Tak co, udělám z ní vlkodlaka? Uzavíráme sázky a jdeme na to.
Ještě nikdy nebyl kalendář takovým mým nepřítelem. Odpočítávala jsem dny do úplňku s ještě větší hrůzou než do narozenin. Půlka prázdnin se přehoupla, dopisy budoucí generaci studentů byly rozeslány, mé nervy už skládaly vlastní marše, spát jsem nemohla ještě víc než ve škole, zkrátka - cítila jsem na odpis (říct, že jsem se cítila pod psa, by byla docela ironie). Trošku mě uklidňovalo jen pomyšlení, že v téhle kondici nemám šanci nějakou proměnu do čehokoli přežít, takže jestli se stanu vlkodlakem, nebudu jím dlouho.
Každé ráno mou první akcí bylo, že jsem vystřelila ruce k tvářím, abych se ujistila, že se nekoná nějaké strniště. Hned potom jsem proklela Lupina až do čtvrtého kolene a odebrala se do koupelny, abych se podívala, jestli mě dotyk neošálil. Ze zoufalství jsem začala běhat, abych se rozptýlila. Dokonale jsem poznala les za domem (na mnoha místech z větší blízkosti a důkladněji, než jsem zamýšlela), ale nezapomněla jsem na nic. Akorát jsem na to myslela v pohybu. Dobrý pocit z pohybu, jak se obecně říká tomu stavu, kdy popadáte dech, potíte se a přejete si zůstat sedět navěky, mi kazil Narby (když se náhodou uráčil zjevit), který hudral, že musí pořád prát. Jako bych si to nezvládla vyprat sama. Z mých sportovních aktivit ale jasně vyplývala jediná věc: ať již se měním nebo neměním, na mou fyzičku to vliv nemá absolutně žádný, o smyslech a reflexech ani nemluvě. Rozplácnout jsem se dokázala kdykoli a kdekoli. Na druhou stranu - jako vlkodlak aspoň budu vědět, do čeho jdu.
Tři dny před úplňkem jsem nespala vůbec. Třetího dne jsem po doploužení se do koupelny ani neměla sílu se leknout. Vypadala jsem strašně a zjistila jsem, že jestli si budu chtít změnit barvu vlasůna svou "pracovní", budu muset vyrazit do drogerie nebo do kadeřnictví (postrádala jsem odvahu namířit na sebe hůlku), protože černá se mě odmítala pustit. Zatím mě to moc netrápilo.
Den před úplňkem jsem nebyla celé dopoledne schopná vylézt z postele a postavit se na nohy. Celé odpoledně jsem nebyla schopná vstát z gauče. Hlavou mi proběhlo tolik scénářů, že bych mohla dobýt Hollywood, kdyby se Brumbál rozhodl uvolnit mě ze svých služeb. Večer jsem si uvědomila, že nemám v domě žádný alkohol, a nedokázala jsem pochopit, proč jsem od začátku prázdnin něco neobstarala, když mi muselo být jasné, že jeho chvíle přijde. Po přesunutí se na lože jsem upadla do něčeho, co by se klidně dalo označit za koma.
***
Ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná za nic.
A taky už nikdy nebudu.
Probrala jsem se na stejném místě, kde jsem večer usnula, ve stejném triku a možná i ve stejné pozici soudě dle toho, jak mě bolelo za krkem a ještě jsem si zvládla přeležet ruku. Ani mi nevadilo, když mi paží proběhla armáda mravenců, než se mi vrátil cit a pohyblivost do prstů.
Nic se nestalo.
Pod postelí neleželi zakousnutí králíci, okno bylo vcelku, dokonce i zavřené, dveře nepoškrábané, já neměla žádné nové nevysvětlitelné zranění ani špínu za nehty… Pro jistotu jsem si otřela ústa. Žádná krev.
Přehodila jsem přes sebe lehký župánek a bosky vyrazila do kuchyně na ranní kávu. Nutně jsem potřebovala doplnit kofein, abych překonala únavu nashromážděnou za poslední dny (a z předchozího období).
V obýváku jsem zaslechla nějaké zvuky, Narby mě asi poctil návštěvou a něco tam kutí. Lítostivě jsem zavrhla myšlenku, že by na mě myslel tak moc a káva už stála na stole.
Za dveřmi jsem ale opravdu ucítila nezaměnitelnou vůni a srdce mi v hrudi radostí poskočilo. Merline, já jsem dnes tak nenáročný člověk!
S radostným očekáváním jsem otevřela dveře a srdce se zase vrátilo na své původní místo.
Narby tu nebyl.
"Co ty tu děláš?"
Severus stál u okna, popíjel moji kávu a koukal se ven. Po mém dotazu se obtěžoval ke mně otočit.
"Přinesl jsem ti sérum proti blechám, mast na hladkou a lesklou srst a přišel jsem se zeptat, jestli mám pověřit Hagrida výstavbou boudy a jestli mám začít shánět obojek."
Ranní euforie byla rázem tatam.
"Proč se vůbec obtěžuješ?"
"Čistě z dobroty srdce. Ale jak vidím, asi to bylo zbytečné a nic převratného se neděje. Škoda, ta myšlenka byla inspirativní."
"Nikdy jsem tě netoužila inspirovat," zamumlala jsem a přitáhla si župánek víc k tělu. Nenápadně jsem se rozhlédla po kuchyni, jestli tu není něco, co bych přes sebe mohla přehodit, protože tenhle úbor mi nepřišel dostatečně reprezentativní. Vzhledem k roční době ale kuchyň nenabízela příliš možností k zahalení, pokud jsem se nechtěla ověsit utěrkami. A to jsem nechtěla. Takže jsem založila ruce na hrudi a doufala, že to působí přirozeně.
Asi ne.
Protočil očima. "Před pár týdny jsi spala v mé posteli," připomněl mi jednu z nocí, co jsem toužila zapomenout. "Dokud tu nestojíš v nebelvírském stejnokroji, je mi to upřímně jedno."
Než jsem se zmohla na smysluplnou reakci, vypadla z něj další věc, co mohla zůstat nevyřčená a konverzaci by to neuškodilo: "Vlastně když uvážím události letošního roku, především tu jednu, kdy jsme tě museli s Lockhartem transportovat z Prasečí hlavy, tak mě udivuje-"
"Za to nemůžu!" ohradila jsem se zděšeně při představě, že se o tom ještě nakonec něco dozvím.
Pobaveně povytáhl obočí a nasadil vševědoucí úsměv. "Ne? Já vám oběma říkal, že je to stupidní nápad - však byl tvůj - ale nikdo mě neposlouchal."
"Co byl můj nápad?" hrklo ve mně.
"No… Lockharta se už asi nezeptáme, že?"
"Ptám se tebe!"
"Já vám slavnostně slíbil, že se vám do toho plést nebudu, což teď sice lehce porušuju, protože to nebyla zábava, ale více zasahovat bych asi neměl. Ostatně bylo to tvé přání."
Zalitovala jsem, že mám hůlku u postele.
"Severusi, zatraceně, mluv!"
"No podívejme se. Před pár okamžiky se to radostí tetelilo, že tomu nenaroste ocas, ale už je to zase ve své kůži. Nespokojené a nevděčné."
"Neoslovuj mě ve středním rodě a mluv!"
Sklopil očí k šálku, pomalu zamíchal jeho obsah a ještě pomaleji se napil.
"Trápily by mě výčitky svědomí, navíc bys mi stejně nevěřila."
"Netrápily a druhé nech k posouzení na mně."
"Řekni si Brumbálovi o Myslánku a klidně ti to ukážu. Ale do své hlavy tě nepustím."
"Myslánku? K čemu?"
Nadskočila jsem a uhodila se hlavou o furta. Když jsem se ohlédla, stál za mnou Brumbál, otcovsky se usmíval, ale z očí mu koukala zvědavost. V předsíňce nervózně přešlapoval Lupin. Já mám dneska snad den otevřených dveří!
Žádné komentáře:
Okomentovat