Pád 2 80 AB - a za chvíli konečně končíme!!!
Z napadení Arthurovy dcery jsem radost neměl, za tuhle cenu jsem o návrat do Bradavic nestál, ale když už mě o to správní rada požádala, souhlasil jsem. Alespoň si budu moct prohlédnout získané vzpomínky. Já jsem vždycky věděla, že s ní není něco v pořádku. Ta slova mi ležela v hlavě od chvíle, kdy je Irene Marciana vyslovila. Zajímalo by mě, jak to myslela, v čem konkrétně nebyla její dcera dle jejího mínění v pořádku. Jistě, studovala ve Zmijozelu, to vypovídá o mnohém, ale nějak jsem si ji nedokázal představit, jak… To je jedno. Když jsem naposledy vzal do Bradavic dítě, které "nebylo v pořádku", přerostlo nám přes hlavu a tyranizovalo celý kouzelnický svět. Kdyby se mi to stalo podruhé… No, nebyla by to nejlepší vizitka pro můj životopis. Potřeboval bych vlastního detektiva. Pátrat po zázemí Voldemorta, což jde velmi pomalu, ale aspoň odhalím sem tam nějakou stopu, a současně po naší drahé Julii, jejíž kompletní původ si Agatha Helen zřejmě vzala s sebou do hrobu, protože ani její vlastní dcera o svém otci nic nevěděla - a ani jí to nikdy nevadilo. Kde se v té rodině bere ten věčný ukázkový nezájem?
Julii jsem potkal hned po svém vstupu do hradu, zrovna opouštěla sklepení. Samozřejmě. Zmijozel. Ačkoli nikdy nepřekypovala srdečností, nyní vypadala ještě rozmrzeleji než jindy. Měl bych ji přesunout do nějakého z vyšších pater, ať se dostane dál od Severuse. Nemají na sebe dobrý vliv. Zmijozel by se neměl mezi sebou družit, měl by se rozředit, aby se eliminoval jeho vliv. Tím spíš mě překvapilo její téměř vřelé přijetí. Musím se přeptat Minervy, co tu spolu měly. Ženy…
Ženy a Zmijozel, to je kombinace.
Rád bych porozuměl skutečné povaze jejího vztahu s Malfoyovými , obzvláště když jsem zjistil, že její rodina jim až tak nakloněná není. Usoudil jsem, že tentokrát bych mohl slavit úspěch, protože se mi sama omluvila za celou tu záležitost s mým odvoláním. Zajímalo by mě, jak ji vůbec napadlo, že by s tím ona mohla mít něco do činění. Neupírám jí, že má svou hlavu, není hloupá a že se může mužům líbit, ale pochybuju, že zrovna tímhle by u Luciuse uspěla. Když jsem se ale pokusil stočit rozhovor tímto směrem v pošetilé naději, že ji vymyšlená vina učiní sdílnější, veškerá sdílnost byla tatam. Zmijozel…
Minervy jsem se samozřejmě na nic nezeptal. V jejím kabinetě již čekali Arthur a Molly Weasleyovi, takže by bylo nevhodné ptát se, co to tady vedou za ženskou válku. Nicméně přítomnost Molly a Arthura s sebou nesla docela nepříjemný a ožehavý problém - podat vysvětlení, co se stalo s jejich dcerou. No, to by vlastně bylo vcelku jasné, ale sdělit, kde je… Po té zpropadené komnatě se pátrá celá staletí! Co jsem jim mohl říct mimo prázdných slov? Nejsem všemocný, nejsem vševědoucí a skoro dva měsíce jsem byl mimo Bradavice (i když s podrobnými zprávami od Minervy).
Problém se naštěstí poměrně rychle vyřešil sám, když mladou Weasleyovou přivedl Potter. Zajímavé. Asi bychom se tomu chlapci měli věnovat trochu více. Možná v něm opravdu něco bude. Zatraceně, jak se mu ve dvanácti letech povedlo najít místnost, po které pásly desítky místních historiků? Ale hlavně nenápadně, jinak nám ho některý z bývalých Smrtijedů zruší, až vystrčí nos do Prasinek. Nebo přes léto. Poslední, co potřebuju, je přitahovat k němu více pozornosti, než je mu věnováno nyní.
Když nám vylíčil, co se tam stalo (jeho oddanost Nebelvíru je ukázková, to se musí ocenit), opustili Weasleyovi se svou dcerou pracovnu, Minervu jsem odeslal uspořádat oslavu a uvnitř jsem si nechal Pottera a Weasleyho ke kratšímu pohovoru.
A Lockharta. Jakmile dozářil a zhasl, skoro jsem si ho nevšiml a zapomněl na něj. Poslal jsem Weasleyho, ať ho odvede na ošetřovnu, třeba ho dá Poppy do pořádku. I když to tak nevypadá… No co, obrátím se na Denního věštce, třeba se někdo ozve. Pokud bude tato tendence pokračovat, za chvíli už nikoho nepřesvědčím, aby sem šel učit. A takové to bývalo prestižní pracoviště!
Když jsme s Harrym osaměli, svěřil se mi se svým rozhovorem s Tomem. Znepokojil mě směr jeho myšlenek. To poslední, co teď potřebuju, je, aby mu došlo, jaké spojení je mezi ním a Voldemortem. Zvláště když i mně to začalo docházet až letos. Nepotřebuju zhroucené dítě, co se kvůli tomu, že v sobě nosí část duše muže, jenž mu zabil rodiče, rozhodne přidat na špatnou stranu. Má být náš vyvolený, ne jejich. Každopádně vypadal dostatečně uklidněně, když jsme skončili svůj rozhovor o předpokladech a volbách.
A aby toho náhodou na jeden večer nebylo málo, objevil se Lucius Malfoy, náš hybatel osudu v tomto roce. Návštěva to byla zábavná (pro mě) a poučná (pro něj) a připravila ho o domácího skřítka. Do konce roku musíme Harrymu přidat další body.
Když jsem u sebe napsal lístek do Azkabanu, ať nám vrátí našeho šafáře, konečně jsem měl chvíli pro sebe. Na to jsem se těšil celou dobu - až se budu moct podívat na Alphonsiusovu vzpomínku z návštěvy Julie a Luciuse. Opřel jsem se v křesle. Konečně! Konečně mám zase myslánku na dosah. Než jsem stihl vstát, dorazila Julia se svými zaujatými pohledy na věc a nepodloženými obviněními. Na to opravdu nemám náladu. Možná má s Malfoyovými společného víc, než jsem si myslel. Možná jsem ji měl před lety vyškrtnout z celé téhle rovnice, ušetřil bych si práci a nervy. Já z toho Zmijozelu budu mít jednou smrt!
Oddechl jsem si, když byla konečně pryč. Začínal jsem rozumět její matce.
Nalil jsem vzpomínku do myslánky a rázem se ocitl zase na ministerstvu. Za poslední měsíc jsem tam byl už jako doma. Cornelius z toho šílel, i když se pokaždé tvářil, jak rád mě vidí. Teď jsem ale nemířil za Corneliusem. Teď jsem stál v těsné kanceláři a Alphonsius Rankin seděl za stolem a listoval v dokumentech nějakých Wildewicků z Dorsetu. Než jsem stihl pořádně porozhlédnout okolo, vešel Lucius se svým tradičním výrazem a egem, které rázem zaplnilo celou místnost. Julie, která dovnitř vešla v jeho patách, bych si tradičně ani nevšiml. A potom se všechno rozmazalo. Slyšel jsem, jak Lucius vykládá něco o možné krevní spřízněnosti, rozeznal jsem Ambrosiusovo jméno, ale Rankin jim vůbec nevěnoval pozornost. Nechal je vejít do další místnosti, ačkoli bez jeho přítomnosti člověk dovnitř vejít dle nařízení neměl. Po celou dobu, a dokonce i přes jejich rychlý odchod, byla vzpomínka zamžená. Spíše ji s sebou táhl, než že by ho následovala. Snažil jsem se rozluštit výrazy v jejich tvářích, ale ta vzpomínka byla tak špatná… Rozladěně jsem se vrátil zpět. Když už může být jedna odpověď na dosah ruky, pokazí to jediný úředník, který…
Ani jsem nedomyslel myšlenku. Vybavil se mi jeden okamžik před lety. První rok po pádu Voldemorta. Mé oblíbené trio Snape-Trelawneyová-Marciana nastoupilo do Bradavic a každý z nich se někde zabarikádoval a moc své stanoviště neopouštěl. Přesto jsem Julii již během září potkal u Pinceové v knihovně v oddělení s omezeným přístupem. Tehdy jsem to bral jako běžnou praxi - jakmile nepotřebovali k návštěvě tohoto oddělení povolení vyučujícího, zamířili tam většinou všichni podrobněji prozkoumat knižní fond. Takže jsem se nad tím jejím podmračeným pohledem, když si mě všimla, spíš pousmál, než aby mě napadlo to nějak řešit. Zatraceně, možná jsem si mohl něco z tohohle ušetřit už tehdy.
Studenti to přežijí, když se cestou do Velké síně stavím v knihovně.
Irma naštěstí ještě byla na místě. Měl bych ocenit její oddanost práci. Seděla za stolem a něco sepisovala. Byla docela překvapená, když mě viděla vejít dovnitř. Požádal jsem ji o klíč a doufal, že si vybavím konkrétní vazbu knihy, kterou jsem tehdy viděl v jejích rukou.
Přejížděl jsem očima hřbety tlustých knih, aniž bych vnímal jejich názvy. Poznal jsem ji hned. Tlustá kniha ve světlých kožených deskách s mosazným kováním a vyřezávaným ornamentem. Opatrně jsem ji vytáhl z regálu. V tomhle oddělení si člověk nikdy nemůže být jistý… Neměla název ani na přední straně desek. Otevřel jsem ji a v okamžiku pochopil rozmazanou vzpomínku. Na první straně stálo ozdobným písmem vyvedeno: Manipulátoři myslí aneb Imperius není jedinou cestou. Merline! Já to udělal znova! Jeden kluk mi řekne, že dokáže přinutit zvířata, aby dělala, co chce, a způsobit bolest lidem, kteří mu ubližují, a potom sem přivedu ji… Tohle mi chtěla Irene naznačit? Ale nikdy jsem si na ní nevšiml ničeho, co by… Ne že bych si jí někdy vůbec všímal… Ví to Severus? Proto vloni ten náhlý obrat v jejich vztahu? Vždycky ho přitahovala ta strana magie, ze které by místní moc radost neměli. Proto ten vztah s Lockhartem? Vyměňovali si zkušenosti?
Ne, toho bych si všiml. Může jít jen o shodu okolností… Můžu si to jen špatně vykládat… Všiml bych si…
S konečným rozhodnutím, že si na ni teď dám bedlivý pozor, abych se ujistil o tom či onom, jsem se odebral do Velké síně na oslavu.
Ale nebyla tam. A neviděl jsem ji ani následující dva dny.
Žádné komentáře:
Okomentovat