Nechci tu působit nějak depresivně, ale možná to trochu vysvětlí, proč to tu zase začalo přibývat tak pomalu. Ano, vlezly na mě nějaké všeobecné chmury, takže mi to nějak nejde. Tímto taky omlouvám svou absenci invence cyprealistům a Colleen, že už jsem zase na sedmi stránkách.
Dneska jsem si přečetla článek o úmrtí Whitney Houston. Nejsem její skalní fanynkou, můj svět se tím nezbořil, ale je bez diskuzí, že hudba ztratila ohromný hlas - i když v poslední době to nebylo nikterak slavné. Článek sem jen přelétla očima a pak jsem udělala tu chybu že jsem se koukla na první stránku diskuze. Tohle dělám jen výjimečně, protože jsem potom vždy akorát tak vytočená a je mi smutno, že asi žiju ve státě plném debilů, kteří navíc bohužel umí psát, a říkám si, jak by bylo krásné, kdyby se analfabetizmus trošku rozmohl.
Neříkám, že jsou takoví všichni, ale i jeden blb dovede přeřvat stovku normálních lidí jen proto, že řve, aniž by měl v podstatě co. Nezáleží na obsahu, záleží na hlasitosti. Moudřejší ustoupí - a pak se divíme, co to stojí vepředu. Veskrze se všechny reakce daly předvídat - lítost, uznání a pár těch, na kterých se bohužel náš školní systém dopustil velké chyby a naučil je psát, kteří se do ní kamžitě museli pustit, že byla feťačka s mizerným chlapem, tak co čekala, že si za to mohla sama. Vzpomeňmě na reakce u Amy Winehouse... Neohajuju její styl života. Drogy jsem sice nikdy nebrala, cigaretu jsem nikdy ani neměla v puse, díky čemuž na mě naše polská "delegace" loni koukala jak na exota a nemohli pochopit, proč a ak je to možný. Prostě jsem jen nikdy neměla potřebu. Nikdy jsem nestála v čele nějaké party, nikdy jsem ani nepatřila do nějaké party, kde bych někomu něco musela dokazovat. Stála jsem tak nějak na okraji - a tam jsou přece divní lidé, od kterých se čeká, že budou mít divné postoje. Čas od času si dám skleničku, pivko. Na alkoholičku to sotva dotáhnu, na to nemám. Žiju si svým průměrným životem, občas se vznáším nahoře, občas se hroutím a plácám dole, ale většinou jsem v jakémsi vzduchoprázdnu. Zkrátka - svůj život nemohu ani v nejmenším srovnávat s jejím, tak jakým právem ji mohu odsuzovat. Jistě, všichni víme, co je správné a co není - a že se tím všichni do puntíku řídíme, že? Všihni žujeme v nějakém napětí, hroutíme se po srážce s blbcem, potížích v práci, před zkouškami, ve vztazích - a v těhle chvílích se uchylujeme k nějakým ventilům. Kolik ale ventilů potřebuje člověk vystavěný všem na očích, když takovým lidem se úspěch neodpouští a každé zaškobrtnutí se ukládá a vytahuje při každé myslitelné příležitosti? Dokázal by někdo z těch morálních autorit kázajících svá moudra a odsuzujících prohřešky těch, co podlehli, ustát takový tlak? Dokážou si to vůbec představit ve svých šedivoučkých skrytých životech, o nichž nikdo nikdy neslyšel - a ani slyšet nechce? Co dokázali tihle lidé, kteří se poloanonymně vynoří akorát v takovýchhle chvílích, nakydají hnůj, potom se vrátí s pár vulgaritami a zpochybněním inteligence těch, co si s nimi dovolili nesouhlasit (taková drzost!), a pak zase zapadnou, přesvědčení o zkaženosti světa a hlouposti všech okolo?
Nikdo přece po nikom nechce psát ódy na všechno, s čím nesouhlasí. Nikdo nechce, abychom se tvářili zlomeně. Ale kam se poděla nějaká prachobyčejná lidská slušnost? Říkáme si lidi, ale nechováme se často ani jako zvířata, protože ta mají alespoň ke svému chování důvody. My si jen myslíme - a zdůvodňujeme - a takhle to vypadá. Mohla bych napsat, že dřív se k sobě lidé chovali líp. Mohla. Můžu napsat cokoli. Ale nevím, jestli tomu věřím. Je mi 27, moje "dřív" se ještě ani nestalo minulostí. A i to, co mi v dětství mohlo připadat idylické, z odstupem a jinou optikou získává jiný nádech. Brát si za vzor starší generaci, když za nich bylo všechno líp a oni byli vychovanější? Když vás nějaká bába v mhd seřve, že sedíte na jejím místě - a půlka busu je prázdná - tak vás ideály o vychování taky přejdou. Když na vás dědek nad hrobem přes půlku ulice spustí oplzlé poznámky, nejradši byste gentlemanovi ze staré školy ukázali zdvižený prostředníček - a doufali, že to přes brýle uvidí a pochopí. Prostě hledat někde slušnost nemá smysl. Buď ji máme v sobě, nebo ji nemáme. Bez ohledu na věk.
Nedávno jsem koukala na nějaké staré filmy. To taky moc často nedělám, asi na mě fakt leze zima. Dívala jsem na uklizené, čisťounké interiéry, uhlazené pány, upravené dámy a řešila něco, co vypadalo opravdově - i když umělé, pořád to působí smysluplněji než to, co je za dveřmi - jenže i to nakonec skončí a člověk se uvědomí, že to, co působí jako iluze dnes, byla iluze i dříve. No, asi je to naše přirozenost a je třeba se s tím smířit. Že by skutečný význam slova "humánní"?
Žádné komentáře:
Okomentovat