Jak jsem skoro byla bez práce

Založila jsem novou rubriku. Zatím tu tyhle zprávy byly rozházené po všech čertech, většinou v rubrice Proběhlo mi hlavou, ale zjevně je čas udělat jim vlastní místo a vtisknout jakýs takýs řád. Jak to tak vidím, letos se na podobné články můžete těšit docela často. Pokud teda nedám výpověď, a vy tím pádem nebudete mít útrum.

---

Kdyby dnes stála ředitelka ve dveřích jen o minutku déle, jsem bez místa. Přišla nás seřvat jak malé fakany a já celou dobu jen přemýšlela - tak mám jí říct, že končím, nebo ještě chvíli počkám? Teď? Zítra? Nebo se hecnu a dám těch deset měsíců? Nakonec odešla a já byla bez dilematu. Ačkoli když říkám "dilema"… Když půjdu kamkoli, budu mít víc peněz a budu mít volno po práci. To nepřeháním, to je prostě fakt. Jsem jeden z těch lidí, co může zodpovědně říct, že svou práci dělá z lásky k dětem. Nebýt tam ony, nejsem tam já. Máme úžasné děti, skvělé, nikdy bych nevěřila, že můžu mít studenty takhle ráda. Ale to je tak všechno. Skoro každý měsíc si musím půjčovat, abych vyšla. Lehce nedůstojné, vím, ale stejně kvůli nim stále hledám důvody, proč zůstat, a děsím se chvíle, kdy všechny ostatní věci převáží. A bojím se, že ta chvíle není tak daleko, jak jsem myslela. V tomhle stavu už jsem jednou byla. Dlouho hledám důvody, vymýšlím si záminky, ale pak přijde vteřina a všechno sepne. A nezáleží na týdnech či měsících, na argumentech, rozumu (no, ten tady můžeme pominout - berte to tak, že v sobě mám půlku flašky broskvového tlamolepu, oceňte, že mé věty drží pohromadě, prsty udržím na klávesnici, a ponechte mi uměleckou licenci), odhodlání… Najednou prostě víte a je vám jasné, že jediné, o co teď půjde, je jen čas. (Nečekejte nic hlubokého, čtrnáct dní jsem permanentně vytočená a startuju na první sešlápnutí. Mně už vážně stačí maličko a řadím sprostá slova podle abecedy.)

Začal školní rok - a jak to tak bývá, začal prvním týdnem. První tady nepoužívám jako řadovou číslovku a nemá to nic společného s matematikou. První týden je ustálený pojem. To je týden, oficiálně zvaný projektový, kdy se dělá kulový a jsou zpruzení učitelé i žáci. Zatímco během roku se tyto stavy rozkládají podle momentálních aktivit, první týden je dobou, kdy jsme všichni na jedné lodi. Z různých důvodů a k nelibosti všech.

Dnes jsme měli na programu přednášku. Podle názvu vypadala zajímavě. Přednášející z ní udělal horor. Sice jsem tam nemusela být, ale protože mě téma přitáhlo, nastěhovala jsem se do třídy. Usadila jsem se dozadu k oknu a následující hodinu se proklínala, proč jsem si nesedla blíže ke dveřím, abych se mohla nerušeně vypařit. Snažila jsem se neusnout, snažila jsem se neroztrhnout si pusu od věčného zívání, začala jsem psát další Okamžiky (než mi došlo, že vlastně vůbec nevím, kam jsem tam dospěla), zkoušela se učit jména z kalendáře, počítat vlasy přede mnou sedících studentů - a při tom všem umírala hrůzou, že nebude pauza.

Byla.

Tak rychle jsem ze třídy ještě nebyla. Na konci přestávky jsem naháněla studenty zase dovnitř. Někteří se mě položertem snažili přesvědčit, ať je nechám se někde zašít, ale řekla jsem jim, že maj smůlu, že zašít se jdu já. Na druhé polovině mě prostě už nikdo neviděl.

Před touto akcí jsme měli hodinu. S kolegou jsme měli se studenty řešit nějaké organizační záležitosti - školní parlament, řád studentské kuchyňky (no jo, letos máme kuchyňku, hurá). Obé bylo vyřešeno, jak jen to studentské odhodlání dovolilo. Po téhle přednášce jsme měli v tomto organizačním programu pokračovat. Protože první hodinu měl kolega, téhle jsem se ujala já s tím, že většinu té dvouhodinovky nějak zabijem a pak se uvidí. Potřebovala jsem je informovat asi o třech projektech, což byla akce na víc jak půl hodiny, pak ředitelka chtěla, abychom jim pustili videjko, což bylo dalších třicet minut, takže dvouhodinovka mohla být zabitá dost dobře. Vyřešila jsem si své projekty (výjezd do Německa se shledal s "nečekanou" reakcí - "To jako že si doma máme ubytovat nějakýho skopčáka?" Projekt, kde by měli investovat do účastnické knížky byl přijat ještě nadšeněji. Na rovinu jsem jim řekla, že mě už s těma blbýma knížkama na poradách pruděj už rok, takže jim knížku klidně zaplatím ze svýho, protože už toho mám fakt po krk. Ostatně jak jsem to počítala, většina mé současné výplaty jde na materiály a různé pomůcky do školy. V podstatě si platím, že mohu pracovat, takže další výdaj mě nezabije a já už fakt chci mít klid. A pak ještě přišla nabídka zájezdu. Což o to, dobrá. Ale o podzimních prázdninách a další čtyři tácy by padly "ve prospěch" školy. Fakt celá žhavá. Potom dorazil kolega, a protože jsem měla dořešeno, on taky neměl moc co řešit - chápejte, pondělí třídnický, úterý třídnický, ono se přes prázdniny vždycky nashromáždí tolik věcí, co musíte s dětma probrat! Tejden málo! - tak že tedy pustíme ono video. Kdo to nevíte, oznamuju, že jsme počítačová škola. Ano, já, co jsem ráda, že v počítači najdu word, působím na počítačové škole. V ŠVP máme, jak jsme moderně vybaveni. Když jsem to četla, nevěděla jsem, jestli se smát, brečet, ožrat se, každopádně mi bylo jasné, že bych nemohla dělat školní inspektorku, a narostl ve mně respekt a obdiv vůči těmto lidem. Já bych tyhle slinty pořád dokola číst nemohla a pozavírala bych půlku škol už jen proto, abych svět zbavila těhle nablblých dokumentů. (Konec vsuvky.)

Protože znám skutečný stav techniky na naší škole, videjko jsem si z youtube předem stáhla - to víte, pc škola, co kdyby nešel ve třídě net.

Nezklamal. Nešel.

Ale žádný problém. Hodila jsem videjko na flashku a přehodila do školního počítače. Kdo to nezaregistroval, připomínám, že jsme pc škola.

V tom pitomým školním počítači byl na přehrávání jen windows media player. To je ten shit, co mi vždycky akorát sekne notebook a zabírá místo. A tenhle programátorskej skvost neznal formát mp4 a nemohl ho tudíž přehrát, že jo.

No nic, nevadí. Nejsem na té škole první rok, jsem připravená. Odpojila jsem školní techniku a zapojila svou.


Načež jsme s kolegou zjistili, že nepřeřveme celou učebnu. Že na pc škole není jedinej funkční reprák, o tom pomlčím. Už tu nebyly vloni. Kolega si do hodin nosil svůj vlastní, já si odmítla vlastní koupit s tím, že jestli chtějí studenti dělat poslechy, buď si sednou tak blízko, aby slyšeli, a zavřou tlamičky, nebo jim to nahážu na net a poslechnou si to sami. Nehodlám škole dokupovat základní vybavení. Jako sorry, ale fakt ne.

Takže jsme video vypnuli a šla se řešit zase kuchyňka. Děcka zpruzený, takže si dovedete představit, jak asi vypadaly návrhy řádu, co sepisovaly. Nicméně jednomu se nás zželelo a odevzdal kvalitně zpracovaný provozní řád.

Do konce dne zbývalo půl hodiny.

Pokusila jsem se děcka pustit dřív, ale neklaplo to, protože ven se musí kolem ředitelny a odsud mi je poslali zpět. Tak jsme stáli u dveří a jak dementi odpočítávali minuty. Když už konečně mohli být oficiálně propuštěni a zmizeli, zapadla jsem do kanclu dořešit jeden posudek. Během chvíle tam byla ředitelka a seřvala nás s kolegou jak fakany, jak si to představujem, že jsme ten den neměli připravený, a jako vždy došlo na to, že taky nemusíme dostat výplaty. Protože si uvědomuju, že jsem kvalitně vytočená z předchozích dvou týdnů, mlčela jsem, takže svou pověst hájil akorát kolega. Až když se dostala k tomu, že si myslela, že když jsme měli řešit řád, tak jsme ho i vyřešili, tak to prostě nešlo. Víte, na jednu stranu se snažíme dětem tvrdit, jak jsou dospělé a že tak s nimi podle toho budeme jednat, že jim přenecháváme jisté pravomoce, například to, že si mohou rozhodnout o tom, jak se budou chovat v té zpropadené kuchyňce. To je ten řád, který mají vymyslet z fleku během jedné z takových hodin, co jsme měli dnes, ten řád, který jsme my řešili jak pitomci už čtrnáct dní na poradách, ale přijít s ním mají oni - pokud možno v té podobě, jak jsme ho vymysleli my, protože jinak to nejde, že jo. Sice si bokem říkáme, že to nemusí být napoprvé na sto procent, že je dobře nechat je trošku si natlouct ústa, že sami dospějí k tomu, že takhle to nejde, že se to musí jinak…, ale to jsou kecy. Já to vím, děcka to vědí. Vedení to tvrdí - a možná tomu věří, že tomu věří - ale ve skutečnosti chce stoprocentní výsledek a chce ho hned. Bez toho, aby si k tomu studenti došli přes své zkušenosti, prostě chce výsledek. Jeden konkrétní výsledek. A když se odchyluje, je to blbě, protože to je špatný výsledek. Matematici jsou asi takoví. My jazykáři žijeme v šedých vodách neurčitosti a nekonečných možností. Možná to není správný výsledek, ale za předpokladu, že se budeme dívat odsud a pod tímhle úhlem, a támhleto se nám skryje a tady se to takhle umaže a támhle… A jo, vono by to šlo… A pak je tu ten prima předpoklad, že když se vymyslí řád, že ho HNED BUDOU VŠICHNI STOPROCENTNĚ RESPEKTOVAT. Já to musela napsat velkými písmeny, protože malými to vypadá tak blbě, jak to zní, a velká se hůř čtou. Já nevím, jestli jsem tak mimo, nebo co, ale prostě nikdy by mě nenapadlo tohle předpokládat. OK, jsem ve školství pět let, ona možná třicet, naše zkušenosti se nedají srovnávat, ale jako… Fakt jsem tak mimo???

Takže tam na nás řvala a promlouvala nám do duše (chápejte, v minulé práci se na mě řvalo skoro každý den a od stavu, kdy jsem se psychicky hroutila už jen z toho, že jsem se nadechla, jsem se dostala do stavu, že všechno jde mimo mě, ať chci nebo nechci), jak jsme ji zklamali, jak je na nás rozzlobená, jak jsme se na to vykašlali, že jsme nepřipravení, že tam studenti uklízečce (ve studentské kuchyňce v nezamčeném šuplíku) sežrali sušenky a že strkali nohy do myčky. Uznávám, možná jsem jim mohla říct, že nemají žrát věci, co nejsou jejich, ale ani mě nenapadlo, že by tam něco takovýho mohlo být. Vždyť - studentská kuchyňka, nezamčený šuplíky… Jako jsem to jenom já, nebo prostě… Mě by ani nenapadlo tam cokoli nechat! Tak mě prostě nenapadlo, že si tam může nechat něco někdo jiný! Vy byste si dali jídlo na volně přístupné místo mezi všechny studenty a čekali, že tam zůstane? No nic, mlčela jsem, moje chyba, ale s myčkou už jsem se fakt ohradila, že jsem se vážně nepřipravila na to, abych studentům říkala, ať tam necpou nohy. To mě fakt nenapadlo.

Tak jsme se nechali seřvat, já nenápadně hodila word přes stránku s nabídkami práce, a nechala ji doječet. Možná jsem zbabělá, nevím, možná bych měla víc bojovat, ozvat se, ale já to prostě neumím. A nesnáším. Nesnáším konflikty jakéhokoli druhu. Nesnáším, když řve někdo na mě, nesnáším, když musím řvát já na někoho (Vloni jsem měla u jednoho svého kázeňský přestupek - jednalo se o naprostou blbost, ale udělalo se z toho kdovíco. Taky jsem to musela řešit a bylo mi trapněji než dotyčnému. Vyřešila jsem to nakonec tak, že jsem si ho pozvala k sobě, řekla mu, jak se situace má, aby byl v obraze, a že kdyby potkal ředitelku, ať se tváří zkroušeně, že jsem ho seřvala. Prostě na to pedagogické působení asi nejsem.). Ale uznávám, že mně se to mluví. Jsem svobodná, nedržím si vlastní byt, a kdybych šla prodávat fusekle, budu mít víc peněz než teď, a k tomu volné večery. Kolega má byt, manželku, dítě. Mně můžou vyhrožovat, že mi nezaplatí - a nezaplatí mi a jdu z minuty na minutu. Já tu nejsem připoutaná a nehodlám na téhle škole zůstat do budoucna tak jako tak. Ale kvůli němu mě to vážně vytočilo a žere mě to ještě teď. My jsme nepřipravení?! Učíme na střední počítačový škole, nemáme připojení, přehrávač videí ani pitomý repráky!!!

Možná si říkáte, že takhle anonymně se mi to kecá. Bez postihu, zodpovědnosti… Víte, občas se přistihnu při myšlence, že bych možná byla i ráda, kdyby si to vedení přečetlo a zbavilo mě tím dilematu, zda mám dávat výpověď sama a kdy… Hezky bezbolestně, bez neustálého zvažování, prostě tak...(Jenže já mám ty naše děti vážně ráda a strašně ráda tam s nimi jsem, i když jinak je všechno na určitý orgán. A já racionálně vím, že je blbost zůstávat jen proto, ale znáte mě už několik let, tak víte, nakolik já jsem racionální.)

edit: Na konci článku mám v sobě flašku skoro celou. To jen pro ty, co by mi chtěli vyčítat stylistické nedostatky. Momentálně pořádně nevím, co je "stylistický", a vlastně je mi to docela jedno.