81. kapitola

Pád 2 81

---

Z pracovny, jak jsem si soukromě nazývala svůj kutloch se stolem a knihovnou, se ozvala rána. Natočila jsem hlavu za hlukem, i když mi bylo jasné, že nic neuvidím. Prostě reflex. Usnout jsem nemohla, ale vstávat se mi nechtělo, i když by na to byl pomalu čas. Chtěla jsem tu zůstat zalezlá po konce školního roku a pak vypadnout pryč. Následovala další rána. A další. Asi až po sedmém žuchnutí mi došlo, že Rufus asi objevil knihovnu a začal v ní dělat pořádek. Uklidím to později. Nebo ještě později. Nebo odchytnu někde dvojčata Weasleyova, dluží mi laskavost.

Přitáhla jsem si deku až pod bradu, protože v kamenných bradavických zdech je teplo snad jedině přes prázdniny, což sice taky nevím jistě, ale nikdo mě nepřinutí, abych si to ověřovala. Civěla jsem do stropu a přemýšlela, že stejně asi do konce roku budu muset vylézt ven. Neveselé vyhlídky.

Z krbu se vyvalil mrak sazí (A dilema bylo vyřešeno. Nebudu uklízet knihovnu, celý den budu uklízet ložnici.), následovaný věštkyní. Chtělo se mi vylézat zase o něco méně. Vážně jsem se necítila ve stavu poslouchat, že umřu.

"Potřebuješ kafe," byla její první slova poté, co vylezla z krbu. Asi ho budu muset zazdít. Dokud bude existovat letax, zřídím si uprostřed pokoje ohniště.

"Celou noc jsem nespala, nepotřebuju kafe, potřebuju se vyspat," zahučela jsem a povytáhla deku ještě o něco výš. Nepotřebuju, aby cizí zraky viděly, že jsem se po příchodu ani nenamáhala s převlékáním a padla do postele v tom, v čem jsem přišla.

No co, aspoň jsem se zula.

Nesouhlasně se podívala na ten kousek, co ze mě mohla vidět, ale potom se zarazila. Něco se dostalo do jejího zorného pole, co ji upoutalo. Udělala úkrok stranou a naklonila se, aby viděla na mé dveře.

"Ztratila jsi klíče?" okomentovala mé bezpečnostní opatření.

"Ne."

"Tohle nikomu stejně ve vstupu nezabrání, akorát si na tom někdo přerazí nos."

Kéž by to byla věštba!

"To mi vcelku vyhovuje."

"Potřebuješ panáka," poupravila své první hodnocení. Tohle už mi znělo rozumně. Ale zase jsme byly u prvního problému - nechtělo se mi vylézt z postele. A už vůbec se mi nechtělo opouštět své komnaty a vstupovat do jakýchkoli sociálních interakcí. Sibyla je ale asi opravdu vědma, protože odněkud z šál vytáhla láhev cherry.

Změnila jsem názor na nevylézání z postele a vyrazila pro skleničky.

Skleničky jsem nenašla, ale hrnečky taky dobrý. Musím si sem vzít zase na slovíčko Narbyho, ať mi podá hlášení o aktuální lokaci mých věcí. A jestli mi oznámí, že mě zase přestěhoval a začal teď stěhovat i nádobí, tak už ho uškrtím.

"Jak to snášíš?" zeptala jsem se, když Sibyla rozměřila dávkování.

Nechápavě zamrkala za svými lupami (děsivý pohled), až jí došlo, co mám na mysli.

"Já mu to říkala. Už před… ehm… hodně lety."

"To jsem pochytila, ale nemyslíš, že…" snažila jsem se vymyslet dokončení věty, aniž by obsahovalo něco jako: to asi nebral vážně, protože to nikdy nikdo nebere vážně.

Pokrčila rameny a podívala se k chabé barikádě u mých dveří. Vzápětí se ozval dutý náraz a pár kleteb, které neměly s kouzly nic společného.

"Tohle jsem taky říkala," zkonstatovala nevzrušeně, vtiskla mi láhev do ruky a zmizela v krbu. Správný věštec ví, kdy vyklidit pole.

A jak rovněž říkala, ve vstupu to samozřejmě nikomu nezabránilo, jen přišel v ještě horší náladě, než by asi dorazil za jiných okolností. O tom by se ale dalo asi s úspěchem pochybovat, protože i bez mého přičinění se nezdálo, že by se vyspal dorůžova.

Jak se ukázalo o chvilku později, nevyspal se vůbec, protože jeho se Brumbálovi na tu celonoční oslavu vytáhnout podařilo. Měl kruhy pod očima a okamžitě se přesunul na své obvyklé stanoviště. Postavila jsem pozůstatky po Sibylině návštěvě na krbovou římsu, ale než jsem se stihla zeptat, čemu vděčím za tu čest, už zase vstával.

Ne na dlouho. Podmračeně sáhl pod sebe, vytáhl kocoura a zahodil ho na zem. Před dopadem se Damien otočil a zmizel do pracovny pod stůl.

Nadechl se a zvedl paži směrem ke dveřím, ale nakonec zase ruku nechal klesnout a na nic se neptal. Já taky na srdci nic neměla, takže jsme chvíli svorně mlčeli. Ať přemýšlel o čemkoli, bylo mi to upřímně jedno. Já dumala jen o tom, nakolik je nevhodné vrátit se do postele, když mám pánskou návštěvu. Nakonec jsem uzavřela kompromis sama se sebou. Severus není pánská návštěva. Severus není návštěva. A pokud v té posteli neusnu, je vše v pořádku. Vylezla jsem nahoru a zaujala posed se zkříženýma nohama a čekala, co bude. Po očku jsem zkontrolovala čas, abych nepropásla dobu, kdy bude většina lidí na obědě, abych sbalila Zlatoslavovy věci. Severus se zanořil do hlubin křesla a trudnomyslnosti a tvářil se, že tu není. S tím jsem neměla problémy, jen mi vadilo, že se já se nemohla tvářit obdobně. Když jsem dospěla k názoru, že vzájemná ignorace spojená s nicneděláním už stačila, vzala jsem si z nočního stolku úkoly a pustila se do opravování.

"Čtyři sta bodů," promluvil už u druhého pergamenu.

Protože tématem úloh byly vzájemné vlivy mudlovských a kouzelnických her, chvilku mi trvalo, než mi došlo, že tohle nebyla věcná poznámka k tématu, nýbrž něco jiného, co leželo mému kolegovi v hlavě.

"Hm?" zeptala jsem se s nepředstíraným nezájmem a s očima zapíchnutýma v pojednání psaném tím nejhůře čitelným rukopisem, co jsem letos měla tu radost v kurzu mít.

"Jim přidělil."

Na přímce zájem-nezájem jsem zůstala na nezměněné pozici, ale aspoň jsem zvedla oči.

"Severusi, jestli ode mě čekáš nějakou reakci, tak musím vědět na co. A to se nedozvím, když všechny podstatné informace nepoužiješ v průběhu dopoledne."

"Brumbál" - pauza - "Nebelvíru" - pauza - "přidělil" - pauza - "čtyři sta" - pauza - "bodů".

"Aha. A ty cítíš nějaké překvapení nebo…?"

"Frustraci. Zmijozel vykazuje stabilní výsledky během celého roku, ale Nebelvír na konci roku zlikviduje pedagoga a zase získá pohár."

To "zase" se letos konalo podruhé. Do této doby vyhrával vždy Zmijozel. A protože ještě nebyl konec roku, ještě Nebelvír nevyhrál. I když ho od vítězství nemohlo už téměř nic odstříhnout. (Možná kdyby Zmijozel zlikvidoval Minervu? Hm… Ne… To by nás vyloučili nebo zazdili…) Teď ale nebyl čas na detaily.

"Hm," odpověděla jsem nakonec. Něco smysluplného jsem nebyla schopná narychlo zformulovat (vymyslet si) a Severus ode mě stejně nečekal konstruktivní připomínky, takže proč se namáhat.

"Hagrid je zpět," pokračoval v zásobování mé maličkosti novinkami, o které jsem nestála. (I když… Už žádný Chloupek!)

"Norriska?" zeptala jsem se na něco, co mě zajímalo o trošku víc. Ačkoli Damienova přítomnost v mých komnatách hovořila vcelku výmluvně, stejně jsem si zanechávala malou kapku naděje.

"Živá, zdravá, pohyblivá a otravná. Stejně jako zbytek bývalých zkamenělých."

"Škoda."

"Ano," pokýval zamyšleně hlavou.

"Myslela jsem kočku," opravila jsem se rychle, aby to nevyznělo… tak, jak to vyznělo.

"Jistě. Já taky."

Teď asi není ta nejlepší chvíle ani na skepsi…

"A Minerva zrušila pro letošek zkoušky."

"Co?"

"Tedy škola. Minerviným prostřednictvím."

"Ještěže jsem ještě nepřipravila testy."

"Ty ne, já jo," zavrčel.

"To máš z té své poctivosti. Ale aspoň máš už hotové testy na příští rok."

Nějak v tom ale nebyl schopen vidět pozitiva.

Oknem prolétla sova s Denním věštcem. Severus se ho velkoryse ujal a zmizel za novinami. Mými.

"Ty dneska neučíš?" Jinými slovy: To nemáš nic jinýho na práci? Někde JINDE?!

"Dneska nikdo. Brumbál propustil studenty z celonoční oslavy až nad ránem. Kdo neusnul ve Velké síni, spí teď na koleji… Nebo někde cestou. Že by dneska byl schopný někdo vnímat, je vyloučeno."