Už jsem tady zmiňovala, že jsem si kvůli festivalu brala dovolenou, tak ještě pár kratičkých dojmů, aby bylo vidět, že to stálo za to (i když i ten samotný den volna by byl prima).
Pršelo a blýskalo se sedm neděl
Poprvé v životě jsem postavila stan. Když jsem do něj večer dorazila, vytvořila jsem si žlábek, aby voda, co během dne napršela, stekla na jednu stranu. Stan ve svahu prostě není žádná sranda. Příslušnou stranu jsem obložila toaletním papírem. Ještě že jsem nečekala návštěvy. Druhý den jsem stan lehce poupravila, aby na vrchní straně nevznikal přehyb, díky němuž mi tam tekla voda. Co na tom, že je stan nepromokavý, když rybník na sobě neudrží. Vzhledem k tomu, že pršelo prakticky každou volnou chvilku, byla šance zkontrolovat, jestli už stan stojí, co se týče nepropustnosti dešťových kapek, lépe. Nestál. Plachty se mi v inkriminované stěně dost natěsno dotýkaly, takže jsem byla, kde jsem byla. A toaleťák taky. Probuzení ale nic moc. Napotřetí se mi konečně podařilo vychytat všechny problémy. Denní deštíky přežil v suchu a v noci byla taková kosa, že jsem nemusela řešit, jestli můžu usnout, aniž bych se probudila v jezeře, protože jsem neusnula skoro vůbec. Poučení pro příště - nespoléhat na léto a víc trik s dlouhým rukávem. Vrstvy jsou základ.
Díky dešti jsem se ale jak na Zrní, tak na Triggerfinger dostala bez problémů až úplně dopředu. Zrní bylo účelem, Triggerfinger příjemný bonus a nová láska.
ToiToi
Hned první ráno po probuzení jsem vyrazila do města hledat sprchy. Toi Toi v areálu festivalu mě k očistě dvakrát nelákaly. A když si neumyju hlavu, tak jsem vzteklá. A když se nevysprchuju, tak jsem vzteklá. A měla jsem tu být od čtvrtka do pondělního rána. To je příliš vzteku.
Cestou jsem narazila na další pátrací skupinku a s vydatnou pomocí domorodců jsme našli základku, zemi zaslíbenou, kde jsme měli k dispozici sprchy.
Toalety Toi Toi jsou rovněž moje noční můra již řadu letu. Toalety na benzínce u areálu naštěstí vyřešily problém, jestli budu moct těch několik dní jíst. Sice za dvacku, ale jsou chvíle… a některé situace… prostě k nezaplacení.
"A nebuď smutná."
Celkově jsem jela se smíšenými dojmy. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou stranu se mi tam vůbec nechtělo. Mně se totiž nikdy nikam nechce. Ale pozitivní bylo, že jsem jela sama. To znamená žádné "Bavíš se? Ty se nebavíš!", "Na co myslíš? Vypadáš smutně.", "Baví tě to? Chtěla bys radši jinam?", "Tak se aspoň usměj." Já za to nemůžu. Prostě tak vypadám. To je můj ksicht, s tím nic nenadělám! Vloni (= minulý školní rok) jsem byla dohnaná na jeden seminář, v jehož rámci přednášející tvrdil, že své pocity a nálady můžeme do jisté míry sami ovlivnit. Když nasadíte úsměv, budete se cítit šťastnější. Nebudete jásat, ale prý tam nějaký obrat k pozitivnějšímu bude. Organizmus je tak nastaven. Když budete vysílat signály spokojenosti, začne se tak chovat. Měli jsme zavřít oči, usmívat se a pak říct, jak jsme se cítili. Každý tvrdil, že to cítil, něco jako pozitivní energii, že to opravdu funguje. Já celý půlkruh, než se dostala řada na mě, přemýšlela, jak na otázku, jak jsem se cítila, slušně odpovím, že jako debil. Nakonec jsem zvolila variantu "neautenticky" a byla jsem na sebe neskutečně hrdá. Pán jen pokýval, protože během předchozích aktivit už zjistil, že se se mnou nedá pořádně pracovat, že reaguju naprosto mimo očekávání a něco se mnou není v pořádku.
Téhle věty jsem byla ušetřena. Do soboty. To byl koncert Krchovského, pro mě vrchol celé akce. Od samého začátku vyhlížený a nedočkavě očekávaný. Kdyby tam byl jen on, jsem spokojená. Samo sebou jsem musela být úplně vepředu. A byla. To prostě bylo bez diskuzí. A bylo to boží, úžasný, skvělý, prostě… No nic, tohle si nechám od cesty. Spokojme se s tím, že to bylo úžasné. Téměř až do konce koncertu. Pak se přede mě namáčklo nějaké pako, nalepilo se na zábradlí a zničilo mi výhled. Začala jsem hledat úhly, pod kterými uvidím. Vždy, kdy jsem ho našla, ten pablb změnil polohu. A nakonec se začal bavit s ochrankou. Překlad: Aby se slyšeli, museli na sebe řvát. Na koncertě. Krchovského. Přede mnou. Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak jsem byla vytočená. A pak se ten pablb otočí ke mně a zeptá se "To myslíte vážně, tenhle výraz? Usmějte se. Tohle je zábava…" Pominu, že zrovna byla na programu píseň o sebevraždě, ale to byl Krchovský! Toho musím slyšet, vidět, kdyby to šlo, tak si ho očuchám, ošmatám a vezmu domů! A tomu debilovi se nelíbí, jak se tvářím?!
Ahoj, rád tě vidím, jak je?
Jak už jsem psala, jela jsem sama, nadšená, že se několik dní nebudu muset socializovat a tvářit, jak se bavím. Pro někoho možná nepochopitelné, ale já jsem na vrcholu blaha, když nemusím s nikým mluvit a nikdo nemluví na mě. Navíc bez netu, takže žádný školní mail, nikdo mě nezastihne…, absolutně jiná realita. (Nějak podobně znalo i blogové téma týdne z minulého týdně - z jiného světa nebo tak podobně. Chvíli jsem tak chtěla pojmenovat svou novou rubriku, když sem píšu především o škole, ale nakonec to vyhrálo tohle.)
Samozřejmě že nakonec věci dopadly trochu jinak. Hned první den mě zastavila holčina, kterou jsem viděla poprvé v životě - moje spolubydlící. Já mám problém identifikovat lidi, které potkávám denně, ale vytrhněte mi je z kontextu, a jsem ztracená. Zvlášť když je nemám na facebooku. Druhý den jsem se setkala s paní, kterou jsem potkala pár dní předtím ve vlaku, když jsem jela ze svatby. Trochu jsme se bavily (České a dráhy a společné trčení na nádraží při čekání na zpožděné spoje), slovo dalo slovo, zjistily jsme, že každá míříme stejně a domluvily se, že se tam sejdeme. Když jsme se pak na konci festivalu rozcházely, aspoň jsem se konečně zeptala na jméno. A aby toho nebylo málo, potkala jsem dvě své bývalé studentky. Myslím, že jsem se rozplynula ve vzduchu, jen aby si mě nevšimly. Prostě já a socializace…
Žádné komentáře:
Okomentovat