiběhl Quirinus, že ho tým Weasley - Weasley šikanuje a pronásleduje se sněhovými koulemi, že má sníh i na místech, kam ani nemyslel, že by se mohl dostat. Takže ono už napadlo... No paráda! Chtěla jsem s tím jít za Brumbálem, ale sotva jsem otevřela dveře, nějaký poryv větru je zase přirazil a skoro mi přerazil nos. Se slzami v očích, pocitem, že má tvář připomíná pánvičku zevnitř a do večera budu modrá, jsem uvařila Quirrellovi horký čaj a naservírovala mu ho ke krbu společně s brandy, aby rozmrzl.
Sotva jsme usrkli a já si spálila jazyk, vpadl dovnitř bez jakéhokoli varování Severus, zabouchl za sebou dveře, beze slova došel ke svému křeslu a zřítil se do něj. Nám, sedícím na koberci u krbu, nevěnoval pozornost ani za mák. Až když jsem mu také nabídla, vzal milostivě mou existenci na vědomí a obtočil zmrzlé prsty kolem hrnku.
"Já se tam nevrátím," zašeptal a soustředěně pozoroval rozčeřenou hladinu, z níž stoupaly lehounké obláčky bílé páry.
Než jsem se stihla zeptat kam, ozvalo se razantní zabušení na dveře. Kdyby Severus neseděl přede mnou, přísahala bych, že je to on. K mému překvapení tam ale stála Hoochová, jinovatku ve vlasech, sníh v kápi a oči vrahy v zamračené tváři.
"Zdravím," zahuhlala a aniž čekala na mé vyzvání, vešla dovnitř. Chvíli jen tak stála a pak dýchla. Velký, demonstrativní výdech. Pak se spokojeně usmála. "Konečně místnost, kde mi nejde pára od pusy," vysvětlila na můj nechápavý pohled.
"Ach, Severus!" vydechla, když zaregistrovala zhroucenou černou postavu v křesle. "U vás teď musí být také krásně. Nevíte, co má tohle znamenat?"
Severus zvolna zvedl hlavu a dlouho se na ni vážně a zamyšleně díval. "Ne," řekl nakonec pomalu.
"M-m-myslím, že s-s-selhalo i- i-izolační k-kouzlo," vmísil se do toho Quirinus. "O-o-obvykle v-vydrží ta p-p-pět let, t-t-takže po těch o-o-osmi už m-mělo n-n-nárok na selhání."
Všichni jsme na něj zůstali zírat jak na zjevení. Trvalo to ale jen okamžik - pak Quirinus zmizel v oblaku sazí, popela a kouře.
"zatraceně, odkdy v tom topíš???" Sibyle úplně přeskakoval hlas, když se snažila uhasit nějaký svetr, který bych nepoužila ani na utření podlahy.
"Zima, kolegyně?"zašklebil se Severus, který jediný seděl z dosahu mého krbu.
Podívala se na něj pohledem, při kterém by se rozklepala polovina Smrtijedů. Severus jen nedbale pokrčil rameny a s aristokratickým výrazem opatrně usrkl čaj. "Jen jsem se ptal," stáhl svou otázku zpět.
Jak prach a saze sedaly, vynořil se i černošedý obrys Quirrellovy postav. Z černé tváře svítily dvě šedomodré oči, to jediné, co si zachovalo svou původní barvu. Flegmaticky ke mně natáhl ruku s kdysi bílým šálkem. "M-m-mohl bych d-d-dostat jiný?"
<![CDATA[//><!]]>
Žádné komentáře:
Okomentovat