Konečně se blíží Vánoce! Poslala jsem domů dlouhý dopis, až se naši po Novém roce vrátí bůhvíodkud, aspoň budou mít co číst. Narby mi pomohl zabalit vánoční dárky a po několika náznacích z mé strany mi dobrovolně nabídl, že je dopraví domů, ať nestrháme sovy. Letos jsem taky přišla o starosti s vánočním úklidem - po tom, jak jsem se týden snažila uvést byt do obyvatelného stavu, jsem líná roztáhnout i závěsy a žiju v šeru. Kdybych je roztáhla, stejně by nedošlo k nějaké změně - venku je šedo, zima a hnusně. Nemusím na to ještě koukat. Stačí, že to vím.
Už se těším, až odjedou studenti a bude tu chvíli zas klid. Zatím se ho ale asi nedočkám. Dnes mě třeba Hagrid dvakrát málem smetl nějakou obří jedlí a potom dorazil Severus, úsměv na líci, že strhnul Nebelvíru nějaké body, protože některý Weasley dal Malfoyovi do zubů. Nechtěla jsem kazit tu vzácnou náladu, tak jsem taktně zamlčela, že Minerva dnes zas dvojčatům nějaké body přidala, když pomáhali Hagridovi, protože uvízl ve dveřích.
Aby to nevypadalo, že nesdílíme všeobecné předvánoční nadšení, šli jsme se podívat do Velké síně. Jak se dalo čekat, Brumbál nás tentokrát opatrně obešel velkým obloukem a výzdobu svěřil Minervě a Filiusovi. Překvapilo mě, že nikde nevidím Rolandu, ale jak jsem se dozvěděla později, snažila se rozmrazit školní košťata a odtrhnout je od zdi.
Večer jsem si otevřela láhev červeného vína, vytáhla několik spisů, co mi tu ležely nedotčeny už od léta a natáhla se na předložku u krbu. Když jsem se dostala k nejnapínavější části pojednání jednoho alpského kouzelníka o zesilujících účincích protěže v lektvaru proti průjmu (opravdu nechápu, proč si ministerstvo myslí, že tohle musím znát), zjistila jsem, že v pokoji už nějakou dobu nejsem sama, jelikož Severus se NUDÍ. A protože se pán nudí, musím z toho zákonitě taky něco mít. Jako by nemohl zadávat o pár stránek delší úkoly... Odložila jsem spis s vědomím, že už asi nikdy nezjistím, jak dopadly zažívací problémy vysokohorského mága, ale ani mě nenapadlo, že bych se měla zvednout ze svého místa.
"A co já s tím?" spustila jsem na něj v naději, že uzná, že nemám svůj den a odejde. "To ti mám něco vyprávět nebo co?"
"Zkus to," ušklíbl se a sedl si na postel, protože v křesle se válela hromada věcí, co mi neříkala pane, které si tu nechali mí nezvaní spolubydlící.
Převalila jsem se na bok a podepřela si hlavu rukou, abych na něj lépe viděla.
"Když mi bylo jedenáct, poznala jsem moc zajímavýho kluka..."
"Stačí," přerušil mě podle očekávání a mně spadl kámen ze srdce.
"Nemáš tu ještě ty šachy?" zeptal se.
Polilo mě horko. Hrát se Severusem cokoli je o nervy. Když vyhraje, je schopen to předhazovat následující půlrok, a když prohraje, není na světě zapšklejšího netopýra - což by mi ani nevadilo, kdyby ovšem byl schopen odepřít mi na tu dobu svou přízeň a nebavil se se mnou.
"Ne!" vyhrkla jsem, takže vyzkoušel Accio do všech stran, dokud nevylétly z jedné z polic a cestou nerozcákly tři broušené křišťálové poháry. Nejradši bych ho zabodla hůlkou - i přes jeho Reparo - já VÍM, že byly rozbitý! Já to poznám! Už nikdy nebudou jako dřív!
Přisedl si ke mně na kobereček a otevřel krabici. Několik figurek předvedlo demonstrativně rozespalé kukuče a na Severusovu výzvu, ať se seřadí, bílý král zavrčel, že zapomněl kam. To je keců! No tak tři roky nikdo nehrál, no! Vážně uvažuju o koupi mudlovských šachů. Když černé zjistily, že budou Severusovy, nastoupaly si na svá místa, kdežto bílé protáhly své vyřezávané obličeje do nejrůznějších grimas.
Zahájila jsem hru. Bílý pěšák zahuhlal, že se může rovnou vzdát a ušetřit mi tak pět minut života. Nevím, jestli to pochopil, ale měl hrát za mě. Po deseti minutách už jsem cítila dost silné nutkání několik těch nevděčníků popadnout a ukázat jim svůj hořící krb zevnitř. Jak má člověk hrát, když vlastní figurky hrajou proti němu?!
Nevím, kdo z nás dvou byl šťastnější, když černý jezdec konečně rozdrtil bílého krále. Kdyby to byl neudělal, udělala bych to sama. Si vážně myslel, že když bude drzej, tak ho budu chránit?
Nalila jsem Severusovi červené víno a oba jsme v mihotavém světle plamenů s uspokojením sledovali, jak se dvě hartusící armády zase dávají pomalu do kupy. Třeba mu to na chvíli vyžene z hlavu tu minulou porážku ve famfrpálu.
Žádné komentáře:
Okomentovat