Pád 2 79
"Můj bo-" zarazila jsem se uprostřed slova a upustila košík na zem. Zlatoslav seděl na lůžku a užasle pozoroval dění kolem sebe sestávající ze studentů, kteří právě poněkud vrávoravě opouštěli ošetřovnu. Rána ho upozornila, že se v místnosti děje něco dalšího, zvedl hlavu a pomněnkově modré oči se na mě zahleděly, jako by mě viděly poprvé v životě.
"Zlatoslave, co tu děláte? Co se stalo?"
Podrbal se v rozcuchaných vlasech. Do vzduchu se vznesl obláček prachu. Překvapeně se na něj podíval, ale pak mě jeho oči zase našly. Nervózně se usmál. "Já nevím, byl tam obrovský pták, spousta špíny a nějaké děti a ten muž s brýlemi řekl tomu milému zrzavému chlapci, ať mě sem odvede, a zůstal tam jen ten hoch s tou divnou jizvou a s mečem, tak jsem tady. My se známe?"
Zamrkala jsem a svezla se na lůžko vedle něj. "Samozřejmě že se známe."
"Ten chlapec mi říkal profesore. Tohle je škola? Vy sem taky chodíte? Co učím?"
V tu chvíli k nám dorazila Poppy a zvedla ze země upuštěný košík s čerstvými rostlinami. Něco z něj vyskočilo, ale rychle na to dupla a vhodila zpět. Podívala jsem se na ni. Zavrtěla hlavou.
"S tímhle tady nic nenaděláme. Snad u sv. Munga něco pořídí."
Takže promlčené… Asi začnu ty výhrůžky smrtí brát taky vážně.
"Půjdu do kostela?" vykulil Zlatoslav nevěřícně oči v bezelstném údivu.
"Do nemocnice," odpověděla jsem mu a snažila se, aby se mi hlas moc netřásl.
"Do nemocnice…" zopakoval.
"Bude to v pořádku," zašeptala jsem a položila mu ruku na paži. Překvapeně si ji prohlížel.
Už jsem tu nebyla ten nejmíň informovaný člověk, ale zrovna dvakrát mě to netěšilo.
"Přijdu později," oznámila jsem Poppy a odešla za Brumbálem zjistit, co se vlastně stalo. Podle popisu mi bylo jasné, že v celé záležitosti zase figurují Potter a Weasley nejmladší, jen mi nebylo jasné jak. Možná na té Severusově paranoie něco bude. Možná to není paranoia. Možná bych ho měla začít brát vážně. Ten kluk nám likviduje členy sboru jak běžícím pásu. Ještěže ho neučím.
Na odpočívadle se válela jakási špinavá oslizlá černá knížečka s obrovskou dírou uprostřed. Zvedla jsem ji ze země. Zajímalo by mě, kdo to tu ztratil. Studenti by měli spát a ti zkamenělí u sebe snad žádné předměty neměli. Ale proč ne, máme tu mizící schody, proč bychom tu nemohli mít objevující se nepořádek. Zabalila jsem ji do kapesníku a strčila do kapsy pláště. U Brumbála to vyhodím.
Zaklepala jsem na Minerviny dveře. Ticho. Otevřela jsem a vešla. Nikde nikdo. Rychle jsem její kabinet zase opustila, než se vrátí a přistihne mě tady samotnou.
Přístupové heslo k ředitelně se mi podařilo uhádnout už na šestadvacátý pokus. Ještě že se po třetím nezdařeném pokusu vstup neblokne úplně.
Albus nevypadal moc překvapně, že mě vidí, a pozval mě zpoza svého stolu dál.
"Předpokládám, že se stavem Zlatoslava Lockharta jste již obeznámena, " řekl, aniž by vstal ze své židle.
"Jsem. Proto jsem tady." Překvapilo mě, jak klidně můj hlas zní. Už toho bylo nějak moc. Zoufale jsem potřebovala vysvětlení. Jakékoli vysvětlení čehokoli.
"Podle všeho se Zlatoslav pokusil použít na pana Pottera a pana Weasleyho nějaké paměťové kouzlo, ale zapomněl, že Weasleyova hůlka není zrovna v adekvátním stavu."
Musela jsem se posadit.
"Ta hůlka, co se zlomila, ještě než začal školní rok?" ujišťovala jsem se.
"Ano," přitakal.
"Zlatoslav je v tom… v tom stavu jen proto, že ten kluk si nebyl za celý školní rok schopný koupit základní pomůcku, která by fungovala a kterou potřeboval během celé výuky? Co tady dělal celý ten rok?"
"Asi vám uniká, že váš kolega se ty chlapce pokusil napadnout," oponoval mi klidným hlasem.
Asi mi toho unikalo mnohem víc. Nevěřícně jsem na něj zírala. Ta vyrovnanost a klid v jeho tváři mě popouzely mnohem víc než ještě před chvílí Lucius a všechno to, co se tady minulý měsíc a něco dělo.
"Říká Potter," doplnila jsem informaci.
"A já mu věřím."
"Samozřejmě." Ještě před chvílí jsem byla ráda, že se všechno vrátilo do starých kolejí, že je vše v pořádku, ale nyní jsem si tím nebyla jistá. Udělala jsem chybu. A myslela jsem, že vím kde… Ale teď už jsem si nebyla jistá. Tváří v tvář Brumbálovu bohorovnému klidu jsem si připadala jak hlupák. Lucius byl sobecký a prospěchářský mizera, ale snažil se mi to říct. A snažila se o to i Cissa.
"A ten netvor?" zeptala jsem se, abych nějak vybruslila ze svých myšlenek.
"Bazilišek. Ale už je mrtvý. Harry…"
"Samozřejmě."
"Přestaňte mě přerušovat," řekl tentokrát už lehce podrážděně. Konečně nějaký náznak emocí. Ale jak by ne, šlo o Pottera. "Tomu chlapci se podařily neuvěřitelné věci, zachránil dokonce i Ginny Weasleyovou, a díky němu se už nikdo neocitne pod vlivem Voldemorta - alespoň ne tímto způsobem. Tak se tu přestaňte chovat jako Severus."
Bylo mi ukradené, jaký způsob má na mysli, a měla jsem plné zuby, jak mi dnes všichni říkají, ať se nechovám nějakým způsobem. Vytáhla jsem z kapsy umolousanou knihu a i s kapesníkem ji položila na stůl. "Můžu to tu někde vyhodit? Nechci se s tím tahat zase zpátky."
Brumbál chvíli vypadal, jako by vzpomínal, jak se dýchá, ale nakonec jen řekl, že se o to postará. Pro mě za mě. Už jsem tu nemohla vydržet sedět ani chvíli.
Pořádně jsem se nadechla až dole pod chrličem. Opřela jsem se o okno a koukala do tmavé noci. Ztichlý hrad ožil. Zaplnily ho hlasy štěbetajících studentů. Odlepila jsem se od okenní tabule, abych zjistila, co se děje.
"Jdete taky na oslavu?" zavolal na mě Filius o patro níž.
"Oslavu?"
"Zkamenělí jsou v pořádku, netvor je mrtvý, ta Weasleyova slečna je v pořádku, komnata bude zapečetěna. Asi," začal vypočítávat.
A Lockhart ani neví, co je za rok. To v tom výčtu chybělo.
Ne, nedokázala jsem tomu uvěřit. Zlatoslav dokázal být občas pěkná osina v zadku, ale snad si zasloužil alespoň trochu úcty.
"Ne, asi nepůjdu," zavrtěla jsem hlavou. Toužila jsem být jen sama, někde v tichu. To mi teď na hradě nehrozilo. Mohla bych ven… Nebo na ošetřovnu. Ať Poppy může na oslavu. Měla bych jí tu radost dopřát…
***
"Valerie?"
Čarodějka klečící před Zlatoslavovým lůžkem se obrátila ke dveřím a pohlédla na mě. Byla bledá jak stěna, ale pokusila se o úsměv, když mě poznala. Zlatoslav apaticky koukal na polštář.
"Sibyla mi poslala sovu, tak jsem… tady." Dneska jsou v Bradavicích všichni. Bez ohledu na to, jak je jejich lokace tajná, nakonec sem všichni trefí.
Kývla jsem na Poppy, že to je v pořádku, že může jít.
"Ona…" mávla Val někam do prostoru, "říkala, že musí jít k Mungovi, že to je špatné." Hlas se jí třásl a snažila se na mě nedívat. Měla tak daleko do té bytosti, kterou byla, když jsem ji potkala poprvé.
"Mám jít s vámi?"
Vděčně se usmála. "Máte u sebe krb? Tady prý není a nechci s ním procházet celou školou až nahoru. Nemusí ho vidět v tomto stavu."
"Jistě."
"Tak pojď," zašeptala měkce a vzala ho za ruku. Zvedl se a následoval ji, aniž by věnoval pozornost čemukoli kolem sebe.
V nemocnici už jsme byli očekáváni, soudě podle sestřičky, která nás hned vyzvedla a odvedla do příslušného patra. V pokoji se Zlatoslava ujal postarší plešatějící čaroděj a vykázal nás na chodbu. Podepřela jsem Valerii a vyvedla ji ven.
"Dostala jsem tvůj vzkaz, jak je na tom?" Tenhle ostrý hlas patřil Viktorii. Sotva ale uviděla, v jakém stavu se její sestra nachází, veškerá přísnost a upjatost z něj vymizela. "Je to tak zlé?"
Měla jsem pocit, že tady nemám co dělat. Nemám právo tohle poslouchat. Chtěla jsem se vypařit, ale Val mě chytila za zápěstí. "Nikam nechoď," špitla a zvedla oči ke své starší sestře. Ria se na mě dívala, jako bych byla štěně, které ji její sestra nutí adoptovat.
***
Do postele jsem se dostala až ráno. Nechtělo se mi sice spát, ale taky se mi nechtělo účastnit se všeobecného veselí (i když touto dobou asi studenti vyspávali noční oslavu a kolegové zjišťovali, že už nejsou nejmladší a prohýřené noci nejsou nic pro ně). Zapřela jsem pod kliku židli (na tohle jim odemykací kouzla moc platná nebudou) a zalezla pod peřinu. Bylo mi bídně. Nikdy mě nenapadlo, že toho člověka, co vždy tak oplýval energií, uvidím v takovém stavu. A doktor moc šancí na zlepšení nedával. Valerii nakonec její sestry přesvědčily, že by si měla jít domů odpočinout, potom že se může vrátit, ale myslím, že je ani moc neposlouchala.
Až budou všichni na obědě, chtěla jsem mu sbalit věci, aby sem Valeria kvůli tomu znovu nemusela. Myslím, že obrázek, co si tu večer udělala, by se Brumbálovi nelíbil.
Damien spal v klubíčku na křesle. Všechno bylo zase při starém.
Žádné komentáře:
Okomentovat